Únor 2012

Bilanc nad RPG

28. února 2012 v 13:44 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak se na to podíváme. Hraju už téměř dva měsíce a zdá se, že poslední dobou se nám tam vynořilo docela dost zajímavých témat k řešení. Drbat o tom na chatu s jedním, dvěma lidma, je jedna věc, ale když už takhle drbete tejden, dva, měsíc, tak si začínáte řikat, že už to - nezlobte se na mě - pomalu přestává být vtipné. Nj, jenomže co s tím?


Blá blá blá...

23. února 2012 v 11:46 | m. |  co se mi honí hlavou
Háá, to je ráno raníčko. Mezi všemi těmi linky na fb se dneska konečně objevil jeden užitečnej - záznam Pulse koncertu Pink Floyd z roku 1994. Tak jsem to samozřejmě hned spustila a to se nedá popsat. To je víc než běžnej hudební orgasmus. Made my day. ÚÚÚŽA! <3

Navíc jsem si včera - když mě večer necitlivě vyhnali na nákup - koupila vánočku, na níž jsem už tejden měla hroznou chuť, no a to se to hned vstává, když můžete posnídat něco dobrýho a nemusíte lovit tvrdý rohlíky se zbytkem salámu.

Přemejšlim, co zajímavýho bych vám k tomu řekla, ale nějak to nevidim. Po dlouhý době jsem sem přišla jen tak bez nápadu, bez námětu, prostě se jenom podělit o momentální pocity. A to víte, takový články jsou vždycky o hovně :D Ale tak hlavně že nás to všechny baví.

Začala jsem dumat - teda ne že bych začala právě teď, už nějakou dobu jsem to v hlavě měla, ale teď jak o tom víc lidí začalo v komentářích mluvit, tak jsem začala dumat jako že navážno, že bych fakt vydala nějakou tu sbírku. Jenomže vim já, jak na to? Zase tolik peněz nazbyt nemám, abych si to vydávala za vlastní, krom toho ani netušim, kolik by to stálo, jak to vůbec v těchhle věcech funguje - no budu se muset trochu informovat, než něco spáchám. A taky, to bych musela fakt hodně reklamovat, aby si to někdo koupil. A asi bych tam musela dávat věci, co ještě nebyly na netu, protože proč byste si to kupovali knižně, když tady to máte zadara, žejo. No, budu to muset řádně promyslet, ale jako na vědomí se dává, že to zvažuju :)

Hledám taky kapelu, to je další věc, co se dává na vědomí. Mám už herdek nějakej věk a nechci si za pár let řikat jo, my se trapně o něco snažili a nic z toho. Chci nějakou kapelu, která to bude myslet vážně, ale zase která z toho nebude dělat scény, že jste neměli čas se něco do příští zkoušky naučit, prostě něco mezi. Jako že jo, nekašlem na to, ale když se stane, no tak z toho nebudeme dělat co to neni. A abychom se navzájem poslouchali a vnímali. To zase neni tak moc, ne? Neřikám, že chci hned nějak koncertovat, na to fakt nejsem zdatná, ale chci mít kolem sebe lidi, se kterejma se dá něco nahrát, něco spáchat, nějak se prezentovat. A který se třeba i vyznaj v tom, co dělaj, aby mi mohli poradit, co si pořídit za vybavení - Sunny bych asi nedokázala zradit, ale rozhodně potřebuju nový struny a už dlouhou dobu uvažuju i o kombu nebo aspoň nějaký krabičce k němu, protože moje lejňátko - jestli ještě vůbec bude hrát po tý děsně dlouhý době strávený v podstatě venku na mraze - žádný efekty nemá a mně to tam docela chybí.

Mno, a to už je asi fakt všechno, už to ze sebe tlačim. Mějte se a ať vaše dny taky začínaj tak příjemně jako ten můj ;)

Slova...

21. února 2012 v 23:08 | m. |  poesie
V skleněné misce tříštění zvuků
polibky múz a milých kluků
na kousky, přesto stále tluku

*

obrazky.megastranky.cz

V morbidní náladě

20. února 2012 v 22:07 | m. |  co se mi honí hlavou
Člověk někdy prostě potřebuje mít tu možnost aspoň na chvilku se zhroutit, pobrečet si, sesypat se, nechat se tím zaplavit. Když takovou možnost nemáte, je to nesmírně kruté.

Dneska jsem byla po týdnu dovči v práci. Musím říct, že ten den byl naprosto báječnej. Nevim, jestli to bylo jenom tim, ale jistě z většiny za to mohla nová kolegyně na zástup, která přijela z "pověstné Křižíkovy", kde máme pobočku. No, o tý pobočce jsem už slyšela hodně a o jejích prodavačkách - mých kolegyních - ještě víc, ale tohleto? To bylo prostě neuvěřitelný. Celý dopoledne jsem se smála jak magor a bylo děsně dobře - samozřejmě až na pár momentů, kdy mě polévala nervozita z toho, že tam jsem do večera, hlad, bolest v břiše nebo podivná přechodná letargie a depka. Bylo mi celej den trochu těžko od srdce, protože Olišče, naše první a nejmilovanější kočka, začala předevčírem podléhat rakovině, vrčet, mít problémy s pohybem, no prostě trápit se. Bylo tudíž demokraticky rozhodnuto, že to tentokrát nebudeme prodlužovat jako u Melisy a že prostě půjde spinkat.

Blbý bylo, teda aspoň pro mě, že ten den měl přijít právě dneska. Jak jsem celej tejden byla doma a mohla tam jít prakticky kdykoli, tak zrovna teď když jsem zpátky v práci, by mi určitě hned první den dali volno z rodinných důvodů. Máma sice navrhla, že to odloží na středu, kdy mám volno, ale prosimvás. Já si tak vezmu na svědomí, že se to zvíře bude ještě dva dny tahat bytem celý orostlý nádorama a bude se na mě mračit. Ten pohled se nedá, fakt nedá snýst.

A tak byli dneska. Beze mě. Nejsem si jistá, jestli mi to ještě nedošlo nebo jestli jsem si prostě během týhle práce zvykla všechno přestát. Vážně, já dřív brečela každou chvíli. Ale co dělám tady? Já si prostě nemůžu dovolit se hroutit nebo mít nervy v prdeli, protože někdo ten krám musí vést a já se tam nemůžu zavřít dozadu na dvě tři hodiny a schovat se tam, ono to ani neni prostředí vhodný k takovejm věcem, tam jste furt na očích, i když jste za rohem. Furt víte, že tam na vás někdo juká a načumuje do krámu. To prostě takový věci zaplaší.

Ale tim je to právě tak hrozný. Že furt přemejšlim, kdy sakra budu mít čas, abych to na sebe konečně mohla nechat dolehnout. A navíc se děsně bojim, že už to ani neumim. Když jsem posledně brečela, trvalo mi to asi tři minuty, pak jsem se hned zvetila a šla dál. Což je asi na jednu stranu fajn, ale dyť to vůbec nejsem já O.o Já vždycky ležela i několik hodin na posteli, čuměla do zdi a bulela jako blázen, neschopná pohybu a čehokoli. Mezi záchvaty breku a škytání jsem psala srdceryvnou poezii nebo jsem zkusila složit něco na piáno, což se obvykle vydařilo a dodneška mi z těch věcí běhá mráz po zádech (muhehe, samochvála nade vše). A dneska? Napad mě jeden ubohej komentář, co jsem šla hodit jako status na facebook. Že jako aby svět věděl a abych tomu aspoň trochu učinila za dost. Jenže hned nahoře na titulce vidim kámošům status v následujícím znění: "Zdá se vám vaše kočka málo hebká? Použijte aviváž, zaručeně zhebne."

Tak jako... co se na to dá kurva říct? :D Namísto aspoň minimálního vylejvání se jsem propadla záchvatu smíchu (černej humor v pravej čas na pravym místě, fakt že jo) a dala lajk. Tomu se řiká "zabít". A to je taky docela humorný.

Nevim, poslední cca tejden dva mám vůbec divný rozpoložení, takový fakt černě humorný, řekla bych, morbidní, dekadentní a ani trochu rozverný. Dívám se na svět takovym tim totálně gárfíldovskym "I hate mondays" pohledem, máloco mě rozesměje a už vůbec nic fakt upřímně (dneska jsem se, řikám, chechtala, ale stejně to bylo takový divný chechtání, takový divně nepřirozený, jako bych už zapomněla, jak se to dělá). Nevim, snad je to jenom přechodná záležitost, začínám se o sebe docela bát. Ale jak se znám, tak to zas přejde. Ono by stačilo kdyby brzo přišlo jaro a teplo a sluníčko a kdybych se konečně dostala trochu na vzduch a vídala zase nějaký 3D lidi (kromě zákazníků).

Kurva ale teď se mi stáhlo hrdlo, když mi došlo, že Oliva to jaro už neuvidí.


Olivie Dina, nar. 30. 11. 2001, + 20. 2. 2012

Dobrou, lásko... :*

Tiché dopisy

19. února 2012 v 16:27 | m. |  poesie
Rozostřené
obrázky posledních dnů
Opadané
stromy s vůní podzimu

Neslýchané
řádky tichých dopisů
Uplakané
oko barvy jaspisu

Rozrývaná
křehká těla kaštanů
Uzívaná
počkej, až tě dostanu

Skrytá v listech břečťanu

*

Kdyby byly v řiti ryby...

19. února 2012 v 16:09 | m.
Já to strašně nemám ráda. Takový to řešení "co by se stalo, kdybych tehdy...". Víte, takový to do minulosti. Pitvání a lámání si hlavy nad tím, jak to všechno mohlo dopadnout jinak. No fajn, mohlo. Ale jako co s tim teď asi hodláte dělat? Teď už je to jedno. Tak proč se tím zabývat?

Neřeknu, nadhodit pár větama - hele, tak mě napadlo, ono se mohlo stát to a tamto. Ale sedět nad tim celej večer, celý dny, celý týdny, a lámat si hlavu nad tím, co mohlo bejt? Proč proboha?

Radši přemýšlím o tom, co může bejt teď. Když teď dám výpověď, co se stane? Když ji nedám, co se stane? Když si najdu takovou a takovou práci, jak to bude vypadat? Co když řeknu ano? A co když řeknu ne? To je místo, kde to má smysl. Zvažujete svoje možnosti. A pak se pro jednu nebo více rozhodnete a uděláte to. Ale prázdně tlachat? Babrat se v tom, co už nezměníte? Vytahovat na světlo věci, co se udály v dávné minulosti, a přemítat, jestli jste to udělali správně nebo špatně? Komu to pomůže?

Nevím, fakt nevím, jak bych dneska vypadala, kdyby se nestaly věci, co se staly. Mohla jsem mít srdce v jednom kuse a moje citový rozpoložení by bylo na úplně jinym levelu. Nemusela jsem prožít tolik bolesti. A nebo bych ji prožila stejně, ale třeba jinak, třeba ještě horšími způsoby. Třeba kdybych nepotkala Božskýho, potkala bych nějakýho kreténa, co by mi ubližoval nebo by mě zdrtil nějakym jinym způsobem. Kdybych se po prázdninách 08 vrátila do Anglie, nepotkala bych spoustu lidí, které dnes nazývám přáteli. Potkala bych ale zase milion jinejch, třeba. Nebo taky ne. Možná bych se tam úplně ztratila. Možná by mě tam srazilo auto. Těch kdyby je tolik. A jo, někoho možná baví je všechna vymýšlet a dumat nad tím a psát o tom článek jako noha, ale za těch několik minut, co ho píšu, co se jako v mym životě změnilo? Úplný hovno. Jsem na tom pořád stejně, nezávisle na tom, co se všechno mohlo stát jinak.

A tak bych chtěla poradit všem těm věčnejm uvažovatelům a bilancovatelům, vybodněte se na to. Neřešte, co mohlo bejt, a řešte to, co může bejt teď. Co můžete udělat? Co můžete říct? Co to způsobí? Udělá vám to dobře? Zlepší to vám nebo někomu jinýmu život? Uleví se vám? Tak to sakra udělejte a neřešte kdyby!

Nestačí jen prodlévat ve snách, Harry. A zapomenout žít. (A. Brumbál)

Olivová

19. února 2012 v 15:48 | m. |  poesie
Čekám až tenhle den se skončí
a vzpomínky s ním kamsi odejdou
Těch jedenáct let nebo kolik to bylo
jak nic plné prachu mi odejmou

A zbude po tobě prázdné místo
zmuchlaná deka, tam, kde jsi spala
Jen neříkej, netiš mě, mám v tom jisto
už teď prázdno je tam, kde jsi pobývala

Jen jedno místo, kde pořád vězíš
a odkud tě nikdo nevymaže
Tenhle boj možná nezvítězíš
však srdce mé k tvému navždy se váže

Jen prázdno je na konci mojí paže

*

Na konci světa

19. února 2012 v 11:29 | m. |  poesie
Zavři svou mysl
do krabičky
Zahoď ten klíč
pojď se mnou pryč
studenými chodníčky

Na konci světa
se sny zlomí v útesy
skoč se mnou
pluj se mnou
širými nebesy

*

Po nocích

12. února 2012 v 1:30 | m. |  poesie
Po nocích se dějou věci
to nejsi jako zvíře v kleci
to dopouštíš se chyb a přeci
krásné jsou
tak nech se svléci

*

Po nocích jsme láskou posedlí
jak měsíc kdybychom nejedli
jak roky kdybychom nemluvili
jak kdybychom měli jen tuhle chvíli

*

Po nocích toužíme po blízkosti
po něze, vášni, po lidskosti
a s ránem pak když všechno zmizí
zas jsme si navěky cizí

proč tolik masek
proč nejsme víc... ryzí?

*



Z deníku vzteklé prodavačky, žeby?

10. února 2012 v 13:54 | m. |  co se mi honí hlavou
Woohoo, mám dovolenou :) Akorát teda vůbec nevím, co si s ní počít. Normální lidi teda o dovolený jezděj někam do pryč, třeba jsem mohla jet do tý Anglie aspoň na pár dní nebo někam na hory, ale to nějak holt neni můj případ, no. Ta dovolená vznikla dost narychlo a já si jí klidně užiju pěkně v posteli, aspoň těch prvních pár dní. Pak mě čeká hon na nové zaměstnání. Vůbec nevim, tyjo. To zas bude.

Meme mě nebaví. Poslední dotazy mi vůbec nesedí nebo už jsem na ně psala xkrát nebo mě k nim prostě nenapadá nic záživnýho. Ostatně jako vůbec k celýmu blogu, poslední dobou na to zase seru jak na placatej šutr a vůbec to nechápu. Asi je to tím, že když už sedím u netu, oddávám se cele hraní rpg a sem mě prostě nic nenapadá. Navíc, dělat tu z toho "deník vzteklé prodavačky" jsem nechtěla. Ne že by vás to nebavilo, obávám se, že by vás to bavilo až moc, protože co některý ty lidi jsou schopný řikat, dělat a požadovat, to je prostě na jedno velký WTF, ale prostě se mi nechce bejt taková prudéra i tady, stačí že to odnášej lidi v mym okolí, co mě pak musej poslouchat XD

Příklad za všechny, převčírem mi tam večer přišel chlápek a povídá "Máte tu nějakou pekárnu?". Já se nezmohla v první chvíli na nic, protože jsem ho totálně nepochopila, tak jsem na něj jenom koukala jak sůva z nudlí. Pak jsem teda vykoktala, že co jako myslí, protože jsem fakt nevěděla, a on že jako něco na sladký a zákusky... no stejně jsem ho nepochopila. Tak na to povídám, že mám akorát to zboží, co vidí, a jinak nic. On se na mě taky podíval divně, řekl aha a šel pryč. Ještě asi pět minut jsem pak nechápavě zírala do zdi a snažila se přijít na to, co po mně vlastně chtěl. Jako jak jestli tam mám pekárnu, tyvole? Asi továrnu na pneumatiky tam mám, ne? Celou fabriku pod pultem schovanou. Ne, prostě nechápu, o co mu sakra šlo? :D

Jedna pani to moje zmatení taky odnesla, protože se mě ptala, jakej krém je v tom větrníku. Já sakra nemám šajna a z vody to neuvaříš, tak jsem chvilku něco koktala, a nakonec ze mě vypadlo asi tak to, že je v tom takovej ten normální krém, co se dává do větrníků :D Pani řekla aha a koupila si špičku.

Já vim, že od prodavačky je normální očekávat, že ví, co prodává, ale prosimvás tam, co dělám? Tam neví nikdo nic a co je na tom nejhorší, nedozví se to ani když se po tom pídí. Dodneška nevim, co je čim plněný, protože mi to buď nikdo nebyl schopnej říct nebo mi tři lidi řekli tři různý věci. O maďarskym chlebu například, že je pálivej, což pak nebyl, o buchtách, že tam jsou rozinky, což pak nebyly, o koláči, že je tvarohovej, když je to samej pudink a vůbec. Co si sama nezkusim, to nevim. O bulkách všem lidem poctivě hlásím, že jsou mazaný máslem, protože mi to tak bylo řečený. Pak je ochutnám a zjistím, že to vůbec neni obyč máslo, ale nějaký hořčičný. Jako je to dobrý, o to nic, ale prostě wtf? Já tady rok lidem lžu? A neni v mejch silách, promiňte, fakt neni, ochutnat všechno, co na tom krámě máme. Nejsem degustátor a ty některý věci mě fakt nelákaj. Ne proto že by vypadaly hnusně, ale prostě proto, že danou věc nejim a nehodlám ji jíst jen proto, abych se dozvěděla, jak chutná - z ochutnání větrníku stejně zjistim tak maximálně to, že je dobrej, ale složení krému si z palce nevycucám.

Ty lidi ovšem jako by to věděli, mě těmahle otázkama bombardovali i celej čtvrtek. Chvílema jsem už fakt nevěděla, co. Jedna pani se mě ptala, jestli je něco dnešní, že to chce pro malou holčičku. Já na to, že jo - protože jsem měla zato, že mluví o chlebíčkách, a ty byly dělaný asi hodinu předtim než přišla. A ona že si to teda koupí. Jenže já nevěděla, co konkrétně myslela, tak jsem se zeptala "a co že jste to chtěla?". Pani se zatvářila dost pobaveně, což se jí nedivim, vyznělo to jako že a priori hlásim, že je všechno dnešní, aniž bych věděla, na co se mě ptaj (ale stejně kurva, co čekaj, že jim řeknu! Ne, madam, ten chlebíček tu mám už od pátku a bejt váma, nežrala bych to?), ale tak to fakt nebylo. Nakonec šlo o věneček, a ten stejně dnešní byl, takže jsem rozhodně nelhala.

Ale ta byla aspoň milá, i když totálně hluchá, takže byl problém se s ní domluvit. Nějaká jiná baba se mě dost nevybíravym způsobem ptala, aniž by pozdravila, jestli jsou ty šneky "opravdu" čerstvý, pže když je prej kupovala posledně, tak to bylo tvrdý jak podešev. Já už se v takovejch případech nezmůžu vůbec na nic. Povídám jí prostě jen že "tvrdé zboží neprodávám" a "ještě něco k tomu si dáte?". Poker face. Baba vypadala, že mě prostřelí pohledem, zjevně ukrutně nasraná, že jsem ji tak drze setřela a nezačala se s ní hádat nebo se před ní rozpadat. Zaplatila, vypadla. Jako co už sakra. Jestli to někoho uklidní, všechno zboží mi každý blbý ráno projde rukama, takže dobře vím, co si můžu dovolit prodávat a co neni jedlý. Může se stát, že na to některá prodavačka sere a cpe lidem zlámaný starý oschlý hnusy s tím, že prostě když se vrátí a hodí jí to na hlavu, tak mu vrátí peníze, no co. Ale já tohle zapotřebí nemám a tak si dávám bacha na to, co těm lidem cpu. Jakmile mi od toho blbýho šneka kousek upadne, což se stává, pže ty kurvy z pekárny to neuměj upíct tak, aby to drželo pohromadě, tak ho prostě vyřadim a dám ho do vratky, protože nemám potřebu poslouchat výlevy nějaký hysterický husy, že "za tohle devatenáct korun nedá". Prostě nemám. A tak, jestli někdo v pekárně - za mojí přítomnosti, pže tam taky nejsem furt a všechno neni jenom moje vina, herdek jsme tam tři - koupí něco tvrdýho, tak je to jedině proto, že ta věc měla bejt tvrdá, anebo prostě proto, že to kupuje v osm večer a sorry, ptát se mě, jestli mám v osm večer čerstvý rohlíky? Jako jasně asi, zrovna jsem je vytáhla z pece v tý pekárně, co mám schovanou pod tim zkurvenym pultem.

Bože, já tu dovolenou potřebuju...

Objímám tě

2. února 2012 v 12:02 | m. |  poesie
Pro Klub Snílků.

Objímám tě
ale ty už jsi stejně pryč
odnesl sis
k mému srdci klíč

Už nevídám tě
jenom ve svých touhách
a když probudím se
vše je skutečnost pouhá

Opláču tě
stíne dávné minulosti
šmouho, co rozpila se
až do morku mojí kosti

Zamykám tě
ve svých prázdných dlaních
jedna milovala tě
vzpomeň si někdy na ni.

Snow (thehiddensaphire at D/A)
The Puttytribe