Z deníku chatařky, level II.

6. června 2012 v 22:20 | m. |  co se mi honí hlavou
Upřímně, ztrácím se ve dnech, takže to asi vemu napřeskáčku :D

Je mi tu fajn. I když teda to ticho tady je šílený. Hučí mi z něj v hlavě tak, že paradoxně nemůžu usnout kvůli tomu, jak ruším sama sebe svým hučením. Jo, já vim, jsem blázen.

Nejšílenější je asi to ticho přes den. V noci je to tak nějak normální, ale přes den jsem byla zvyklá na rámus, na řev, na hlasy, na debaty a konverzace, na dotazy... tady je prostě jenom ticho. Babi pronese fakt tak těch pět vět za den. Nikdo se mě tu na nic neptá, nikdo po mně nic nechce - což zase neni úplně ono, mám radši, když mě někdo trochu úkoluje, ale je to dobrej detox. Myslim, že až zas na víkend přijedou hluční rodičové, exploduje mi hlava.


Co se časový náplně týče, je to trochu horší než jsem myslela. Respektive je to přesně takový, jaký jsem to čekala ve chvíli, kdy bude hnusný počasí, a to ono je. Věčně pod mrakem, půl dne proleje a tu druhou je mokro, takže si nemůžete ani sednout do trávy. I když teda třeba dneska odpo bylo dost teplo. Ale prostě žádná sláva a žádný slunění na terásce, na který jsem se tak těšila.

Zatím jsme byly dvakrát v lese. Pohodička. I když svoje oblečení pro tu příležitost nehodnotím nejlíp, dneska jsem se třeba fakt zbytečně nabalila, měla jsem sebou dvě mikiny a byly my k ničemu. A foťák, kterej se mi taky jenom celou dobu klinkal na krku, pže mě prostě nechytla fotivá. Zejtra na něj dlabu.

Neni tu s kym mluvit a něco dělat. Čekala jsem, že až přijede kámoš - říkejme mu Boss - tak se půjdem někam projít nebo pozevlit klasickým vesnickým způsobem, jak si to pamatuju - sezení před krámem a čekání až půjde někdo okolo. Zírání do blba. Pozorování vesnickýho života. Mluvení s místníma. Nebo třeba ten největší odvaz vůbec, jít si sednout na pivko do zdejší hospody. Když jsem tam byla naposled, štamgasti ztichli jak na koncertě a ačkoli jsem k nim seděla zády, cítila jsem jejich pohledy až na dně svý sklenice od piva XD

Místo toho Boss přijel v našlápnutý káře, prohlásil, že má hlad a že pojedeme do mekáče do Plzně, a tak jsme jeli. Nakoupili jsme si tunu žrádla v mekáči a u dědka a pak si kousek za Plzní na takový pěkný vyhlídce udělali piknik. A přibližně v tomhle duchu to pokračuje. Nikam nejdeme, protože Boss je línej udělat pět kroků bez káry :D Takže moje představa zdravého procházkování po vesnici vzala za svý.

Ale po dnešku tu aspoň trochu pronikám do společenskýho života. Poznala jsem pár novejch tváří, zejtra přijede jedna stará, klučina, na kterýho se po těch letech fakt už dost těšim, a někdy během víkendu se prej má jít někam pařit. No to jsem zvědavá. Myslím, že po posledním víkendu moje příští paření proběhne nanejvýš ve znamení kolalokovy limonády. Nejsem sebevrah.

Přemýšlím, proč já tu vlastně nezůstanu. Na co se vracet do Prahy? Tady nikdo nikam nespěchá, všechno mi plyne v takovym zvláštním bezčasí... v podstatě stejně jako v Praze. Jenomže tam kolem mě všichni ostatní letí nadsvětelnou rychlostí, zatímco já stojím na místě. Tady stojí všechno se mnou.

Nikdo mě tam nečeká. V podstatě jediný schůzky, co tam teď mám před sebou, jsou takový neurčitý záležitosti, který když padnou, nikomu to moc vadit nebude. Jeden týpek, co jsem ho potkala v sobotu v metru a chtěl po mně číslo, taky. Zdál se bejt fajn, ale co jsem mu to číslo dala, nejsem si tím tak jistá. Mám za to, že jsem ho pak viděla dole na peróně, a že on viděl mě, a přesto se ke mně neměl. Dokonce jsem měla pocit, jestli jsem nestála před ním ve vagoně - bože, já mám TAK špatnou paměť na ksichty. Dost možná ten týpek za mnou byl on, ale já si nebyla jistá :D A on nic neřekl. A když si to mý číslo ukládal, všimla jsem si, že měl krvavý ruce. Ok, tohle by možná člověku mělo signalizovat, že je něco špatně, když nic jinýho :D Ale co já vim, může mít nějakej ekzém. Ne že by to bylo lepší.

Ale jinak bych tu určitě ještě aspoň tejden mohla zůstat. No, popřemýšlím o tom, i když myslím, že až naši přijedou, tak nebudu pochybovat o tom, že chci jet s nima. Do Prahy. Do Podolí. Do lékárny. Doháje musí ta kočka po tý plovoucí podlaze tak dupat?
 


Komentáře

1 DarRayer DarRayer | E-mail | Web | 6. června 2012 v 22:28 | Reagovat

Oproti prvnímu dílu teda nic moc čtení :D .. Ale stále si to udržuje to 'něco', co má každá tvůj článek :) ..

P.S. Pozdravuje Bosse :D ..

2 m. m. | Web | 6. června 2012 v 22:39 | Reagovat

[1]: Hej tak sorry, ale co čekáš, tady je fakt hovno co dělat :D

P.S.: Vyřídím :-D

3 Maude Maude | 7. června 2012 v 12:19 | Reagovat

taky bych vypadla .. :-?
ale udivuje mě, že ti najednou vadí to ticho, když v dopise se píše o "neúnavném rušiteli" :-D

4 m. m. | Web | 7. června 2012 v 17:42 | Reagovat

[3]: Tak mně nevadí, mně to docela vyhovuje :D Ale je to nezvyk. A místama je to trochu na prd, když člověk chce něco říct a uvědomí si, že už hodinu nepromluvil a že má úplně zadrhlej hlas.

5 Aranel Aranel | Web | 7. června 2012 v 20:35 | Reagovat

Ten pocit znám. A baví mě. A kvůli němu jednou nezůstanu v Praze, protože v tom bezčasí se cítím desetkrát líp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe