Květen 2012

Rozjezdy pro hvězdy. No to je zase název jak noha.

30. května 2012 v 15:37 | m. |  co se mi honí hlavou
Hu, čtu si svý starý články a... prokristapána :D No nic. Je to jen důkaz toho, že i tady s sebou vláčím věci, o nichž sice vědomě nevím, ale podvědomě si je dobře uvědomuju. Až budou pryč, bude mi tu líp.

RPG se nám zase maličko rozjíždí. Pár dní zpátky jsem nad tím dumala, celý dny tam nikdo nepřišel a nepsal a mě přepadal smutek, že to šlo tak rychle do háje. Naštěstí tam pořád zůstává pár věrných, kteří neházejí flintu do žita, nic nehrotí a prostě jenom tak hrajou. Takový lidi mám ráda. A taky právě přijímám nováčka. Pevně doufám, že to s ním nedopadne stejně jako s některýma jinýma nováčkama, co se na to po chvíli vydlábli. Vždycky, když se taková věc stane, cítím smutek za ten umřelej potenciál, co ty jejich postavy měly. Což je ostatně přesně to, co mě mrzí na tý starý hře na Klubu snílků. Ty postavy tam byly naprosto úžasný, příběh byl zajímavej, dělali jsme dobrý věci, měli jsme skvělý nápady a úžasně rozeběhlý vztahy... a najedno to bylo všechno pryč. Taková škoda. Takový mrhání talentem :P

Pracuju na výběru pro téma týdne. Nečekala jsem, že se o to strhne až takovej zájem, ale vaše komentáře u předchozího článku mě nakoply. Dokonce i na tema-blogu se objevil článek. Vypadá to, že teď už ten výběr prostě udělat musim :D Ale to je fajn, zatím mi z toho ani moc nehrabe a zdá se mi, že to nakonec možná bude jednodušší než jsem myslela. Ale nepředbíhejme.


Žádost

29. května 2012 v 23:26 | m. |  drabbloviny

ilustrace by 88grzes

A tak jsem zapálila město. A to město hořelo a hořelo a já se dívala, jak všechny mé sny přichází vniveč. Jako ostatně vždycky. Pobavena tou ironií jsem se uchechtla. Typické.

*

"Neřekl jsem vám, že vás nebereme?", zamručel spěšně bělovlasý muž, jak usedal za svůj stůl a nasazoval si brýle. Asistentka v bělostném kostýmku mu podávala jakousi složku a on se do ní začel, na mě se ani nepodíval. "To jste řekl", odpověděla jsem suše. "Tak co tu ještě děláte?", prozpěvoval. "Žádám vás, abyste to zvážil. Někdo jako já by pro vás mohl být-" "Někdo jako vy je mi úplně k ničemu!", vyštěkl a švihl složkou o stůl. Jeho oči teď zíraly přímo na mě. "Myslíte si, že jen proto, kdo je váš otec, se tu z vás všichni poděláme? Mám svých starostí dost, nepotřebuju se starat o dalšího fracka.", utnul a mně bylo jasné, že tím naše konverzace skončila. Inu dobrá. Otočila jsem se na podpatku a beze slova odkráčela.

*

O tématu týdne - upadá nám kvalita výběrů?

29. května 2012 v 12:37 | m. |  co se mi honí hlavou
Poslední dobou se mi nějak nezdají výběry "nejlepších" článků napsaných na Téma týdne. A nejsem jediná, komu se nezdají. Co se do toho pustili noví "soudci", už to není taková prča jako dřív. Vybraných článků bývá míň (což nemusí být na škodu) a jejich kvalita je pochybná (což rozhodně na škodu je). V tom včerejším dokonce "zazářil" jeden klasický wikičlánek, což je prostě něco, co v tom výběru naprosto nemá co dělat. Další věc je ubývající počet wtfpříspěvků, čili takových těch co jste nejenom nepochopili, co tím chtěl básník říci, ale zároveň jste se zhrozili, že i tací chodí mezi námi. To, že je těch článků ve výběru míň, je dobrá zpráva, zdá se, že wtfautory to přestalo bavit (nebo je to možná jen vlna, ale to je jedno, pořád je to dobrá zpráva), ale těch pár, co se ve výběru objeví, bych si představila trochu líp okomentované. Nemůžu si pomoct, dřív jsem se u těch výběrů chlámala smíchy, s těmi novými už to není ono.

Jak ovšem říkám, nejsem jediná, komu se to poslední dobou nezdá, v komentářích pod výběry se čím dál tím častěji objevují připomínky čtenářů a pod tím včerejším se objevilo několik doporučení od blogerů, kteří měli pocit, že některé články tam prostě chybí a mělo by se o nich vědět. Tohle se mi na té komunitě libí. Že nejsme jen banda kibicátorů, ale že když se nám nelíbí, jak někdo něco dělá, chceme se toho chopit sami a ukázat světu, že to jde líp. Možná že i tohle je jenom vlna a až přejde, zase budeme jen nevrle házet virtuálními rajčaty, ale možná že taky ne, třeba se to ukáže být stoupajícím trendem.

Za sebe jsem se taky rozhodla to zkusit, když už jsme u toho. Nevím ostatně, jaký lepší téma si pro ten pokus (na kterej jsem se mimochodem chystala už delší dobu) vybrat, než to momentální. Člověk by měl dělat věci, co má rád, a já mám evidentně ráda čaj, takže vzhůru do jámy lvové! Jsem zvědavá, jak to dopadne. Vydržím projít a svědomitě posoudit všechno? Dokážu z předvýběru spravedlivě udělat výběr konečný, když už teď vidím, že je tam spousta zajímavých článků, co by si zasloužily trochu té reklamy? Kolik článků je vlastně vhodných prezentovat, aby to ještě byl výběr toho nejlepšího a ne jen slitej žvanec tuctu odkazů?

Tomu říkám challenge.

A lampy hasly na náměstí...

29. května 2012 v 0:05 | m. |  poesie
V té chvíli
kdy za větrem se honili
přešli svoje štěstí

V té chvíli
kdy samoty se přepili
je život chytil za zápěstí

V té chvíli
kdy polykali motýly
a lampy hasly na náměstí

*

Zameť si před virtuálním prahem.

28. května 2012 v 22:23 | m. |  co se mi honí hlavou
Hned po ranní návštěvě pracáku (to byla zase prdel, plná čekárna a nějakej chlápek tam chrápal. Jakože doslova chrápal jak na lesy a v tý prázdný chodbě plný napruděnejch uchazečů se to krásně rozlejhalo... :D) jsem pokračovala v debordelizaci svého virtuálního života. Jak jsem avizovala včera, pustila jsem se do probírky svojí složky obrázků. Docela škoda, že vám to nemůžu říct přesně na gigabajty, mohlo by to bejt zajímavý pro porovnání, ale každopádně jsem se zbavila určitě aspoň dvou třetin dat. Ta zbylá třetina sice taky neni životně důležitá, ale narozdíl od toho předchozího stavu, moje stávající obrázková složka na mě působí čistě inspirativně, pozitivně a příjemně. Nabíjí mě energií. Vykouzlí mi úsměv na tváři. A co je na tom nejzajímavější, je, že tam přitom pořád zůstaly ty stejný fotky a obrázky! Ta složka nezískala na síle tím, co jsem do ní přidala, ale co jsem z ní vyhodila - drtivou většinu všech goth, emo a vůbec všelijak dárk věcí, téměř všeho, co působí depresivně a v čem jsem si tak dlouho libovala. Najednou toho prostě nemám potřebu.

Je to začarovanej kruh, nebo spíš magickej, aby to nevyznělo tak negativně - chytla jsem inspiraci, zbavila se spousty virtuálního bordelu, a to mě tak nějak odlehčilo a pomohlo mi to inspirovat sebe sama k dalším aktivitám a mimo jiné k psaní, protože to blogeři holt dělají, a díky tomu nakonec možná inspiruju někoho já. Cítím tu vibrace z vesmíru, napovídající, že tohle je way to go? Není třeba, to vím už dávno, ale něco jinýho je o tom vědět a něco jinýho je to prožívat a psát o tom za běhu. To je fascinující :) A mám pocit, že dneska se mi bude mnohem líp spát.


Přehršel inspirace aneb Jarní detox, část druhá

28. května 2012 v 21:22 | m. |  co se mi honí hlavou
Může se člověk přecpat inspirací? Já říkám, že ano.

Ale než začnu psát, dojdu si uvařit pořádnej kýbl čaje.

A už jsem zpátky. Vida, učím se dělat přestávky a rozmýšlet, než něco kváknu. A dokonce jsem si do toho čaje dala med a citron (nějak mě škrábe v krku) a sepsala debordelizační to-do list pro mámu. Ne že bych čekala, že se ho chopí, ale budu mít aspoň před sebou připomínku toho, k čemu všemu se ji hodlám pokusit přimět.

http://hermeswitch.com/Pro začátek jsem se jala vytřídit nějaký ty knihy, jak jsem zmínila včera. Šlo to celkem rychle, stačilo zeptat se sama sebe "Miluju tu knihu teď nebo jsem ji jen milovala tehdy?". Srdce ví víc než mozek, a když jsem to na něj takhle hodila, knihy se z tý police tahaly prakticky samy. A rozhodla jsem se zrušit i svoje starý diáře, protože v nich prostě není nic užitečnýho - k čemu je mi čtyři roky starej diář? Všechno relativně důležitý jsem našla na prvních dvou a posledních dvou listech, ty jsem vytrhala a rozšmelcovala (nevim, co by někdo dělal s číslem mýho účtu, ale jeden nikdy neví) a zbytek šel nemilosrdně do koše. Dokonce i ten úchvatnej minidiářek s tmavě modrýma pevnýma deskama. Přiznávám, chvilku jsem se z něj pokoušela vyrvat starý popsaný (a kočkou znečištěný listy), že jako použiju ty destičky, ale jak mi to nešlo, došlo mi, že to je chujovina, a zbavila jsem se toho. A když jsem to udělala, nedokážu pochopit, proč jsem na těch diářích doteď tak křečovitě lpěla.

Ještě snáz to šlo u knih, o nichž vůbec nevim, že je mám - teda vzpomenu si na ně, když se tou knihovnou prohrabávám, ale mám tak nějak zato, že bych tu měla mít jen ty tituly, na který si vzpomenu prostě jen tak z hlavy, kdykoli se mě někdo zeptá, co mám doma v knihovně. Alespoň pokud jde o tu mou výběrovou, až bude zrestaurovanej pokoj po bráchovi, dostane novou velkou knihovnu, a tam by mělo přijít všechno to, co máme momentálně zalepeno v haldách krabic. Alespoň taková je představa našich, já bych to vyřešila jinak.


#13 Každodenní šálek čaje

28. května 2012 v 14:17 | m. |  věci, které miluju
Náhoda tomu chtěla, že zrovna když se chystám psát o svojí čajofilii, bylo zvoleno čajové téma týdne. To jsou věci...

by Sibuki @ DAJá jsem teda hroznej čajofil. Některý lidi ráno nemůžou fungovat bez kafe, já zase bez čaje. Vypiju leccos, ale abych fakt nakopla organismus, musí to bejt černý jak bota a hodně sladký. Jestli to je nějak fyzicky daný, že vás černej čaj probudí, nebo jestli to je prostě jen placebo, který mýmu tělu řekne "vstávej, vole", to nevim, ale mám to tak už dlouhý roky a když jsem někdy někde, kde čaj nemaj, nebo nemaj cukr, tak hned vim, že to ráno za moc stát nebude.

Zvláštní na tom je, že já ten čaj kolikrát ani nevypiju. Stávalo se mi to obzvlášť když jsem chodila do školy nebo se to stává když vstávám brzo do práce a nemám dost času - což mám málokdy, protože vstávám "na čas", přece nebudu vstávat o půl hodiny dřív jen abych měla čas na něco tak zbytečnýho jako je snídaně, žejo. Nebo prostě na to, abych měla čas mít dost času. Kdepak, to já radši všechno hekticky.

Což je divný, protože to neni tak, že bych to měla opravdu radši. Miluju ty rána/dopoledne, co vyjdou tak pěkně, že nemusim nikam spěchat, mám tři prdele času na všechno, nikdo mě nebuzeruje, nikdo po mně nic nechce, nikdo se mi nekýbluje ke stolu a tak tomu podobně. To se pak pěkně v klidu postarám o ranní hygienu, aniž bych se musela už od rána vztekat, že zas nemám kde sedět (v kuchyni to nejde a u počítačovýho stolu volno taky nebejvá), můžu si v klidu udělat snídani a pěkně svym tempem, až se mi bude chtít, dojdu k tomu svýmu stolu a tam se rozložim a v klidu si zapnu počítač, bez nervozity z toho, kterou vteřinou do pokoje vtrhne máma, aby mě odsud vyhodila. Bohužel, taková rána jsou mi fakt raritou. Lidi se mi diví, že jsem furt tak nevrlá a bez nálady, já se spíš divim, že jsem ještě vůbec při smyslech, protože s naším domácím systémem jsou i takový věci jako poklidná snídaně naprostým oxymoronem a událostí, kterou je třeba oznámit na facebooku, protože to se prostě stává jednou za uherák. A nejhorší na tom je, že něco takovýho jako vypít si v klidu svůj čaj nebo se dokonce najíst by mělo bejt úplně normální!!!


Jarní detox - část první

27. května 2012 v 21:04 | m. |  co se mi honí hlavou
Na těchhle věcech je krásný, že přijdou úplně nečekaně. Tejdny, a někdy i měsíce si řikám, že by bylo fajn udělat to či ono a nějak se k tomu nemůžu přimět, a pak najednou přijedu domů po víkendu a prostě je ten správnej čas. A tyhle produktivní večery jsou něco božího na ten můj splín.

http://www.lifeofjustin.com/voluntary-simplicity-4036/Začalo to celkem nevinně, reorganizací mýho koupelnovýho šuplíku. Je to jedinej koupelnovej šuplík, kterej je čistě můj, a bůhvíproč mi na něm díky tomu dost záleží. Mít nějakej skutečně vlastní prostor je něco ohromnýho a když nad tím přemýšlím, moc takových tady v tom bytě nemám. Kromě tohohle šuplíku je čistě moje už jenom moje šatní skříň a dvě komody, a i tam občas máma nakoukne, třeba když něco hledá (což je absurdní, v mejch šuplíkách nic jejího neni, ale dobře, nemám s tim výraznej problém). Každopádně mít nějakej opravdu čistě svůj prostor, i když je to jenom jeden šuplík, je strašně důležitý. Miluju ten pocit, že tady je to jenom moje.

A tak jsem se pustila do toho šuplíku a zjistila, že se mi tam nastřádalo nějak moc odpadu, a tak jsem to všechno vyházela a hleďme, hned byl poloprázdnej. Řekla jsem si teda, že do něj uložim nějaký věci, co se nevejdou do jinejch šuplíků, a přitom jsou taky moje, zejména teda kosmetický taštičky, kterejch mám fakt teda zbytečně moc. Některý z nich používám furt, ale ukazuje se, že bez některých bych se obešla. Nechcete někdo nějakou?


eMino velmi brzké nedělní odpoledne

27. května 2012 v 12:27 | m. |  co se mi honí hlavou
Poslední dobou nějak stoupá počet mnou zaznamenaných případů použití přezdívky "M.", "m." nebo dokonce "eM." mezi blogery. Jasně, je nás tu spousta a řada lidí se při volbě přezdívky spokojí s prvním písmenkem svého jména, třeba jen proto, že se jim nechce vymýšlet s ničím jiným nebo mají další důvody. Ale "eM.", přesně s tou stejnou velikostí písmenek? To sorry, ale to už je trošku moc :D

Uznávám, tu přezdívku tady v tý komunitě nepoužívám, tady si vystačím s jedním písmenkem, ale eM. (v novějším podání Em) je moje postava z RPG, o němž tu furt melu, a vidět někoho úplně cizího, jak se pod tou přezdívkou projevuje... připadám si prostě tak nějak okradeně, ačkoli netvrdím, že jsem nutně musela být první, kdo s tím přišel, nejsem zase tak naivní. Ale rozhodně jsem jediné emko v Autorském Klubu, ačkoli koukám, že jsem tam špatně napsaná, budu muset požádat o opravu.

Tolik povrchních a úplně zbytečných úvah, z hlediska významu života a světa vůbec. Jak se dneska máte? Já poněkud naprdnutě. Bolí mě břicho a je mi vůbec tak nějak nadivně (go girls), v noci jsem toho moc nenaspala a měla jsem divný sny, který si naštěstí nepamatuju, a pak mě vzbudili nečekaně brzo ráno kvůli tomu, abych šla luxovat auto, což je ze všech věcí na světě jedna z těch činností, které absolutně nejvíc nesnáším. Nevadí mi úklid čehokoli, luxování samo o sobě je taky docela fajn, ale ty naše podělaný potahy vymyslel někdo, na koho jsou všechny nadávky světa málo. Ty se prostě luxovat nedaj, a tím spíš když jsou obalený měkkejma věchýtkama kočičích chlupů.

Ale naštěstí už to mám hotový a díky autorádiu a jedný dobře namixovaný flashce mi to docela uběhlo. Btw zmínila jsem, že nám včera vykradli auto? Přesněji řečeno trochu se v něm pohrabali, ono tam nic nebylo, no ale stejně je to událost a asi nám šlohli nějakej klíček, co se tam válel. To mi řekněte, k čemu je zloději klíč, když naprosto netuší, od čeho je? Na co si ho jako bere? Co s ním má v úmyslu? Chodit od dveří k dveřim a zkoušet štěstí? Roztavit? Prodat? Sníst?

Štve mě dnešní počasí. Včera bylo fakt krásně. Slunečno, ale poměrně chladnej vítr, takže nebyl moc hic, nějakejch osmnáct stupňů, boží počasí na opalování se na terase. Nicméně UCho mě nejspíš zaslechlo, když jsem si dělala plány na to, že dneska v tom budu pokračovat, a jak je jeho zlomyslné povaze vlastní, řekl si nasrat a naordinoval nám zataženo. Teplo taky vypadá jinak. Mhrm.

Tyjo tyhle totálně bezhlavopatový zápisy mi docela chyběly. Asi bych to měla dělat častěji. Tenhle blog už vlastně dlouho neplatil za skutečnej deníček, protože do něj píšu jen když mám nějaký téma, na který chci promluvit. Přitom když se podívám, co jsem do něj psala před rokem, dvěma... Mimochodem přesunutí asi nehrozí, ale docela ráda bych ten blog smazala a začala tak nějak nanovo. Prostě jen tak, očista. Ale nejdřív si musim vzpomenout, jak se jmenoval ten program, kterym mi Pú kdysi dávno stáhnul celej obsah starýho blogu do Wordu. Kdybyste si někdo vzpomněli dřív, dejte mi vědět.

Chtělo by to duševní detox

26. května 2012 v 7:55 | m. |  co se mi honí hlavou
Už to začíná bejt docela na pováženou, jak se zavírám doma a co to se mnou dělá. Včera jsem jela trambají a chtěla jsem se zvednout chvilku před zastávkou a dojít k dveřím, abych pak rychleji vystoupila. Jenže to bych musela projít tou uličkou a všichni by mě viděli a dívali by se na mě. Nebo aspoň to se mi honilo hlavou a chytla mě panická hrůza. A nemohla jsem se z tý židličky prostě odlepit. Hrozně jsem se přemlouvala a říkala jsem si, dyť o nic nejde, probůh, ale nedokázala jsem se zvednout, dokud se nezačali zvedat lidi kolem mě - pak už to bylo tak nějak v pořádku, protože jsem věděla, že už nejsem jediná, kdo se tu pohybuje, a že si mě tudíž nikdo nevšimne. Jo, já vim, jsem blázen.

Potřebuju nějakej pořádnej inside cleaning. Bejt doma mi už evidentně neprospívá. Lidi v mym okolí mi taky neprospívaj, předně proto, že je už pár tejdnů nevídám. Třeba celej tenhle tejden jsem fakt byla doma a kdybych tu byla třeba měsíc a nikomu se neozvala, tak si na mě nikdo ani nevzpomene. Přesně ten moment, kdy si řikám, proč já jsem vlastně tady? No ale odpověď už dávno známe. Je to prostě proto, že jsem jen polovina receptu pro odjezd do Anglie. Jsem naprosto ready, čekám jen na roznětku. Na tu Lenku číslo dvě, která prostě jen tak nenuceně přijde a řekne, že jede dělat aupair a jestli nechci jet s ní. Jenže ona nějak nepřichází. A já to sama prostě neumim.

V pondělí jdu na pracák, tentokrát se snad budeme bavit i o práci. Nečekám, že mi tam seženou něco světabornýho, ale čekám, že mě to přinejmenším hecne k tomu, abych začala hledat něco sama. Mám v hlavě představu několika podniků, kam bych ráda poslala CVčko, ale zatim jsem se k tomu nepřiměla, necítím se na to. Ale to je hlavně proto, že se teď necítím na nic, a obávám se, že to jen tak nepřejde. Odjet nejsem schopná, bejt tady mi taky moc nejde, zase se v tom nějak plácám, čas mi teče mezi prstama a já si s ním nevím rady. Všechno to kolem mě nějak letí a ještě mě hrozně matou ty nechutně živý sny plný úplně nepochopitelnejch věcí, který se mi pletou dohromady s častým buzením se nebo s neschopností usnout, protože já prostě fakt nemůžu normálně spát, takže nakonec vůbec nevím, jestli jsem vůbec spala nebo jestli to všechno byla skutečnost. Obzvlášť když se mi věci, o nichž se mi kdysi zdálo, začínaj doopravdy dít.

Za chvilku jedu s našima na chatu a vůbec mě to nevzrušuje. Celou zimu jsem se na to těšila jako na očistnej proces, kterej mi bude pomáhat, ale zatim to tak nefunguje, asi prostě proto, že mám ponorku z toho, bejt s rodinou. Jenže když přijde myšlenka na to, že bych teda zůstala na víkend sama doma, zděsím se faktu, že bych tu zůstala sama bez kontroly. Protože nemám nikoho, s kým bych ten víkend chtěla strávit. A to začíná bejt fakt čím dál tím víc na hovno.

Jenže doma to nezměním. A když už se vydám do hospody s kámoškou, s níž jsem normálně nikdy nikam nechodila a která funguje jako skvělej zdroj novejch kontaktů, tak sebou přivede teplouška, kterej má ještě k tomu navíc holku. Jako chápete to? I teplý kluci maj holku a já nic :D

Potřebuju detox. Nevim, jestli zvolim opravdickej detox nebo si naordinuju nějaký intenzivnější meditace, něco to chce, protože novej účes mi moc nepomohl - i když to byl dobrej začátek. No, uvidíme. Za dva dny se toho může hodně stát, třeba na chatě na něco přijdu. See ya.

Mnoho podob lásky

24. května 2012 v 12:05 | m. |  poesie
Miluj mě, bráško
miluj jak člověk člověka
pojď ke mě blíž
pojď, ať už nečekám

Obejmi mě
a pohlaď moje vlasy
budou si myslet
že jsme divní asi

Však lásky je tolik různých druhů
pojď se mnou kreslit na chodník duhu
křídové motýly a panáka
co ses ho v dětství naskákal

Pojď ke mně, řekni, že bude to ok
já vím, že se chovám jako cvok
zlepším se ale, pro tebe, koukej

.

#12 Kočky a jiné šelmy

23. května 2012 v 23:28 | m. |  věci, které miluju
Mám spoustu favoritů ve zvířecí říši, třeba veverky, psouny, surikaty, červenou pandu, kolibříky, žáby, lachtany, tučňáky nebo keporkaky, ale žádnej z nich mi tolik nepřirostl k srdci jako kočky. Je to zvláštní, dřív jsem mívala morčata a dost lidí si mě s nima spojovalo, dokonce mi tak řikali, "morče", a já si myslela, že to jsou zvířata mého srdce a že něco tak fascinujícího jako je kočka nikdy nebudu mít příležitost pozorovat zblízka, mít možnost se o tom učit, pochopit to a sžít se s tím. Ale jednoho dne to přišlo a od toho dne já nevím, jestli jsem se o nich naučila dost na to, abych je prostě musela milovat, nebo jsem se s nima sžila a přizpůsobila se k jejich obrazu, kterej se mi tolik líbí. Fakt těžko říct, protože když žijete s kočkou, nevíte jistě nic, jen to, že od ní můžete čekat naprosto všechno a že je třeba být vždy připraven. Tím spíš, když žijete s několika.


Všichni moji psychopati - jedna velká zpověď

22. května 2012 v 22:45 | m. |  co se mi honí hlavou
Bohužel, všichni to nebudou, protože mám naprosto mizernou paměť. A je to škoda, protože už jsem zažila fakt hodně kuriózních příběhů a mnohý z nich by vás pobavily. No, třeba si časem vzpomenu a nějaký přidám...

Tákže, co tu máme...

Jasper, moje první láska. Bylo nám patnáct, když jsme se potkali. Začali jsme spolu chodit vlastně jen proto, že mi položil úplně jednoduchou otázku "jo nebo ne?". Když jsem řekla, že ne, otočil se, že jde tedy pryč a že už nepřijde. A já nechtěla, aby šel, a tak jsem mu nakonec odpověděla jo. A on začal skákat nadšením, jako by to bylo bůhvíco. Po třech měsících jsem se s ním po telefonu rozešla, protože mi to celý připadalo divný a docela mě to unavovalo. Ne že by na něm bylo něco špatně, ale nebyla jsem na to připravená, potkali jsme se prostě moc brzo. Dneska, po nějakejch devíti letech, je to psychicky zhroucenej člověk, kterej se pokusil o sebevraždu a strávil nějakej čas v Bohnicích. Už se z toho snad dostává, ale stejně, naše vztahy byly za ty roky poněkud komplikovaný, obzvlášť v posledním roce. Ale to se sem teď nevejde, každopádně mi dává zabrat, i když ho mám ráda.

Sobíšek. Kluk, do kterýho jsem se hrozně zamilovala a všechno bylo snový a krásně růžový, dokud nezjistil, že se s nim nehodlám vyspat a že nepolykám. Pak se mi prostě přestal ozývat a já neměla tušení, co se vlastně stalo, dokud jsem ho nepotkala cca po roce znovu. Celej ten rok jsem byla v prdeli z toho, že jsem něco udělala, že se na mě naštval, protože jsem ho údajně podváděla nebo co (což mi všichni jeho kamarádi tvrdili, že je důvod toho "rozchodu"). A když se mnou pak mluvil, tak mi to popřel, prej o ničem takovym neslyšel, jen jsem ho přestala bavit. Hh, lekce života jsou kruté, ale holt to asi musí bejt.

Adlib. Adliba jsem asi jako prvního člověka doopravdy milovala. Nebýt jeho podpory, nevím, jestli bych dokázala jen tak odjet do zahraničí a všechno tady opustit. Řekl mi, že to potřebuju, a povzbudil mě. A řekl mi, že na mě počká. Což sice udělal, ale krátce po mém návratu se to stejně začalo rozpadat. Už to nebylo ono, protože já se za ten půlrok hrozně změnila a on zůstal stejnej. Rozešla jsem se s ním. A pár dní na to mi zavolal, že si musíme promluvit.


Vzpomínky na Kasandru

21. května 2012 v 18:45 | m. |  poesie

Procházel jsem krajinou
co za srdce mě vzala
a nešel bych už za jinou
kdyby mě tisíckrát zvala

Pod stromy hučí vodopády
a všade je plno zeleně
proudy, co padají do kaskády
pějíc píseň té květeně

A dřevěné mostky z palisandru
a z kamení, co údolí překlenou
vždy čerstvé vzpomínky na Kasandru
v mlze mé paměti zasklenou

Tu jednu jedinou, milenou

*

Tatchit @ DA

Zase jednou trochu v barvách

21. května 2012 v 17:04 | m. |  co se mi honí hlavou
Éhm, tak jsem zase byla na chatě a už je znát, že nám začíná letní sezóna :) Posekat tu gigantickou zahradu (přísahala bych, že je každým rokem větší a větší) byl záhul, ale zase jakou lepší posilovnu by si člověk mohl přát - a navíc je to zadarmo. I když bych si teda dokázala představit lepší způsoby trávení tří dnů v lůně přírody.

Bohužel jsme neměli nijak extrovní počasí, až tak v sobotu to začalo bejt k něčemu a mohla jsem si vylízt na terasu a rozvalit se tam ve snaze nachytat nějakej ten bronz - poněkud bezvýsledně, na to jsem tam ležela moc krátce. Nechtěla jsem riskovat, mno, neměla jsem s sebou opalovák a dost to přismažovalo.

Nicméně pokecala jsem zase jednou s tamním kámošem, v podstatě posledním člověkem, kterej mi tam ještě nějak připomíná moje dětství a ty krásný rebelský časy po něm. Je na něm vidět, že na ty časy taky dost vzpomíná, v jeho případě možná až moc, řekla bych, že ten člověk by se měl sebrat a uposlechnout příkazu "get life". I mean present life. Ale nemůžu mu to zazlívat, taky nejsem zrovna ukázkovej případ člověka, co by nějak extra žil, aspoň mi to tak nepřipadá.

The Puttytribe