O náboženství (aka Cirratino meme, den čtvrtý)

4. ledna 2012 v 19:40 | m. |  co se mi honí hlavou
No to máte jednoduchý. My, lidi, potřebujeme ve všem vidět smysl. Všechno musí mít svoje vysvětlení, všechno musí mít důvody a příčiny, jinak jsme zmatení. Čím hloubavější jsme typy, čím víc přemýšlíme o životě a o tom, čeho chceme dosáhnout, tím víc ten smysl ve všem hledáme a když nás někdo nutí dělat něco, co ho podle nás nemá, trpíme.

A taky jsme ovce. Ať už si o sobě myslíme, co chceme, drtivá většina je nás totálně stejných, zabývá se stejnýmu problémy a věcmi a má potřebu se někam zařadit. Vyznávat nějaké náboženství, to je jako přidat se k nějakému klubu. Na světě je spousta různých klubů, z nichž každý má svůj vlastní způsob vysvětlování světa a jeho fungování. A všechny tyhle kluby mají svou pomyslnou facebook stránku, kam můžete přijít, přečíst si, o čom to je, a dát "like", když vám to dává smysl.

Co já a náboženství? No jeje. I já hledám ve všem smysl, a to setsakra hodně, i já trpím jak zvíře, když mám dělat nesmyslnou práci, i já vyznávám nějaké hodnoty. Nedokážu se ale stoprocentně oddat jen jednomu směru, protože jsem člověk proměnlivý a vím, že každou vteřinu můžou být věci jinak. A taky že jsou, a tak se v tomhle prostě nevážu a neřadím. Říkíám o sobě, že jsem pohan, protože tíhnu ke Keltské mytologii a symbolice, je mi vlastní spousta myšlenek, které spadají pod buddhismus, a podepsala bych se i pod většinu bodů satanistického devatera. Ale v co skutečně věřím?

Jednou z hlavních otázek, ne-li tou nejhlavnější každého náboženství, je "co je bůh". Jak vypadá. Jaký je. Abych se tedy definovala, můj bůh je velice proměnlivý. Jednou může být takový, jindy jiný, a někdy tam taky nemusí být vůbec. Je to Ultimate Chopper, zkráceně UCho, protože všechno zmákne. Má smysl pro humor. Má svoje záměry. Ale nechává lidem svobodnou vůli, protože bez ní by vůbec nic smysl nemělo.

Můj bůh není jedinou nadpřirozenou bytostí, která může všechno. Věřím i v něco, co můžeme zjednodušeně nazvat anděly - ve všelijaké bytosti různých podob a záměrů, které jsou pořád kolem nás a mohou nám tu a tam pomoct, tu a tam uškodit, jak se jim chce nebo nechce - a někdy to ani samy neovládají, ale každopádně tu jsou a působí na nás. Mezi nimi je můj "andělíček, můj strážníček", kterému jsem před lety dala podobu dlouhovlasé ženy (ve skutečnosti je to hermafrodit, pohlaví nemá, ale když ho kreslím, je to žena) a říkám mu Siniphae. Ale má různá jména a viz výše, i různé podoby. Když opravdu vroucně potřebuju, aby stál při mě, tak to udělá, ale nepřichází proto, aby mě tahal z bryndy. Jen abych nebyla sama, až se z ní budu vykydávat.

Můj bůh je trochu zlomyslný a rozhodně není všechnozamězařizující. Poslechne si mě, ale čeká spíš na to, až sama v myšlenkách dojdu k tomu, že si musím pomoct sama. Učí mě samostatnosti. A občas je s ním docela prdel.

Moje vlastní náboženství se kromě těchhle bytostí skládá i z tisíců principů, které mají původ v tom či onom známějším náboženství, v té či oné filozofii, a dohromady to tvoří základy pro všechno, co si o tomhle světě myslím, pro budování jakékoli teorie smyslu mého života. Je to systém, na jehož základě si vysvětluju všechno, co se mně i druhým děje. A je to tudíž věc pro mou existenci zcela nezbytná. Je-li tohle náboženství, pak si neumím představit člověka, který žádné nemá. "A to bych ráda viděla toho smělce..." Ne, fakt. Všichni v něco věří. Musí. Jinak bychom nemohli fungovat.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe