Září 2012

Mám vymydlíno

24. září 2012 v 22:31 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak jsem si navrhla novej design. Ten stávající mě už pekelně nebaví. Jak se blíží podzim, čím dál tím víc cítím, že to chce změnu. Tenhle byl takovej jarní, ekologickej, svěží... což jsou přesně věci, který momentálně necítím a přijde mi, že ty chmurný myšlenky v něm správně nevyznívaj. A navíc mě přestala bavit ta jednobarevná nuda. Krize, znáte to.

Jenže to bych ten design ještě musela umět zprovoznit. Bejvaly časy, kdy jsem si uměla vymyslet skoro cokoli. No to přeháním, ale s css jsem se naučila pracovat celkem rychle a lidi, co byli ještě větší zoufalci než já, ke mně chodili pro radu. Měla jsem na to dokonce založenou poradnu. To už je ale dávno, dneska mám radost, když změnim barvu blbýho rámečku pomocí html. Jsem fakt zoufalec. Help wanted.


Running up that hill, dá se říct

21. září 2012 v 23:10 | m. |  co se mi honí hlavou
Ha, dneska jsem dostala další dva pohledy, z nichž ten jeden byl - podržte se - z Koreje! :)

Úplně mě to šoklo. Poslal mi ho sice Čech, ale to mu neubírá na zajímavosti a taky vím o jednom nadšeném filatelistovi, který mi hned zabaví známku. Podezřívala jsem ho ovšem i ze znárodnění té druhé, ježto pohled se mi dostavil bez ní, ale ta šla jen po Praze, takže pochybuju. Ale jak se ke mně ten pohled dostal bez známky, to mi teda zůstává záhadou.

Dneska byla v práci legrace, zase. Teda aspoň odpoledne a večer. Ráno to bylo zas takový nejistý, nebylo mi dobře, ale pomohlo, že pani Květa, která tam jinak lítá jak mentál, byla dneska taky taková dost nicnedělající, takže jsem nemusela půlku dne strávit s pocitem, že něco dělám špatně, když se neplašim kvůli každýmu prdu a neběhám po krámě sem a tam a nerozbíjím nádobí. Ono to bude souviset i s tím, že bylo fakt silně mrtvo. Doufám, že zítra to bude taky tak, nemám chuť něco dělat.

No a večer, to už vůbec. Celý odpoledne byla docela zábava, naše složení - já, Kája a směnová vedoucí Martina - je bezkonkurenční. Kolem sedmé, osmé, na nás ovšem už padlo totální delirium mortis a my jsme se nemohly přestat chlámat, někdy i úplně bez důvodu. Samozřejmě jsme přeladily na perverzní vlnu a kolem půl devátý už jsme taky začaly bejt dost sprostý, protože to už se člověk prostě nějak přestane hlídat - beztak tou dobou na krám nepřijde nikdo jinej než ukrajinci a rusáci a co je nám po nich, žejo.

To je hrozný, Ája se mi válí po stole, přesněji po dopise a pohledu na stole (kočky a papíry, achjo) a hrozně moc se chce mazlit a já na ni prostě nemám čas. Úplně mi to rve srdce, když vidim, jak se mě snaží zaujmout, aby vzápětí vystřelila v naději, že ji budu následovat do "jejího" pokoje a hrát si tam s ní. Nemůžu, herdek! Už je jedenáct a já ráno vstávám. Proč jen člověku vždycky přijde psavá ve chvíli, kdy si nutně musí jít lehnout?

A navíc je fakt, že se mi do tý postele vůbec nechce. Jde na mě hlad, mám ještě mokrý vlasy a včera jsem měla tak nechutný noční můry, že jsem málem běžela k našim do ložnice a stulila se tam na křesle. Já nevim, proč mě furt tyhle věci musí pronásledovat, a hlavně proč se ta témata furt tak opakujou a proč je to všechno kurva tak živý! Pak se člověk nemá bát jít uprostřed noci na hajzl, když se právě probudil z nechutně živýho sna o tom, jak se uprostřed noci procházel po bytě a narazil na ducha v podobě nějaký nechutný starý poloprůhledný babky s mléčnejma očima a rozježenýma bílýma vlasama. To mám z toho, že jsem si večer vzpomněla na film Ti druzí. Ovšem to zase mám z toho, že se bojim usnout kvůli nočním můrám o duchách. Tak kde je tomu začátek? A kde tomu bude konec?

Musím po víkendu vyčistit lapač snů. Teď zrovna evidentně nelapá.

Jo a báj d véj, Fjůdi spáchali svůj - tuším - první cover a právě dneska ho odhalili světu! Přišla jsem na to zrovna ve chvíli, kdy jsem přišla chcíplá domů a prohlížela si omámeně došlé pohlednice. A málem jsem umřela. Oni mi nakryli Running up that hill! No chápete to? Moje absolutně nejmilovanější banda britů udělá cover jedný z mých absolutně největších srdcovek? No chápete-to! Já ne. Normálně mi vstoupily slzy do očí.

Já ty kluky žeru. Chci bejt v Manchesteru, teď hned, a chci je všechny obejmout. A Nick mi včera řekl, že jsme prakticky přátelé. Jsem dojatá. Miluju je všechny.


Hluboké pastviny, Arthur C. Clarke

20. září 2012 v 20:24 | m. |  challenge
A máme tu další příspěvek do čtenářského deníku a přemýšlím, že ty otázky nějak upravím nebo že to udělám nějak jinak, protože stávající osnova mě přestává bavit.


Fireshow a slet bubeníků, 19. 9.

20. září 2012 v 15:54 | m. |  co se mi honí hlavou
To mi ale povězte, fakt se mi to nezdálo, že se ten park jmenuje Židovské pece? Fakt jako ne? Protože mně to přijde úplně šílený. Vám to nepřijde šílený? Fakt takovej název? Nemělo by to bejt nějak zakázaný? Neni to amorální nebo tak něco? Mně to prostě přijde ujetý.

Ovšem i přesto jsem se tam vydala, to bylo totiž tak - minulý pondělí, nebo co to bylo za den, jsem si koupila svoje první a velice dlouho chtěné djembe. Celá nadšená jsem si ho přinesla domů a druhej den projela youtube pro nějaký tutorialy a podobně, abych vůbec věděla, jak na to hrát. Ale když jsem to tak viděla, rozhodla jsem se, že kvůli tutorialům jsem si to nepořídila, a že chci bubnovat. To se samozřejmě nedá dělat doma o samotě, nebo ne že by nedalo, ale za moc to nestojí, tak jsem si včera vzpomněla, že by bylo fajn zajít zase na nějakou fireshow, jako jsem před časem byla na Parukářce neboli Křížku. Chvilka googlení odhalila zajímavou skutečnost, že jedna taková se koná právě toho večera ve zmíněném parku Židovské pece. Jeden Facebook vládne všem, tak se mi v krátkém čase podařilo sehnat dva nadšence pro spontánní rozhodnutí a za nějakou hoďku a půl jsme se už sešli v parku, kde to už docela žilo.

Stručně řečeno, atmosféra byla skvělá, i když zezačátku trochu váhavá - hlavně teda pokud jde o bubeníky, kteří se od sebe distancovali jako by se neměli rádi a každý si hrál po svém. Po pár minutách se to ale slezlo všechno dohromady, objevili se lead drummeři, tzn fakt hustí týpci s velkýma bubnama, na který už se fakt dá hrát jako že hrát a ne jako že dělat, že hraješ, a rozjelo se to. Dalo mi práci nějak to svoje slůně opanovat, držet ho ve správné poloze mezi nohama, aby znělo a abych ho slyšela. Komplikoval to déšť, kterej sice trval jenom chvilku, ale stihl zkropit trávu, takže jsem během chvilky měla mokro v botách a zavlhlý kalhoty mě taky netěšily, ale přítomnost ohně a hudby to příjemně vyvažovala, o milé společnosti nemluvě. I když je fakt, že jsem se s klukama zase tolik nebavila, když jsem se snažila přijít na to, jak se na ten vynález vlastně hraje, a chytit rytmus způsobem, který nebude naznačovat, že to držim v prackách v podstatě prvně.


Šedivo a zápis do deníku

19. září 2012 v 13:43 | m. |  co se mi honí hlavou
Huh, tak jsem zase doma a zjišťuju, že mám nějak míň společenskýho života, než by se mi líbilo. Skoro si nepamatuju, kdy jsem byla naposled někde venku s někym. Snad s Maude v parku a to už je víc než tejden. Co jsem od tý doby hergot dělala?

No, to neni tak těžký zodpovědět. Ve středu a ve čtvrtek jsem byla v práci - nechybělo nezbytné popracovní pivečko. Doma pak volnej bejvák, naši se rozjeli do různých koutů světa, takže jsem měla byteček aspoň na tu noc pro sebe - což se mi v poslední době poštěstilo už docela hodněkrát, když nad tím přemýšlím, ale člověk toho ani moc neužije, když je unavenej z práce. I když musím říct, že absence ranního buzení něčím hlasitým rozhovorem, třískáním nádobí a podobnýma zvukama mi rozhodně dělá dobře.

Bohužel se i bez toho budím brzo, jsem rozjetá a věčně "ready", takže si ani pořádně neodpočinu, mozek mi furt těká a furt nad něčím přemýšlí. Snažím se trochu meditovat, ale moc mi to nejde, furt jsou prostě nějaký resty k dořešení.

V pátek odpoledne mě čekala výzva, musela jsem sama dojet na chatu za tátou a babičkou vlakem. Kdo mě zná, ví, že já a vlaky, to nedělá dobrotu, vždycky něco udělám špatně nebo jedu někam jinam. Ale tentokrát jsem kupodivu dojela úplně v pohodě a ještě jsem stihla konečně rozečíst Hluboké pastviny od Clarkea, který mám půjčený už fakt dlouho, ale kvůli Janě Eyrové jsem se k nim nějak nedostala, stejně jako k těm dalším dvěma knihám. Přirozeně, těsně před odjezdem jsem zjistila, že mi nabíhá zpozdné a dodneška jsem neměla kdy do tý knihovny zajít. Dneska mám sice volno, ale zase neni síla někam chodit. Chm.


Jana Eyrová, Charlotte Brontëová

11. září 2012 v 20:41 | m. |  challenge
Vida, ani ne týden a už mám další příspěvek, to se polepšuju, co? :)

Jana Eyrová, nebo spíš Jane Eyre, protože ty český překlady jmen mi dost dobře nejdou přes pysky, je už dost dlouhou dobu moje oblíbený dílo. Nevzpomenu si, jestli jsem to vlastně někdy četla, asi ne, ale kdysi dávno jsem to sledovala jako seriál, u babičky, ještě si na to matně vzpomínám, i když už nevim, která verze to byla. Vzpomínám si ale na ty pocity, co to ve mně zanechalo.

A pár let zpátky jsem objevila filmovou (nebo spíš seriálovou) verzi z roku 2006, která mi dokonale učarovala a nevěřila jsem, že by se to někdy dalo natočit líp. Viděla jsem to doposud minimálně osmkrát a ještě se mi to neokoukalo, přesto jsem se ale pár týdnů zpátky rozhodla, že dám šanci i nějaký další verzi - nebo přesněji řečeno, přišla jsem na to, že vůbec existujou i nějaký další verze. Načež jsem si přečetla recenze a vybrala si slibně vypadající verzi z roku 2011. Ach-můj-bože! Dokonalost! Zjistila jsem, že je o tolik hlubší než ta moje zamilovaná, že se o tolik líp věnuje detailům, že má o tolik zajímavější, syrovější postavy, no prostě slintala jsem slastí, když jsem tu přehlídku sledovala.

A pak jsem se rozhodla, že si prostě musim konečně přečíst tu knihu, abych věděla, která verze je přesnější a víc se váže ke knize a která je spíš hollywoodová. Na celé čáře vyhrála novinka z roku 2011, kde herci obvykle až na slovíčko přesně dělají a říkají to, co říkaly postavy v knize, je to mnohem souvislejší a mnohem míň melodramatické a já se prostě znovu zamilovala. No ale dost už o filmu, tohle má bejt o knize.


We weren't born to follow

11. září 2012 v 20:01 | m.
Jo, prostě jo!

Tenhle Mattův článek o svobodě v práci můžu s čistým svědomím podepsat, protože přesně takovej je i můj náhled na věc a řekla bych, že do jistý míry je takovej i obecnej charakter člověka. Kdo by nechtěl bejt opravdu svobodnej a dělat sám za sebe?

Nechápu a nikdy jsem nechápala, proč by si měl někdo ze života dělat větší peklo, než je nezbytně nutný. Svět je mnohdy na palici, lidi na přesdržku a chovaj se k sobě mnohdy jako nejhorší hovada. Všude se vraždí, krade, lže a podvádí, všichni si navzájem ubližujou a i když máš zrovna štěstí na samý skvělý lidi a vůbec na všechno, pořád se musíš mít na pozoru, protože dobře víš, jak to ve světě chodí a že to můžeš čekat odkudkoli a kdykoli. A neni to snadný, žít a pohybovat se v tom. Udržet si čistej štít a nezbláznit se, udržet si nízkej cholesterol a zdravý povětří, nepodléhat všem těm zničujícím návykům, kterýma nás to bombarduje a který nám servíruje na stříbrnym podnose až pod čumák, dobře vycházet se všema lidma, bejt dobrej rodič, vzorný dítko, řádnej zaměstnanec, dobrej přítel a já nevim co všechno ještě.

Tak proč bych si ten život měla k čertu komplikovat tím, že budu dělat něco, co vlastně dělat nechci?


Hard day's night

9. září 2012 v 21:37 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak mám ten nechutnej, nejodpornější a nejdelší víkend za sebou! Hrozně mě bolej nohy. Jsem vypsychlá a vyřízená. Hladová a nasraná. Tělo dávno umřelo, ale mozek je v naučený pohotovosti, protože jsem ho příliš dlouho nutila jet a natahovala to a teď mám pocit, že už ho nevypnu a že se dneska stejně nevyspim, tak jako poslední tejden, kdy se mi v noci furt zdá o tom, jak jsem v práci. Takže jako odpočinek jak hovado. Ale mělo by to brzo přejít, v Ječmeni to taky netrvalo tak dlouho. Aspoň tejden klidu a pevnýho bezesnýho spaní, ježiš, to by bylo krásný.

Cestou domů jsem se málem ještě stala hrdinou dne, když jsem na Karláku zmerčila hořící koš a jala se volat 112 v touze udělat správnou věc (a odlišit se od davu tupě zírajících zombií). Nakonec mi to ovšem překazili dva strážníci, kteří se přiblížili v době mého telefonátu a zavolali hasiče vysílačkou. Šmejdi, to si nemůžou najít vlastní nehodu k ohlášení? Ten koš byl můj!

V pátek jsme s Kájou samozřejmě zase zašly na jedno. Opět do Koktejlu na Míráku, kde to vypadá, že si budujeme stálou rezidenci. Byly jsme obě tak vyřízený, že nás rozsekalo už to jedno a cestou domů jsme hrozně kňučely, jak nás bolej nohy, a smály se tomu, jak někteří zákazníci komolí názvy některých našich výrobků nebo co nám ty názvy připomínaj. Myslim, že největší favoriti jsou "bágl", "prošijuto", "prochčůto" a "fakáča".

Včera jsme zašly taky, i když to už jsme byly fakt na pokraji zhroucení. Nešlo by se, kdyby mě chvilku před zavíračkou nenavštívili I. a K. a nepřipomněli mi, že má dneska jedna slečna narozeniny. Nečekala jsem, že tam půjdu, nikdo to nečekal, protože všichni věděli, že nemůžu, a mě ani nenapadlo, že bych tam po tý práci ještě měla sílu jít. No, napadlo, dokonce jsem to sama naznačila, že když budu mít sílu, na to jedno se stavim, ale nepočítala jsem s tím, že tu sílu k tomu seberu. Jsem hrozně statečná, já vim.

Ale musela jsem sebou vzít tu Káju. Jedna proto, že jsme si říkaly, že se na to jedno po práci přece jenom asi dopotácíme, a jednak jako moje svědomí, protože jsem věděla, že až ty lidi uvidim, nebude se mi chtít odejít - a to bylo zapotřebí, pže druhej den ráno jsem měla bejt zase v osm na krámě.

No, daly jsme dvě a pak jsme se z toho baru vyvalily div ne po čtyřech, protože jsme byly hrozně ožralý a vyčerpaný. Vysmátý ovšem jak lečo a při každym kroku "au" :D

Co vám mám povídat, dneska ráno to bylo kurva krušný :D Už jenom se do tý práce dostat, a pak tam ještě fungovat, teď ty lidi, ty zkurvený dny Marriane, což je slovo, který nechci už nikdy slyšet, no to by bylo na dlouhý vyprávění, ale na to nemám nervy a hlavně si to nechci připomínat, je to za mnou a konec, thank you very much, už nikdy více!

Posraný Češi a posraný slevy. Díky bohu za toho krásnýho anglána, co se tam na mě dopoledne culil a měl naprosto šukézní přízvuk. To je jedno, že tam měl slečnu a že já byla tak vyřízená, že jsem nebyla schopná ani stáhnout obličej do nějakýho přijatelnýho výrazu. Bylo to milý.

Bleh, končim, jdu nakrmit kočky, prolustrovat, co novýho na netu a chrnět. A dva dny nechci slyšet ani slovo o fyzický činnosti.

Kolébka, Arthur C. Clarke

6. září 2012 v 18:02 | m. |  challenge
Ehm, ehm. Ano, já vim, tuhle kategorii doplňuju asi tak pravidelně jako mejdlo v koupelně, ale rušit se mi ji nechce. Rozhodně se nedá říct, že bych nečetla, právě naopak, teď přes prázdniny se u mě rozjela úplně šílená akutní knihofilie, ale tady do toho se musim nutit. No, třeba si na to časem trochu víc zvyknu a pak už to půjde samo. Jako třeba twitter. Neni to tak dlouho, co jsem zmiňovala, že si na něj furt nemůžu zvyknout. A teď? Darmo mluvit :D

Anyway, pro tentokrát jsem zase sáhla po Clarkeovi, po kterym teda sahám pokaždý, ale ne úplně všechny jeho věci stihnu dočíst v termínu. Ale teda Kolébku jsem stihla.


No to teda, Kájo!

5. září 2012 v 21:16 | m. |  co se mi honí hlavou
Člověk si musí najít nějaký pozitiva, když všechno stojí za starou belu. Třeba se radovat z maličkostí, když celkovej obrázek nevyznívá příznivě. Tak třeba ta domácí rajská, co jsem právě zbouchala, byla vynikající, skoro mám chuť dát si nášup. Už ani nepamatuju, kdy jsem měla normální domácí jídlo, který by nebyly vepřový řízky. Bože, já tak nesnáším vepřový řízky.

V práci mi je docela dobře. Asi by mi z toho hráblo, nebejt Káji, mýho osobního sluníčka, který je mi balzámem na nervy. Dělá odpolední, takže můj pracovní den vždycky sestává z trochu nejistýho dopoledne, kdy odpočítávám hodiny do jedný hodiny, kdy jí začíná šichta. Pak už to jde nějak samo. Jakmile přijde, všechno špatný jako by najednou nebylo. Člověk nemusí nic řešit, nic ho nerozhází a ví, že cokoli se stane, nebude na to sám a hlavně to nebude pohroma. Kája udělá ze všeho legraci a pohodičku, naplňuje mě hlubokým klidem a přepíná moje vyladění ze "stres jak sviňa" na "leháááro, vono se to nepo...". Neuvěřitelná osůbka.


Warhorse

2. září 2012 v 22:00 | m. |  drabbloviny
A vida, jak člověka před spaním pěkně chytá inspirace... :)




"Poběž, příteli!", vykřikl jsem a popohnal Mercuria, svíraje zároveň pevně otěže nepokojného bělouše. Dva koně uháněli bok po bohu krajinou, drželi téměř stejné tempo, přesto jsem však mezi nimi cítil jasné rozdíly.

Především Mercurio byl můj kůň. Byl to válečník, nejsilnější a nejodvážnější zvíře, jaké jsem kdy měl tu čest potkat. Mezi koňmi mu nebylo rovno, alespoň podle mého soudu. Byl divoký a plný vášně a odhodlání, neměl strach pohlédnout smrti do očí, odvážně se se mnou vrhal do jakéhokoli nebezpečí a nikdy jsem neměl pochybnosti o jeho loajalitě. Jedinkrát mě nezklamal, právě naopak mi byl vždy nejvíc nápomocný, poslouchal mé rozkazy, aniž bych měl zapotřebí je vyslovit, jako by naše mysli byly nějak propojené, jako by vždy přesně chápal, co je třeba udělat a kam je třeba se rozjet či kdy zastavit.


Sbohem, příteli

2. září 2012 v 20:51 | m. |  drabbloviny
A já to přece jenom udělám. Už jednou jsem vás tu "poctila" jakousi sci-fi slátaninou, co mě zrovna napadla při pohledu na obrázek, a i když jsem měla pocit, že to sem úplně nepatří, přesto jsem ráda, že jsem to zveřejnila. Bavilo mě to psát. Stejně jako mě už léta baví psát si do počítače, i když nikdy nic nedokončím a všechno to dotáhnu tak maximálně do podoby výjevu, víceméně bez děje, někdy i s dějem, ale věčně nedokončeným a nedomyšleným.

Ale jako co má bejt? Proč by všechno mělo mít konec? Proč by to mělo mít začátek? Proč se nespokojit prostě s výjevem?

Psaní drabble má svoje pravidla, takže tyhle svoje literární pokusy bych tak nenazvala, stejně jako moje rádobyhaiku poesie má do skutečného haiku kilometry daleko (že já musim všechno dělat po svym...), a možná že vás to ani nebude bavit číst, ale co už, mě to baví psát. Je to trochu jako psaní básniček pro Imaginarius. Vlastně mě k tomu i dost přivedl. Imaginarius, vytváření místností pro RPG hru podle obrázků, vlastně celá ta RPG hra, a pak samozřejmě taky deviantart, kde v poslední době objevuju čím dál tím úžasnější a fantasknější dílka, která ve mně vyvolávají miliardy nejrůznějších pocitů a chuť je zaznamenat. Takový propojení smyslů. Obraz a písmo. Dva vjemy. Někdy mi na to stačí pár veršů, někdy je to na delší povídání. Někdy bych na tom jednom obrázku vystavěla celej příběh.

Ale na to jsem asi moc líná.


Je hnusně, hurá!

1. září 2012 v 10:38 | m.
No vida, na to, jak nepříjemný jsem měla ráno, se cesta na chalupu poměrně vydařila a tady to zatim taky vypadá přežitelně.

Za to ráno můžou samozřejmě převážně sny. Včera jsem zas dlouho nebyla schopná opustit počítač, po třech dnech jsem doháněla resty a ukázalo se, že jak si mě mnozí dobírají pro mou přehnanou aktivitu na facebooku, leckomu tam naopak chybím, když se na chvilku odmlčím :D Takže se na mě sesypali na chatu a hned jak se mám a co dělám a ať jdu na pivo a kdovíco ještě. Přiznávám, že ze všech těch lidí mě asi nejvíc potěšil Nick, se kterým jsem si už nějakou dobu nepsala a teď se sám ozval. Měla jsem z toho až bláznivou radost, já vim, měla bych se uklidnit. Na druhou stranu jsme od sebe dost daleko na to, abych si mohla dovolit aspoň trochu toho platonického zamilování se bez rizika, že se něco podělá.

The Puttytribe