Modlí se broucí?

7. června 2012 v 12:33 | m. |  co se mi honí hlavou
Baví mě zachraňovat brouky. Na zahradě máme takovou modrou vanu, v níž jsme se jako malí koupali, teď už slouží spíš jen jako nádrž na vodu na zalejvání - a na brouky, kterých tam napadají desítky.

Baví mě kolem tý nádrže chodit a ty brouky, co ještě vypadají živě, tahat z bryndy. Koukám se, jak kopou nožičkama, a říkám si - co se jim asi honí hlavou? Co myslíte, že si říká takovej brouk na pokraji smrti? "Pane Bože, zachraň mě", "Že já vůl se k tý vodě přibližoval" nebo prostě jenom "Bzzz?".

Baví mě si s těma broukama pak hrát. Většinu jich hodim do trávy, nejradši za plot, abych na ně hned v tý trávě nešlápla, pže to by byla pomoc jak noha (doslova), ale někdy si je vezmu na ruku a zkoumavě se na ně dívám, jak pookřávají a lezou. Dejchám na ně, aby se zahřáli, pže ta voda je mrtě ledová, já bych tam asi nevlezla. Nemůžu si pomoct, z toho zachráněnýho brouka vnímám takovou strašně zvláštní a vzrušující energii. Vemte si, že on byl ještě před vteřinou naprosto v prdeli. Nic ho nemohlo zachránit, jenom já. Přijde mi vzrušující mít v rukách moc nad životem. Mít tu šanci mu ten život dát. Přijde mi to jako ohromná zodpovědnost, který je třeba dostát. Já vim, že je to takový nic, při procházce po zahradě určitě milion brouků zašlápnu, ale stejně mi to připadá důležitý. Každej jeden brouk je důležitej. Je to taková jedna zachráněná hvězdice.

Přijde mi awesome, že pro toho brouka existovaly dvě možný varianty budoucnosti. Rozcestí dvou paralelních vesmírů, který se utvořilo čistě a jenom v mojí hlavě, nějakým zkratem, co mě přiměl natáhnout ruku nebo příslovečné stéblo trávy a toho brouka nabrat. Jak hrabal nožičkama. Buď jsem ho vzala na prst nebo jsem mu dala to stéblo a on se na něj vyhrabal a zachytil se. Říkal si v tu chvíli "Yes!", "Díky, Bože", "Hele, tráva" nebo se tím vůbec nevzrušoval a neuvědomoval si, co to pro něj znamená? Tu posvátnost a sílu okamžiku?

Nejsem buddhista. Tvrdit, že jsem, by byla urážka všem buddhistům. Ale tyhle lidi mě něco naučili. Naučili mě dívat se na život úplně jiným způsobem. Dívat se na brouka, co se už půl hodiny plahočí po okně a snaží se dostat skrz, a dumat nad jeho životem a možnostmi. Těšit se, až ten článek dopíšu, zvednu se a půjdu ho vynést ven. Nebo mu otevřu okno, aby mohl vyletět, a budu zase přemýšlet, co se mu přitom honí hlavou, jestli vůbec něco. A naučili mě bejt nešťastná, když babi přijde dřív, zmerčí brouka a zamáčkne ho nebo hodí do kamen.

Cruel, cruel world.
 


Komentáře

1 Veverka Veverka | Web | 7. června 2012 v 12:44 | Reagovat

Mě baví broučky spíše fotit, ale pokaždé, když v nějaké louži okolo sebe hází nožičkama a já už jsem zmáčkla spoušt, pomohu jim ven. :-)

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 7. června 2012 v 12:50 | Reagovat

Nemyslím, že brouk je schopen jakéhokoli myšlení, takže - ne :D

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 7. června 2012 v 13:01 | Reagovat

[2]: Lennon byl.

4 Čivava Čivava | Web | 7. června 2012 v 13:33 | Reagovat

To je od tebe pěkné. Takový pohled na svět by mě asi nenapadl. Já bych si asi vzal foťák - vyfotil bych tisíc snímků a žádný by se mi nepovedl :D - a pak bych na něj asi zapomněl.. :-?

5 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 7. června 2012 v 13:40 | Reagovat

[3]: Ale důležitá otázka: Topil se on někdy ve vaně na zahradě? ;-)

6 Taychi Taychi | Web | 7. června 2012 v 14:10 | Reagovat

[5]: A podali mi stéblo trávy? :-D

7 Anifares Anifares | Web | 7. června 2012 v 14:10 | Reagovat

Ahoj,
ráda bych tě pozvala na svůj blog, kde se věnuji projektu 101 cílů za 1001 dní. Chtěla bych tento projekt v České republice rozšířit, protože mi přijde zajímavé a důležité, aby se lidé zamysleli, jaké cíle si chtějí splnit a co od sebe do budoucna očekávají. Následně, aby je to také motivovalo k samotnému plnění cílů. Budu ráda, když mé stránky navštívíš a třeba se inspiruješ. :)
Děkuju,
Anifares

8 taradorizp taradorizp | E-mail | Web | 7. června 2012 v 15:11 | Reagovat

Takhle zachraňuji taky ledaccos. Ale úplně nejraději odnáším šneky z chodníků a silnic. :-)

9 hakuka hakuka | Web | 7. června 2012 v 19:00 | Reagovat

Já se kdysi pokoušela naučit luční kobylky plavat. Bohužel se mi všechny utopily při závěrečné zkoušce. :-D (Bylo mi osm, což by se dalo brát jako polehčující okolnost.) :-D

10 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 9. června 2012 v 13:39 | Reagovat

Super úvaha, taková lehká a fakt se to dobře čte, takhle pást úvahy zblázním se radostí:) Brouky jsem zahraňovala celé dětství. Měla jsem list a chodila jsem od barelu k trávě třeba celý den. Připadala jsem si strašně důležitá a potřebná.

11 m. m. | Web | 9. června 2012 v 16:42 | Reagovat

[8]: Tak šneci mě zase tolik nebaví, i když taky mám někdy šnekoidní záchvat :) Ale spíš ty brouci. A když vidim nějakýho rozšláplýho (v lese máme spoustu skarabů), tak je mi z toho smutno.

[9]: :D Dětská mysl je neskutečná

[10]: Děkuji za pochvalu :) Přesně, ta důležitost, to, že můžeš pro někoho udělat dobrej skutek, to je neskutečný. Mám i pocit, že si tím čistím karmu, a hlavně že to tak má být. Jsou to momenty, kdy jsem stoprocentně přesvědčená, že dělám něco, co se má udělat. To je jinak docela vzácnost.

12 bukaJ bukaJ | E-mail | 11. června 2012 v 1:02 | Reagovat

Já tu chci lajkovat!

13 m. m. | Web | 11. června 2012 v 11:40 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe