O spokojenosti (aneb Cirratino meme, den osmý a devátý)

11. ledna 2012 v 17:47 | m. |  co se mi honí hlavou
Kdy jsem byla nejvíc spokojená se svým životem? Myslím, že to bylo během pobytu v Anglii. Tam, tehdy, jsem přišla na to, že jsem někdo úplně jinej než jsem si myslela, že mám skrytý vlohy na věci, o nichž se mi ani nezdálo, a že mám prostě obecně na mnohem víc než na mizernej život v týhle nepochopitelný zablácený louži jménem Česká republika. První tejdny byly krušný, o tom žádná, bylo mi tak zle a měla jsem takovej strach, že se to nedá ani popsat, ale když jsem si zvykla a pochopila, jak co chodí, bylo mi tam najednou zatraceně dobře.

Nejen že to místo, ta kultura jsou naprosto úchvatný a že jsem tam do toho totálně zamilovala, odloučení od rodiny, přátel a vůbec všeho, co jsem znala, na mě mělo neskutečně dobrej vliv. Fakt, že jsem odtamtud odjela a už se nevrátila (teda ne to, že jsem odjela, ale ten zatím neuskutečněnej návrat) považuju za největší chybu svýho života, protože mi tam prostě bylo dobře a dařilo se mi. Byla jsem to já, taková, jaká bych měla bejt. S naprosto běžnýma denníma starostma, který skončily ve chvíli, kdy jsem přijela domů z práce, tak, jak to má bejt. Věřím, že kdybych se do stejnýho místa se stejnýma povinnostma vrátila teď, naprosto bych to tam ovládla. Už žádnej strach z věcí, který mě tam děsily předtím, jako třeba jazyková bariéra, strach obsluhovat lidi, mluvit s lidma, jet autobusem nebo se zeptat na cestu, byla bych prostě děsně awesome a věřím, že bych byla i mnohem otevřenější, takže bych si snáz udělala přátele.

Jediná otázka teda je, co mě tady vlastně sakra drží? A druhá, důležitější, kdy si konečně uvědomím, že odjet znovu do Anglie by bylo to nejlepší, co bych pro sebe mohla udělat? Kdy o tom konečně přestanu jen mluvit a udělám to?

Pravdou je, že kdyby za mnou teď přišel někdo z mých známých, kdokoli, s tím, že tam na pár měsíců odjíždí za prací a že hledá někoho sebou, neváhala bych. Jela bych hned. To jen že jsem takovej srábek, tak se sama neodhodlám, ale kdyby mě k tomu někdo hecnul, kdyby někdo jel se mnou? Okamžitě jdu balit, kámo, jak mně se po Anglii stejská, to se nedá vypovědět.

-

Otázka číslo dvě, v jakou budoucnost pro sebe doufám, s tím úzce souvisí. Doufám, že se naučím dělat rozhodnutí nadnárodního významu, že se nebudu plácat v týhle mrňavý zemičce, v tomhle svym mrňavym, globálně naprosto nedůležitym životě, a že se zase jednou odvážu. Protože to je skutečně to nejlepší, co pro sebe může člověk, kterej neni spokojenej se svym životem, udělat. To, co tam za hranicema najdete, okolo sebe i uvnitř sebe, to se nedá zaplatit žádnejma penězma. Zjistíte, že jste někdo úplně jinej než jak se znáte, že dokážete neskutečný věci, když vás nesvazujou vaše stereotypní představy a vůbec, že tam venku je úplně jinej svět, svět, kterej nezná ty vaše běžný, nikdy nekončící a neustále vás ubíjející problémy. Tam prostě neexistujou, tam je něco úplně jinýho.

A tak doufám, že se mi podaří se odsud odvázat, jen ještě aspoň jednou, abych si ověřila tohle svoje přesvědčení, a že odjedu a budu pokračovat v tom parádním životě, kterej jsem opustila vpodstatě jenom ze stesku a ze strachu, že přijdu o svůj život, když přitom tam jsem právě jedině měla šanci nějakej život začít, nějakej můj život, nesouvisející s čímkoli, co mě do tý doby učil svět kolem mě, co mi nutil a v jakejch opratích mě držel. Kdepak svoboda, já blbec se musela do těch opratí vrátit, abych si mohla spokojeně točit palcema, jak dobře jsem to vymyslela, zatímco se budu krčit v kleci neznalosti a jednoho životního fiaska za druhým, pod rouškou naprosté slepoty a omezenosti, kde si myslím, bůhvíjak se nemám, ale ve skutečnosti trpím jako zvíře. Jediná, největší otázka mého života, zůstává pořád stejná - proč si to všechno proboha dělám? Tím spíš, že vím, že to není jediná cesta. To jsem vážně takovej masochista? Nebo mám strach mít se dobře? Proč si ubližuju, když tady vůbec nemusim bejt, když mám ty možnosti, o nichž se minulým generacím ani nesnilo, když si ve skutečnosti můžu dělat naprosto co chci? Na to kdyby mi někdo odpověděl...
 


Komentáře

1 Kimberly B. Kimberly B. | E-mail | Web | 11. ledna 2012 v 18:02 | Reagovat

Ach, sladká Anglie. Jak já se těším na ten dubno-květnový zájezd! Vím, je to pouze zájezd, žádné pravé eldorádo, ale stejně. Při svých letech se nemohu sbalit a odjet tam, spontánně a nastálo.
Musím poznamenat, že já jsem rozhodně emocionální masochista. Lidi obecně jsou... Připadá mi, jako by jen vyčkávali na horší časy, aby si mohli stěžovat, jak jsou na tom špatně. Aby se nechali litovat. Jak ubohé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe