Březen 2012

Zase ten Twilight...

30. března 2012 v 11:20 | m. |  co se mi honí hlavou
Já prostě nemůžu nemít ráda Twilight ságu. Ne když se mi každou chvíli zdá sen, kdy jsem Bella a důvod mé existence za mnou přijde, aby mi s kamennou tváří, bez emocí a totálně robo-style oznámil, že odchází z mýho života a že už pro něj nejsem důležitá.

Můj Edward to dneska v noci dotáhl ještě o kousek dál. Neodešel hned, zdržel se, aby mě povzbudil ke spáchání sebevraždy a ujistil se, že to udělám správně. Musela jsem se vybourat s autem na mostě a proletět zábranami dolů do řeky. Nějak to ale nevyšlo, a tak jsem to auto jen nabourala a pak z něj musela vylézt. Edward mě navigoval, jak mám přelézt zábrany a skočit. V slzách, zmatená tím náhlým obratem a totálně zničená jeho kamennou tváří a tím, co po mně chtěl, jsem se ho ptala, jestli by mě prostě nemohl dolů stáhnout, skočit se mnou, protože jsem se bála, ale on namítl něco jako že by to udělal, ale nemá rád ledovou vodu a že se mu nechce zlámat si nohy. Bylo na něm vidět, že mi nechce dopřát ani tu poslední laskavost, aby byl se mnou, až to udělám. Aby mě třeba zabil sám. Nebo mě aspoň v objetí stáhl pod vodu. A tak jsem skočila sama, ale až po tom, co jsem slezla kousek níž, ani já se nechtěla rozmlátit o hladinu řeky při dopadu.

Tou dobou se to kolem už hemžilo policajtama a byla tam i nějaká sociální pracovnice. Snažili se mě vytáhnout, běželi podél řeky, jak mě proud táhl dolů, ale já jim uhýbala. Strašně mě štvalo, jak se tváří. Jako profesionálové, co přišli vyřešit můj problém, jako bych měla nějakej problém a byla narušená, jako by na všechny strany dávali vědět "Zadržte, mi si prokřupeme prsty, vytáhneme blázna z řeky a půjdeme na oběd. A všichni nás budou mít za hrdiny. Tohle je práce pro nás". Vůbec je nezajímalo, co chci já, bavili se jen mezi sebou o tom, co udělají dál, a já byla vzduch, vůbec jsem je nezajímala. A jen jsem se dál zmítala v proudu, co se mnou mlátil ze strany na stranu a protahoval mě jezem za jezem a tu a tam jsem na břehu viděla kamennou Edwardovu tvář. Bledl a ztrácel se, ale bylo vidět, že je spokojenej, když mě takhle vidí. Věděla jsem, že to myslí vážně, když v něm nebyl jedinej cuk k tomu, aby mě skočil zachránit. Pořád jsem doufala, že to byl jenom nejapnej vtip, že se najednou probere z transu, zařve moje jméno a vytáhne mě ven, musel si to přece rozmyslet, tohle nedávalo smysl, jak by mě mohl takhle zničehonic opustit...?

Nerozmyslel si to. A já už byla rozhodnutá dokončit, co jsem začala, protože život bez něj neměl smysl. Sociální pracovnice mě stíhala a snažila se mi zabránit, abych došla na konec řeky, ale mně se to podařilo. Zničehonic jsem byla u nás na chalupě, já, nějaká moje kamarádka a balík čokoládovejch indiánků. Pár jich snědla ona, ale většinu já. Šlo nějakým způsobem o to, že až je dojím, budu mrtvá. Ale nakonec jeden v balíčku zůstal. Lehla jsem si do postele a odpočívala.

Pak jsem byla ve vězení. Sen se asi nemohl rozhodnout, jestli jsem nebo nejsem mrtvá, protože chvílema to bylo tak a pak jsem zase věděla, že žiju, jen za něco pykám. Tak jako tak jsem byla vyděděnec. Byla jsem v jakýsi betonový jímce ještě s několika dalšími vězni. Někteří mě ignorovali, jiní se mě posměšně ptali, co jsem vyváděla, že jsem tam skončila. I pro ně jsem byla mimo, blázen, co udělal něco šílenýho a pokusil se zabít, přičemž zaměstnal celej policejní sbor a byl ještě větší blázen proto, že se vůbec nechtěl nechat zachránit a všelijak se jim bránil.

Můj sen končil veřejně prospěšnými pracemi. Byla jsem na nějaký stavbě, na nějakym pozemku, přišla jsem tam k rozdělaný práci a nevěděla, co přesně mám dělat, ale můj kolega vězeň mě navedl, dělala jsem prostě totéž co on, plnila dutý cihly betonem a zašlapávala je do země - tak jsme tvořili základy domu. Myslela jsem na to, že mě můj Edward možná odněkud sleduje, aby se ubezpečil, že je mi dobře. Možná, když mě takhle uvidí, uvědomí si, že udělal chybu, pochopí, že ho miluju a tím odchodem mi zničil život, že bez něj nemůžu existovat - a protože mě ve skutečnosti miluje, bude ho to zajímat, vrátí se a všechno bude dobrý. Jenže co když mě uvidí s tímhle kolegou a řekne si, že to zvládnu, že se z toho dostanu, že to je jen přechodnej šok? A co když mě vůbec nevidí, protože ho naprosto nezajímám, protože veškerej jeho zájem o mou existenci opadl jako když se vypne tlačítko? Nebo prostě protože už není a nikdy nebude? Svět bez Edwarda? Jak mám dál existovat? To si prostě nelze představit, ta myšlenka je příliš nesnesitelná. Chodila jsem po stavbě a pracovala jako tělo bez duše. Věděla jsem, že se už nikdy neuzdravím.

Ne, já prostě nemůžu nemít ráda Bellin příběh. Až příliš dobře vím, co prožívala.

Úvaha o neexistenci ega - Kde hledat sebe sama, když žádné JÁ není?

26. března 2012 v 23:15 | m.
Čtu zrovna Maeterlinckovu Smrt a musím říct, že její počáteční kapitoly mi seděly jak prdel na nočník, neboť ve mně vzbuzovaly přesně ty pocity "No to je sakra přesně vono!" a touhu podělit se o to. To, co zpočátku vypadalo jen jako poznámky ke čtivu, se tak postupně zvrtlo spíš v celou vlastní kapitolu, jakési rozvinutí toho, co se tam píše. Jelikož Smrt je psaná dost archaickým způsobem, nějak to ve mně zanechalo stopu a psala jsem to stylem dost podobným, takže sorry, jestli to bude vypadat divně nebo komicky, ale vy to přežijete :D Každopádně je to takový moje zamyšlení nad tím, co je to vlastně JÁ.


Bilanc nad RPG - Budeme pokračovat?

26. března 2012 v 22:36 | m. |  co se mi honí hlavou
Pořád uvažuju, co s tím zatraceným RPG forem. Upřímně, tu hru miluju. Miluju to prostředí. Miluju svou postavu. Miluju i další postavy, co jsem tam potkala, ty lidi - ač neexistují - se stali mými přáteli a mám je ráda. To, co jsme tam doposud dokázali, by se nemělo jen tak zahodit. Tohle přerušení se mi vůbec nelíbí a ta hra mi chybí, strašně bych se do ní chtěla vrátit. Mělo to nápad a dokud nepadlo vedení, byla to jedna z nejlepších věcí, jakou jsem kdy na netu dělala - a to je při mojí virtuální historii co říct.

Jenže - co s tím? Upřímně, nápady by byly, ale nejsem člověk, co by to dokázal všechno vymyslet a vést. Za sebe můžu říct, že online jsem často a vždycky to tak bude. Nejsem ten typ správce, co nemá čas, není dostupný nebo "teď se mi to nehodí" a pak týden ani zpráva. Kdepak, já jsem dostupná skoro pořád a nehrozí, že bych nebyla. Jenže jeden člověk je málo.

Co by to chtělo? Chtělo by to zkontaktovat lidi, co v tom byli zapojení a co jim to šlo - a takových tam bylo docela dost - a zjistit, kdo z nich by v tom chtěl pokračovat. Nebo jim přinejmenšim sdělit, že se něco takovýho chystá. Chtělo by to pár správců, co využijou tý příležitosti, že to všechno máme už rozjetý - vymyšlenej software, kterej je jednoduchej a přehlednej, vymyšlenej svět, historii, prostředí, postavy, prostě všechno. Teď je jen otázka, co s tím uděláme dál. Můžeme vymýšlet nová prostředí, která budou postavy objevovat (konkrétně na tohle mám miliony nápadů), můžeme dělat různé mise za něčím (na to už bych potřebovala pomoc), můžeme zůstat u hlavního záporáka tak, jak je daný, nebo ho předělat k obrazu svému, máme prostě totálně volnou ruku.

A jsme otevření všem novým příchozím a zájemcům o hru. Všem novým nápadům. Vážně bych moc chtěla, aby se našli lidi, co je to zaujme a budou mít chuť s tím něco provést a oživit to, byť jen zlehka a postupně. Nečekám, že se objeví nějakej děsnej dungeon mástr, kterej bude hned vědět, co s tím, ale kdyby někdo - kdokoli - měl nějaký postřehy a nápady, tak sem s nima. Čímžto prosím všechny čtenáře, i když jste o tom nikdy neslyšeli a nemáte šajna, o čem to melu, věnujte tomu chvilku a jděte se mrknout, jak ta hra vypadá. Třeba vás to zaujme.

Ve stručnosti, abyste věděli, oč kráčí - je to hra pro lidi, co celý život sní o tom, že se jednoho dne probudí někde jinde, v jiném světě, jiné realitě, obdařeni nějakými nadpřirozenými schopnostmi. Tohle je vaše šance, probuďte se jako telepati, shapeshifteři nebo třeba elementálové, cestujte na magické vzducholodi skrz naskrz hvězdným prostorem a dobývejte vesmír ;)

Jsem otevřená všem otázkám a návrhům a tak vůbec, no vždyť to znáte :)


Poslední dny v práci a rýma léčená

25. března 2012 v 10:47 | m. |  co se mi honí hlavou
Dobré ráno, Praho, jak to jde? Já si právě polila daňový přiznání malinovým čajem, ale jinak cajk :D Mám už od čtvrtka definitivně po práci v posranym pekařství, takže můžu konečně poctivě marodit - ježto už v neděli večer na mě něco vlezlo a ne a ne mě to pustit.

Díky tomu stály ty poslední dva dny opravdu za to. No, středa se ještě dala. V krku trochu škrabot a nemohla jsem moc dejchat, takže mluvení bylo obtížný, ale naštěstí jsem měla na pomoc pani, která sice přišla na lahůdkovej tejden (tudíž měla dělat lahůdky, zatímco já budu celej den na kase), jenže lahůdky nedělá, je to jen prodavačka. A tak jsem se zbavila nepříjemný povinnosti být u tý nechutný ranní vlny, kterou tak nesnáším, no a to samozřejmě pomáhá hodně na psychice. Než se ty první stovky pravidelných ranních zákazníků odbavily, dělala jsem si hezky v poklidu lahůdky a nikdo mě nebuzeroval a nic po mně nechtěl. Parádička. Odpoledne se dost vleklo, ale s vědomím, že už je to téměř naposledy, se mi to dělalo docela snadno a dost jsem si s lidma i pokecala. Slyšet přímo od zákazníků, že mě bude škoda, potěšilo. A mít večer v kase skoro dvě kila na dýškách taky.


Dva dny, dva poslední dny. Yahoo!

20. března 2012 v 16:10 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak to je boží. Včera mi volal inspektor, aby mi otrávenym hlasem oznámil, že teda teď ještě jdu do práce na dvě cédéčka a tím skončím, protože už to zjevně nemá smysl, že mě to nebaví a začíná to bejt vidět. Na okamžik ve mně hrklo, jestli mi přišel na to, že jsem o víkendu zavírala dřív, tak jsem se optala, co tím myslí, a on na to že prej jsem udělala na pondělí šíleně malou objednávku a makro zboží to samý (čili to, co chodí jednou tejdně, vody, obalový materiály a podobně). Nezmohla jsem se ani na jediný slovo. Představila jsem si sama sebe, jak sedim u tý kasy a bedlivě sleduju týdenní a denní prodeje a doporučení, abych na základě toho mohla udělat správnou objednávku. Představila jsem si, jak zvažuju každou jednu z těch několika desítek položek, a přemýšlím, kolik by se toho tak hodilo vzít, co má šanci se prodat a co ne. Do toho jsem zahrnovala svoje zkušenosti s pondělkem, kterej je prostě vždycky žalostně slabej, a fakt, že spousta věcí zbyde z víkendu. Myslela jsem i na to, že na krámě je spousta možností něco si dodělat čerstvý, kdyby náhodou nestačily objednaný lahůdky. No zkrátka, inspektorovo prohlášení ve stylu že jsem to tam ledabyle naflákala a je to vidět, mě vyšokovalo a nejsem si doteď jistá, jestli mi to přijde vtipný nebo k vzteku. Ale podle toho, jak strašně mě to nasralo, bych řekla to druhý.

Taky jsem nemohla nemyslet na kolegyni, která tyhle věci zcela totálně ignoruje a silně pochybuju, že o nich vůbec ví - ačkoli jsem jí o nich několikrát důrazně řekla. Její specialita je totiž objednávání nepochopitelnýho množství zboží, a to zejména u těch věcí, kde to vadí - u těch, co nejsou trvanlivý a když je chcete prodávat druhej den, je to znát. Ruku na srdce, nikdo vám nikdy nebude prodávat zaručeně jen to čerstvý a dnešní, ne v takovym podniku, ale to je hlavně proto, že spoustě věcí druhej den prostě nevadí. Jsou trvanlivý a nemaj s tim problém. Jenže zaprvý ta kolegyně dělá ty maxiobjednávky právě u těch věcí, kde to vadí, a za druhý se to musí správně uskladnit, aby to vůbec mělo šanci, a ne naházet to všechno kus přes kus, a to včetně marmeládovejch koláčů, který se nechutně opatlaj a slepí dohromady a nežral by to ani slepej.


Hovoří kapitán letadla. Jenom jsem vám chtěl říct, že mě všichni děsně serete.

11. března 2012 v 18:01 | m. |  co se mi honí hlavou
Milánci moji, už to tu zase flákám a mám pro to řadu důvodů. Ten můj život mi zase přijde čím dál tím šílenější, už zase se děje takovejch věcí, že nad tím nestíhám ani kroutit hlavou, natožpak o tom psát. Tak se podíváme na hlavní topicy, ať si v tom uděláme trochu pořádek.

The Puttytribe