Srpen 2012

O výkyvech a o kolektivu

31. srpna 2012 v 0:06 | m. |  co se mi honí hlavou
Asi bych měla vyrobit nějaký vysvětlivky. Něco jako - pokud něco nadepíšu slovy "výlev", nekomentujte to. A radši to vůbec nečtěte. Vlastně nevim, proč u nich vždycky nezakážu komentáře. Asi to budu dělat do budoucna.

Protože zjišťuju, že když ze sebe vyleju nějaký ty negativní pocity, vlastně mi ani tak nejde o komentáře. O tu podporu zvenčí, jako dřív. Už dávno vím, že ta podpora tam existuje, že se vždycky najdou lidi, co to cítí stejně, že nikdy nejsem v ničem úplně sama a jediná, takže to nepotřebuju potvrdit. Lidi, co se pod článkem rojí s komenty ve stylu jako že mi rozumí, že se mnou souhlasí a drží mi palce... jako je to milé vědět, ale asi už stačilo, už to nepotřebuju poslouchat znova. A ten opak, co mě nepochopil nebo na kterej to zapůsobilo špatně... no, od toho je tam to varování, ostatně, žeáno.

U některých článků už ve chvíli, kdy je dopíšu, vím, že je mi líp. Že jsem to napsala a že bych to vlastně ani nemusela zveřejňovat. Dělám to spíš z rutiny nebo co, ani nevim, proč, někdy. Snad pro úplnost. Protože mám pocit, že do deníčku patří všechno, i to špatný, i to dobrý. No, na mym příštim blogu se snad takový niterňáky vyskytovat nebudou, mám už o něm jistou představu a až příště začnu nanovo, tak to zase bude o level výš.

Ostatně to máte s těma výlevama přesně takový - jeden den je vám ze všeho na zvracení a druhej je vám prostě dobře. Jdete domů a na srdci vás nic netíží. Mám za sebou dva a půl dne v práci, na nohou, a umírám bolestí. Paty, ťapky, kotníky, záda, navíc mám pocit, že ten pot už ze sebe nikdy nesmeju, i když jsem se už dvakrát vysprchovala, protože takový vedro, jako tam, no to jste nezažili. Ale každej z těch tří večerů, co jsem přišla domu, jsem šla spát s klidem na duši (samozřejmě ne úplnym, furt jsou nějaký mouchy, ale prostě klídek, pohodička, no stress, no future). Snad je to tím, že jsem narazila na bezkonkurenčně nejlepší kolektiv lidí, jakej si člověk vůbec může přát.


Večer

27. srpna 2012 v 23:15 | m. |  poesie
Soumrak se vznáší nad ulicí
a v protějším okně silueta
snad stojí tam člověk přemýšlící
snad čte si Broučky či Sinuheta

Auto za autem sviští kolem
a já okna na noc zavírám
ten hluk by pohnul spícím volem
a já raděj v tichu usínám

Blíží se půlnoc, jen ještě jeden film
jen ještě kousek slastné knihy
jen na chvilku světu se vymaním
a zbavím se trochy svojí tíhy

Těch pár minut, paninko, dělá divy

*

Mám pocit, že kdo nezkusil pracovat v pekařství, neví, co to práce je

27. srpna 2012 v 21:56 | m. |  co se mi honí hlavou
...což samozřejmě neni pravda a hodně lidem bych tim křivdila. Ale fakt je to hrozná pakárna.

Varování: výlev

"A proč nestuduješ?" - "Jeez. Asi proto, že nechci "studovat". Protože nevím, proč bych měla utíkat od skutečnýho života, když ho místo toho můžu rovnou začít žít. Protože nemám studijní předpoklady. Protože nedokážu dělat něco, co mě nezajímá, a přesně to je pro mě momentálně vysoká škola. Protože mám na sebe větší nároky, než strávit půlku života v lavici, protože chci zažít problémy skutečných lidí a skutečných životů, protože chci na vlastní kůži zjistit, jak to ve světě chodí, a ne si o tom jenom číst a kroutit nad tím hlavou, protože se chci zabývat reálnějšíma věcma než jsou seminárky a bakalářky, protože chci vytvářet hodnoty, i kdyby to bylo jen blbý kafe, který uvařim a někomu to bude chutnat, chci přispívat společnosti, ale hlavně chci sebe sama přimět, snad donutit ke schopnosti žít sama za sebe, chci se poučit o světě za pochodu, ne z učebnic a skript, chci se učit o tom, jací jsou lidé, z toho, jak je sama uvidím v akci, ne jak o nich budou mluvit druzí. Chci real life experience. Chci zkušenosti, ne teorie. A snad jsem taky prostě jenom masochista. Snad potřebuju trpět, abych si dokázala znovu a znovu bolestně uvědomovat, že jsem ještě naživu, když přijdou chvíle, kdy se mi to tak nezdá. Někdy je bolest ten jediný způsob, jak si to připomenout a jak se probudit."

Tak mám za sebou první víkend v práci a pocity poměrně smíšený. Musím si pořád dokola opakovat, že to dělám kvůli našim. A samozřejmě taky abych se rozptýlila, protože ta moje krize teď, mám pocit, že to je něco mnohem horšího než jen nějaká vlna, ačkoli se chlácholím tím, že teď v srpnu se podobně cítí tak nějak všichni, co znám - a to je fakt. Prakticky kdokoli, s kým jsem teď o v srpnu mluvila, se vytasil s tím, jak si připadá zbytečně, neužitečně, neschopně, jak se topí v depkách, jak je na prášky a kdovíco ještě. A pak že takový nálady způsobuje pošmournej podzim. Zdá se, že superžhavý letní počasí funguje úplně stejně.


Bucket list

24. srpna 2012 v 21:02 | m. |  co se mi honí hlavou
Ha, to by člověk nevěřil, co najde mezi starejma dokumentama. Dělám zrovna takovou menší probírku a narazila jsem na á čtyřku s nápisem "Things I want to try in my life". Nevim, kdy jsem to psala, ale tipla bych to tak rok, dva zpátky, podle toho písma. Všechny ty meméčka a challenge mě omrzely - už to neni tak zajímavý, když to dělá každej - článek o mámě jsem nedopsala, přišlo mi, že by jí nepotěšilo, kdyby na to někdy narazila, tak bych se mohla podělit o tohle. Některý ty body mě trochu vyšokovaly :D


Ještě krizuju

23. srpna 2012 v 12:12 | m. |  co se mi honí hlavou
Věci se nějak... mění. A zároveň se jich taky dost opakuje. Už pár dní přemýšlím o článku a ne a ne na to kápnout, o čem bych ho napsala, abych se neopakovala. Navíc, krize pořád trvá. Celej tejden se sleduju, jak mi všechno připadá, jako by se to dělo někomu jinýmu, a jak se nedokážu na nic soustředit. Jak si každou chvíli uvědomim, že nevnímám a že jsem ztracená někde v jinech realitách. Snažila jsem se tomu pomoct meditováním, ale mám pocit, že jsem ho už před nějakou dobou musela nevědomky vypnout, protože když se o to teď snažím, vůbec mi to nejde. Jako bych po dlouhý době namáhala sval, kterej se mezitím úplně stáhnul a ztuhnul. Možná na to prostě neni vhodná doba, možná je lepší se v tý krizi vyráchat a čekat, až přejde. Ale štve mě, že mi mezitím utíkaj prázdniny.


PMS či co

17. srpna 2012 v 14:04 | m. |  co se mi honí hlavou
Varování: Výlev. Hroznej.

Mám strach. Na férovku. Snad je to vlivem i jiných věcí, snad je to PMS, ale dolehla na mě příšerná deprese a hrůza z toho, co bude dál. Stručně řečeno to můžu hodit na jisté finanční nejasnosti, co na mě doléhají už pár měsíců a teď čím dál častěji - dopisy, kterými mě zásobují skoro týdně a v každém na mě zase vybuchne nějaká další jobovka v řádech tisíců korun, co mám někde někomu zaplatit a nevím ani pořádně proč. Jako by svět zkoušel, kolik toho ještě vydržím, než se definitivně zhroutím.


Lidi na lidi jsou jako saně...

15. srpna 2012 v 22:01 | m. |  co se mi honí hlavou
Zjišťuju, že některý lidi fakt nechápu. Většinou se jedná o holky, ale zdaleka se to netýká jen jich. Nechápu prostě obecně spoustu lidí. Předně nechápu, co z toho někdo má, když je hnusnej na někoho jinýho. Když se do něj zničehonic začne hrozně pouštět, mít blbý kecy na to, co ten člověk dělá nebo nedělá, co má na sobě nebo jak zrovna vypadá. Já třeba znám dost lidí, který mě něčim serou. Ale nenapadlo by mě pozvat je ven a tam je (nejlépe před celou bandou) shazovat, nepříjemně do nich rejpat, vysmívat se jim za všechno, co v poslední době udělali nebo neudělali (aniž bych o tom navíc měla přesnou představu, protože jsem je několik měsíců neviděla) a pokud možno je ještě k tomu pomlouvat za jejich zády. Prostě vůbec nerozumim tomu, proč takový věci někdo dělá.

Někdy si říkám, že je něco špatně se mnou. Ale pořád mě drží při životě těch několik "opravdických" lidí, co znám. Lidi, co nikoho nepomlouvají, max jsou schopni se bavit o některých zjevných nedostatcích v chování dotyčného (což není pomluva, ale fakt, kterého si kupříkladu všimlo víc lidí najednou), ale to prosím jenom v chování. Nikdy by mě nenapadlo třeba drbat, jak někdo blbě vypadá. Ok, třeba konstatuju, že si skutečně myslím, že by někdo mohl něco dělat se svou postavou, ale nemyslím to zle, spíš tak, že věřím, že by mu to pomohlo se sebevědomím. Ostatně sama teď procházím značně neforemným obdobím a není mi z toho do smíchu, ale i kdybych zrovna byla ultraštíhlá, ani ve snu by mě nenapadlo začít se do někoho navážet, že by se sebou měl něco dělat a "podívej se, jak strašný máš kejty". Prostě WTF? Taková věc se neřiká, a i kdyby to byla pravda, existuje tisíc lepších způsobů jak to říct.

Nemyslete si, že tohle píšu ve vzteku nad tím, že mi někdo tohle řekl. Nejde o mě, nebo nejde jen o mě. Jde o to, že už nějakou dobu sleduju dost podivný chování některejch lidí a je mi z toho všeho smutno. Faleš kam se podíváš, masky, neupřímnost, která z některejch lidí jen teče, arogance, snaha nahonit si body pro sebe na úkor druhých lidí - a to je vůbec to nejnechutnější. Shazovat někoho před druhýma lidma, abych já sebe udělala zajímavější? No doprdele.

Ale jak říkám, tím spíš si pak člověk váží těch několika opravdických přátel. Těch, co ti nikdy neřeknou nic, co by zle mysleli. Co ti rozumí nebo se minimálně opravdu snaží tě pochopit, ptají se, zjišťují, nedělají závěry. Co tě poslouchají ne proto, aby mohli před ostatníma dělat, jak skvělí jsou posluchači, ale protože je zajímáš. Co ti poví o svejch bolístkách ne proto, aby se dělali zajímavějšími, ale proto, že se potřebují vypovídat a jsou vděčni za tvou pomoc. Vážím si těch několika bytostí, co znám, u nichž si můžu bejt jistá, že mi neublíží a že všechno, co řeknou, je pravda, co mlčej, když nemaj co říct, co mluvěj, když maj něco na srdci, co se ptaj ne proto, aby se ptali, ale protože chtějí znát odpověď nebo prostě jen chtěj slyšet tvůj hlas.

Děkuju světu za těch pár exemplářů skutečné lidskosti, vroucnosti, opravdovosti, čistoty, nevinnosti, slušného vychování, zájmu o druhého člověka a přátelství, kterých je tak žalostně málo, ale přesto mě jejich existence drží při životě, když se musím potýkat s tím vším falešným a mnohdy úplně nepochopitelným šmejdem.

Vážně nemám ráda ty momenty, kdy se musím ptát "Co tomu člověku kdo udělal, že si zaslouží, aby na něj byl tak hnusnej?"

A tohle je taky velká pravda.

Bláznů ukolébavka

14. srpna 2012 v 3:21 | m. |  poesie
Jen neříkej, že tě to nebaví
ty tajemný chvíle, kdy jsme jen spolu
tma, zima, uhlíky řeřavý
a pálíme blábol od blábolu

Jen neříkej, že na to nevzpomínáš
když vrátit se musíš do "reálu"
a moc dobře víš, že punk je jinde
snad v krční tepny intervalu

Vždyť někdy kluci a holky spí spolu
a přitom spolu vůbec nespí
jen ať nám nadávaj do mumlalů
jen ať jsou z nás dvou celí nesví

Jen my dva víme, jak je to hezký
když znáš a ctíš hranice, kam jít se nesmí

*

Ježiš, já jsem hipster (část druhá)

14. srpna 2012 v 1:12 | m. |  co se mi honí hlavou
Původně to měl bejt jeden článek, ale byl tak dlouhej, že jsem ho odmítla po sobě číst a kontrolovat. A to je už docela hardcore. Takže si dáme druhou část, trochu víc o tom, co je "inside", když ta první (kterou si můžete přečíst tady) byla o vzhledu.
DIY
Jsem velice špatná švadlena. Když něco zašívám, zašívám to proto, aby to drželo pohromadě, a ne aby to vypadalo dobře - protože i kdybych se snažila, stejně to nedopadne a je to prostě vidět. Ale přesto mě to celkem baví a tu a tam mě chytne tvořivá. Ušila jsem si dvě tašky přes rameno ze starejch kalhot a minimálně na jednu z nich jsem obrovsky pyšná, fakt jsem ji vytunila a kdyby mi ta titerná velikost stačila na to všechno, co s sebou obvykle tahám, nosila bych ji všude, protože je úplně luxusní.


A další přidružená zvěř - kocouři

14. srpna 2012 v 0:55 | m.
Hej, já to zapomněla zveřejnit. Chm. Pozdě, ale přece.

Ne tak úplně náš, ale pořád v rodině, je Merlin Peridot

Je to Melsinky brácha, ale myslim, že o tom dávno neví. Aspoň se nezdá, že by se spolu nějak zvlášť dobře bavili, teď když spolu zase bydlí.


Ježiš, já jsem hipster

14. srpna 2012 v 0:45 | m. |  co se mi honí hlavou
Nejsem fanoušek značkování lidí, nebo spíš řekněme, že i když někoho označkuju, neřadím ho do té škatulky permanentně. Jsem dost otevřená změnám, u sebe i u druhých, a vím, že lidi se často hledaj a měněj a že je to v pořádku. A moc to neřeším.

Ale jelikož jsem ještě dávno nevyhrála boj nad svým egem, přece jenom mám touhu nějak se pojmenovat, zařadit, abych měla pocit, že nejsem tak úplně mimo tenhle svět a že takovejch jako já je víc. Chápete, někdy má člověk fakt pocit, že je divnej, v negativnim smyslu slova. Že je s nim něco fakt špatně, když ho nikdo nechápe a nestíhá a když dělá všechno jinak než lidi v jeho okolí. Takže se ještě rád zařadí, když narazí na zmínku o dalších lidech jako je on sám, aby věděl, že bejt nenormální je vlastně úplně normální.

Sebe sama mám třeba už delší dobu zařazenou pod nálepkama jako indie, hudební maniak, čtenář, blázen do internetovýho vyhledávání a vzdělávání se, alternativní, bloger, přemýšlivec, psavec, kočkomil, pohodář, rádoby filozof, pokud-jde-o-oblečení-spíš-chlap a podobně. Že se to dá všechno shrnout pod nálepku "Hipster", to je mi ovšem novinkou.


Taková hudební nerozhodnost

8. srpna 2012 v 9:59 | m. |  co se mi honí hlavou
Já se asi zblázním.

Zasáhla mě klasická cestovní horečka, pořád se nedokážu rozhodnout, jestli mám ještě dost času nebo jestli nemám žádnej, je mi blbě od žaludku a jak furt myslim na to, že bych se měla najíst nebo si jít vařit jídlo na cestu, prostě nemůžu, nejde mi ani se na to žrádlo podívat. Máma odešla z bytu, rozloučila se se mnou a jak za ní zaklaply dveře, já si řikám paráda, můžu si na to dobalování a vaření vyhulit nějakou hudbu. Jenomže se nemůžu rozhodnout jakou! :D Včera a předevčírem jsem si postahovala tolik neskutečný nový hudby, že nevím, čím začít. Celý diskografie kapel, o nichž jsem nikdy neslyšela, ale zdaj se bejt naprosto awesome, takže mám chuť mlátit hlavou do zdi nad tím, že je poprvý objevuju až teď.

A navíc jsem hrozně natěšešná na Nickovo EP. Už pár tejdnů je dostupný ke koupi, ale já to s tim nakupováním přes net ze zahraničí neumim a krom toho sám řikal, že ho původně chtěl dát zadarmo, jen nepřišel na to, jak to udělat. Takže jsme se nějak domluvili, že mi ty songy pošle mailem. Už je to dva dny a furt nic a já asi umřu touhou je konečně celý slyšet, zatím jsem vlastně slyšela jen dva a byly úžasný. Jen víc a víc baskytarový inspirace!

Tak jsem si pustila Johna Mayera, Live in Los Angeles. Poslouchala jsem ho i včera večer. Vlastně jsem ho chtěla několikrát přeladit, ale absolutně to nešlo. Ten hlas je návykovej, o tý pohodový hře na kytaru nemluvě.

Taky jsem si našla Raye Wilsona. Upřímně, z celý diskografie Genesis mě nejvíc poznamenalo právě Calling all stations, kde neni Phil Collins a nahradil ho na čas právě Wilson. Myslím, že to byl právě jeho hlas a perfektní angličtina, která ve mně vůbec poprvý probudila zájem o tenhle jazyk a která mě naučila výslovnosti. Ty texty jsem uměla nazpaměť a perfektně vyslovovat dávno předtím, než jsem vůbec tušila, o čem zpívá. No a teď jsem si ho našla s jeho původní kapelou Stiltskin (nebo tak nějak, je to hrozný jméno) a několik hodin v kuse jsem se u tý diskografie rozplývala. A pak mám taky Mostly Autumn, který zněj totálně jako Pink Floyd, a mám tu pořád ještě Kooks, který se mi ještě stále neochodili, a mám Royksopp a mám RPWL, Asteroids Galaxy Tour a Subways, mám Flyleaf a Dream Theater a to všechno jsem si stáhla relativně nedávno a furt nevim, čim začít a na co mám vlastně chuť.

Chjo. To jsou problémy. Asi prostě zase otevřu Feudy na soundcloudu a bude to. Jestli mě ti nevytáhnou z krize, tak už nevim.

Dammit, už je deset. Já musim jít něco dělat.

Btw to víte, že CP změnila design?!

Další kočičí kombo

6. srpna 2012 v 23:46 | m.
Další z našich micin je Melsie Peridot (teď si nevzpomenu na datum narození, dodám později)

Tahle anorektická potvora to na výstavách dotáhla vlastně nejdál z našich koček, momentálně drží titul Grand Inter Champion, a nikdo nechápe, jak se na něj dostala :D


Štěstí se prý dá měřit na kočky

6. srpna 2012 v 23:31 | m.
Tak se pojďme podívat na ten náš zvěřinec trochu víc zblízka... :)

Allegra Regio Boreas, nar. 17. 5. 2011

Říkáme jí Ája nebo Ajátko - mámě se to původně nelíbilo, protože Ája je ona sama, ale mám talent dávat zvířatům jména a přezdívky, co se chytnou, takže... :D

Ája je totální flufíňátko, což je takovej můj výraz pro hrozně huňatý, roztomilý a plyšový zviřátko. Ze všech koček, co jsme měli, je absolutně nejroztomilejší a momentálně je to favorit naší chovný stanice co do "těch správných" proporcí, rozumějte standard sibiřského plemene. Protože jinak jsou samozřejmě všechny úžasný.

Ale Ája, až na to, že nám moc nevyrostla, má perfektní proporce, takže je to takovej mámy miláček, tahá ji po všech výstavách a vyhrává jednu cenu za druhou, takže vitrína na trofeje je už poněkud narvaná :D

Ta mrcha to samozřejmě dobře ví a má díky tomu frňák dost nahoru. Není se čemu divit, dost jsme ji rozmazlily. Ale copak se tomu dá odolat? Kdykoli se kouknu na ten její huňatej ksichtít a ona se přede mnou protáhne s těma svejma obříma kulatejma packama (žádná jiná naše kočka nikdy neměla takovýhle tlapy) nebo si sedne na zadek, svalí se a vyvalí ten svůj ťutí pupek, no tak to se prostě nedá :D Jak řikám, má nás kolem těch pacek totálně omotaný.

Bohužel se nám poslední dobou dost nesnese s ostatníma kočkama, takže jsme je obě odlifrovaly na chalupu k babičce, aby měla Ája klid na dovádění s Kirilem - kocourem, kterej je tak napůl náš, ale nebydlí s náma, normálně ho má jedna mámina známá. Byl nám zapůjčen, aby byly mrňata, jenže milé Ajátko jako na potvoru odmítá mrouskat a s Kirilem se nesnáší. Tak snad si to brzo rozmyslí, páč Kíra má jít brzo pod kudlu a bude po koulích.


Kočičiny

5. srpna 2012 v 3:40 | m. |  co se mi honí hlavou
Existují určité nepředatelné zkušenosti. Třeba jako když se za váma zničehonic ozve kočičí pláč, vy se otočíte a zjistíte, že se vašemu miláčkovi něco zlýho zdálo. Přijdete k němu s dotazem "copák, broučku?" a brouček mňouká a přede na odpověď, aby vám dal najevo, že je rád, že jste tady a že to fakt nebylo hezký (teda aspoň taková je moje lidská verze výkladu).

The Puttytribe