She burns like the sun and I can't look away

20. července 2012 v 20:12 | m. |  co se mi honí hlavou
Pořád mi tu trochu visí ve vzduchu poslední den Cirratina desetidenního řetězáku, s názvem Jedna zpověď. Zrovna teď ovšem nějak nemám chuť se zpovídat z něčeho konkrétního a krom toho, nemáte tak trochu pocit, že tenhle blog celej je jedna velká zpovědnice? I když uznávám, žádný konkrétní hříchy se sem nedostanou - přece jenom, v některých případech je autocenzura nutná :D Ale abychom tomu řetězáku dostáli, můžu vás třeba odkázat na můj snovo-anglofilní článek, to je taková dost velká zpověď z jedné obří vášně. Nebo si můžete dát ten, kterak jsem se zamilovala do hraní RPG. Anebo můj lítostivej maturitní kostlivec ve skříni. Moment v mym životě, na kterej se mi snad nejhůř ze všech vzpomíná. Anebo mou zpověď k sexuálně laděnému tématu týdne, pokud jste na tyhle věci, což dneska je tak nějak asi každej, mám ten pocit.

Stačí vám to? Ne? Ježiši, vy nejste normální! O.o


Včera jsme si byly s Maude opět zaběsnit a tentokrát jsme to vzaly od podlahy a zajely se podívat do zkušebny. Už jsem tam nebyla tak dlouho, že jsem si ani nevzpomněla, jak je to tam teď pěkně zařízený, co se na to vrhli s Běsem jako největší zkušebno-zařizovači. Je na ten jejich post a na to, co tam s tím udělali, vůbec nějaký pojmenování? Manager? Nevim. Ale neuvěřitelně to tam prokouklo a člověk se tam cítí nadmíru dobře a domácky, i když je to v podstatě veřejnej prostor, o faktu, že teď je to tam konečně luxusně vybavený a ozvučený, čistý a perfektně použitelný, ani nemluvě.

Každopádně, jak už jsme zmiňovala minule, nejely jsme tam samy, přizvaly jsme si speciálního hosta, našeho společnýho kamaráda, kterej si řiká Mr. Mysteria a já si asi neumim představit přiléhavější přezdívku. Rozhodně má svá tajemství.

Jedno z nich nám odhalil už během pár hodin, a sice že je to úplně neskutečnej hráč na kytaru. Jako že umí zpívat, to jsem už tušila, i když jeho podání Time is running out mě stejně odrovnalo a úplně jsem zapomínala, že mám taky hrát, jak jsem se ho snažila poslouchat, že umí asi dobře na akustiku, to jsem věděla z jeho nahrávek na bandzone, ale kurva jak to uměl na elektriku? No to jsem málem umřela.

Zanechalo to ve mně strašnou spoustu pocitů, který se dost mlátěj, takže jsem dlouho přemýšlela, jak to vůbec podat, ale asi takhle. Zkuste si představit, že jste úplně podělaný z nějakýho kytarovýho mága, dejme tomu že jste Musofil nebo že šílíte z Johnyho 5, ale může to bejt i někdo jinej, to je jedno. Prostě jste na větvi z toho, jak někdo může takhle hrát a když si ty nahrávky pouštíte, tak úplně nestíháte. No a pak přijde nějakej drobnej, skromnej človíček, s tím, že by chtěl do pár svých písniček přidat klavír, a vy to teda zkoušíte a v mezičase si tenhle človíček úplně zničehonic začne magořit na kytaru s tak šílenýma sólama, že vám upadne brada a zakutálí se až někam pod kopák, zamotá se vám hlava a najednou se vám dost blbě dejchá, prožijete multiple orgasmus a zároveň si připadáte asi jako že je bažina plná sraček, pak dlouho dlouho nic, pak nějaká ta hlína a zdechlý brouci a pak vy. Protože ten člověk je prostě děsnej mástr a vy se tu před ním ztrapňujete se svejma totálně nedomyšlenýma nápadama na songy a se svým dokonale zapomenutým, protože neprocvičovaným, "umem".

No já nevim, asi si to dokážete představit.

Když jsme pak jeli domů, byla jsem na jednu stranu šťastná. Byla jsem dojatá tím, co jsem viděla, byla jsem nabitá energií z toho samotnýho faktu, že jsme zase jednou byli ve zkušebně v kompletní sestavě tří nástrojů, že jsme tam měli někoho, kdo tu zkoušku byl schopnej vést, že se neprokecalo tolik času jako vždycky, že to mělo smysl, že jsem měla úplně obroušený prsty a bolavý záda a chtělo se mi šíleně spát, že jsem se seznámila s tak zvláštním človíčkem, kterej ještě k tomu po tom všem byl schopnej prohodit něco jako "Dyť to je úplně nejvíc lehký" a myslel to prosím pěkně zcela vážně O.o Dámy a pánové, tomu já říkám skromnost.

A zároveň na mě padla hrozná depka. Z toho, jak se to všechno hrozně vleče. Jak se neumim rozhodnout. Jak nevim, co bude. Jak to do mě hustěj už několik měsíců v kuse doma a já furt nic. Jak neumim ani otevřít ty zkurvený jobsy a něco hledat, protože prostě nechci a stalo se to pro mě obrovskym strašákem. Jak furt o něčem melu a nic neudělám. Jak mě opouští nadšení pro tu mou pracovní dovolenou. Jak mi najednou nic nepřijde reálný. Jak jsem ztratila spoustu času nicneděláním, když mám přitom tu basu doma už nějakejch pět, šest let. Jak málo tomu nástroji rozumim. Jak málo novotin zkouším na klavír, když přitom dřív mě toho tolik napadalo - teď už jsem zabředlá ve stále stejných melodiích a už dlouho jsem se nenadchla pro nic novýho.

Dneska jsem tu depku zkusila zahnat hrátkama s fotkama. Trochu to pomohlo, ale je to jen záplata, ne řešení. Taky jsem to dělala kvůli rozhovoru, co jsem vedla s našim divnym veterinářem. Ten člověk neni ani tak divnej kvůli svýmu divnýmu smyslu pro humor - ten já oceňuju - ale je divný, že on se u toho vždycky tváří stoprocentně vážně a málokdy se zasměje, takže si naprosto nemůžete bejt jistý, kterou z těch divnejch věcí myslí vážně a která je jen humor. Například dneska mámě odpustil asi stovku za účet za vakcíny s tím, že mu za to pošlu nějaký svoje nahý fotky. Což bylo dvojnásobně divný tím, že to se mnou řešil veřejně před mámou a já si v tu chvíli připadala opravdu nepříjemně. Neřikám, že jinak bych se s ním nenaladila na stejnou vlnu, já jsem pro každou špatnost, ale bavit se o tomhle před mámou a s mámou? Zrovna před chvílí za mnou přišla, aby se mě zeptala, co mu pošlu. No neni to divný? O.o Mně to teda přijde divný, a to jsem prosím divná, takže to musí bejt superdivný.

A nic jsem nevybrala. Nechám to uležet a pak uvidim :D

Zejtra zas jedeme na chatu. Bože, jak mně se nechce. Nesnáším ten život tady, kterej se mnou vláčí, jak se mu zachce. Jsem totálně závislá na tom, co se po mně bude chtít, nemůžu si nic plánovat sama. A začínám to na sobě cítit. A nejhorší jsou ty okovy, co si na sebe pleteme samy. Povinnosti k rodině. Ten fakt, že na tu chatu nemusim jet, ale všichni mi to budou vyčítat, byť jen mlčky. Ten fakt, že k tomu vetovi jsem taky nemusela a nechtěla, ale když mě máma sjela, že jsem fakt nápomocná a že děkuje, mlčky jsem se oblíkla a šla, i když jsem měla úplně nulovou chuť chodit mezi lidi a tím spíš asistovat při odběru krve. Doufala jsem, že bude chápavější, když ví, jak mi pohled na jehly dělá "dobře". Ale nebyla a mě to nasralo. Bože, jak já si přeju, abysme si přestaly dělat naschvály. Aby přestalo tohle všechno tady. Abych od těch dvou odjela a dost dlouhou dobu od nich nic neslyšela. Protože ty dennodenní proslovy do duše mě prostě kurva zmáhají a já vim, že věci nejsou ideální, ale já už prostě nemůžu, fakt nemůžu. Jak mám hledat práci a jít s hrozně sebevědomým pocitem na nějakej pohovor, když si připadám tak strašně a když se každý ráno vzbudim s touhou nechat se zazdít, aby mě už nikdy nikdo neviděl a nikdy se mě na nic neptal a nic po mně nechtěl?

Chci jenom bejt. Prostě jenom bejt. Ale už to nejde.

A jestli tohle neni zpověď, tak už nevim.
 


Komentáře

1 Maude Maude | Web | 20. července 2012 v 21:01 | Reagovat

Jo, proč ne, připravim si komentář a smaže se! Tvl, tak ten veterinář mě zaujal :D Ne,že bych mu snad chtěla posílat svoje nahý fotky, ale prostě je zajímavej :D

Jinak hezky napsáno o včerejšku (bylo to svym způsobem "silný"), taky se chystám - spolu s fotkama, dneska ale celej den vyklízim pokoj u rodičů, tak nebyl čas, zejtra odpoledne už jsem zase doma, tak snad mě nechá Běs po příjezdu pracovat i na blogu, je to i pro jeho dobro, aby si početl, takže snad jo :-)

2 m. m. | Web | 20. července 2012 v 21:24 | Reagovat

[1]: Já myslela, je to pro jeho dobro, protože jinak mi exploduje mozek, rozsekám ho mačetou a naporcuju do mrazáku XD

No on je zajímavej, ale je nepříjemný, jak se u všeho tváří absolutně kameně. To už pak nějak postrádá vtipnost a fakt nevíš, jestli si dělá srandu nebo jestli je divnej. Je to trochu creepy. Trochu dost.

Na článek se těšim :)

3 Maude Maude | Web | 20. července 2012 v 21:29 | Reagovat

[2]: Snad bude stát za to, když se na něj těšíš:D

To mi právě přijde fascinující a hrozně mě sere, že já vždycky když něco řikám, tak se u toho musim smát nebo se směju potom, nebo mě rozesměje někdo jinej.. Chtěla bych s tim umět pracovat a umět si zachovat kamennou tvář, divný, ale fascinující :-?

4 m. m. | Web | 20. července 2012 v 21:37 | Reagovat

Já tě tam někdy vezmu sebou, ono tě to přejde, až uvidíš, jak je to ve skutečnosti divný :D

Určitě bude stát za to 8) Teď jsem málem napsala srát.

5 Maude Maude | Web | 20. července 2012 v 21:48 | Reagovat

:-D budu s tim počítat

6 D@ve D@ve | Web | 21. července 2012 v 19:59 | Reagovat

keep fighting :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe