Umřít či ne... (aneb Cirratino meme, den pátý)

6. ledna 2012 v 19:02 | m. |  co se mi honí hlavou
Okamžik, kdy jsem se chtěla zabít? A kterej máte na mysli?

Problém je v tom, že některým věcem v životě přikládáme příliš velkou váhu a když o ně pak přijdeme (nebo jsme je nikdy neměli), stává se pro nás život téměř nesnesitelným. Těch momentů bylo konkrétně v mym životě hned několik, bojovala jsem s tím už od puberty a musím říct, že nejednou mě od toho dělilo pouze srabáctví, strach z fyzický bolesti a z umírání. To až později se k tomu přidaly i další argumenty proti, co mě od toho uchránily. Ale nebylo to snadný.


Abych dostála tématu, budu muset jmenovat alespoň jeden konkrétní okamžik, a první, co mě napadá, je datum 23. srpna 2010. Toho dne jsem přišla o to nejcennější, co jsem kdy v životě měla, alespoň jsem to tak vnímala a doteď jsem se toho pocitu nezbavila. Byl to člověk, kterýho jedinýho za celej svůj život jsem doopravdy milovala. Všechny ty předchozí i následující lásky, pobláznění, zamilovanosti a romance vedle tohohle bledly, všechno to bylo zapomenuto jakmile jsem ho potkala a moment, kdy mě už nechtěl víc vídat, se pro mě stal ukončením veškerého života, jak jsem ho znala. Byl to prostě definitivní konec všem mým nadějím, všemu tomu, v co jsem do té doby doufala a v co jsem snila. Jen matně si vzpomínám, jak jsem se v slzách dopotácela domů, jak jsem se třásla a vzlykala jako šílená, takže mě asi celá tramvaj musela dost nechápavě sledovat, ale já to nevnímala. Jen jsem si svírala břicho, protože mi bylo hrozně špatně a měla jsem pocit, že se rozpadnu. Však už jenom při čekání na tu tramvaj jsem se neudržela na nohou. Svezla jsem se tam prostě na zem, někdo mi, tuším, dokonce nabízel pomocnou ruku, abych vstala, ale já to odmítla. Jen jsem roztřesenýma prstama vytočila dvě čísla na lidi, kteří jediní mi v tu chvíli skutečně mohli pomoct - ten první ale nemohl, a tak jsem "využila" toho druhého. Zavolala jsem Yuki a prakticky jsem ji přinutila, aby za mnou přijela a přespala u mě. Věděla jsem totiž, že bez něčí kontroly se rána nedožiju. V tu chvíli už šel veškerej strach bokem, bylo mi jedno, co tím způsobím svému okolí, bylo by mi úplně ukradený, že by mě naši našli ráno mrtvou ve vaně, ta bolest byla naprosto nesnesitelná a cokoli, co bych si způsobila byť třeba nevydařeným pokusem o sebevraždu, by bylo ničím v porovnání s tím, co jsem tehdy cítila. Jako by mi vyrvali všechny vnitřnosti z těla, obrátili mě naruby, spálili, hodili do kyseliny nebo mě bodali jehlama do srdce, všechno ve mně zběsile křičelo a hořelo a já chtěla pryč, chtěla jsem od toho utéct a chtěla jsem to ukončit. Chtěla jsem necítit.

Každý nádech mě bolel. Celou noc jsem nespala, jen jsem se třásla a bylo mi zle jako nikdy předtím. Nebyl to "prostě rozchod", bylo to něco mnohem závažnějšího a já nevěřila, že se dodýchám do rána. Trvalo mi to rok, než jsem konečně mohla začít trochu normálně žít a popravdě řečeno to dodnes není zahojené a nejsem si jistá, že se z toho ještě někdy úplně vylížu. Byl pro mě prostě příliš důležitý.

To moje přání necítit se mi brzo splnilo. Jen pár dní poté mě zachránilo něco, čemu se říká skotomizace. Postupně jsem se oddělila od svého těla a přestala jsem vnímat, co se kolem mě dělo. Trvalo mi několik měsíců, možná i víc než rok, než jsem se začala vracet do života, do tý doby jsem žila jen napůl, možná ani to ne. Jako bych tady prostě nebyla, i když jsem sebevíc chtěla, nedokázala jsem se z ničeho radovat, z ničeho smutnit, všechno mi bylo fuk. Po čase mě to začalo až děsit, ale ani to zděšení jako by mi pořádně nedocházelo, jen jsem měla pocit, že bych měla cítit víc než cítím, a to mě strašilo. Myslela jsem, že se to nikdy nezlepší, protože to trvalo nekonečně dlouho, ale nakonec se to spravilo. Sice to není stoprocentní ani teď, téměř po dvou letech, ale aspoň chvílema už zase volně dýchám a vím, čí jsem a proč má smysl v tom dýchání pokračovat.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem ráda, že jsem to tehdy neudělala. Ale zase, kdoví co mě ještě v životě čeká. Třeba na mě přece jenom někde čeká štěstí, podobný tomu, co jsem prožívala, když jsem byla s ním. Třeba zase jednou potkám někoho, kdo to moje roztříštěný srdce aspoň trochu zacelí a já budu mít zase pocit, že všechno jde a že je snadné žít. A takovou šanci by přece byla škoda zahodit, ne?
 


Komentáře

1 Kimberly B. Kimberly B. | E-mail | Web | 6. ledna 2012 v 20:20 | Reagovat

páni!
Myslím, že jsem prožila něco podobného se svým bývalým, ale naštěstí jsme spolu nebyli moc dlouho, takže jsem se z toho vyhrabala rychleji. Každopádně, když jsem zjistila, že to chce skončit, vsechno pro mě ztratilo smysl.

2 Lili Lili | 6. ledna 2012 v 21:29 | Reagovat

Já se obávám že s takovým člověkem teď jsem. Dva roky jsem po něm marně toužila a nedávno mi sen ukázal, jak hluboký je ve mě strach, že se to rozpadne. V něm jsem si totiž sáhla na důsledky toho strachu a prožila je a pamatuju si jen, jak jsem ve snu viděla, jak je s jinou, zhroutila jsem se na zem a celý svět kolem zmizel a neexistovalo nic jen já a nekočící bolest.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe