Duben 2012

Svět, co býval

28. dubna 2012 v 17:34 | m. |  poesie
Nestojím o vaše pochopení
cítím to zlo, co náš svět mění
cítíš to? Z útrob Země chvění

Není už tenhle svět, co býval
havran mi dnes divnou píseň zpíval
do nitra duše se mi díval

A já viděla temnotu
pach od krve a od potu
pach války lidí, robotů

Já nestojím o vaši ochotu
Svět, ten, co býval, tu už není

*



RPG obnoveno, všichni sem!

24. dubna 2012 v 21:07 | m. |  co se mi honí hlavou
Přátelé, tak se nám to konečně povedlo! To zatracený RPG Klubu snílků se nám podařilo vzkřísit a vrátit do života :) Mám z toho ohromnou radost, ale dne ještě nechválím, neboť co se s tím bude dít, záleží hlavně na hráčích, tedy v podstatě na vás. Zatím jsme tři admini/hráči a jeden neadmin hráč, čekám ještě na vyjádření dalších cca tří lidí, co měli zájem, a na odpověď cca deseti původních hráčů, kterým jsem přes původní fórum zkoušela dát vědět - bohužel jinak na ně nemám kontakty - a to je tak všechno. Neznám moc RPG hráčů a ještě míň jich je dobrých. Rozhodně to nechci inzerovat moc veřejně, protože nemám zájem, aby mi tam nalezly tucty mizerných nebo "mrtvých" hráčů, ale bez inzerování se ty lidi prostě špatně shání.

A tak bych ráda pozvala kohokoli z vás, aby přišel na to fórum hodit očko a kdyby se chtěl zapojit, tak ať to prostě udělá, protože bez hráčů není hra. A kdyby se zapojit nechtěl, ale věděl by o někom, komu by se to mohlo líbit, tak ať to pošle dál. Jestli někdo nikdy textové RPG nehrál, nevadí, všechno je jednou poprvý, hlavně se toho nebát a zkusit to :) Třeba vás to chytne stejně jako mě. Tím spíš pokud jinak zevlíte věčně u kompu, ale ve skutečnosti vůbec nevíte, co na něm dělat, zkuste třeba hrát a vytvářet u toho zevlení aspoň nějaký hodnoty.

Nové forum textové hry Aboard the Destiny vás vítá ;)


Život plný fóbií

24. dubna 2012 v 15:43 | m. |  co se mi honí hlavou
Přemýšlím nad těma svýma divnýma fóbiema. Divnýma, protože někdy se fakt divím, co všechno jsem o sobě ještě nevěděla.

Tak, že mám od malička arachnofobii, to se o mně tak nějak obecně ví. Naštěstí žiju ve městě, kde se s pavoukem setkám jednou za uherák, v přírodě pavouky celkem zvládám, ale fakt zlý to bejvá na chalupě. Možná je to mnou, ale přísahala bych, že za mých mladých let ty svině nebyly tak velký. To, s čím jsem se před pár rokama seznámila v zahraničí a nazvala to domácím sklípkanem, je teď úplně běžný i u nás a já s tim mám fakt velkej problém. Myslím, že spousta lidí si neuvědomuje, že arachnofobie (a vůbec jakákoli fobie v podobně silnym měřítku) zdaleka neznamená jen "fuuj, pavouk".


A v dálce ty mocné, rudé břehy

18. dubna 2012 v 18:29 | m. |  poesie

Pro Imaginárius v Klubu snílků.

Rozkvetly máky na poli
ptáci se po nebi honí
já dal bych asi cokoli
za jednu píseň o Ní

Červené máky na poli
oceán nářků a stýskání
ve výškách křik, oko sokolí
severák mraky rozhání

Krvavé máky na poli
a do ruda zbarvené nebe
na rukách mám z práce mozoly
a v srdci jenom tebe




Co nového pod Sluncem?

18. dubna 2012 v 18:11 | m. |  co se mi honí hlavou
A co máme jinak nového v životě?

Práce

Překvapivě zatím žádná (kromě brigádek - viz předchozí článek). Ne že by nebyly nápady, ale dávám si načas - což jsem ostatně avizovala už dopředu, takže no surprise. Nehodlám skočit po každym flusu, co mi kdo hodí, zejména proto, že už jsem pár prací vyzkoušela a ačkoli nevím přesně, co chci dělat, vím, co dělat nechci. A co dělat nedokážu, aspoň ne dlouhodobě.

Lidi

Řekla bych pořád stejný mrtvo. Nějak neni s kym... žít. Něco dělat. Mluvit. Podnikat věci. A tak. Docela dost lidí se ozývá s tím, že by někdy něco, ale v reále z toho nikdy nic neni, protože to buď skončí u nápadu nebo se to někomu z nás nakonec nehodí.

A hlavně mi chybí takový ty "správný lidi". Takový ty lidi, se kterejma je vám lehko a fajn, ať děláte, co děláte, a jsou to prostě super společníci na jakoukoli záležitost. Ti jsou prostě vždycky nejvíc busy, to by jeden nevěřil.

Tvůrčí nálada

Dobrá, řekla bych. Kromě toho, že využívám každou volnou chvíli k mlácení do strun nebo do piána, skoro pořád mám psavou nebo minimálně designovou, takže si furt vyrábim designy do kapsy, většinou ani ne pro moje vlastní použití, jen prostě vidim něčí blog, kterej se mi nelíbí, tak ho předělám aby se mi to líbilo :D Majitel blogu se o tom samozřejmě nedozví, jsou to návrhy čistě mně do šuplíku, ale stejně. Aspoň se zabavim.

Včera jsem se celej den bavila vyráběním "cut" triček a topů. Nevim, jak se to jmenuje ofiko, prostě jsem do nich stříhala a všelijak je předělávala, šněrovala (hergot, to je divný slovo), uzlovala a zaplejtala. Bohužel všechen můj materiál tvoří prehistorický trička z příšernejch zpuchřelejch materiálů, ke všemu ještě moc krátký a v hroznejch barvách, který nenávidim, a tudíž prakticky nepoužitelný. No ale na trénink je to dobrý, aspoň se pak nebudu bát, že si zprasim nějaký lepší.


A ocenění v kategorii "Zaměstnavatel-kokot roku" získává...

18. dubna 2012 v 17:27 | m. |  co se mi honí hlavou
Minulej pátek jsem měla brigádu. Bylo to trochu narychlo, neboť pohovor v tý daný práci měl bejt až tenhle tejden, ale slečna mi zavolala a zoufale mě prosila, jestli bych mohla neplánovaně dorazit už teď, že mají v klubu nějakou vip akci a kromě pití bude třeba zajistit i jídlo, který normálně nedělaj a nikoho na to nemaj. No tak proč ne, žejo, aspoň budou prachy a při těch pohovorech už budu mít náskok, řikala jsem si. Tím víc jsem se na ty prachy třásla proto, že to bude noční, a ty bejvaj dobře placený - obzvlášť barová práce, a ke všemu to bude dvanáctka, no to by bylo, abych si nepřinesla aspoň litr, žejo.

No, ukázalo se, že to by teda bylo.


"Well, that's just stupid." - "It's 'That's just stupid, sir' ".

16. dubna 2012 v 0:22 | m. |  co se mi honí hlavou
"A rough honesty? Tell me about it."

Přestává mě bavit, jak se mě všichni ptaj na práci. Jasně, dalo se to čekat, ale předně většina lidí se ptá spíš jen tak aby řeč nestála, protože si prostě se mnou nemaj co jinýho říct, a ta menšina, kterou to doopravdy zajímá, no to je snad ještě horší. Nevim, proč mi poslední dobou tak vaděj lidi, co se o mě zajímaj. Asi se jich bojim.


Jak by mohla vypadat správa blogu - návrh designu

13. dubna 2012 v 14:56 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Mnoo, tak když jsou tu ty řeči o tom, jak by mohla eventuálně vypadat hlavní stránka tadytoho servéru, tak jsem si zkusmo navrhla, jak by se mi třeba líbilo mít to udělaný. Je to takovej rychlonávrh, ale myslím, že by se něco v tom smyslu dalo vytvořit a přijde mi to celkem použitelný a přehledný. Co vy na to?


Smrt, Maurice Maeterlinck

12. dubna 2012 v 16:08 | m. |  challenge
Ne že bych ji dočetla úplně celou, ale i těch pár kapitol mi dalo docela slušnou představu, o co se jedná, takže hurá do obnovování kategorie, na kterou jinak hrozně kašlu :) Přitom je to škoda, čtu furt něco, ale málokdy mě to zaujme natolik, abych o tom chtěla psát. No, co se dá dělat...


Středa. Je ho tam - ehm, ehm.

11. dubna 2012 v 23:40 | m. |  co se mi honí hlavou
Abych se taky vyjádřila k tomu, co zrovna dělám.


Dneska jsem podruhý navštívila kamaráda (říkejme mu J.) v léčebně. Bylo to jiný než poprvý. Předně to bylo jen na chvilku - což jsem se dozvěděla až když jsem tam přijela a trochu mě to zklamalo - a taky jsme oba měli divnou náladu. Nevím přesně proč, ale včera večer mě chytla nějaká depka a nemůžu se toho zbavit. J. má pravdu v tom, že bych si o tom nejspíš měla promluvit s nějakým odborníkem. Mám dokonce pocit, že by mi mohlo hodně pomoct to, čemu se tam u nich říká skupina. Prostě skupinový sezení, nejen s odborníkem, ale hlavně s lidma stejnýho věku a dost podobnejch problémů. Dokážu si docela dobře představit, že takovej pobyt by i mně pomohl dát si dohromady život a přijít na to, co všechno má podíl na situaci, v níž se nacházím. Jasně, spoustu věcí si o sobě uvědomuju, ale přestávám si myslet, že je ten můj život tak úplně v pořádku. Něco by se s tím asi mělo udělat, jinak se budu v těch psychickejch sračkách plácat nadosmrti.

Přemýšlím o nějakym stacionáři nebo tak něčem. Udělat si prostě dovču někde, kde se tyhle věci dělaj. Kde máte denní režim a součástí toho všeho je mluvení o vašich problémech a kostlivcích s lidma, co jsou na tom podobně, a s někym, kdo tomu rozumí a dokáže poradit. Nevíte někdo o něčem takovym? Nějaký zkušenosti, tipy...?


Záchvaty minimalismu - plány do budoucna

11. dubna 2012 v 22:09 | m. |  co se mi honí hlavou
Muhehe, tak jsem to tu krapítko upravila a mám z toho radost. Upřímně, ten dosavadní design mě štval už pěkně dlouho, ale největší ránu tomu zasadilo moje nedávný předělávání fb coveru, který mi dalo fakt zabrat a stejně mi pořád nevyhovuje. Ach, ty designy, to je vždycky průser.

Mimochodem nevim, jak dlouho tu ten dosavadní design byl, ale vzdávám mu hold, že vydržel tak dlouho odolávat mým neustále měnícím se choutkám. Kdo mě zná, ví, že ty designy kolikrát střídám jak fusky (ovšem jak pravil klasik, "To ty fusky moc nestřídám" :D).

Neni to jenom design, na co jsem si brousila drápky už pekelně dlouho, hrozně mě štve moje šatní skříň. Neni to tak dlouho, co jsem se vrhla na její jarní úklid a fakt dost věcí jsem vytřídila, nicméně z nějakýho důvodu právě v tu chvíli nastává problém. Když totiž vytřídím několik pytlů hadrů, kam s nima?


Protože...

11. dubna 2012 v 0:42 | m. |  poesie
Ta vteřina
kdy pláču ti v náručí
a ta chvíle nevinná
v zápětí zahučí

Ta apatie
když potvrdí se posté
že lež tě nezabije
a s žízní chuť se roste

"Proč lpíš tak na hloupostech?"

*

Aby se nám tu z toho nestal facebook

8. dubna 2012 v 21:18 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Reakce na Standův článek o plánovaných změnách na blog.cz a Mattův komentář k tomu.

No, musím říct, že touhle paranoiou trpím částečně taky. Ne proto, že bych měla něco proti facebooku jako takovýmu. Ale bojím se, aby se tu (jak je bohužel zvykem) zbytečně nezaváděly změny jen proto, aby se něco dělo. Spravit, co je rozbitý, ok. Zjednodušit, co je komplikovaný, ok. Ale takový to vyšperkovávání, všelijaký měnění a drastický předělávání věci, co perfektně fungujou? Ne-e-e, proč probůh?


Co je důležité...

7. dubna 2012 v 12:10 | m. |  poesie
Nejsou to slova
co píšu tobě
nejsou to vzdechy
co dusím v sobě

Nejsou to vzpomínky
na naše "jednou"
historky, co koutky
tu a tam zvednou

Jsou to ty naše vzácný chvilky
meteor, céčka a verzatilky

Jak jsme si hráli na andílky

*

Tyvole

7. dubna 2012 v 5:54 | m. |  co se mi honí hlavou
Varování: To se takhle člověk nad ránem vrací domů totálně nakalenej...

Někdy si myslíte, že jste děsně otevřenej blogger. Ale pak prostě vždycky přijde moment, kdy se něco fakt nedá napsat. Nedá se napsat, jak moc jste kurva světu vděční za ty některý lidi už jenom proto, že dejchaj. Proč kouříte, když jste vlastně nekuřáci. Proč jste úplně v píči, když se potácíte Prahou v půl šestý ráno z kalby. Jak moc jste zklamaní z toho, že lidi, který měli bejt jiný než ten zbytek, jsou úplně stejný a možná ještě horší. Jak málo vás to překvapilo a jak moc zdrtilo, protože přes to všechno jste pořád zasraný naivky, co si myslí, že maj šanci potkat "toho někoho", kdo bude jinej. Nedá se popsat, proč se uprostřed cesty domů zničehonic sesypete na studenej chodník a začnete brečet do zvuků Bedshaped, co vám na plný koule řičí do ucha, a nemůžete přestat. Nedá se popsat, proč když mezi dveřma potkáte tátu, kterej jde zrovna nakládat auto, mu jdete pomoct, i když jste sami úplně v prdeli a sotva lezete. Jak moc vás dosírá, když se snažíte z posledních sil něco sepsat do blogu a někdo vám do toho furt vstupuje, odhání vás a hrabe vám po stole ve snaze něco najít. Jaký pocity a cíle vnímáte, když sepisujete nějakou poesii nebo tak něco. Jak moc a zároveň jak málo to souvisí s lidma, který doopravdy znáte. Jak zkurveně moc se těšíte na ten jedinej den svobody, jedinej den po uheráku, kdy budete zase sami doma a nikdo, kurva nikdo vás nevzbudí tim, že tu bude řvát jak na lesy, dupat, třískat s nádobím, hulákat, klepat do pc nebo telefonovat. Jak moc někoho milujete a proč. Jak moc někoho nenávidíte. Jak moc byste si přáli nastěhovat se na pokoj ke kámošovi, kterej je právě teď hospitalizovanej v Bohnicích, protože máte pocit, že i vám se všechno totálně sere a že prostě nejste tak silný, jak si o vás všichni myslí. Nedá se napsat, že ačkoli už dlouhý roky všechno zvládáte, máte toho plný kecky a taky byste si sakra chtěli jednou říct "seru na to" a zhroutit se, aby všichni viděli, že vám dá zatraceně zabrat, abyste to zvládali, že to neni prdel a že vám to neni všechno ukradený. Že je fakt náročný zvládat to, co denně zvládat musíte. Nedá se popsat, jak šílený je poslouchat právě ty řeči typu "ty seš ale silná holka, ne jako já", když víte, že uvnitř to máte úplně naruby a všechno špatně. To se nedá, pět měsíců nemoct sehnat kamaráda a pak se dozvědět, že se pokusil spáchat sebevraždu, protože toho na něj bylo moct. Přemýšlet, co by kdyby. Nedá se popsat, jak moc je mi u prdele všechno, co mi lidi řikaj a co se kolem mě děje. Jak moc bych se chtěla zavřít do stáze a probrat se, až bude svět zase normální. Nebo se vrátit patnáct let zpátky a vnímat věci, co byly tehdy pro mě bežný a vůbec jsem si jich nevážila. Znovu prožít celý to podělaný dětství, na něž mám sice šílený vzpomínky, ale zároveň to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy měla a co kdy mít budu. Jak moc toužím hodit ten zkurvenej mobil z okna, aby mi už nikdo nepsal ty svý srdceryvný patetický esemesky. Jak moc se toužim zavřít do koupelny, pustit vodu a dělat "lalalalalala, I can't hear youuuuuu!" třeba do konce života. Jak blízko jsem už byla smrti - a kolikrát - a pořád nic, ty vole. Jak mě sere, o co všechno jsem v životě přišla a co jsem měla a ztratila to, aniž bych si toho pořádně užila. Jak málo mě zajímá, co se mnou teď bude a jakou si najdu práci. To se prostě... nedá. To se prostě... gsag rgj úo§ůigj!!! Tvoje máma, tyvole, chápeš to?!!!!

The Puttytribe