#14 Být blogerem

10. června 2012 v 23:59 | m. |  věci, které miluju
Ač se to zdá být nasnadě, ne vždycky si připomenu jednu věc, kterou na svym životě fakt miluju a bez který si ho neumim představit, a to je blogování.

Nejde jenom o to, že něco píšete. Psát může každej. Ale jde o to, že píšu veřejně, na místě, který je relativně jenom moje a který si můžu uzpůsobit k obrazu svému, jako by to byl můj malej virtuální pokojíček. Jasně, existují tu jistá pravidla, jako že si tu třeba nemůžu zapálit (rozumějme metaforu na to, že si tu třeba nemůžu vyvěsit porno), to by bytnou (provozovatele) nepotěšilo, ale pořád je to můj pokojíček a když si tu chci honit ego na něčí debilitě, troubit do kapesníku nebo sdělovat světu svoje názory a pocity, tak prostě můžu.

A hlavně to někdo čte. Někdo má šanci si to tu přečíst a říct si "hmm, něco podobnýho se mi taky stalo" nebo "tyjo, tohle je docela dobrej nápad". A má šanci zareagovat a říct mi zase nazpět svůj názor. A tak se, milé děti, tvoří komunita.


Jedním z důvodů, proč mě prozatím neláká odchod z tohohle baráku, je právě ta komunita. Až na malé výjimky jsou mí sousedi naprosto báječní a mně se líbí, že jsem v tom s nima, že jsme na jedné lodi. Líbí se mi mít tu ten svůj pokojíčej, mít svoje místo mezi těmihle lidmi, pracovat na tom, aby tenhle blog měl víc a víc stálých návštěvníků a víc a víc pozitivních ohlasů. Líbí se mi, že tu mám svou přezdívku, pod níž si mě tu lidi kupodivu docela rychle zapsali, líbí se mi nacházet tu svou přezdívku nebo název tohohle blogu v seznamech oblíbené četby jiných blogerů - čím míň jmen kromě toho mého v tom seznamu najdu, tím potěšenější sem a tím víc se dmu pýchou.

Blog je jako můj odraz. Jako moje vlastní knížka, kterou jsem napsala a pořád píšu. Jako moje děcko, který piplám s každým písmenkem. Je to už něco totálně jinýho než před sedmi lety, kdy jsem s tím začínala. Teď už nejsem jen jedna z nějakých pěti, šesti blogerek na jistém chatroomu. Jsem jeden z tisíců blogerů na serveru blog.cz. Jsem jeden z necelých tří set členů Autorského Klubu, "elitního" klubu blogerů, co publikují vlastní tvorbu. Jsem součástí blogosféry. A jsem na to zatraceně pyšná.

Dva roky zpátky jsem sem přišla a zjistila, že je tu pár jmen, co stojí za to znát, a za nimiž stojí řádné blogobrity. A dneska se moje minimalistická přezdívka mnohdy objeví v seznamu takových jmen, bok po boku s nimi. I já mám svou čtenářskou základnu. Lidi, co o mně píšou a co mě čtou, ať už kváknu sebevětší volovinu. Ať už jsem sebevíc na dně, oni mě nikdy neopouští a pořád jsou tady. Čtenáři. Lidi, díky nimž mám svůj rozhovor na Srdci Blogu. Díky nimž se moje články občas objeví na fb profilu Blog.cz jako "tip ke čtení". Protože oni to čtou. Oni to mají rádi. Chodí sem sto až tři sta lidí denně. Totiž unikátních přístupů. Neskutečnej pocit.

Byly časy, kdy prohlásit se za blogera nic neznamenalo. Nikdo nevěděl, co je to blog, nikoho to moc nezajímalo a ani já to tak nevnímala. Blog jsem neuváděla ani mezi své koníčky, spíš jsem ho zahrnula do obecné množiny "internet". A dneska? Jsem hrozný tele a v životě se mi nedaří, nabaluju na sebe divný lidi a ne a ne najít tu pravou lásku, ale kurva, jestli mi něco jde, tak je to blogování, a to především díky vám. A díky tomu, že tohle je snad jediná věc, kterou jsem nikdy nevzdala a nikdy nevzdám. Protože tady padají tabu. Tady mi nikdo neskáče do řeči a nezaplaší myšlenku. Tady mám čas a prostor být sama sebou. Tady jsem se naučila srát na to, co si o mně lidi myslí, a zároveň na to nejvíc dbát. Přijímat kritiku. Mluvit. Dělat si názory na svět kolem sebe. Poslouchat druhý a mluvit o nich. Přemýšlet, než něco kváknu, a zároveň psát jako o život a totálně bez cenzury, když je potřeba. Protože o tom to prostě je. Nic jinýho než blogování mě tohle nemohlo tak kvalitně naučit.

Byla jsem pisálek, blogískář a vylejváček. A schovávala jsem se.

Dneska jsem pisálek, bloger a i když bych se někdy za ty svý neuvážený výlevy nakopala, pořád jsem přesvědčená, že umět takhle psát, je neskutečná přednost. (Teď ještě s ní nějak naložit, aby to člověk zpeněžil, žejo :D)


Děkuju vám.

 


Komentáře

1 Johnny Násilník Johnny Násilník | E-mail | 11. června 2012 v 0:22 | Reagovat

porno vyvěsit můžeš, jen dětský porno vyvěsit nemůžeš, ale to by bytná, ani blog ani police nerespektovali :-D

2 m. m. | Web | 11. června 2012 v 0:32 | Reagovat

[1]: No, to bych pak musela ten blog označovat jako že obsahuje erotickej materiál, a lidi by museli odklikávat, že už jim bylo osmnáct, jen aby si mohli přečíst, co jsem měla dneska k obědu :-D (btw řízek, kdyby to někoho zajímalo)

Tak jako tak, i když by to třeba nebylo vyloženě proti pravidlům, myslím, že by to nebylo úplně ono.

3 Anne Anne | E-mail | Web | 11. června 2012 v 1:02 | Reagovat

Pěkný...lidi nechápou, proč to dělám, ale blogeři jsou fajn komunita (když vynechám mucqinky mucq růžové blogísky). Teprve jsem začala a zatím se osměluju, ale mám pocit, že tohle jen tak nevzdám a že budu mít stále o čem psát a do čeho kecat. Psát do šuplíku je fajn věc, ale když člověk má nějaku odezvu, je to úplně o něčem jiném. Mám potřebu být nějakým způsobem kreativní a blog je to správné místo. Můžu tam dávat co jen já chci. Když něco napíšu, hned to jde tam. A sice to na mém blogu ještě nejde vidět, ale hodlám se na něm vybít i výtvarně (pitomej přednadstavenej vzhled půjde do kytek). Btw: dneska taky řízek :-D

4 Taychi Taychi | Web | 11. června 2012 v 6:22 | Reagovat

[2]: Sado-maso! :-D

Blogování je pro mě něco, jako dovednost. Ne každej má na to žaludek a ne každej to umí dobře, tedy tak jak chce. Někteří píší věci, které by normálně neřekli, což je dle mého názoru trochu chyba, protože mu to může pak způsobit problém. Ale jinak máš pravdu. Být bloger je něco krásného. :-)

5 Lucka Lucka | 11. června 2012 v 7:23 | Reagovat

Jo, tak nějak bych to taky viděla - můj virtuální pokojíček. :-D

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 11. června 2012 v 8:47 | Reagovat

Ano, není nad to mít vlastní základnu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe