Úvaha o neexistenci ega - Kde hledat sebe sama, když žádné JÁ není?

26. března 2012 v 23:15 | m.
Čtu zrovna Maeterlinckovu Smrt a musím říct, že její počáteční kapitoly mi seděly jak prdel na nočník, neboť ve mně vzbuzovaly přesně ty pocity "No to je sakra přesně vono!" a touhu podělit se o to. To, co zpočátku vypadalo jen jako poznámky ke čtivu, se tak postupně zvrtlo spíš v celou vlastní kapitolu, jakési rozvinutí toho, co se tam píše. Jelikož Smrt je psaná dost archaickým způsobem, nějak to ve mně zanechalo stopu a psala jsem to stylem dost podobným, takže sorry, jestli to bude vypadat divně nebo komicky, ale vy to přežijete :D Každopádně je to takový moje zamyšlení nad tím, co je to vlastně JÁ.


... Domnívám se tedy, že celý ten koncept našeho já jest velice nejasným a nemělo by k němu být přihlíženo, hodnotíme-li chování jedinců v našem okolí. Neboť co je to ? Je to jakýsi bod, "egotický bod" naší existence, k němuž naučeně tíhneme, jímž vše přijímáme, vše prožíváme a skrze něj vše hodnotíme. Neumíme si bez něj představit existenci, neboť co by byla existence bez nás, bez toho bytí, bez toho sebe-vědomí, které nás - podle našeho přesvědčení - utváří?

Avšak jest zapotřebí chápat právě ten okamžik pravdy, že tento bod, tento způsob žití skrze naše ego je věcí naučenou a proměnlivou v každém okamžiku.

Naše já, my se měníme a utváříme v každé sekundě našeho života, na základě miliard vjemů, zkušeností, informací a zážitků, které k nám přicházejí. Je-li to tak, pak naše já je v každém okamžiku jiné - jesti tou nejnestálejší věcí, kterou je vůbec možno si představit. (Debaty o jeho stálosti, o hledání nějakého "stálého" jádra naší osobnosti, pak vyvrátí jediné prohlášení, a sice že nic není stálé, vše se neustále mění. Věříme-li tomuto, pak musíme věřit, že ani nemůže existovati ničeho jako "stálého" jádra. Nic není stálé.)

Proto nelze nikdy s jistotou vědět, kým jsme. Nelze nikdy prohlásit, co jsme zač, co umíme a jak reagujeme, aniž bychom nemuseli dodat "právě v této vteřině", počítajíc s tím a uvědomujíc si plně, že v přístím okamžiku se celé to naše slavné já bude skládat z naprosto jiných složek, bude tak říkajíc uvařeno z receptu plného nových ingrediencí, obohaceného o nové zážitky, zkušenosti a informace, které mohou od zásady změnit chuť a podstatu výsledku.

Nelze znát sebe sama. Nelze prohlásit - já jsem toto. A tudíž nelze prohlašovat totéž ani o lidech druhých. I jejich "egotické body" jsou stejně proměnlivé. Ten moment, kdy nás druzí něčím "překvapí", to jsme pouze my, neuvědomujíce si, že vše je možné. Protože neznáme ani sebe, nedokážeme odhadnout, jací budeme v příštím okamžiku a jak zareagujeme, nemůžeme tedy tvrdit, že známe druhé a že můžeme předvídat jejich reakce. Představa tato jest pouze ukázkou naší neznalosti a bláhovosti nebo chcete-li, nedostatku porozumění tomu, jak se věci skutečně mají.

Budeme-li k lidem (i sami k sobě) přistupovati s touto znalostí a vědomostí, pak nebude možné, aby nás cokoli překvapilo. Budeme připraveni naprosto na všechno a vše budeme vnímat čistě a nezkresleně, bez předsudků a očekávání, tak, jak to přichází. Náš náhled na život se tím změní víc, než je možné vypovědět. A existuje-li v životě bez předsudků ono tolik opěvované štěstí a pohoda klidné mysli, pak tedy budeme šťastni.

To, co u lidí musíme vnímat, není jejich (nebo naše) Já. Není to ego a jeho věci (ostatně takových věcí ani není, nejsou věci, které egu náleží, protože není ego). Je to právě ta "vnitřní bytost", to vyšší v nás, to trvalejší (je-li v nás vůbec něco trvalejšího), a tudíž podstatnější.

Vycházím-li z předpokladu, že není v nás ničeho trvalého, musím tuto relativně trvalejší část své bytosti, to "vyšší", hledat mimo sebe. Někde jinde. Domnívám se, že sama pro sebe nacházím tuto nejdůležitější složku sebe sama v tom, čemu by se dalo říkat "vesmírná bytost", "vyšší vědomí universa" nebo tak podobně. Není to to, k čemu jsme byli vychováni nebo k čemu nás vede naše okolí, společnost, pravidla, řády, očekávání, povinnosti a podobně. To vše jsou pojmy mému "skutečnému já" neznámé, neboť je nad ně povzneseno. Mé skutečné já nezajímá nic z tohoto světa, je přesvědčeno, že jsou to věci pouze povrchní, pomíjivé a zcela nedůležité. Není nic, co by ho mohlo trápit, než celistvý pohled na universum jak ho známe a jakýsi "vesmírný" nadhled nad věcmi. Může cítit propojení s veškerenstvem, může se cítit svobodné, nespoutané ničím pozemským, nenucené kamkoli za čímkoli se hnát nebo cokoli dělat. Jen tak si plachtí uprostřed ničeho a všeho, je obklopené světlem i temnotou a dá-li se mu přisoudit nějaká lidská vlastnost nebo stav, pak je to stav naprostého klidu, ticha a pokojnosti. Pak je to úsměv, ničím nezkalené a nedotknutelné štěstí.

Z této studnice pokoje a štěstí je nutno čerpat, pokud se mě ptáte, neboť je to studnice nikdy nekončící a nemá žádných háčků a překážet. Je dostupná každému, kdo se namísto tohoto světa obrátí dovnitř sebe a namísto vnějších očí se naučí používat to vnitřní. Každý, kdo se dokáže napojit na tento vesmírný zdroj energie, který všechno pohání, dostane se k jádru věci, té jediné věci, která ze všech je důležitá. A pak už nebude otázek, nebude ničeho a naše duše pochopí, o co lehčejší je její existence, když se neobklopuje biliony zbytečností, kterými byla doposud zahlcována, a nezajímá se o ně.

Toto naše vnitřní já, bytost, kterou jsme všichni a každý jeden z nás poté, co se vystříháme všeho, co doposud přisuzovali jsme egu, to tvoří naši podstatu. To jsme my, pokud hledáme něco, co bychom tak mohli pojmenovat. To je čistá existence, čistá bytost nezatížená ničím povrchním, lidským, běžným, netrvalým a tudíž nedůležitým.

Shrnutí?

Naším chováním a projevováním nemůžeme se definovat, neboť ono se mění každou vteřinou v závislosti na mnoha faktorech, které nás ovlivňují. Něčemu jste dejme tomu doposud zarytě věřili a odvíjeli jste od toho celé své bytí. Bum, přečtete si jednu objevnou knihu a je to pryč. Všechno, na čem jste stavěli, se najednou zbortí jako domeček z karet, a kde v takovou chvíli budete hledat "sami sebe"? Kde jste, když to, co vás dosud tvořilo, nebylo skutečné?

V našem chování a projevování tedy nelze hledat pevný bod. Nelze na něm stavět, nelze o něj opřít naše posuzování. Tento bod je třeba hledat jinde. Hlouběji, výše, někde mimo to, jak jsme si doposud představovali "nás".
 


Komentáře

1 Adelaine Pierce Adelaine Pierce | Web | 27. března 2012 v 8:38 | Reagovat

Nepřečetla jsem to úplně celé, ale už po pár řádcích můžu říct: JÁ je naše duše. Duše je pořád stejná. Za život se tvoje podstata nezmění. Z přirozeně stydlivé holky se může stát holka sebevědomá, ale uvniř bude pořád stydlivá a nikdy nebude žádný neskutečý extrovert. Ego nám hodně brání v poznání i vyjadřování sama sebe, ale JE možné se na ego vysrat, bojovat proti němu a být sám sebou, jen to stojí hodně usilí a duchovního růstu. Asi tak.. :)

2 D. D. | E-mail | Web | 27. března 2012 v 12:25 | Reagovat

Já to tedy přečetla celé a už po pár řádcích jsem si pomyslela: Páni, nemám slov! Úžasně napsané. :) Taky si myslím, že "já" v podstatě neexistuje.
Mimochodem, krásný záporový genitiv ;)

3 Lisbeth Lisbeth | Web | 27. března 2012 v 13:22 | Reagovat

Mno. Spousta těch myšlenek se mi fakt líbí. Mám pocit, že ego samo o sobě neexistuje, podle mě existuje jen kombinace toho, co je uvnitř nás a toho, co do nás nahustí okolí. Takže se to pořád mění.

[1]: Nemyslím si, že se naše podstata nemůže změnit. Ale asi je potřeba opravdu velký zásah do duše, aby se něco změnilo. A takový zásah pravděpodobně nebude nic pozitivního.

4 bludickka bludickka | Web | 3. dubna 2012 v 8:40 | Reagovat

Zajímavá úvaha, i když si nejsem jistá, jestli s něčím z ní souhlasím :)

5 m. m. | Web | 4. dubna 2012 v 13:23 | Reagovat

[4]: Tak to nechápu, když s tím nesouhlasíš, co ti na tom přijde zajímavý? :D

6 Ester Ester | 23. srpna 2013 v 1:05 | Reagovat

Po intelektuální stránce souhlasím - zajímavé myšlenky. Po praktické stránce však velmi nelehké praktikovat: odpoutat se od sám od sebe, neboť své tělo a ego považujeme normalne sami za sebe. Znamená to stoupnout si jakoby vedle sebe, pozorovat sebe sama a nebrat se prilis vazne (viz "odhmotňování" pdle E. Tomáška). No, budte k sobe uprimni a zkuste si to treba ve chvili, kdy vas neco rozcili :O)) A pokud se to někomu bude darit, tak je to dlouhodobá cesta a ne neco, ceho lze lehce dosahnout! Byla jsem v období, kdy jsem se relativně bez problémů dokázala napojit na svou vesmírnou duši, ale mela jsem problem - co delat s tim telem a vsim, co k nemu patri tady na zemi? Vubec jsem o nej nestala a prislo mi to vsechno zbytecny a pomijivy. To je druhy extrem - zit dusi a kaslat na telo. S tim se taky neda moc zit na svete, protoze to telo proste mame. Takze halt to telo a jeho veci, ktery nam byly dany, taky musime zit a hezky se o to vsechno starat, aby tomu nasemu pozemskemu cloveku bylo dobre. A pritom ho nebrat prilis vazne.
No, povazuji to za umeni, ktereho mozna dosahnu ve vysokem stari, az me zivot jeste poradne semele.:O)

7 m. m. | Web | 23. srpna 2013 v 8:37 | Reagovat

[6]: Máš naprostou pravdu, není to lehké. Sama jsem do toho už kolikrát zabředla způsobem, že jsem ztratila zájem o veškeré "pozemské" bytí a bloumala jsem celé měsíce kdesi mimo sebe. Pořád ještě cítím následky. Jsem jaksi odpoutaná od svých emocí. Ne vždycky, ale poměrně často si uvědomuju, že nedokážu prožívat věci stejně jako dřív, že mi leccos přijde už prostě nedůležité.

Je pak dost těžké pohybovat se mezi lidmi, kteří to nemají stejně. Na druhou stranu najít takové, kteří mají, a obklopit se právě jimi může mít pro člověka nesmírný přínos. A je to jen na nás, jestli se rozhodneme vrátit se k tomu "pozemskému" a znovu se naučit vnímat jako obyčejní lidé a nebo jestli zůstaneme v tom svém "osvícení" a povznesení nebo jak tomu mám říkat. Osobně bych asi radši volila to druhé, ale to by člověk musel odejít někam mimo civilizaci. Mezi lidmi se to dělá těžko. Odejít takhle někam do šakramu a tam si v klidu pokračovat ve své pouti za universem... jo, to jo 8-)

8 Petr Lapis Petr Lapis | E-mail | 6. února 2014 v 12:58 | Reagovat

Ja? - Je to fiktívny psychický činiteľ, ktorého existencia súvisí s výšľahmi uvedomenia. "Osobnost, jež se vyjadřuje jástvím nebo vědomím já, není ničím z toho, co můžeme označit jako složku nebo jev našeho těla nebo bytí. Je to pouze duchovní, resp, pomyslný faktor, jejž lze označit za sebevědomí, čili snad pouze za oporu pro mysl, která se na něčem ustavila jako na abstraktním jevu. Z duchovního hlediska to ovšem tento abstraktní faktor nezbytně musí být, má-li člověk mít vůbec něco, o čem může soudit, že tím sám je. Vzhledem k povaze tohoto faktoru lidská existence je absolutně zřejmé, že lidská osobnost je z hlediska skutečnosti něčím, co vůbec neexistuje, protože výšlehy vědomí já, resp. sebevědomí, nemají žádného základu, jenž by se dal identifikovat jako realita. A přece tu něco ze subjektivního stanoviska je. Ty nesmírně krátké a prchavé okamžiky sebevědomí jsou subjektivní realitou, pro niž se člověk domnívá, že žít má smysl a že tato subjektivní realita má i nějakou věcnou náplň, která vždy vnuká dojem, že existujeme a jsme." Kv. Minařík) A ešte dodatok:Buddhistické krédo se zakládá skutečně na dvou krátkých jasných výrocích:
„Všechny složky jsou pomíjející."
„Vseje prosto ,Já' (átmana nebo duše)."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe