Život plný fóbií

24. dubna 2012 v 15:43 | m. |  co se mi honí hlavou
Přemýšlím nad těma svýma divnýma fóbiema. Divnýma, protože někdy se fakt divím, co všechno jsem o sobě ještě nevěděla.

Tak, že mám od malička arachnofobii, to se o mně tak nějak obecně ví. Naštěstí žiju ve městě, kde se s pavoukem setkám jednou za uherák, v přírodě pavouky celkem zvládám, ale fakt zlý to bejvá na chalupě. Možná je to mnou, ale přísahala bych, že za mých mladých let ty svině nebyly tak velký. To, s čím jsem se před pár rokama seznámila v zahraničí a nazvala to domácím sklípkanem, je teď úplně běžný i u nás a já s tim mám fakt velkej problém. Myslím, že spousta lidí si neuvědomuje, že arachnofobie (a vůbec jakákoli fobie v podobně silnym měřítku) zdaleka neznamená jen "fuuj, pavouk".


Jakmile totiž přijedeme na chatu, nastává u mě takzvaná rekognoskace. Prakticky celou dobu, co se tam pohybuju, jsem nepatrně přikrčená, mám stažený ramena a krk, jako bych se snažila vrazit si krk do těla a zaujmout vůbec co nejmenší obsah prostoru. Netrpělivě těkám očima ze strany na starnu a úzkostlivě vytipovávám všechny nejběžnější "skrýše" jako kouty, záhyby, futra, spodek stolu, vnitřek boty nebo rukavice (přátelé, nemáte ponětí, jakej je problém navléct si pracovní rukavice, který ležely přes zimu v kůlně plný pavouků. Je to horší než pevnost Boyard, kde strkáte ruce do zavřených sklenic. No, možná ne horší, asi to bude tak nastejno, každopádně to pro mě fakt neni prdel a jestli mě někdo někdy uvidíte stát takhle nad rukavicí pět minut a tvářit se jako bych měla skočit do propasti, tak vězte, že to nedělám "z hecu", ale prostě proto, že v tu chvíli uvnitř mě probíhá neskutečnej boj). Úzkost, to je to pravý slovo. Jakmile se totiž přiblížím k tomu baráku plnýmu arachnidů, přepadne mě nesnesitelná úzkost a celej můj pobyt tam probíhá ve znamení opatrnosti a obezřetnosti.

Největší problém mi dělá sklep. Přímo proti dveřím je takovej výklenek ve zdi, taková římsička, po níž se vinou trubky a skoro vždycky tam vedle tý trubky sedí nějakej velkej chlupatej bastard. Já vím, že si asi těžko říká "tři dva jedna skoč", když jdu kolem, ale tohle mozku nevysvětlíte, já prostě nemůžu projít kolem něj. Nemůžu, je to pro mě fyzicky nemožný, mně prostě ztuhnou nohy a někdy se mi fakt chce brečet nad tou bezmocností, ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat. Ten strach se nedá ovládnout.

Podobně už léta hlásím, že na tý chalupě budu dělat jakoukoli dřinu, ale abych šla do bunkru plnýho zavařovacích sklenic, to ať se po mně prostě nechce. Když mě naposledy k týhle práci využil děda (budiž mu lehká země), málem jsem chcípla. Sice tam vlezl místo mě, ale sklenice, co mi podával ven, skoro vždycky obsahovaly pavouka, dřepícího na dně a zaujímajícího skoro celou plochu tý sklenice. A já pro to měla natahovat ruku a brát si to od něj? Otevřenou sklenici plnou pavouka? No doprdele to prostě nešlo!

Takže závěrem chci říct, že život s tak silnou fóbií skutečně není prdel a protože to vím, nikdy bych si nedokázala dělat prdel z někoho, kdo má nějakou byť sebekomičtější fobii. Nechápu moc, proč má někdo hrůzu z myší nebo z hadů, nebo proč se bojí dotyku lidských vlasů, protože mně ty věci nic nedělaj, ale na druhou stranu to chápu zcela přesně. Vím, co ti lidi prožívají.

Naštěstí jsem obklopená lidma, co to taky chápou. Aspoň většinou. Myslím, že moje rodina je někde na pomezí. Je fakt, že jsem jim na tý chatě jen napůl k užitku, když mě nemůžou poslat do sklepa nebo tak, ale stejně mě někdy ničí, jak s tou mou fóbií zacházejí. "Nedělej scény" a "Doprdele vlez tam, nebo si to snad má z toho sklepa tahat babička?", to jsou celkem běžný věty, který na mě sice nakonec zapůsobí, ale kdybyste věděli, co se přitom děje uvnitř... no, jak říkám, naštěstí nemám ve svém okolí bezmozky, co by si z toho dělali prdel, řvali "hele, pavooouk!" a strkali mi to před nos. Musím říct, že pár takových situací jsem ve svém životě zažila a většina těch lidí se přesvědčila, že ve výsledku to nemusí bejt taková prdel (například když se mě pak snažili seškrábat ze stropu, kam jsem se obtiskla, nebo zavolat mě zpátky z druhýho konce vesnice, kam jsem mezitím utekla - "heej, já si dělal prdel, žádnýho nemám").

Prostě - fobie? Not good.

A navíc mám ještě fobii sociální. Obvykle o tom ani nevím, protože s lidma jsem v kontaktu docela často, ale někdy, když třeba dva tři dny nikam nejdu, tak čtvrtej den zjistím, že mám velkej problém někam jít, třeba jenom nakoupit. Napíšu si seznam, obleču se, připravím se, a pak se třeba čtyři hodiny dokopávám k odchodu a furt si hledám nějakou jinou práci. Nevím, možná by se to dalo nazvat i prokrastinací, ale já mám doopravdy hrůzu z toho, že musím jít mezi lidi. Je mi nepříjemný pomyšlení, že musím projít ulicí, plnou lidí, vyhýbat se jim i autům, pohybovat se volným prostorem a pak vejít do krámu plnýho lidí, kde mají tak nesmyslně udělaný pokladny, že mi skoro vždycky všechno padá na zem a nemůžu to pobrat a mezitím už pokladní řve "další", ačkoli vidí, že ještě zápolím s houskama a snažím se je narvat do igelitky, zatímco bágl se mi sesypal na podlahu a půlka věcí se z něj vyhrnula... áááá, už jenom když o tom píšu, polejvá mě studenej pot.

Nejhorší to je v souvislosti s návštěvou úřadů. Na ten nákup ještě nakonec dojdu, protože je to zapotřebí a já jsem ráda, když mám plnou ledničku, ale úřad? Tam prostě ve většině případů nejdu a jsem schopná tam nejít klidně rok a je mi úplně u prdele, že z toho budou problémy. Pokud mě někdo doslova nečapne za ruku a nejde tam se mnou, tak v tomto směru jsem naprosto nepoužitelná. A platí to i o poště, tu taky nenávidim, naštěstí tam chodim jen výjimečně.

A pak mám taky fobii z velkejch bankovek. Mne, to asi neni úplně přesnej název, ale jsem prostě celá nesvá, když musim někde platit velkou bankovkou, třeba dvoulitrem (pitomý bankomaty, proč to nemůžou rozdrobit rovnou?). Já vim, že je to blbost, baba v tescu má na kase takovej příjem, že jí dvoulitr fakt nevadí, a tudíž z toho nevznikne žádná blbá situace, ale mám to prostě v sobě nějak zakořeněný a vždycky když si vyberu, běžím za někým z našich, jestli nemá drobný, protože prostě nesnáším platit velkejma bankovkama. Upřímně, nesnáším vůbec nosit u sebe takový obnosy peněz. Kdysi dávno mě máma poslala pro omegu a dala mi tisícovku. Než jsem došla do krámu, bylo po ní, prostě jsem ji ztratila. Dodneška si pamatuju ten šok a je mi z toho zle, takže když mám v peněžence velkou bankovku, pořád ji musim kontrolovat a jsem celá nesvá ze strachu, že to ztratím.

Takže tak.
 


Komentáře

1 Daysy Daysy | E-mail | Web | 24. dubna 2012 v 16:05 | Reagovat

Bohužel jsou takoví lidi, co si z toho jenom dělají srandu. Já mám prá svých strachů, ale že bych měla nějakou opravdovou fobii, o tom zatím nevím, takže si to neumím představit. Ale určitě bych neděsila někoho, o kom to vím.

2 Lauralex Lauralex | Web | 24. dubna 2012 v 16:35 | Reagovat

Fóbií mám tolik, až si říkám, jestli nemám fóbii i z těch fóbiíí.
Hned na začátku - arachnofóbie - jakmile vidim pavouka, řvu, prostě řvu a je mi jedno, kde jsem, s kym jsem, a utíkám pryč. Řvu, i když je ten pavouk v nějaky terárku nebo v něčem zavřenej a nemůže se dostat ke mně, to je jedno, řvu, co kdyby, že jo. Zrovna včera jsem se ve škole chtěla přezout, ale u mejch botasek visel pavouk na pavučině, tak jsem začala řvát, kámoška ho sundala (no fuj!), ale já tam odmítla bejt. Vyletěla jsem z tý šatny a kámoška mi ty boty musela donýst a dvakrát zkontrolovat, jestli tam fakt žádnej pavouk neni.
A chodit v těch místech, kde bejvaj, je pěkně hnusný, já to většinou proběhnu a pak se prohlížim, jestli na mě něco nesedí. Možná je to o to horší, že mám k tomu ještě entomofóbii - veškerej hmyz. Někdy z toho i brečim, jak se bojim.

Nepřiznávám si, že bych měla strach z lidí, ale bude tomu tak. Třeba svýho nejlepšího kamaráda jsem neviděla už dva roky - jo, je to delší doba no, ale - a když bych s ním měla jít ven, i když bych strašně chtěla, úplně bych byla štěstím bez sebe, tak se furt vymlouvám, že musim dělat tohle a tohle. No buď jsem blázen nebo mám fóbii, tak co ..nebo obojí no.

Asi jsem to trichu rozvedla a nikoho to nezajímá ..nu což. :DDDDD

3 m. m. | Web | 24. dubna 2012 v 16:41 | Reagovat

[2]: Tak to já vysloveně neřvu a většinou ani nezdrhám, ale rozhodně zrychluju a dívám se do země, když procházím kolem místa, kde vím, že jsou. V Krumlově je jeden takovej moc pěknej dřevěnej most přes Vltavu...

Někdy si i myslim, že zvládám, ale pak prostě najednou začnu brečet, ani nevim proč. Prostě z tý úzkosti asi, z toho zoufalství nad tím, že se tak bojím něčeho, o čem přitom vím, že mi to nic neudělá. Ale prostě už ten pocit, že by se mě to mělo dotknout... mě to fakt zastavuje srdce.

Taky mě někdy sere, jak se vymlouvám i u lidí, který bych ve skutečnosti ráda viděla. Ale to nemá smysl lámat přes koleno. Když na sobě vidim, že mám takovej stav, tak se prostě nenutim, lidi budou must počkat, až budu zase schopná někam vyjít.

V pohodě, myslíš, že moje články někoho zajímaj? :D

4 Satine Satine | Web | 24. dubna 2012 v 16:49 | Reagovat

To s těmi rukavicemi by pro mě bylo naprosto strašný. Musel by mi je někdo desetkrát zkontrolovat, že v nich vážně žádnej pavouk není, a pak bych si je možná dokázala nasadit. Brr, cítím, jak kdyby po mně něco lezlo, už jen když píšu tenhle komentář. Nevím, jestli mám přímo fóbii, ale prostě se mi pavouci totálně hnusí a musím ječet, jen když je vidím (nedej bože, kdyby po mně náhodou nějakej lezl). Ostatní hmyz mi nevadí, nechápu, čím jsou vlastně pavouci tak.. odporní, nebo jak to nazvat.

5 Satine Satine | Web | 24. dubna 2012 v 16:49 | Reagovat

To s těmi rukavicemi by pro mě bylo naprosto strašný. Musel by mi je někdo desetkrát zkontrolovat, že v nich vážně žádnej pavouk není, a pak bych si je možná dokázala nasadit. Brr, cítím, jak kdyby po mně něco lezlo, už jen když píšu tenhle komentář. Nevím, jestli mám přímo fóbii, ale prostě se mi pavouci totálně hnusí a musím ječet, jen když je vidím (nedej bože, kdyby po mně náhodou nějakej lezl). Ostatní hmyz mi nevadí, nechápu, čím jsou vlastně pavouci tak.. odporní, nebo jak to nazvat.

6 Satine Satine | Web | 24. dubna 2012 v 16:50 | Reagovat

Pardon, dvojitý příspěvek, no, smazat si to asi dokážeš. :D

7 Momonika Momonika | Web | 24. dubna 2012 v 16:52 | Reagovat

Pavúky mi už nerobia až tak veľký problém. Ale chrobáky to áno. Minulé leto bolo na chrobáky drsné. Pár krát som si hystericky poplakala. Nemám s nimi problém, keď sa ma nesnažia dotknúť :D

Sociálna fóbia, jup - verejné záchody, úrady, telefonovanie, jedenie pred niekým = pre mňa veľký problém. Radšej budem ohlade aj deň, než by som sa pred niekým najedla, a pod. Tiež aj ten obchod občas.

Ja zas strašne nerada platím mincami. Pokiaľ sa dá, vždy platím bankovkami.

8 D. D. | E-mail | Web | 24. dubna 2012 v 17:19 | Reagovat

Pavouků se nebojím vůbec - klidně je vezmu do ruky (a občas dávám před oči těm, kteří se jich štítěj.. to není hezký, já vím).

O strachu z lidí (a ze sebe sama) je celej můj život. Velký bankovky taky nemusím, ale řadím to pod sociální fóbii: prostě se bojím, že v krámě nebudou mít nazpět (a že si budu muset jít přes ulici rozměnit či kýho výra...).

9 Lili Lili | 24. dubna 2012 v 18:35 | Reagovat

S těma pavoukama ti rozumím. ani nevím, jestli je to fobie, já vím, že mi nic neudělaj, ale štítím se jich. Neuvěřitelně se jich štítím. Možná to začalo kdysi, když jsem ho měla v jídelně v rajský. Prostě si mezi masovejma kuličkama plavala jedna osminohá. Fuj. S těma rukavicema... já to tak měla když jsme chodívali pracovat na zahradu a já měla po zime vlízt do kůlny pro něco a na všem byly pavučiny, byla jsem přikrčená a čekala, kdy na mě něco skočí. A nejhorší bylo třeba vzít konev a napustit do ní vodu. Taky si pamatuju, jak jsme hrabali listí a já cítila, že po mě něco leze a s hysterickým křikem jsem utekla domu se osprchovat, protože jsem nesnesla ten pocit.
Jinak fobií a strachů všeobecně mám tolik, že mě občas ten život už nebaví. Jako jedináček jsem tak byla vychovaná a teď se toho hodně těžce zbavuju. A bát se nemocí nebo třeba toho, že se ti z něčeho udělá špatně, i když je to naprosto iracionální... žádná sranda.

10 m. m. | Web | 24. dubna 2012 v 20:27 | Reagovat

[8]: Když se toho někdo jenom štítí, tak se to ještě dá. Ale když z toho má fakt hrůzu, tak to dokáže bejt hodně zlý, to mi věř.

[9]: Fuuuj :D Tak to je nejhorší hrůza, že někdy pavouka sežeru. Brrrrrr!

Btw zapomněla jsem ještě na strach z výšek. Ten mám taky a třeba když mám vylézt na strom po silně se kývajícím žebříku, tak je to fakt zlo. Nebo když mám scházet někam do podzemí po schodech, který jsou průhledný a brutálně vysoko nad zemí. To se fakt necítím bezpečně.

11 Lili Lili | 2. května 2012 v 22:48 | Reagovat

[10]: To znám. A pak je ještě jedna výšková fobie, o které jsme se shodly s kámoškou, že ji máme. Není to fobie z výšek, ale strach strach, že dostaneš nutkání skočit. Málo psycho :D

12 m. m. | Web | 2. května 2012 v 23:09 | Reagovat

[11]: Hele něco podobnýho mám v autě O.o Ne úplně vždycky, ale dost často, když jedeme vysokou rychlostí, musím zacvaknout zámek na dveřích, protože když to neudělám, mám pocit, že mě každou chvíli přepadne touha otevřít. Nechápu.

13 tolt tolt | 18. května 2012 v 17:07 | Reagovat

http://www.socialnifobie.info/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe