# 16 Baskytary a baskytaristi

25. července 2012 v 18:11 | m. |  věci, které miluju
V souvislosti s předchozím článkem a vůbec tou mou hudební náladou mě napadlo, že mi tu už nějakou dobu stagnuje 1000 věcí. Ne že bych někdy počítala s tím, že to dokončím, ale proč to balit tak rychle, žejo 8)


Baskytara!!! Pro mě osobně jeden z nejúžasnějších nástrojů vůbec. Má stejně ladný a krásný tělo jako obyčejná elektrická kytara, ale specializuje se na hlubokej bručivej zvuk, na ty basy, co dávaj hudbě šťávu a hloubku a bez nichž by většina skladeb prostě nedávala smysl, nebyly by úplný. Je to jeden z vrcholů základního kapelního trojúhelníku, kterej s ní dotváří bicí a elektrická kytara (samozřejmě proměnlivé, ale tohle je takovej ten běžnej základ). Je to podklad. Je to to, co uzemňuje, je to zvuk vibrací, kterej při správnym úhozu uhodí do bránice podobně jako kopák a kterej třeba mýmu mozku - nevim jak u vás - dává jasnej signál "přimhouřit oči a udělat -ááách...".

Moje basička se jmenuje Sunny. Je značky Fokus a pokud mě má zvrhle výpadkovitá mysl nemýlí, dostala jsem ji k devatenáctým narozeninám, což je bezmála pět let zpátky. Jmenuje se tak, protože má překrásnou teplou barvu, která na každym osvětlení a z každýho úhlu pohledu vypadá jinak, je medově hnědá, je načervenalá, je sladce rezavá, je tmavě vínová, je zářivě zlatá, jak se jí chce. Vzpomínám si taky, že než jsem si ji vybrala, zamilovala jsem se do tohohle designu v jednom časopisu - prd jsem tomu rozuměla a nebylo kdo by mi poradil, takže jsem si vybírala podle vzhledu - a tenhle design se jmenoval Sunburst. Takže i odtud to jméno. A ten časopis pořád ještě mám.


Koupila jsem ji v jednom malym krámečku na Václaváku, kterej už dneska neexistuje, propadl se kamsi do hlubin času a prostoru a už ho tam nikdo nikdy nenajde. V tom krámku prodával takovej ošumělej týpek, byl tam asi na záskok, a mně se hrozně líbil. Chodil po tom krámku bosky (měli tam koberec, takže proč ne), měl rozježený vlasy, jako by zrovna vstal, kolem krku měl tušim dřevěný korále a byl děsně v pohodě. Ukázala jsem na Sunny, on ji vzal do ruky, trochu na ní zabrnkal a mně jiskřily očička. Hned jsem si ji nechala zabalit, donesla jsem si ji domů a tam ji vyndala z krabice a úplně láskyplně jo objímala. Abyste mě plně pochopili, museli byste vědět spoustu důležitejch informací a věcí, co předcházely tomuhle momentu, ale tolik místa tu zase nemám a hlavně je to jedno, důležitý je, že jsem do ní byla od prvního momentu zamilovaná a byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků mýho života, kterej vnímám zároveň jako obrovsky důležitej milník, protože co všechno se od toho momentu dělo a děje, to je prostě neskutečný. Ten jeden moment, kdy se pro něco rozhodnete, a jak vám to úplně změní život.

Když jsem Sunny vybalila, přišly jsme s mámou na to, že je na jednom místě odprýsknutá, a vůbec ne málo. V krámě jsme si toho vůbec nevšimly, možná proto taky byla tak levná, stála necelé čtyři tisíce, i když hrála dobře - alespoň mi to řekl ten týpek v tom krámě a já mu věřila, protože co já poznám a on se usmíval, když na ni hrál.

Máma se tvářila jako by kousla do kyselýho jabka a trvala na tom, že ji půjdeme vrátit a reklamovat. Byla z toho zcela zjevně dost nešťastná a smutná, ale mně to vůbec nevadilo. Naopak, jako by to bylo nějaký znamení nebo co. Byla odprýsknutá. Má něco za sebou. Má příběh. Někdo ji upustil, někdo z toho měl špatný svědomí, někdo to zalakoval několika vrstvama průhlednýho laku, někdo si toho možná všiml, když přišla na krám, a stanovil podle toho její cenu. Je to zmetek. Je to originál, je úplně jiná než všechny ty ostatní perfektní kytary světa, který nemaj chybičku a jsou tak nějak duševně prázdný. Moje Sunny prázdná nebyla, byla plná života, energie a potenciálu a ten odštípnutej kousek jako by byl zářezem na její paži, důkazem, že ona už viděla svět a že už ví svoje.

A krom toho je fakt, že já jsem takový nemehlo, že bych s ní stejně dřív nebo později flákla sama, takže jsem byla ráda, že neudělám první díru do jejího krásnýho těla, že to už udělal někdo za mě. A tak jsem ji tiskla na prsa a zcela zásadně odmítla ji komukoli vracet. Byla už moje a mámě nezbylo než nad tím kroutit hlavou a přijmout to.

Od tý doby jsme spolu. Nikdy jsem neměla žádnýho učitele, protože po zkušenostech z toho dlouholetýho hraní na klavír jsem už žádnýho nechtěla. Chtěla jsem hrát podle svýho, učit se to sama a hrát si, kdy budu já chtít, aby mi to nikdo neznechutil, a protože to je mnohem víc cool, samozřejmě. Dneska už vidím, že to nebyl úplně nejlepší přístup, ale ještě není všem dnům konec, nebudeme házet basu do žita, neasi.

Říkám si baskytarista, protože basu miluju, protože mi v tý naší pomyslný a později i zrealizovaný kapele připadl tenhle post, když se jedna naše kamarádka rozhodla (nebo spíš její tatínek rozhodl), že basa je na ni moc podřadnej nástroj a že ona bude hlavní tváří kapely. Netuším, co se s ní stalo, už roky jsem ji neviděla, ale jsem přesvědčená, že dodneška na tu kytaru hrát neumí.

Ovšem znám svoje rezervy. Vim, že nejsem žádnej Nick Latham nebo Mike Dirnt nebo Mardoša nebo jinej baskytarovej bůh XD Ale všechno má svůj čas. A věřim, že zrovna tahle vášeň neni něco, co by vyšumělo, hudba pro mě prostě bude vždycky důležitá a hlavně i to, abych sama na něco hrála, protože mi přijde, že když někdo na nic nehraje, tak mu nemůže hudba dávat to, co hudebníkům. Neříkám, že ho třeba taky nebere, ale podle mě je to úplně jinej vztah. Hudba je pro spoustu lidí fajn kámoška, pro hudebně aktivní lidi je to nejlepší přítelkyně, svůdkyně, milenka, světice, necudná mrcha, je to droga, je to ta basová nebo kopáková vibrace, co prostupuje celym vašim tělem, fyzicky i psychicky se stává součástí vás samotných a když tu basu držíte na břiše, zapojíte jí do pořádně vosolenýho komba a hrábnete jí do strun, no kurva!

A snad je to právě tím, na co hraju, že mám tolik ráda baskytaristy. Mám teda obecně ráda všechny členy kapel i bezprizorní muzikanty, ale baskytaristi, alespoň ti, co znám, jsou prostě mou velkou láskou, jsou to strašně fajn lidi, je s nima prdel a jsou nesmírně pohodoví. Je v nich takovej určitej klid, snad od toho, jak jsou uzemněný těma hlubokejma brunivejma tónama, nejsou tak těkaví jako elektráci a mnozí z nich s tim nástrojem dovedou neuvěřitelný věci, i když na to vůbec nevypadaj a vůbec se tím nechlubí, a to je úplně nejlepší. Samozřejmě to nemusí bejt pravidlem, ale podle mojí osobní zkušenosti jsou kytaristi (alespoň ti, co k tomu ještě hrajou hlavní part v kapele a dělají frontmana) o dost egoističtější než basáci. Což nemusí bejt vždycky na škodu a nemyslim to zle. Ale z těch basáků, co z nám, získávám pocit, že je tak nějak společnou vlastností všech basistů, že jsou skromní a nemají ponětí, co s tim nástrojem dělaj XD Nebo to aspoň tvrdí. A pak vám na to vyšvihnou nějaký šílený slapový sólo a zahlásej, že to je jenom trénink a usmějou se.

No, jak říkám, neplatí to jenom pro basáky, najdou se i výjimky, ale s basákama jsem tak nějak líp vyladěná na stejnou strunu. Vlastně na čtyři struny. Nebo na pět.
 


Komentáře

1 Matthias Matthias | E-mail | Web | 25. července 2012 v 18:40 | Reagovat

Souhlasím, baskytara je nejlepší nástroj na světě. Když poslouchám nějakou písničku, můj mozek se vždycky soustředí jen na to brnkání basů - těch kouzelných hlubokých čtyřstrun. Tam, kde basa není, tam nejsou ani mé sympatie :)

A právě proto moc nemusím pop - basovka mi tam prostě chybí ;)

Jinak doporučuji kapelu Uniklubi.

I když nejlepší jsou samozřejmě Muse - DAT BASS!

2 m. m. | Web | 25. července 2012 v 18:56 | Reagovat

Hysteria, Knights of Cydonia a milion dalších... O.o <3 :D Na doporučení mrknu :)

Jinak basu maj taky výbordelnou třeba Three Days Grace.

3 Vera Vera | Web | 25. července 2012 v 20:30 | Reagovat

Ježiš, to je tak krásnej článek. Tak nějak mě to celý pohladilo po duši. Hrozně se mi líbí, jak tam popisuješ, proč ti nevadí, že už z krámu byla bouchlá. Já sama třeba taky moc nemusím úplně nový věci - ale něco co má, jak ty sama říkáš "svůj příběh". Někomu to už prošlo pod rukama...
Já vůbec miluju basy a kytary-elektrický i akustický. I když na to vůbec neumím, ale někdy snad....
A ještě se mi líbí ten nápad - 1000 věcí, co mám ráda. Kdysi jsem se snažila dát dohromady něco podobnýho. Možná ti ten nápad ukradnu, až nebudu mít coby... :D

4 m. m. | Web | 25. července 2012 v 23:33 | Reagovat

[3]: Hele klidně, mě k tomu docela hecnul Standa, takže se taky nedá říct, že bych to měla z vlastní hlavy a navíc nejsem jediná, kdo se toho chytil :) Už jsem na to narazila na spoustě blogů.

A dík za pochvalu :)

5 Miloš Miloš | Web | 29. července 2012 v 8:41 | Reagovat

K baskytaristům mám hlubokou úctu, protože mně není jasné, jak vůbec přijdou na to, co mají hrát, myslím ty, kteří ovládají kontrapunkt. Některé kapely ani baskytaristu nemají a suplují to klávesami, ale není to ono. Navíc baskytaristé brnkají (většinou) jen prsty a někdy dokonce hrají na bezpražcovou kytaru, to asi bude "vyšší dívčí".

6 May May | Web | 26. srpna 2012 v 21:19 | Reagovat

Je krásný když z článků dýchá ta jiskra, která je důkazem, že to píšeš od srdce a upřímně. Nejsem si jistý, ale ze stejného krámu mám nejspíš svůj první Marshall reproduktor (RIP). :-) Když se řekne basyktara, vybaví se mi Flea z RHCP. :-) I když se převážně věnuju elektrice, baskytaru mám taky rád. Červenej Thunderbird. :-)

7 m. m. | Web | 27. srpna 2012 v 14:51 | Reagovat

[5]: Tj, to už máš jako hrát na skutečnou basu nebo na housle. Taky nikdy nepochopim, jak může ten člověk vědět, kde má zahrát. To musíš ten krk znát do detailu, každej milimetr každý struny. Já mám problém i s pražcema :D

[6]: Vida :) Krámek, zdá se, udělal hodně dobrého, než skončil. Škoda ho. Já si kombíčko koupila na druhý straně Václaváku, vedle Lucerny. Tam je taky takovej mrňavej krámeček a ten tam teda je pořád.

Jó, Flea je šikulka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe