Záchvaty minimalismu - plány do budoucna

11. dubna 2012 v 22:09 | m. |  co se mi honí hlavou
Muhehe, tak jsem to tu krapítko upravila a mám z toho radost. Upřímně, ten dosavadní design mě štval už pěkně dlouho, ale největší ránu tomu zasadilo moje nedávný předělávání fb coveru, který mi dalo fakt zabrat a stejně mi pořád nevyhovuje. Ach, ty designy, to je vždycky průser.

Mimochodem nevim, jak dlouho tu ten dosavadní design byl, ale vzdávám mu hold, že vydržel tak dlouho odolávat mým neustále měnícím se choutkám. Kdo mě zná, ví, že ty designy kolikrát střídám jak fusky (ovšem jak pravil klasik, "To ty fusky moc nestřídám" :D).

Neni to jenom design, na co jsem si brousila drápky už pekelně dlouho, hrozně mě štve moje šatní skříň. Neni to tak dlouho, co jsem se vrhla na její jarní úklid a fakt dost věcí jsem vytřídila, nicméně z nějakýho důvodu právě v tu chvíli nastává problém. Když totiž vytřídím několik pytlů hadrů, kam s nima?


Zkrácená verze je, že ty věci vždycky skončí ve skříni v předsíni, kam se ale už fakt nevejde ani ta fuska a vždycky, když ji otevřeme, vypadne nám na hlavu několik pytlů (jako mluvim o mně a někom z rodiny, sama sobě ještě nevykám). Což poněkud zabíjí ten efekt, kterej by se měl po takovym třídění dostavit, totiž pocit úlevy a odlehčení. Naopak mám spíš obavy, že ta skříň každou chvílí vybuchne, a pořád na ni nějak podvědomě myslím. Je to takovej strašák ve skříni, doslova. Hrozně ráda bych to všechno probrala s mámou (protože ta má prostě pocit, že musí všechno moje starý oblečení odsouhlasit jako nepoužitelný, v opačném případě dostanu vycinkáno a bude bububu), jenže domluvit se s ní na nějakym dni (nebo spíš dnech), kdy se do toho pustíme, je prakticky nemožný. A to je prostě děs. Fakt nesnáším, když moje práce stojí na mrtvym bodě kvůli někomu, s kym nepohnu. To je prostě... arghhhh! Bezmoc. Vztek. "Tak sakra kdy už?!" Chápete mě, ne?

A krom těch hadrů jsou to knihy. Teda zejména potřebuju, aby se už konečně předělal bráchův pokoj. Tvl ten člověk už tu nebydlí kolik let a ten pokoj je prostě mrtvá zóna, plná bordelu a totálně nevyužitá. Myslim, že jenom někdo s takhle velkym bytem si může dovolit několik let dlabat na tak velkou místnost, která by se přitom tak strašně hodila. Nemůžu se dočkat, až tam mámě odstěhuju svůj (respektive její) pracovní stůl a až si tam taky odnese všechny svoje lejstra a věci. Bože, toho dne budu oslavovat jako nikdy! Začínám ten stůl totiž fakt nenávidět, stejně jako všechna rána, kdy se vzbudím a ona je tady, cvakající do notesu, přehrabující se papírama a neustále někam telefonující, jako by to byla kancelář a ne moje ložnice. Nevim, nějak jsme si prostě doma špatně vysvětlili pojem osobního prostoru a už roky s tím bojujeme. Já nemám vlastní pokoj, protože mi v něm furt dřepí máma, táta si zřídil pracovnu v kuchyni, protože se prostě nikdy nedomluvili na tom, že by měl vlastní pracovnu, čímžtopádem se v kuchyni jí pouze na Vánoce, protože jinak je stůl zasypanej jeho věcma a fakt se to nedá.

A přitom máme volnej, nevyužitej pokoj. No chápete to? Já ne.

Až se ten bráchův pokoj předělá a máma se tam odstěhuje (já stejně nějak nevěřim, že se to fakt někdy stane), ráda bych probrala knihovničku. Ono to bude zapotřebí i v širším slova smyslu, protože všechny knihy z bráchova pokoje (řekla bych několik stovek) bude třeba probrat a nějak se toho pozbavovat. Fakt jsem zvědavá, co s nima uděláme. Antikvariáty to podle mě chtít nebudou, maj toho samy dost. Do sběru je toho škoda. Včera jsem v knihovně koukala, že tam maj přihrádku, kam může člověk dát svý odložený knihy a někdo jinej si to zase může vzít. Ale tak nějak pochybuju, že by mě nechali naházet tam vozík plnej knih :D No, to se budu muset pozeptat, každopádně na to je ještě dost času. Je to přesně jedna z těch věcí, na kterou bych se hrozně ráda vrhla, ale bohužel mi nepřísluší o tom rozhodovat, moje knihy to nejsou.

Těším se, že až budu v tom zbavování se věcí, popadne mě konečně ten správnej amok na to, abych někam odnesla tu bedýnku "donate", co mi leží v šupleti. Jsou to věci všeho druhu, blbiny, malý hračky, šmuky. Postupně se toho zbavuju při příležitosti něčích narozenin a podobně, ale moc to neubejvá. Další položka je moje stará sbírka žab, na kterou už sice mám zájemce, ale nějak jsme se pořád nedohodli na předání. Já hlavně vůbec nevím, jestli to chci darovat nebo jestli si za to mám i něco říct. Prvotní myšlenka je vždycky "hlavně ať se toho zbavím", ale pak když se tím prohrabuju a koukám na ty všechny figurky a věci, do nichž dali mí nejbližší tolik energie a i peněz, tak si řikám "kruci, taková ztráta peněz"... nevim, co byste udělali vy se sbírkou asi čtyřiceti žabích artefaktů?

Don't get me even started s kutlochem plnym mejch starejch hraček, plyšáků, panenek, barbín, lega, figurek z kinder vajíček a dalších šíleností, který tam ležej zahrabaný už od tý chvíle, kdy jsem je tam se slzou v oku odložila. V tom kutlochu je toho tolik, že se do něj nedá vstoupit, aniž byste si zlámali nohy a všechno vám to spadlo na hlavu. Vždycky, když otevřu dveře, poleje mě studenej pot. Strašně bych to chtěla všechno projít, ale to bude vyžadovat asistenci a nějakej prostor, kde to všechno rozložim, abych to mohla pořádně prohrabat a roztřídit. Brrfff... píšu si to na to-do list.

Taky máte takovej pocit, že mám na příštích pět let co dělat? To mi někdo vysvětlete, jak se můžu nudit, když mám tolik práce O.o
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe