We weren't born to follow

11. září 2012 v 20:01 | m.
Jo, prostě jo!

Tenhle Mattův článek o svobodě v práci můžu s čistým svědomím podepsat, protože přesně takovej je i můj náhled na věc a řekla bych, že do jistý míry je takovej i obecnej charakter člověka. Kdo by nechtěl bejt opravdu svobodnej a dělat sám za sebe?

Nechápu a nikdy jsem nechápala, proč by si měl někdo ze života dělat větší peklo, než je nezbytně nutný. Svět je mnohdy na palici, lidi na přesdržku a chovaj se k sobě mnohdy jako nejhorší hovada. Všude se vraždí, krade, lže a podvádí, všichni si navzájem ubližujou a i když máš zrovna štěstí na samý skvělý lidi a vůbec na všechno, pořád se musíš mít na pozoru, protože dobře víš, jak to ve světě chodí a že to můžeš čekat odkudkoli a kdykoli. A neni to snadný, žít a pohybovat se v tom. Udržet si čistej štít a nezbláznit se, udržet si nízkej cholesterol a zdravý povětří, nepodléhat všem těm zničujícím návykům, kterýma nás to bombarduje a který nám servíruje na stříbrnym podnose až pod čumák, dobře vycházet se všema lidma, bejt dobrej rodič, vzorný dítko, řádnej zaměstnanec, dobrej přítel a já nevim co všechno ještě.

Tak proč bych si ten život měla k čertu komplikovat tím, že budu dělat něco, co vlastně dělat nechci?


Pracovat, nějakym způsobem, se musí. Abychom měli za co žrát a abychom nezlenivěli a nezblbli. Abychom se učili a aby naše tělo i mysl dostávaly potřebné podněty ke sebezdokonalení. Je třeba se hejbat a něco dělat, je třeba něco vytvářet, nějaký hodnoty.

Ale kde kdo mluvil o tom, že jsem se narodila s povinností chodit celej život do nějaký zaprděný práce, která mi nic nedává a kterou nesnáším? Kdo kdy napsal knihu o tom, že je normální a běžný každej den vstávat s nechutí a depresí a s pocitem, že mi život utíká mezi prstama? Kdo kdy řekl, že je normální a správný, aby se mi v noci zdály noční můry o tom, co dělám se svým životem, načež se pak ráno vzbudim a v nějakou šílenou hodinu, kdy moje tělo přímo hystericky křičí po spánku a odpočinku, se přinutim pozřít snídani, ze který se mi zvedá žaludek, a dojít do práce, nad jejíž představou a představou toho, co mi dělá, se mi chce brečet?

Ježiš, jste normální?

Každej má jiný hodnoty a priority. Osobně nikomu neupírám ty jeho. Pokud nijak neubližujou ostatním lidem, ať si dělá každej se svym životem, co se mu zlíbí, pokud poslouchá volání svýho srdce a je tak šťastnej, no tak sakra, proč ne?

Pro mě je třeba pojem "zaměstnání" něčím skoro až hanlivým. Prošla jsem si už různejma firmama a zkušenostma a zjednodušeně se dá říct, že ačkoli možná nemám přesnou představu o tom, co se svym životem chci udělat, vim naprosto přesně, co s nim udělat nechci a nikdy toho nebudu schopná - nedokážu celej svůj život vystavět na zaměstnání a pracovat na nějaký kariéře.

Jsem přesvědčená, že můj negativní náhled na ty pojmy se ještě hodněkrát poupraví, ale myslím, že ještě hodně dlouhou dobu v mym srdci nebudou mít svoje místo. Nejsem kariéristka. Nikomu neberu, že se chce realizovat tím, že se dostane na nějakou vysokou pozici v nějaký uznávaný firmě, určitě to má něco do sebe. Ale pro mě to neni. Taky netvrdím, že by nebylo jistým způsobem úžasný, kdyby mi každej měsíc přišla na konto nějaká šíleně vysoká částka, řekněme padesát, sto tisíc korun a víc, ale vzhledem k mým zkušenostem mám pocit, že taková částka se nutně musí pojit s určitou, pro mě nezvladatelnou dávkou stresu, manipulování lidma a snad i s chozením přes mrtvoly. Takový peníze vám nikdo nedá zadarmo, jinak by je bral každej. Na to musí mít člověk určitý vlohy, který já zřejmě postrádám a nijak zvlášť mi to nechybí. Znám pár takovejch lidí. "Jo, to já taky říkával, že si vystačim s málem, a pak mi přišlo mejch prvních šedesát tisíc za měsíc..."

Já nevim, nemůžu to samozřejmě tvrdit s jistotou, ale myslím, že ani pak by se pro mě nic nezměnilo. Mně prostě fakt stačí míň peněz, hlavně aby nějaký byly a aby bylo za co žít, tak nějak v klidu, bez zbytečnýho luxusu a bez pocitu, že si nemůžu koupit, co opravdu chci a potřebuju.

Možná bych s vysokym platem měla víc prostředků na to, abych realizovala svoje cíle snadněji a rychleji. Mohla bych víc dbát na svůj styl, ale myslím, že bych pořád měla ráda levný čongský krámky a že bych pořád radši chodila do průměrnejch příjemnejch pizzerií a hospůdek než do nějakejch dražších restaurací. Myslim, že bych si mohla víc dovolit, ale spokojila bych se s tím vědomím, a pořád by mi zůstávaly velký rezervy, jen by rychleji narůstaly než teď, když se lopotím na platově průměrnejch a tvrdě oddřenejch pozicích. A mám pocit, že bych si těch peněz nevážila. Možná bych si přestala vážit vůbec spousty věcí, který jsou pro mě důležitý teď.

Jako dobrý, spolehlivý lidi. Opravdu dobří přátelé, kterých je málo. Udělat si radost nějakou maličkostí, nebo někomu jinýmu. Něco věnovat. Někoho obdarovat něčím úplně nepatrným, co ovšem bylo věnováno s obrovskou dávkou lásky a vděčnosti. Možná bych se naučila dávat lidem zbytečně drahý věci místo toho, abych jim řekla, že je mám ráda a že mi na nich záleží, jako to dělám teď. Možná bych přišla o sebe sama a to je přesně to, co nikdy nedokážu a nechci udělat.

Nalézt své srdce, svoje volání, to, co vám opravdu dělá dobře na duši a z čeho máte aspoň na ty dvě třetiny dobrej pocit (protože jasně, nikdy nic neni úplně dokonalý), nemusí bejt tak úplně snadný, pro mě je to pořád boj, neustále každej den bedlivě sleduju svý reakce a přemýšlím nad tím, co dělám a proč to dělám, protože si chci udělat jasno v tom, co chci, chci pochopit sama sebe. A jít za tim. Takže když zjistim, že stojim už deset minut naprosto konsternovaná u věšáku s djembíčkama a že se mi chvěje srdce při pomyšlení, že by to jedno bylo moje, no tak prostě vim, že tohle volání následovat musim.

Tohle je samozřejmě zjednodušená verze, zrovna pokud jde o to djembe, tak mi to trvalo několik let chvění, než jsem se včera během deseti minut rozhodla, že si ho dneska jdu koupit, sebrala jsem kamarádku a šly jsme :D A konečně ho mám doma!!!

Ne, prostě nevěřím tomu, že by bylo správný dělat cokoli, co necítím uvnitř svýho srdce jako správnou věc, a kdyby mě bičovali a pálili žhavym železem, seru na stereotypy a na to, co se má dělat! Nešla jsem na vysokou školu jenom proto, že se to ode mě čekalo, protože jsem k tomu neměla důvod, já sama ho necítila. Dodneška kolem sebe vidim, jak to málokdo chápe, jenom to jedno prostý rozhodnutí mě totálně vyřadilo ze společnosti a většina lidí, co znám, mě má za nějakýho šílenýho outsidera a divnýho člověka, prostě jenom proto, že jsem nechtěla jít studovat a žít ten opěvovanej "studentskej život", protože jsem měla pro sebe jiný plány a tužby.

Nechodím furt do práce jenom proto, že na mě doma řvou a že to poslouchám ze všech stran, že to přece musim a že si musim najít práci. Hovno! Nic nemusim. Já se nechci nechat psychicky i fyzicky deptat něčím, co mi prostě nejde přes pysky, jsem prostě taková, já chci pro sebe a od sebe mnohem víc a chci zkoumat jiný světy než v jakym žijou všichni ostatní, možná mám nějakou vrozenou touhu se odlišit nebo mě upustili na hlavičku, ale já prostě chci žít jinak než jak se ode mě očekává, chci si najít to svoje místo ve vesmíru, to jediný, kde mně osobně bude dobře a kde mi to bude dávat smysl. Chci dělat věci, co mi dávaj smysl, a ne co mi někdo říká, že mám dělat. Snažím se nějak proplouvat systémem a snažím se ho pochopit, abych věděla, jak to chodí, ale nemám touhu se k tomu všemu přiřadit, spíš naopak chci z toho všeho pryč a není to nějakej pubertální vzdor, pubertu už mám nějakou chvilku za sebou, je to prostě mou součástí, mou přirozeností, stejně jako někomu jinýmu se může zdát přirozený, že si v osmnácti založí rodinu a někdo jinej zas touží celej život dřít a založit vlastní firmu a řídit lidi a vydělávat miliony a někomu dalšímu stačí vydělávat si nudnou a náročnou prací na to, aby pak mohl vrazit svý peníze do útulku pro psy, kterej si sám zbuduje, prostě každej touží po jinejch věcech a já chci svobodu.

Chodím do práce nejen proto, abych měla prostředky, ale předně proto, abych něco dělala. Pracuju a trávím spoustu času na internetu, abych poznala svět. Abych pochopila, jak to v něm chodí. Abych se vzdělávala. Hodně čtu a hodně komunikuju s lidma. Občas se bezhlavě pustím do nějaký úplně šílený zkušenosti, jen proto, abych si prožila něco jinýho a aby mi to změnilo náhled na svět, protože to vždycky tak dopadne a mě to baví. Nikdy nechci usnout ve vymyšlenym světě plnym pohodlí a bezpečnejch mezí, v kleci z cizích představ o životě, který mně nic neříkají, chci zkoumat a chci trochu toho adrenalinu (v rámci notné lenosti a pudu sebezáchovy, ovšem), chci se neustále divit a objevovat nový věci a to mi prostě žádnej klasickej model nezaručí.

Chci se trpkou zkušeností stát lepším člověkem. Věřím, že drsné lekce jsou zásadní pro změnu k lepšímu. Chci poznávat lepší lidi, kteří mě inspirují k vyšším věcem. Chci poznat sebe sama a přijít na to, v čem jsem opravdu dobrá, a pak na tom chci stavět svoje živobytí. Chci dělat něco, co opravdu umim a co mě baví a přivydělávat si tím. Neříkám hned, že se tím budu moct živit, ale chci zhodnotit svoje zkušenosti a schopnosti, tak by to ostatně podle mě mělo bejt. Chci declutterizovat místo, kde budu žít, chci mít kolem sebe spoustu prostoru, jako jednoduchej nápis na úplně prázdný bílý webový stránce, chci mít možnost se nadechnout a otevřít mysl inspiraci a vnuknutím, nechci být zavalená věcma a lidma a tak proti nim hodně bojuju, snažím se ode všeho se odstřihnout, hlavně teda od toho, co mi nedělá dobře a co mě ničí, a chci se uvazovat jen k věcem, který mají smysl a který mě nabíjí pozitivní energií, a k těm se uvazuju tak pevně, že mě od nich nelze bezbolestně odtrhnout.

A je mi jedno, že to dá práci a že to nepřijde hned. Naopak se na to těším. Těším se na každej další krůček, kterej povede k lepšímu životu, těším se, že se z toho bordelu vyhrabu a přijde novej svět a novej život. Nová tvůrčí síla a nový nápady. Nový lidi a místa a zážitky. Že nebudu navěky tak nejistá a ztracená a "divná", že se nakonec prokáže, že to všechno mělo smysl.

Těším se, že jednou díky tý svý náročný cestě udělám takovej pokrok, že se naučím pracovat líp se svou vlastní výbušnou energií, že pominou ty bláznivý momenty vznícení se a zapálení pro cokoli a následný vyhoření, že se ten plamen naučím nějak regulovat, aby hořel trvale a stále, jako teplo domova, jako oheň v krbu - kterej samozřejmě v mym budoucím bydlení absolutně nesmí chybět, jako plamen nekonečný svíčky, a že mi bude dobře a že to budu já a ne někdo, koho ze mě chtěli mít lidi, který vůbec nepochopili, že život má bejt radost a volnost a že nemá dřít a pálit.

Jednou se budu budit se stejnou radostí jako když maj děcka prázdniny a budu pracovat na čem se mně bude chtít a kdy se mi bude chtít a výsledek bude čistě jen na mně. A nikdo mi už nikdy nebude řikat, co mám a nemám dělat.

Listen to your heart...

We weren't born to follow...

This is for those who wait...

 


Komentáře

1 karierni7konzultantka karierni7konzultantka | Web | 11. září 2012 v 21:22 | Reagovat

Dosáhnete toho.

2 bukaJ bukaJ | E-mail | 11. září 2012 v 23:04 | Reagovat

Like it.

3 Egoped Egoped | E-mail | Web | 12. září 2012 v 21:16 | Reagovat

Nechodila jsi ty náhodou nedávno ještě do práce do pekařství? A jenom z té myšlenky se ti dělalo nedobře? :)

4 m. m. | Web | 12. září 2012 v 22:39 | Reagovat

[3]: Chodila a dělalo. Taky jsem pak podala výpověď a hodila jim to tam na hlavu, ať si s tim dělaj co chtěj, a pak jsem si musela dát několik měsíců pohov od prakticky jakýhokoli zaměstnání, abych se dala trochu do kupy :-D A v tak šílený firmě a v takovejch podmínkách už opravdu nikdy dělat nechci.

Teď jsem třeba taky v pekařství a taky mívám slabší momenty, obzvlášť mě netěší víkendy v práci, ale jinak je to úplně o něčem jinym, mám skvělý kolegyně a mnohem lepší pracovní podmínky, šichty jsou sice náročný, ale v podstatě si zatím nemám na co stěžovat.

A krom toho to beru jen jako dočasnou práci, chodim tam, abych se doma nenudila, abych se hejbala a aby byly nějaký peníze. Neplánuju tam zůstávat dlouho a nedávám do toho víc duševní energie, než je třeba. Hlavní je nenosit si to domů a to tady nemusím, protože mám prakticky nulovou zodpovědnost, už nejsem vedoucí prodejny, nemusím myslet na všechno. Být čistě jen prodavačka je sice pořád záhul, ale oproti tomu, na co všechno musí myslet vedoucí? Já jsem teď tak v klidu, že si klidně po šichtě dojdu s kolegyní na jedno a je mi dobře 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe