Zase ten Twilight...

30. března 2012 v 11:20 | m. |  co se mi honí hlavou
Já prostě nemůžu nemít ráda Twilight ságu. Ne když se mi každou chvíli zdá sen, kdy jsem Bella a důvod mé existence za mnou přijde, aby mi s kamennou tváří, bez emocí a totálně robo-style oznámil, že odchází z mýho života a že už pro něj nejsem důležitá.

Můj Edward to dneska v noci dotáhl ještě o kousek dál. Neodešel hned, zdržel se, aby mě povzbudil ke spáchání sebevraždy a ujistil se, že to udělám správně. Musela jsem se vybourat s autem na mostě a proletět zábranami dolů do řeky. Nějak to ale nevyšlo, a tak jsem to auto jen nabourala a pak z něj musela vylézt. Edward mě navigoval, jak mám přelézt zábrany a skočit. V slzách, zmatená tím náhlým obratem a totálně zničená jeho kamennou tváří a tím, co po mně chtěl, jsem se ho ptala, jestli by mě prostě nemohl dolů stáhnout, skočit se mnou, protože jsem se bála, ale on namítl něco jako že by to udělal, ale nemá rád ledovou vodu a že se mu nechce zlámat si nohy. Bylo na něm vidět, že mi nechce dopřát ani tu poslední laskavost, aby byl se mnou, až to udělám. Aby mě třeba zabil sám. Nebo mě aspoň v objetí stáhl pod vodu. A tak jsem skočila sama, ale až po tom, co jsem slezla kousek níž, ani já se nechtěla rozmlátit o hladinu řeky při dopadu.

Tou dobou se to kolem už hemžilo policajtama a byla tam i nějaká sociální pracovnice. Snažili se mě vytáhnout, běželi podél řeky, jak mě proud táhl dolů, ale já jim uhýbala. Strašně mě štvalo, jak se tváří. Jako profesionálové, co přišli vyřešit můj problém, jako bych měla nějakej problém a byla narušená, jako by na všechny strany dávali vědět "Zadržte, mi si prokřupeme prsty, vytáhneme blázna z řeky a půjdeme na oběd. A všichni nás budou mít za hrdiny. Tohle je práce pro nás". Vůbec je nezajímalo, co chci já, bavili se jen mezi sebou o tom, co udělají dál, a já byla vzduch, vůbec jsem je nezajímala. A jen jsem se dál zmítala v proudu, co se mnou mlátil ze strany na stranu a protahoval mě jezem za jezem a tu a tam jsem na břehu viděla kamennou Edwardovu tvář. Bledl a ztrácel se, ale bylo vidět, že je spokojenej, když mě takhle vidí. Věděla jsem, že to myslí vážně, když v něm nebyl jedinej cuk k tomu, aby mě skočil zachránit. Pořád jsem doufala, že to byl jenom nejapnej vtip, že se najednou probere z transu, zařve moje jméno a vytáhne mě ven, musel si to přece rozmyslet, tohle nedávalo smysl, jak by mě mohl takhle zničehonic opustit...?

Nerozmyslel si to. A já už byla rozhodnutá dokončit, co jsem začala, protože život bez něj neměl smysl. Sociální pracovnice mě stíhala a snažila se mi zabránit, abych došla na konec řeky, ale mně se to podařilo. Zničehonic jsem byla u nás na chalupě, já, nějaká moje kamarádka a balík čokoládovejch indiánků. Pár jich snědla ona, ale většinu já. Šlo nějakým způsobem o to, že až je dojím, budu mrtvá. Ale nakonec jeden v balíčku zůstal. Lehla jsem si do postele a odpočívala.

Pak jsem byla ve vězení. Sen se asi nemohl rozhodnout, jestli jsem nebo nejsem mrtvá, protože chvílema to bylo tak a pak jsem zase věděla, že žiju, jen za něco pykám. Tak jako tak jsem byla vyděděnec. Byla jsem v jakýsi betonový jímce ještě s několika dalšími vězni. Někteří mě ignorovali, jiní se mě posměšně ptali, co jsem vyváděla, že jsem tam skončila. I pro ně jsem byla mimo, blázen, co udělal něco šílenýho a pokusil se zabít, přičemž zaměstnal celej policejní sbor a byl ještě větší blázen proto, že se vůbec nechtěl nechat zachránit a všelijak se jim bránil.

Můj sen končil veřejně prospěšnými pracemi. Byla jsem na nějaký stavbě, na nějakym pozemku, přišla jsem tam k rozdělaný práci a nevěděla, co přesně mám dělat, ale můj kolega vězeň mě navedl, dělala jsem prostě totéž co on, plnila dutý cihly betonem a zašlapávala je do země - tak jsme tvořili základy domu. Myslela jsem na to, že mě můj Edward možná odněkud sleduje, aby se ubezpečil, že je mi dobře. Možná, když mě takhle uvidí, uvědomí si, že udělal chybu, pochopí, že ho miluju a tím odchodem mi zničil život, že bez něj nemůžu existovat - a protože mě ve skutečnosti miluje, bude ho to zajímat, vrátí se a všechno bude dobrý. Jenže co když mě uvidí s tímhle kolegou a řekne si, že to zvládnu, že se z toho dostanu, že to je jen přechodnej šok? A co když mě vůbec nevidí, protože ho naprosto nezajímám, protože veškerej jeho zájem o mou existenci opadl jako když se vypne tlačítko? Nebo prostě protože už není a nikdy nebude? Svět bez Edwarda? Jak mám dál existovat? To si prostě nelze představit, ta myšlenka je příliš nesnesitelná. Chodila jsem po stavbě a pracovala jako tělo bez duše. Věděla jsem, že se už nikdy neuzdravím.

Ne, já prostě nemůžu nemít ráda Bellin příběh. Až příliš dobře vím, co prožívala.
 


Komentáře

1 nat nat | Web | 30. března 2012 v 14:41 | Reagovat

až po tú časť o väzení som moc nechápala o čo ide a zvieralo mi z toho žalúdok..také emotívne...ale aspoň že to bol len sen...
a čo sa týka toho twilight-u ...aj ja ho mám rada. popravde, videla som len 1. film, pretože okolo hercov bola dosť veľká mánia a to už nemusím...a asi preto mi ostal z toho príbehu dobrý pocit :)

2 m. m. | Web | 30. března 2012 v 14:49 | Reagovat

Filmy jsou na prd, přečti si knihy. Ty filmy jim dělají ostudu.

3 Bels Bels | E-mail | Web | 30. března 2012 v 18:53 | Reagovat

[2]: Taky si myslím. Kdo nečet, vůbec netuší.

4 m. m. | Web | 31. března 2012 v 12:05 | Reagovat

[3]: Viď. Je škoda, že když se řekne Twilight, lidi hned mluví o filmu a v podstatě je to trapná záležitost. Přitom ty knihy maj úplně jinou hloubku a je to i fakt vtipný čtivo :) Neřikám, že se to propracovaností může rovnat já nevim HP nebo LOTRovi (s tim to furt všichni srovnávaj, což mimochodem nechápu, to je úplně jiná liga), ale má to dost do sebe a je to fakt dobrý čtivo, řekla bych

5 ta-nejmenovana ta-nejmenovana | Web | 1. dubna 2012 v 17:18 | Reagovat

Zní to jak by sis to prožila, ale ne přesně tuhle situaci, ale nějaký rozhod ze kterého si se nemohla dostat.

6 m. m. | Web | 1. dubna 2012 v 22:00 | Reagovat

[5]: True, true... právě o to jde. Vím, o čem je řeč.

7 Lili Lili | 2. dubna 2012 v 13:42 | Reagovat

Proto pro mě New Moon zůstane srdcovkou, nehledě na negativní ohlasy, protože prostě až moc dobře vím, co to je mít díru v hrudníku, kterou nezaplácneš. Co to je, když pro tebe život nemá smysl a když tě ta jediná milovaná osoba nechce. Proto nikdy nikdo moc nechápal, co prožívám a popravdě ani já sama jsem nechápala, proč jsem měla stavy, kdy jsem nemohla dýchat a myslela jsem, že mě ta ohromná bolest prostě zabije.

8 m. m. | Web | 2. dubna 2012 v 16:39 | Reagovat

[7]: Amen, sestro. Ta díra, ta potřeba obejmout se, jen abyses udržela pohromadě, ta obtížnost každýho nádechu, kterej musíš provádět jen abys zůstala naživu, když přitom vůbec nechápeš, proč byses o něco takovýho měla snažit. Proč žít, když on není? Naštěstí jsme silnější než si myslíme. Ta díra se nikdy nezacelí, ale časem si na ni člověk zvykne a za pár let zjistíš, že i to dýchání jde jaksi samo. Ne tak jako dřív, ale už to prostě jde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe