Červen 2012

Deset věcí, co bych chtěla říct různým lidem

30. června 2012 v 21:26 | m. |  co se mi honí hlavou
Aneb Cirratin řetězák, den první.

To poslední meme mi moc nevydrželo, protože ne všechny otázky mi úplně sedly a krom toho, o některejch věcech se člověk prostě nechce opakovat. Ale zkusíme to znovu, tentokrát s desetidením řetězákem, kterej by mohl bejt dost zajímavou sondou do hlubin duše. A kterým, jak správně podotklo pár komentujících, si člověk může pěkně zkomplikovat život. No ale víte jak. Open your eyes and push the limits. Nevim, jestli je to cry for attention nebo jestli mě prostě jen baví provokovat, ale neumím si pomoct, přijde mi vzrušující takový věci psát.

Takže den první - deset věcí, které byste v tuhle chvíli chtěli říct deseti různým lidem


Hejt na podpatky

29. června 2012 v 11:44 | m. |  co se mi honí hlavou
To je taková věčná klasika. Konečně mě přestávaj bolet nohy, nebolí mě břicho a nebolí mě dokonce už ani hlava, taky mám čas a nikdo mi zrovna nesedí u kompu, no prostě perfektní čas na článek, až na to, že přede mnou bliká kurzor a já to ne a ne napsat.

A přitom se mi to předevčírem tak pěkně skládalo v hlavě a dokonce to i dávalo smysl a bylo to úderný. Proč nemám u postele blok a tužku, abych si aspoň napsala počátky vět, abych si na to ráno vzpomněla?

Anyway. Člověk by nevěřil, jaký drámo může vzniknout už jen z toho, jaký si na sebe vezmete boty.


Stát před otevřenejma dveřma

27. června 2012 v 23:50 | m. |  co se mi honí hlavou
Právě jsem odpověděla na pár inzerátů na Pohybech. V jednom z nich hledá aupairku rodinka se třema dětma, česko anglická. Jsem zvědavá na odpověď a po letech zase cítím ten závan možnosti. Toho, že to prostě je možný a že když se věci domluví, tak člověk ze dne na den může změnit svůj život. Toho, že kdyby to třeba vyšlo, tohle by mohl bejt TEN moment. Ale to už zase předbíhám.

To dělám poslední dobou dost často. Ale to se dá pochopit. Zvažuju, co by se s mym životem mohlo dál dít, a některý ty možnosti jsou fakt zvláštní. Alespoň z toho titulu, že ještě před krátkou dobou bych si je fakt nevymyslela, ale dneska, když nad tim tak uvažuju, mi začínaj připadat naprosto reálný a "proč ne?".


Alenka by neváhala. Tak kde je nějaká Alenka, když ji člověk potřebuje?

27. června 2012 v 22:57 | m. |  co se mi honí hlavou
Co kdyby Alenka stála u tý ďuzny a řikala si "fuj, díra, tam nejdu, rychle zpátky domů"?

Vždycky když vidim nějakej film nebo knihu, prostě příběh začínající klasickým vzorcem "hrdina si žije pěkně pohodlně, ale trochu znuděně svůj život, dokud ho z něj něco (často velice nevybíravě) nevytrhne a nepřiměje ho prožít dobrodružství, které si ve skutečnosti vlastně hrozně přál prožít a které ho změnilo", říkám si - co kdyby se na to vybodl? Co kdyby nešel za tím divným světlem, co kdyby nechal bejt znamení a příležitosti, co kdyby se před ním otevřely dveře a on pokrčil rameny a nevešel by?


Chtělo by to pořádnou dovolenou

25. června 2012 v 12:02 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak jo, asi umim anglicky. Vzhledem k tomu, že poslední dvě noci se mi zdály sny v angličtině... to moje stýskání po Anglii začíná nabírat na obrátkách. Já vážně nevím, proč tam prostě neodjedu. Proč jsem taková baba, že se neseberu a nejedu tam sama? Proč furt na něco čekám?

Víkend na chatě byl fajn, ale už to není, co to bejvalo. Předně teď před každou chatou hodinu (až dvě?) s tátou nakládám dříví a bordel ze sklepa, takže jsem od šesti na nohou a tahám se s těžkejma zaprášenejma prknama plnejma hřebíků, pak jsou tu agresivní kočky, který se prostě od Allegřina příchodu nějak nemůžou snést a jdou si po krku, což docela ubíjí rodinnou pohodu, pak je tu zasranej sousedovic jezevčík, kterej celej víkend nezavře hubu a štěká a štěká a štěká a štěká! Já prostě nepochopim, kde se v tom zvířeti bere tolik energie, a kdy jako vůbec dejchá mezitim štěkánim? Kažopádně my s mámou už máme pohár dost naplněnej a fakt s tim bojujeme, takže musím říct, že teď po tom víkendu jsem nejvíc ráda, že jsem v Praze, kde si konečně můžu odpočinout. No neni to paradoxní? To by přece mělo bejt naopak.


Návrat do dětství

21. června 2012 v 11:20 | m.
V reakci na Edith.

Lidi strašně často přemýšlí, že by se rádi vrátili do svého dětství nebo že by rádi popojeli v čase krpet dopředu. Myslim, že je to smutný. Je smutný sedět na židli a topit se v myšlenkách a vzpomínkách, který už nemůžeme vrátit. A je smutný rozvíjet fantazie o tom, co by mohlo být, a trpět přitom neschopností cokoli pro to udělat.

Ale kdybych se mohla vrátit, procestovat svůj dosavadní život a připomenout si v něm pár bodů, asi bych věděla, kam zaběhnout.

Chtěla bych se vrátit do všech těch nádhernejch momentů, co jsem zažila s našima na vodě nebo na Dvořišti a který si naprosto a totálně nepamatuju, až na pár nepatrnejch výjimek. Vím přitom, že jsem tam strávila půlku dětství a že to byly nejkrásnější časy, tak proč si na ně nemůžu vzpomenout? Proč si nevybavím nic jinýho než to, co máme zachycený na kameře nebo na fotkách? Fakt hodně bych se tam chtěla zajet podívat, na chvilku se jako návštěvník ocitnout ve svym dětskym těle a vzpomenout si, kým jsem tehdy byla a co se mi honilo v hlavě.


O umění

20. června 2012 v 14:19 | m. |  co se mi honí hlavou
Zdá se mi, že kromě téma týdne se tu poslední dobou rozmáhá taky něco jako téma dne, nebo prostě jen aktuální téma. Jsou to ty věci, na který někde narazim a zjistim, že hned několik blogerů na to téma napsalo článek jako komentář k aktuálnímu dění a "co si o tom myslim já". Obvykle je to velice zajímavý počtení, hlavně proto, že se k tomu tímhle způsobem vyjadřujou především lidi, co k tomu fakt maj co říct - a to bohužel u TT není úplně pravidlem.

Otázku dnešního dne rozvířil Plchopán Sikar s odkazem na článek Končím s předstíráním: Já prostě umění nechápu, a kvalitní komentář k tomu napsala třeba Dubious cat (zatím jsem nenarazila na další, ale třeba budou následovat).

Dumky, žalky, a co já?


Kyti miti...

19. června 2012 v 20:23 | m. |  co se mi honí hlavou
Přesadila jsem kytky, teda aspoň ty menší. Do těch větších se pustím, až bude mít čas máma, potřebuju s tím poradit. Mám pocit, že mi to stejně pochcípe. Lucky Bamboo sice prospívá krásně, ale o ty ostatní nějak nevím, jak se mám starat, a tak je to spíš takovou metodou pokus-omyl, a stříhám je tak pitomě, že se to nedá vypovědět :D Aspoň co se třeba mojí vánoční hvězdy týče. Mám pocit, že stejně jako ty předchozí, i tahle si užije svoje jedno pěkný léto na okně a před dalšíma Vánocema ji zruším a pořídím si novou, pěkně obrostlou rudýma listama <3

Já to prostě asi jinak neumim.

Zrušenej podnik pod náma nechal pěknou paseku a v ní nějaký nádobí, třeba jako tyhle dvě pěkný bílý mističky. Dívala jsem se tak na ně a nemohla jsem to nezkusit - kombinace bílýho květináče, hnědý zeminy a zelený rostlinky mi prostě přijde tak strašně awesome, že jsem to musela udělat - i když tý levý kyti to asi dobře neudělá, ta by měla bejt v normálním kelímku s dírama, aby mohla voda protékat skrz a nehnily jí kořeny. Bambusu to kupodivu nevadí, ale ona... no, uvidíme.


Za krásu - minipoesie

19. června 2012 v 17:54 | m. |  poesie
Milí zlatí
za krásu se platí
a že prý krásný úsměv nosím?
inu dobrá - účet prosím!

;)

Romové a já

19. června 2012 v 13:17 | m. |  co se mi honí hlavou
Mám pocit, že tímhle článkem se budu hodně opakovat, ale na druhou stranu, na tomhle blogu to vlastně ještě nezaznělo, takže směle do toho. Jak se dívám na romskou otázku?

Upřímně řečeno, jestli nenávist k cikánům je rasismus, pak jsem rasistka.

Když vidím cikána, není mi z toho dobře. Je mi úzko a čím víc je jich pohromadě, tím je to horší. Už jenom projít kolem nich na ulici mi zvedá adrenalin, protože se bojím, že až půjdu kolem, někdo mi bodne nůž do břicha nebo po mně flusne nebo nějak jinak vyjede. Prostě proto, že je to hrozná prdel, a že to oni dělají.

Pokud na mě v tuto chvíli někdo chce řvát něco o předsudcích a podobně, musím vás zarazit. Nejsou to předsudky, ještě pár let zpátky bych se takhle vůbec necítila, ale dneska už to ve mně funguje jako instinkt, jako něco, co mám zakódovaný v krvi, a i když to nedělám vědomě, mám z téhle "menšiny" prostě fyzické obavy, vnímám je jako nebezpečný faktor a to všechno díky jediné věci, a tou je zkušenost. Velice - špatná - zkušenost.


Jen tak u kafe

19. června 2012 v 12:02 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak jsem si právě dala kobližku a kafíčko a jdu zkusit, jestli to udělá něco s tim totálním nedostatkem psavý, co na mě padl. Ale asi nic.

Je to k vzteku, mám rozepsanej článek pro Srdce blogu, ale ne a ne ho chytit za ten správnej konec. Když už k tomu sednu a začnu, rozepíšu se a je z toho dlouhej vyblitej canc bez kouska smyslu a bez osnovy. Čím to sakra je? Vždyť je to moje oblíbený téma!

Možná jsem toho na něj už napsala příliš mnoho, že se mi do toho nechce. Nebo mám strach, že nebude dosahovat mých "standardů". Což je hrozně zvláštní věc, nic jako svůj standard nebo laťku jsem nikdy neměla (aspoň o tom nevim) a vůbec jsem neřešila, jestli je ten kterej článek dost dobrej na vypuštění. Ale zdá se, že poslední dobou se mi s těma peprnýma a skvělýma článkama tak dařilo, že si někteří udělali představu, že takhle prostě píšu, a že co článek, to perla. Což je sice milý, že si to myslíte, ale jako proberte se, pořád ještě umim psát sračky :D


Nechte si vybělit anál

17. června 2012 v 13:45 | m.
Mně by zajímalo, kdo vlastně přišel s tou blbostí, že pro krásu se musí trpět. Proč jako?

Já trpím fakt nerada. Ale nějakej debil - nebo spíš víc debilů - v historii lidstva přišel s tim, že aby ženská vypadala esteticky, a tudíž "krásně", musí mít uhlazený vytvarovaný obočí. A tak člověk vezme pinzetu a cupuje si to obočí, i když mu kolikrát ukápne slza a pokud neni úplně perverzní, tak mu to rozhodně neni příjemný.

A další debilka si oholila nohy, bůhvíjak to tedy udělala, žiletky a vosk v tý době určitě neměli, a svět se zbláznil - všichni povinně holit nohy! A tak trávim ve vaně o čtvrt hodiny dýl kvůli tomu, aby moje nohy byly perfektně hladký. A kdyby jenom nohy, protože dneska už je to tak, že kdo má na sobě jedinej chlup, je prostě odpornej a zvrhlej a měl by se jít někam zahrabat. Mám pocit, že za pár let si všichni budeme holit obličeje, ruce, prsty, uši i hlavy.

Někdo někdy prohlásil, že vlasy musí mít objem, že nehty musej bejt dlouhý a nalakovaný, že mít pár kilo navíc je zvěrstvo, že prsa musej bejt obří a kulatý a že je musí bejt vidět, že celulitida nebo strie jsou nepřirozený a e-e a ženská by s tim rozhodně měla něco udělat, že neni v pořádku, pokud se na vás při chůzi houpe materiál, že plochý bříško je nutnost, jinak jste úplně mimo, že... no ale však to znáte.

Jasný, každýmu se líbí něco jinýho, ale zrovna tohle jsou takový dost obecný věci, který, kdyby nebylo médií, by vůbec obecný bejt nemusely, no ale stalo se. A tak jako se učíme sedět rovně, nedávat lokty na stůl a jíst spořádaně příborem, stejně tak se učíme vypadat podle všech těch kritérií, tedy hezky. Člověk si musí říkat, s čím zas přijdou příště? Kam až to honění se za definováním krásy a následném šíleném připodobňování se té neustále se měnící definici povede?

Mno, když mi na jednom webu nabízeli tu výše zmíněnou žhavou novinku, a sice ať si nechám vybělit anál, bylo mi to docela jasný.


"Tak už si to hodíme na facebook?"

15. června 2012 v 16:58 | m. |  co se mi honí hlavou
Včera mě vůbec poprvý zamrzelo, že nemám mobil s foťákem, protože to, co jsem potkala cestou na čtvrté (muhaha) rande, to se jen tak nevidí.

Týpek, asi bezďák, ale docela mladej, si to vykračoval ulicí v gatích, který měl v rozkroku nejen úplně roztržený, ale prostě úplně chybějící :D Nevim, jak to popsat, asi jako byste ty gatě vzali a vyřízli do nich obří obdélník asi tak o rozměrech obvyklého pc monitoru. Ze zadní části kalhot mu toho tak moc nezbylo, to, co bývalo zadkem, tak plandalo po jeho půlkách, které byly bohužel naprosto bezproblémově vidět - stejně jako fakt, že neměl spodky.

Aby ten outfit ještě vylepšil, vyzbrojl se týpek botama, co vypadaly, jako by je pár týdnů používal mamut nebo jako by do nich někdo pokoušel obout svoje auto. No prostě úplně rozmrdaný boty, v nichž se nedalo ani tak jít jako spíš šmajdat. A tak si týpek vesele šmajdal ulicí a já šla za nim a jedla plněnou housku. No MOC mi chutnalo.


Mary had a little date, little date, little date...

13. června 2012 v 12:50 | m. |  co se mi honí hlavou
Everybody celebrate! XD

No věřili byste, že se ještě někdy budu vracet k ránu domu a budu se pro sebe přiblble usmívat? Střízlivá? Že ne, já taky ne :D A přece jsem si včera užila skoro už východu Slunce a nemohla se přestat culit. Awesome.

Nechci to nějak zakřikávat a vlastně zatím ani nemám moc co napsat, ale cosi příjemného se mi začíná dít a já jsem z toho úplně vykolejená, protože už jsem prostě nevěřila, že je ještě možný tohle zažít. Já vim, možná si řikáte, že na takovýhle nihilistický kecy mám ve svym věku dost času a že toho ještě zažiju, ale kdybyste znali zdravotní kartu mýho srdce, tak byste si tím možná nebyli tak jistí, protože už má chudák něco za sebou a ne vždycky z toho vyvázlo úplně bez následků.

Ale zdá se, že to jde. Že je ještě možný, abych já, vzor vší dochvilnosti (jasně, ne vždycky mi to vyjde, ale taky jsem z toho pak patřičně nervní), přišla o čtvrt hodiny pozdě prostě proto, že jsem si nepřipadala dostatečně nafintěná a vhodně oblečená... prosimvás já! Já, která na všechno fintění zvysoka dlabe, protože ví, že to v mym případě stejně nepomůže :D Ne, zase tak tragický to neni, ale abych se půl hodiny připravovala k odchodu, to se mi fakt nepodobá.

Abych se ráno vzbudila a namísto "kurva, furt jsem ještě naživu" si řekla "mmm, těším se na večer!"? Abych se cítila dobře ve společnosti úplně cizích lidí? Abych klidně s někým mohla prokecat večer a neříct nebo neudělat žádnou blbost, který bych pak litovala? Dát pusu a cítit se jako školačka, která vlastně vůbec neví, jak se to dělá? Chytat se zábradlí, protože se mi podlamujou kolena? Červenat se, aniž by někdo prohlásil cokoli nemravnýho?

Zas mám pocit, že na mě něco někde čeká a že mám omezenej čas, kterej musím vyplnit něčím důležitým. Mám chuť dělat něco produktivního, protože vím, že to pak budu mít komu říct.

Netuším, kam se to vyvine a jestli vůbec, netroufám si říkat hop, na to je ještě waaaay too soon, ale poprvý po neskutečně dlouhý době věřím tomu, že kdyby náhodou, tak je to možný. Prostě by to šlo. Zase jednou věřit je krásný.

Cesta bílého jestřába, Eva Joachimová

11. června 2012 v 12:04 | m. |  challenge
A zase jednou tu máme sondu do duše knihomola. Poslední dobou to za moc nestojí, protože i když si pokaždý naberu tři až čtyři knihy, stěží stihnu přečíst jednu. A já vim, že jsem slibovala, že se polepšim. Ale holt asi nepolepšim, neumim to XD

Cesta bílého jeřába se zdá být pouze jednou ze série více knih, podobně laděných. Zatím jsem o ně nezavadila, pokud ano, možná do nich i nakouknu, ale určitě je nebudu vyhledávat vědomě.

CBJ začíná slibně, několika dopisy, které autorka zasílá svému mentorovi a prosí o pomoc. Zdá se jí pořád jeden a týž sen, výjev z čínského prostředí, který si neumí vysvětlit. Způsob, jak je ta scenérie popsaná, mi pohladil duši, to byl skutečně příjemný kus čtení, ale to bylo bohužel asi tak všechno.

The Puttytribe