Návrat do dětství

21. června 2012 v 11:20 | m.
V reakci na Edith.

Lidi strašně často přemýšlí, že by se rádi vrátili do svého dětství nebo že by rádi popojeli v čase krpet dopředu. Myslim, že je to smutný. Je smutný sedět na židli a topit se v myšlenkách a vzpomínkách, který už nemůžeme vrátit. A je smutný rozvíjet fantazie o tom, co by mohlo být, a trpět přitom neschopností cokoli pro to udělat.

Ale kdybych se mohla vrátit, procestovat svůj dosavadní život a připomenout si v něm pár bodů, asi bych věděla, kam zaběhnout.

Chtěla bych se vrátit do všech těch nádhernejch momentů, co jsem zažila s našima na vodě nebo na Dvořišti a který si naprosto a totálně nepamatuju, až na pár nepatrnejch výjimek. Vím přitom, že jsem tam strávila půlku dětství a že to byly nejkrásnější časy, tak proč si na ně nemůžu vzpomenout? Proč si nevybavím nic jinýho než to, co máme zachycený na kameře nebo na fotkách? Fakt hodně bych se tam chtěla zajet podívat, na chvilku se jako návštěvník ocitnout ve svym dětskym těle a vzpomenout si, kým jsem tehdy byla a co se mi honilo v hlavě.


Navštívila bych svou dětskou duši ve chvíli, kdy jsem seděla ve školní lavici a čekala na zvonění na přestávku. Když jsem šla do jídelny na oběd a věděla, že máme dneska něco dobrýho. Když jsem si o velký přestávce šla za jídelnu pro bobíka nebo pro mlíčko. Když jsem si šla dobít kartičku na obědy. Když jsem letěla domů po vyučování a děcka blbly před školou. Když jsme hráli Honzo vstávej a Já, hloupá kuchařka. Když jsme šli se třídou do divadla, do kina nebo do zoo.

Chtěla bych se vidět na chatě, jak pomáhám babičce na zahradě nebo jak si hraju. Jak se honím s bráchou, jak se mlátíme, jak jdu ven se Sašou, mojí nejlepší kamarádkou, jak jdeme za místní partou, za klukama, s kterýma neumim mluvit a stydim se před nima, připadám si tak strašně nevtipná a nezajímavá, nikdo si ani nevšimne, že tam jsem, nebo se do mě strefujou, ale já jsem ráda, že jsem s nima, s těma lidma, co jsou tak strašně hustý a zábavný. Směju se prakticky čemukoli, co vypustěj z pusy.

Potkala bych se v nějakých šestnácti, sedmnácti letech, abych se podívala, co se mnou ta opožděná puberta dělala. Asi by mi z toho nebylo úplně dobře. Asi bych se ze svojí hlavy nechtěla vrátit, chtěla bych tam zůstat a chovat se jinak, nenechat ty hormony, aby se mnou mlátily, porvat se s tim a provést to jinak. Dostávat lepší známky, fakt cíleně se zaměřit na předměty, který nechápu a který mi nejdou do hlavy, a něco s tím provést, aby nebyly na konci roku problémy. Chtěla bych si znovu prožít třeťák a maturitní ročník. Nejhorší období mýho života, který by se přece určitě dalo udělat i jinak, líp. Určitě by se to dalo zvládnout tak, abych to nemusela mít za nejhorší období, abych se za to do konce života nestyděla a necítila obrovskou bolest za to, jak se to všechno odehrálo, abych na to byla pyšná jako spousta lidí, co znám. Nebo abych to prostě vůbec neprožívala, aby to bylo jakýkoli jiný než takhle strašný.

Chtěla bych se vrátit do Anglie. Stát na ulici plný řadovejch cihlovejch domků a rozhlížet se. Vyhoupnout se na kolo a šlapat do práce podél vodního kanálu s mptrojkou v uchu. Zrovna mi hrajou Kaiser Chiefs a já vim, že až budu jednou doma, tak mi to tahle písnička bude hrozně připomínat a že se mi po tom bude stejskat. A taky že jo.

Byla bych v Londýně, na Camden Town, procházela bych se mezi krámkama plnýma toho nejúžasnějšího zboží, a chtělo by se mi brečet radostí z toho, že žiju, a jaký krásy mi život naservíroval.

Ale asi nejvíc času bych se chtěla věnovat tomu všemu mezitím. Náhodným zastávkám, jen tak abych si připomněla, jak můj život vlastně vypadal, protože mám pocit, že mi vůbec nepatřil. Nevzpomínám si skoro na nic. Nemám přehled, kdy jsem co dělala a kde jsem byla, nemám kořeny a snad díky tomu si připadám tak strašně rozdílná od jiných lidí, tak strašně nenormální. Protože lidi si obvykle pamatujou, z čeho vyšli, kde byli, co tam dělali, pamatujou si co měli rádi a všechno to mají tak nějak srovnaný v časový linii jako byste se s nima bavili o minulym tejdnu. Vědí přesně, co dělali v pondělí, kde byli v úterý a koho potkali ve středu. Vědí přesně, že ve čtvrtek se rozhodli, že pojedou na výlet do Bratislavy.

Já nevim ani co jsem měla předevčírem k večeři. Mám vzpomínky, útržky, ale nejsem schopná je časově zařadit, a to ani přibližně. Když řeknu, šestnáct, sedmnáct let, nemám nejmenší ponětí, co jsem v tý době dělala a čím jsem žila. Co pro mě bylo největším tématem? Koho jsem v tý době obdivovala? Koho jsem nesnášela? Kdo mě bavil, co jsem plánovala do budoucna, který se vlastně stalo mou současností? Ani nevím, jestli jsem měla nějaký fajn plány, kterejm jsem nedostála. A nepřijde mi to zrovna veselý, fakt ne.

Možná že všechny ty moje vzpomínky jsou úplně špatně. Možná že kdybych měla šanci trochu se v nich porochnit, přišla bych na to, že jsem zapomněla strašnou spoustu důležitejch věcí - ne, tím jsem si dokonce jistá a týrá mě, že něco takovýho neni možný. Už roky přemýšlím nad hypnózou - byla by schopná mi připomenout moje dětství? Vzpomněla bych si na víc detailů? Mohla bych někdy být schopná dát svůj uplynulý život do souvislostí a vzpomenout si? Co kdyby zlomení toho bloku, co mě odřezává od minulosti, znamenalo, že se i moje krátkodobá paměť zlepší?

Co kdybych se poté, co bych se rozpomněla, změnila v někoho jinýho? Stala se jiným člověkem? Je možný, že právě proto, že nevím, odkud kráčím, nejsem schopná kráčet nikam dál? Nebo to s tím nesouvisí a jsem prostě neschopná?

Když já nemám pocit, že bych taková byla vždycky. Ale možná se pletu. Třeba bych po návratu do dětství zjistila věci, co by mě nikam neposunuly nebo by to ještě zhoršily. Ale nějak tomu nevěřím, myslím, že bych opravdu chtěla vědět, odkud jsem přišla. Co vy?
 


Komentáře

1 Anett Anett | E-mail | Web | 21. června 2012 v 12:23 | Reagovat

já bych se už nevrácela

2 taradorizp taradorizp | E-mail | Web | 21. června 2012 v 15:08 | Reagovat

Často vzpomínám na různé okamžiky... Přehrávám si je v hlavě jako film a zkouším jim trochu pozměnit scénář... Představuji si, co by se stalo, kdybych to tenkrát řekla jinak...
Dřív jsem si psala deníček... Bylo to na přelomu základky a střední školy, ale nemám odvahu ho otevřít. I když si pamatuji téměř vše, ty pocity z "všedních" dnů už jsou zapomenuté... Zrovna převčírem mi napsal jeden kamarád, kterého jsem už asi 3 roky neviděla... Najednou jsem si úplně vybavila ty přestávky, kdy jsme spolu drbali na chodbě... Hrozně se mi po tom zastesklo... :-( Už to nikdy nebude takové... Tenkrát jsme řešili, že ta pitomá učitelka má nevkusný svetr, teď řešíme, kde mají v akci chleba... :-(

3 Robka Robka | Web | 21. června 2012 v 16:09 | Reagovat

Taky mám občas vztek, že si spoustu věcí z dětství a mládí nepamatuju. Mám v paměti jen útržky nebo pocity. Možná je to jakási obrana, nebo jen vytěsňuju z hlavy ty staré věci, aby se mi tam vešly nové:-) Na vzpomínání jsou nejlepší staré fotky, dopisy a místa, kde nám bylo dobře.

4 edithhola edithhola | E-mail | Web | 21. června 2012 v 18:51 | Reagovat

Z Tvého článku je mi smutno. Ale možná ten smutek je můj a jen mi Tvými řádky se zpřítomnil.

5 edithhola edithhola | E-mail | Web | 21. června 2012 v 18:54 | Reagovat

Prosím, máš někde na blogu článek o tom, proč neznáš své kořeny? Dívala jsem se, ale Ty už máš tu tolik článků jako my všichni, že nejsem schopná se k tomu probrat:-) Děkuji.

6 m. m. | Web | 21. června 2012 v 19:02 | Reagovat

[5]: Protože mám tak blbou paměť :D

7 Taychi Taychi | Web | 21. června 2012 v 19:24 | Reagovat

Je mi čtrnáct a chtěla bych se vrátit. Chtěla bych být ta malá Klárka, co tátovi šlapala po zádech nebo co ji vždycky nesl za krkem a choval mě i v mých šesti letech. Chtěla bych si popovídat s babičkou. Vím, že čas už nevrátím, takže se více začínám soustředit na přítomnost a blízkou budoucnost.

8 lovitka lovitka | Web | 22. června 2012 v 15:21 | Reagovat

Vzpomínky jsou důležité.
Osobně bych se nikam vracet nechtěla, bylo by mi líto uplynulých okamžiků, lidí, kteří odešli ať už přičiněním mým, nebo prostou shodou náhod. Asi bych taky trpěla nutkáním své minulosti nafackovat nebo se jí cynicky vysmát. Nic, co by se nedělo v přítomnosti, tak proč to ještě komplikovat sentimentem.
Také nemám zabudovanou časovou osu. Proto mi ani nejde dějepis - zeptejte se na historickou událost a já se spletu o pět set let. Zeptejte se na událost z mého života a já se spletu alespoň o pět let.
Pomáhají mi diáře.
Hypnózu zkus, nic tě neodlehčí tak, jako poznání sama sebe. Sice jsem ji nikdy neabsolvovala, ale povedlo se mi to jednou úplnou náhodou. Při konverzaci s jiným člověkem se mi vybavily vlastní vzpomínky z dětství, dávno zapomenuté. A najednou jsem věděla, že spousta věcí není má chyba, že nemusím mít tolik výčitek a připadat si provinile... a mohla jsem chvilku dýchat volněji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe