V morbidní náladě

20. února 2012 v 22:07 | m. |  co se mi honí hlavou
Člověk někdy prostě potřebuje mít tu možnost aspoň na chvilku se zhroutit, pobrečet si, sesypat se, nechat se tím zaplavit. Když takovou možnost nemáte, je to nesmírně kruté.

Dneska jsem byla po týdnu dovči v práci. Musím říct, že ten den byl naprosto báječnej. Nevim, jestli to bylo jenom tim, ale jistě z většiny za to mohla nová kolegyně na zástup, která přijela z "pověstné Křižíkovy", kde máme pobočku. No, o tý pobočce jsem už slyšela hodně a o jejích prodavačkách - mých kolegyních - ještě víc, ale tohleto? To bylo prostě neuvěřitelný. Celý dopoledne jsem se smála jak magor a bylo děsně dobře - samozřejmě až na pár momentů, kdy mě polévala nervozita z toho, že tam jsem do večera, hlad, bolest v břiše nebo podivná přechodná letargie a depka. Bylo mi celej den trochu těžko od srdce, protože Olišče, naše první a nejmilovanější kočka, začala předevčírem podléhat rakovině, vrčet, mít problémy s pohybem, no prostě trápit se. Bylo tudíž demokraticky rozhodnuto, že to tentokrát nebudeme prodlužovat jako u Melisy a že prostě půjde spinkat.

Blbý bylo, teda aspoň pro mě, že ten den měl přijít právě dneska. Jak jsem celej tejden byla doma a mohla tam jít prakticky kdykoli, tak zrovna teď když jsem zpátky v práci, by mi určitě hned první den dali volno z rodinných důvodů. Máma sice navrhla, že to odloží na středu, kdy mám volno, ale prosimvás. Já si tak vezmu na svědomí, že se to zvíře bude ještě dva dny tahat bytem celý orostlý nádorama a bude se na mě mračit. Ten pohled se nedá, fakt nedá snýst.

A tak byli dneska. Beze mě. Nejsem si jistá, jestli mi to ještě nedošlo nebo jestli jsem si prostě během týhle práce zvykla všechno přestát. Vážně, já dřív brečela každou chvíli. Ale co dělám tady? Já si prostě nemůžu dovolit se hroutit nebo mít nervy v prdeli, protože někdo ten krám musí vést a já se tam nemůžu zavřít dozadu na dvě tři hodiny a schovat se tam, ono to ani neni prostředí vhodný k takovejm věcem, tam jste furt na očích, i když jste za rohem. Furt víte, že tam na vás někdo juká a načumuje do krámu. To prostě takový věci zaplaší.

Ale tim je to právě tak hrozný. Že furt přemejšlim, kdy sakra budu mít čas, abych to na sebe konečně mohla nechat dolehnout. A navíc se děsně bojim, že už to ani neumim. Když jsem posledně brečela, trvalo mi to asi tři minuty, pak jsem se hned zvetila a šla dál. Což je asi na jednu stranu fajn, ale dyť to vůbec nejsem já O.o Já vždycky ležela i několik hodin na posteli, čuměla do zdi a bulela jako blázen, neschopná pohybu a čehokoli. Mezi záchvaty breku a škytání jsem psala srdceryvnou poezii nebo jsem zkusila složit něco na piáno, což se obvykle vydařilo a dodneška mi z těch věcí běhá mráz po zádech (muhehe, samochvála nade vše). A dneska? Napad mě jeden ubohej komentář, co jsem šla hodit jako status na facebook. Že jako aby svět věděl a abych tomu aspoň trochu učinila za dost. Jenže hned nahoře na titulce vidim kámošům status v následujícím znění: "Zdá se vám vaše kočka málo hebká? Použijte aviváž, zaručeně zhebne."

Tak jako... co se na to dá kurva říct? :D Namísto aspoň minimálního vylejvání se jsem propadla záchvatu smíchu (černej humor v pravej čas na pravym místě, fakt že jo) a dala lajk. Tomu se řiká "zabít". A to je taky docela humorný.

Nevim, poslední cca tejden dva mám vůbec divný rozpoložení, takový fakt černě humorný, řekla bych, morbidní, dekadentní a ani trochu rozverný. Dívám se na svět takovym tim totálně gárfíldovskym "I hate mondays" pohledem, máloco mě rozesměje a už vůbec nic fakt upřímně (dneska jsem se, řikám, chechtala, ale stejně to bylo takový divný chechtání, takový divně nepřirozený, jako bych už zapomněla, jak se to dělá). Nevim, snad je to jenom přechodná záležitost, začínám se o sebe docela bát. Ale jak se znám, tak to zas přejde. Ono by stačilo kdyby brzo přišlo jaro a teplo a sluníčko a kdybych se konečně dostala trochu na vzduch a vídala zase nějaký 3D lidi (kromě zákazníků).

Kurva ale teď se mi stáhlo hrdlo, když mi došlo, že Oliva to jaro už neuvidí.


Olivie Dina, nar. 30. 11. 2001, + 20. 2. 2012

Dobrou, lásko... :*
 


Komentáře

1 Lady Intrikánka Lady Intrikánka | Web | 21. února 2012 v 0:15 | Reagovat

To je mi strašně líto, taková krásná míca. :( Vůbec si nedovedu představit být na tvým místě, takže ti asi ani neporadím, kde se vzala ta "rezignace" nebo jak to pojmenovat, kterou popisuješ.

2 Aranel Aranel | Web | 21. února 2012 v 16:07 | Reagovat

Krásnej věk.

Lidi se mění, myslím. Už jsi přece jen dýl věděla, že to s ní není dobrý. Tak ten smutek probíhá jinak, než kdyby ji třeba přejelo auto. Smířeně. Však víš, že jí je líp.

Může to dolehnout třeba za týden, uvidíš, ale rozhodně bych se netrápila tím, že neprolévám kýble slz. I z toho článku je znát, že jsi měla kočku ráda a dost pro Tebe znamenala. To je to důležitý.

3 Succuba Succuba | Web | 22. února 2012 v 14:40 | Reagovat

Taky jsem si teď nedávno prošla podobným stavem jaký popisuješ. Bylo to ano, I hate mondays, I hate world, Dokonce mě hodně rozesmívaly vtipy o smrti a podobné věci a na všechno jsem měla morbidní narážky. Trvalo to pár měsíců, lidi se mě začali bát, někteří, obzvlášť když jsem se pořád mračila a občas utrousila něco ve smyslu: "brzo umřeš." Přešlo mě to před necelým týdnem, nevím z jakého popudu, takže neboj, tebe to jistě taky přejde a pokud ne... Morbidní lidi jsou přece báječní ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe