A ocenění v kategorii "Zaměstnavatel-kokot roku" získává...

18. dubna 2012 v 17:27 | m. |  co se mi honí hlavou
Minulej pátek jsem měla brigádu. Bylo to trochu narychlo, neboť pohovor v tý daný práci měl bejt až tenhle tejden, ale slečna mi zavolala a zoufale mě prosila, jestli bych mohla neplánovaně dorazit už teď, že mají v klubu nějakou vip akci a kromě pití bude třeba zajistit i jídlo, který normálně nedělaj a nikoho na to nemaj. No tak proč ne, žejo, aspoň budou prachy a při těch pohovorech už budu mít náskok, řikala jsem si. Tím víc jsem se na ty prachy třásla proto, že to bude noční, a ty bejvaj dobře placený - obzvlášť barová práce, a ke všemu to bude dvanáctka, no to by bylo, abych si nepřinesla aspoň litr, žejo.

No, ukázalo se, že to by teda bylo.


Hned po příchodu mě slečna zavlekla do zadních prostor a spěšně mi vysvětlila, co se po mně chce - vyrobit bagety a ty pak během večera na zavolání barmanů zapíct a naservírovat. Rovněž servírovat guláš a fazole. Dopředu mezi lidi jsem původně chodit neměla, na to jsem ostatně ani nebyla oblečená (dress code černé kalhoty, nevedu, aspoň ne takový, abych v nich chtěla tvrdnout celou noc), měla jsem tam být cca dvanáct a víc hodin, stovku na hodinu. Toť vše, co mi bylo řečeno, a tak jsem se dala do práce s trochou nervozity z první noční šichty ever, která mi sice nabourá víkendový plány, ale zato ji zdobí příjemná vidina dvanácti stovek, co dostanu na ruku hned po šichtě.

A tak jsem se v tichosti dala do práce. Nikdo si mě moc nevšímal, což bylo fajn, ale po udělání baget jsem nějak nevěděla, co mám dělat. Slečna byla trochu divná a ne že by o mě jevila zájem (pořád na mě nedůvěřivě zírala a nebyla dvakrát sdílná), a tak se mě posléze ujaly dvě holčiny, co tam přišly na brigádu na sklo - sbíraj sklenice, vysypávaj popelníky, mejou sklenice ve speciální myčce, leštěj, odnášej zpátky na bar, kde to rovnaj na příslušná místa (řeknu vám, vyznat se v tom, kam kterej z těch padesáti druhů sklenic patří, když mi to vůbec nikdo neukázal a nevysvětlil a když kolem mě neustále kroužili nadlidskou rychlostí se pohybující barmani, to bylo něco)(mimochodem nechápu, jakto že do sebe při tý rychlosti nenarazí! :D).

Prvních několik hodin jsme neměly vzadu moc co dělat, a tak jsme kecaly. Kdo co dělá, kdo se jak má, do toho se furt hrozně kouřilo, tu a tam se přidala i některá z barmanek (i s tou divnou slečnou tam byly tři a ty dvě byly fakt fajn, takový sluníčka). Byla jsem z toho nicnedělání nervózní, kdo mě zná, ví, že když jsem v práci, tak chci sakra pracovat, ale když on mi nikdo nic neřek, tak co jako. Když jsem viděla, jak ty dvě holky posedávaj na myčce, čaděj jednu za druhou a klátěj nohama ve vzduchu, řekla jsem si, že to bude docela příjemně strávená noc.

Co se ovšem nestalo. Po jídle moc poptávka nebyla - co si tak pamatuju, dělala jsem nějakejch pět baget, deset gulášů a dvoje fazole za celou tu dobu, a mezitím jsem straaaašně neměla co dělat. A tak jsem se furt šourala chodbou mezi kuchyní a výdejním okýnkem (nesmyslně zařízený zázemí, ale whatevs, tím chozením jsem zabila spoustu času), tu a tam jsem míchla gulášem na plotně a tu celou kuchyň jsem do mrtě vycídila. Což byl docela zážitek, protože kuchař, co dělal to teplý žrádlo, to uvařil, a pak mu to všechno upadlo od ruky. Všude zasraný pulty, zaschlá omáčka, zbytky kelímků a flašek ode všeho možnýho, špinavý nádobí, pánve ze zaschlym tukem a v tom prdlym kusem cibule, co se nepoužila, zasviněnej kráječ na šunku a sejra... mno, to mě docela slušně zaměstnalo, ale nevydrželo mi to na dlouho, a tak jsem se furt ptala, co můžu dělat, jestli třeba nemám skládat použitý flašky do přepravek nebo tak. No, prej nemám a ve volnym čase mám pomáhat sbírat sklo.

Ani nevim, kdy se to pokazilo, ale najednou se tam začal vochomejtat takovej divnej neklidnej chlápek, furt běhal tam a sem a já velice rychle pochopila, že to je "pan majitel", a to ve chvíli, kdy začal bez jakýhokoli varování vřískat, že se na to může vysrat, ať jdeme do píči (jeho slova), že je sál plnej skla a ať si jdeme lehnout, že jestli si myslíme, že nám něco zaplatí, tak jsme se asi posraly. Poněkud jsem se zarazila, hlavně jsem nevěděla, na koho to je - moje práce to nebyla, já tu měla bejt od žrádla a tak jsme byly domluvený, měla jsem slíbeno, že mezi lidi nepůjdu, takže o co jde? Holky začaly ovšem nadávat a bejt vzteklý, že teda co jako a jestli jim to nezaplatí, tak ať to řekne rovnou a půjdou domu. Jenže to neřikaly jemu, ale sobě a mně. A co já s tim žejo.

Od tý doby to šlo z kopce. Nevěděla jsem, jestli byla řeč o mně, a jestli mi to zaplatěj. Nevěděla jsem tudíž, jestli se na to nemám radši vykašlat a jít domů. A nevěděla jsem, co mám dělat. Ta slečna furt lítala sem a tam a tvářila se čím dál tím nasraněji. Pan majitel za ní totiž celou dobu chodil a řval na ní a ona místo aby něco řekla, se furt tvářila hrozně zaměstnaně, nenechala si pomoct a pak za mnou přišla a sprostě na mě řvala, ať pohnu zadkem a laskavě jim pomůžu s tim sklem. Nutno dodat, že toho skla v sále bylo minimálně a ty dvě by na to stačily bohatě, kdyby tam furt neposedávaly a nechodily tam jednou za čtvrt hodiny. Každopádně od tý chvíle se z celý noci stala noční můra a boj o to, kdo bude vypadat zaměstnaněji. Když jsem šla za některou z těch holek a místo nich leštila sklenice, málem mě sežraly, a zjištění, že jsem právě byla v sále a posbírala všechno sklo, se rovnalo vyřčení rozsudku smrti sama sobě. Jedině ty dvě další barmanky zachovávaly klid a příjemnou tvář, tu a tam mě něčím pověřily nebo se mnou prostě jenom mluvily, což bylo požehnání.

Když jsem se mimochodem odhodlala s tim sklem pomoct, zjistila jsem, že v tom baru maj úplně debilní tácy, který se nedaj držet, kloužou a nemaj okraje, takže cokoli na ně dám, okamžitě letí. Nemluvě o tom, že byly fakt velký a těma davama se s tim prostě nedalo projít ani když to měl člověk prázdný. Takže jsem někde vyštrachala jinej, menší, s vysokym okrajem (kterej o pět minut později zachránil život skleničce, do níž mi někdo drcnul a upadla), a šla jsem pomáhat s něčím, co jsem vůbec neměla dělat. Slečna na mě později přišla řvát, že ať si vezmu pořádnej tác (sám pan majitel mi ho vyrval z ruky, že tenhle ne, a štěkl na mě, ať si vezmu ten pořádnej - za dalších deset minut jsem si stejně zase vzala ten svůj, protože sorry, ale chcete mít to sklo na sračky? Ne? Tak mě to nechte dělat po mym, dammit!) a ať prej nechodíme po dvou jak vocasi. Nic jsem na to neřikala, ale myslela jsem si svoje. Nebyla jsem prostě schopná držet ten megatác v jedný ruce, ohnout se s nim (plnym nádobí) na podlahu, tam nabrat dalších deset sklenic (přes hlouček okolo stojících lidí) a do toho vymetat popelníky do kyblíku. Jaksi nemám padesát rukou a navíc se domnívám, že ani s tréninkem to prostě za daných okolností nebylo fyzicky možný. V čemž se mnou souhlasila i jedna z těch holek, která v tom už praxi má a stejně byla ráda za ten můj nápad chodit po dvou (jedna drží tác, druhá se nahýbá nad stoly a sbírá). No ale páni majitelé vědí vždycky všechno líp. Chtěla bych vidět jeho.

Anyway, zbytek noci se v podstatě nesl v tomhle duchu. Nervy jak prase, pořád jsem se snažila vypadat, že něco dělám, protože kdykoli mě on viděl, seřval slečnu, a ta pak přišla seřvat nás. Kdykoli mě viděla ona, seřvala mě stejně. Před pátou ranní si mě pak odtáhla stranou, aby mi řekla, že už teda můžu jít, že už mě nepotřebujou (no dobrý den, nepotřebovali mě tam celou dobu, ale to by někdo musel myslet). Byla jsem ráda, že to mám za sebou, ovšem mozek mi málem stříkl ve chvíli, kdy jsem si všimla, že v ruce drží pětikilo. Suverénně mi oznámila, že ví, že řikala stovku, ale "neuvědomila si" (to mě fakt baví), že jsem tam poprvý, "no a navíc XY (pan majitel) nebyl spokojenej, takže..." to už nedořekla a podala mi tu pětistovku. Nezmohla jsem se na odpověď, shrábla svou směšnou, urážející a do nebe volající výplatu a odkráčela do šatny. Tam jsem se ještě nějakou dobu ochomýtala, bylo brzo a já nevěděla, jak se dostanu domů, tak jsem nespěchala.

Nakonec ani nevím, jak jsem dorazila, každopádně jsem ovšem ještě dlouho nemohla usnout, jak jsem byla nasraná a jak jsem musela myslet na to, že jsem jim tam půlku noci dělala kokota zadarmo a že jsem kvůli tomu přišla o páteční kalbu a o možnost jet ráno s našima na chatu (ani jedno se sice nekonalo, ale to jsem ještě tou dobou nevěděla).

Druhej den jsem se náhodou mrkla do mailu a našla tam mail od slečny, že se omlouvá, ale pohovory se prozatím musí posunout kvůli zmatkům v kanceláři (tam žádnou nemaj, takže nevim, co to mele). Skutečně mě dojala nenucenost, s jakou to psala, zjevně přesvědčená, že se mi ta pakárna snad líbila a že celá natěšená přijdu na pohovor, abych tam jako směla pracovat nastálo. Myslim, že ta slečna upadla z hoodně velký vejšky.
 


Komentáře

1 Dragell Dragell | Web | 18. dubna 2012 v 18:03 | Reagovat

Ou, nepříjemné. Tak pětikilo dobrý.
To já makala v call centru, kde mi na konci měsíce řekli, že mi nic nemůžou dát, a takový to blablabla a bliblible a byla jsem ráda, že jsem odešla s nulou, sestřenice totiž musela platit nějaké hloupé pokuty :/

2 Raven Izaya-san Raven Izaya-san | Web | 18. dubna 2012 v 18:05 | Reagovat

Wow, tak takovej majitel je teda super :-?

3 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | Web | 18. dubna 2012 v 18:06 | Reagovat

Moje milá, odepiš jí :). Pracovat tam nepůjdeš, jak jsem usoudila z tvé "recenze", takže jim to tam napiš, pošli je do oné bez hvězdiček a upozorni je, že je všem vřele doporučíš. Do hajzlu, tohle se stát mně, tak je těma táckama snad umlátím!!! Pan majitel nebyl spokojenej, no ty vole?!!!

4 Destinaetus Destinaetus | E-mail | Web | 18. dubna 2012 v 18:29 | Reagovat

Sakra holka, já se při tom čtení normálně nasral!
A to se často nestává hele :D A obdivuju tě že máš tak pevný nervy. Já za takovou otrockou práci dostat mizernejch pět stovek, tak tam tak dlouho šmejdim dokud tu ženskou nenajdu a neřeknu jí i svůj názor. Možná i majitele.
A at se děje vůle boží.
(I když mě se to píše, když sedim v klídku u počítače a flákám do klávesnice :D)

5 m. m. | Web | 18. dubna 2012 v 18:37 | Reagovat

[1]: No tak měsíc bych nikde bez smlouvy a jasně daných pravidel nemakala, ještě tak kdybych věděla třeba od známých (co s tou firmou mají zkušenosti), že platí v pohodě, ale jinak je to v dnešní době řekla bych tak pade na pade. Zaměstnavatelé jsou čím dál tím drzejší a vědí, že na ně nikdo nemůže.

[2]: Nejlepší :)

[3]: No já jsem celou noc přemejšlela, že za tím chlapem zajdu a upozorním ho, že právně na něj možná nemůžu, nicméně vlastním webovou stránku s poměrně vysokou návštěvností (tady bych si klidně pustila fantazii na špacír jako že píšu pro scuk nebo tak něco :D) a že ho upozorňuju, že v případě, že mi nezplatí co jsem měla slíbený, jeho podnik řádně "vychválím". Nicméně jsem usoudila, že je to takovej zmrd, že by mu to bylo v danou chvíli úplně jedno.

Odepsat jí? Na ní seru :D Jestli mi pošle mail s termínem pohovoru, maximálně jí napíšu nějakej peprnej, ovšem velice stručnej mail s mým vysvětlením, proč se nedostavim (něco jako "Opravdu jste mě pobavila", "Jste se asi posrali" nebo tak :D), ale spíš to asi prostě hodim do koše, za tu námahu mi to nestojí.

[4]: Sorry za nasrání :D Nevim jestli to jsou pevný nervy, chvílema jsem to těžko rozdejchávala a musela jsem si koupit krabku cigaret, abych to tam přežila (ačkoli normálně nekouřím), ale jako přežila jsem to bez scény, no :D To nemám ve zvyku. Já se spíš pak vyřádim tady.

6 m. m. | Web | 18. dubna 2012 v 18:38 | Reagovat

[5]: Pade na pade s tím, jestli ti zaplatí nebo nezaplatí. Jestli se jim bude chtít. Jsem se nepřesně vyjádřila.

7 Maude Maude | 18. dubna 2012 v 18:43 | Reagovat

píííííííííííííííííííííííííčuuuuuuuuuuuus !!! Jak dlouho si tam nakonec byla? Jsem na tebe v ty čtyři ráno ještě myslela, copak asi Třešnička..

8 m. m. | Web | 18. dubna 2012 v 18:46 | Reagovat

[7]: Deset hodin, takže jsem dostala "krásných" padesát korun na hodinu :D No není to skvělé?

9 Maude Maude | 18. dubna 2012 v 18:52 | Reagovat

[8]: A když sis objednala jedny teletanga, dostala si určitě druhé teletanga zdarma že?:D SKvělé, tvl, fakt že jo :-/ je mi nablití z těch zlodějů tady! To by moh přece udělat každej, najmout si lidi a pak si jim prostě říct, že nezaplatí, fakt k Z B L I T Í!

10 m. m. | Web | 18. dubna 2012 v 19:06 | Reagovat

[9]: Však to taky kdekdo dělá, proto mě to zas až tak nepřekvapuje. Jen nevim, jak tomu zabránit. Prostě asi chodit jedině na kamarádem doporučené brigády, nezkoušet nic na blint. Ovšem v tom případě budu furt jenom doma :D

11 Lennie Heroin Lennie Heroin | E-mail | Web | 23. dubna 2012 v 3:21 | Reagovat

to se to kecá, jak bych jim to tam zapálil, ale většina lidí by v tu chvíli sbalila 500 a vypadla nasraná pryč, žejo
a ten článek mě taky normálně nasral

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe