Sbohem, příteli

2. září 2012 v 20:51 | m. |  drabbloviny
A já to přece jenom udělám. Už jednou jsem vás tu "poctila" jakousi sci-fi slátaninou, co mě zrovna napadla při pohledu na obrázek, a i když jsem měla pocit, že to sem úplně nepatří, přesto jsem ráda, že jsem to zveřejnila. Bavilo mě to psát. Stejně jako mě už léta baví psát si do počítače, i když nikdy nic nedokončím a všechno to dotáhnu tak maximálně do podoby výjevu, víceméně bez děje, někdy i s dějem, ale věčně nedokončeným a nedomyšleným.

Ale jako co má bejt? Proč by všechno mělo mít konec? Proč by to mělo mít začátek? Proč se nespokojit prostě s výjevem?

Psaní drabble má svoje pravidla, takže tyhle svoje literární pokusy bych tak nenazvala, stejně jako moje rádobyhaiku poesie má do skutečného haiku kilometry daleko (že já musim všechno dělat po svym...), a možná že vás to ani nebude bavit číst, ale co už, mě to baví psát. Je to trochu jako psaní básniček pro Imaginarius. Vlastně mě k tomu i dost přivedl. Imaginarius, vytváření místností pro RPG hru podle obrázků, vlastně celá ta RPG hra, a pak samozřejmě taky deviantart, kde v poslední době objevuju čím dál tím úžasnější a fantasknější dílka, která ve mně vyvolávají miliardy nejrůznějších pocitů a chuť je zaznamenat. Takový propojení smyslů. Obraz a písmo. Dva vjemy. Někdy mi na to stačí pár veršů, někdy je to na delší povídání. Někdy bych na tom jednom obrázku vystavěla celej příběh.

Ale na to jsem asi moc líná.




K tomuhle jsem použila konkrétně třicátou sedmou iluzi, obrázek i hudbu. Tak si ji k tomu zkuste pustit, ať to máte kompletní ;)

Nikdy jsem mu nepoděkoval. Neřekl jsem mu, jak moc pro mě znamenalo, co pro mě udělal. Pro nás. A snad si to nikdy neodpustím. Ale někdy, jen někdy, když zírám do těch nekonečných hlubin plných tajemství a života, o němž si mohu nechat jenom zdát, mám skoro pocit, jako by mě odněkud sledoval. Jako by se jeho duše dál svobodně nechala unášet proudy do všech koutů světa, jako by i teď podnikal jakási neznámá dobrodružství, která se mě snad už netýkala, přesto však jsme byli stále svázáni poutem nezlomného přátelství, vděčnosti a odpuštění. Ano, snad mi i odpustil. Snad se na mě odněkud díval a věděl, jak moc pro mě těch několik málo společných chvil znamenalo. Jak moc mi chybí.


 


Komentáře

1 Infinity Infinity | E-mail | Web | 2. září 2012 v 21:14 | Reagovat

Krásně jsi to napsala, úplně ten text k tomu obrázku pasuje a tvoří skvělý celek. :)

2 Maglaiz Maglaiz | Web | 12. října 2012 v 19:25 | Reagovat

Děkuji za příspěvek do Imaginaria.

3 m. m. | Web | 12. října 2012 v 20:13 | Reagovat

[2]: Rádo se stalo ;) Já tam skoro vždycky zapomenu hodit odkaz...

4 JiHei - Fotografie JiHei - Fotografie | E-mail | Web | 4. března 2013 v 22:13 | Reagovat

Velmi dobře se mi čteš. Nejsem čtenář, jak vidím moc textu, většinou mě to otráví. Ale ty píšeš velmi dobře, zajímavě, čtivě, opravdově. Držím ti palce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe