Kterak jsme o Silvestru zametali (aneb Cirratino meme, den třetí)

3. ledna 2012 v 17:44 | m. |  co se mi honí hlavou
Obecně vzato nesnáším všechny ty svátky a události, o nichž se něco "musí". Musí se držet smutek, musí se nosit bílá, musí se zachovávat určité dekorum atd atd. Nemám ráda tu trapnou povinnost dávat někomu dárky jen proto, že se zrovna narodil v den s určitým datem nebo jen proto, že jsou Vánoce. Ale jeden z těchhle předsudků přece jenom dodržuju i já sama, a sice že minimálně na toho Silvestra se člověk prostě musí sejít s bandou přátel a zkalit se jako prase :)


A tak jsme to taky letos udělali. Sešli jsme se s bandou přátel v jedné nejmenované školce v jedné nejmenované vesnici u Prahy, a navzdory rodičovskému dozoru, který se zlejval ve vedlejší místnosti (o moje rodiče se naštěstí nejednalo, jen o rodiče dvou kamarádů), jsme si to nesmírně užili. Už vlastně ani nevim, co jsme všechno dělali. Vím, že to tam bylo příjemný, měli tam stejnej gauč s křeslama, jakej máme doma, takže jsem si ho hned zamluvila na spaní (samozřejmě že to bylo k ničemu, byl mi zcela negentlemansky odebrán kámošem), bylo tam strašně moc žrádla a pití a kuřiva a her. Hrála dobrá hudba, zejména sekvenci hitovek Michaela Jacksona jsem byla nucena dát palec nahoru, protože na ten okamžik se to prostě hodilo, a jakmile jsme se všichni dostatečně přežrali jednohubkama, brambůrkama, chlebíčkama, oříškama, bonbónama, cukrovím a ovocno-čokoládovým fondue, no prostě vším tím welcome foodem, začali jsme hrát picí hru, kterou kdosi vyhrabal kdesi na facebooku.

Ten obrázek jsem na tom facebooku sama viděla pár týdnů zpátky a kdosi ho tam komentoval slovy, že Rusové to hrajou třikrát dokola na zahřátí a pak teprve začnou pít. Musím přiznat, že my jsme to nedohráli vůbec. Hra o přibližně stovce políček, z nichž všechna hlásají "piješ", "pije osoba vlevo od tebe", "pije ten, kdo má sestru", "pije ten, kdo má tričko", "zazpíváš nebo piješ", "urči, kdo pije dvakrát", "pijí ti naproti tobě", "jdeš o tři pole dozadu a piješ" nebo "pijí všichni", se podle mě prostě dohrát nedá, už proto, že vás to co pět políček vrací na start, přičemž samozřejmě pijete. A tak jsme každej položili přibližně flašku toho, co jsme zrovna měli sebou (u mě na to padlo jedno Lambrusco), a pak jsme to vzdali, protože jsme se prostě nedokázali dostat dál než na čtyřicítku.

Co se dělalo dál, to už mám trochu rozmazaný, ale každopádně jsme se náramně bavili. Vím, že jsme neustále rozdělávali vodnice, že někdo hrál pokr, že jsme si pak všichni hráli s hrstí hlavolamů, co jsem přitáhla, že jsme toho strašně moc nakecali a že na půlnoc jsme vyběhli ven, abysme bouchli nějaký ty šáňa a pár petard. Pak už zase nevim. Váleli jsme se po gaučích, žrali, pili, vím, že jsem položila skoro celou flašku šáňa, protože těch flašek tam prostě bylo hodně, a tu, kterou jsem bouchla já, mi nikdo z ruky nevzal, vůbec nekolovala a byla prostě jen moje. Bubli bubli.

Vím, že úplně nakonec jsme hráli hru "nikdy jsem ne...", nevím, jestli to znáte. Všichni dají na stůl (nebo v našem případě prostě nahoru, aby to bylo vidět) deset prstů. Jeden začne a řekne, co nikdy nedělal. Třeba že nikdy neskočil padákem. A všichni, co to dělali, musí dát prst dolů. Už nevím, čí to byl nápad, okořenit hru naším oblíbeným zvoláním "pí čaj" ve chvíli, kdy dáváte prst dolů. Jako fajn nápad, aby se vědělo, kdo všechno dává prst dolů, aby byl přehled, ale stejně - proč zrovna tady používat píčaj? :D

Anyway, hra se vyvíjela překvapivě zajímavým směrem, dozvěděli jsme se i to, co jsme vědět nechtěli, a pak už to mám zase zamlžený, vím, že tam někdo dvakrát mluvil o tom, kolik je hodin, a mně to vůbec nedávalo smysl. Mluvili o nějakých čtvrt na pět, půl šestý a podobně ve chvíli, kdy jsem myslela, že může být nanejvýš hodina po půlnoci. Postupem času pak někteří začali odpadávat - někteří odjeli a já vůbec nepostřehla, kdy - a nakonec jsem odpadla i já. Trapně jsem se převlíkla do pyžama, vyčistila si zuby a zahrabala se do spacáku na gauči, kterej sice nebyl mým vyvoleným, ale taky byl pohodlnej. Říkám trapně, protože někteří jedinci z party jsou naprosto bez problémů schopni usnout zrovna tam, kde upadnou, třeba i na podlaze, a to bez provádění jakýhokoli hygienickýho minima, bez převlíkání se a bez spacáku/deky/polštáře. Já jim tohle dost závidim, protože toho já prostě nejsem schopná. A navíc neumím usnout za světla (teda třeba na chvilku usnu, ale zase mě to vzbudí) a za rámusu, a taky bych neusnula na podlaze. Taky proto jsem o neurčitou dobu později musela změnit lokál, protože někteří (nebudeme jmenovat), jakkoli jsou jinak super, dokážou naprosto úžasně ignorovat potřebu druhých spát. Řvou jak na lesy, světla musí mít na plný koule, hudbu to samý (usínat za zvuků naprosto nejvíc vyhulenejch totáčů se prostě nedá), velice dobře se bavěj a dřív nebo později dokonce začnou vymýšlet, čím by spáče probudili (jako by to snad bylo ještě zapotřebí) a čím by mu znepříjemnili život. Takže jakmile jsem v polospánku zaslechla cosi jako "kanada", "kolotoč" a "ven do sněhu", takticky jsem se zdekovala a rozhodla se hledat si štěstí a pelech jinde. Školka měla naštěstí několik volnejch místností, takže jsem si vybrala tu nejvzdálenější, v níž jsem hlavně objevila několik matrací z gauče (tenký a bůhví co v nich bylo za roztoče, ale lepší než holá podlaha), a i když neměla dveře, takže jsem je pořád slyšela, byla tam tma a byl tam klid. Aspoň na pár hodin jsem pak usnula.

Vzbudila jsem se za světla (no, mám pocit, že jsem za světla šla i spát) a všude bylo ticho. Kupodivu jsem ani neměla hlad. Vydala jsem se prozkoumat, co se kde děje, a učinila objev, že někteří další odjeli bez rozloučení, hrstka statečných spala tak různě po gaučích a křeslech a jediná Yuki, která mě vlastně asi vzbudila, protože já bych jinak spala klidně dál, byla vzhůru. Začala jsem si kvapně balit, protože to vypadalo, že chce do pár minut vyrazit, ale nakonec to samozřejmě dopadlo úplně jinak. Nejsme z toho druhu, co se po ránu (no dobře, poledni) tiše vytrácí z pařby a nechává těch pět šest opozdilců uklízet všechen ten nehoráznej bordel, právě naopak vždycky patřím k těm pěti šesti uklizečkám a tentokrát to nebylo výjimkou. Jen co jsme posnídaly (výbornej) Yukiin štrůdl, pustily jsme se potichu do úklidu, což přivedlo k životu i zbytek osazenstva (aspoň teda toho, co bylo v daný místnosti, dva nám ještě spali jinde). A tak jsme se tak nějak všichni vzbudili, začali dávat dohromady, co se dělo minulou noc, a pak jsme se pustili do úklidu společně, protože to vypadalo, že už pojedeme domů.

Trvalo nám to sakra dlouho, ale zase na druhou stranu to úžasně odsýpalo, protože nás bylo dost a každej si našel něco (já například myla nádobí, může mi někdo říct, proč jsem to vždycky já, kdo meje nádobí?), Yuki utírala a uklízela, A. s V. sbírali odpadky, zametali, sklízeli zbytky a stírali stolky, a šlo nám to dobře od ruky. A když jsme to douklidili, přidal se k nám ještě P., kterej se mezitim vyspinkal dorůžova, a sklidil si hudební aparaturu. Pak jsme se posadili v tý naprosto vyklizený místnosti, kde byl ještě chvilku zpátky největší výbuch atomovky, a nějak jsme se neměli k odchodu. Někdo navrhnul (no dobře, asi já), abychom si zahráli zbrusu novou, ještě nerozbalenou hru Mořeplavci, o níž tam někdo celej večer furt mluvil, že by rád věděl, o čem to je, a tak jsme to vytáhli. Zkrátím to, ta hra je aspoň na první zahrání nechutně složitá, má sedm kol, z nichž asi pět jsme to hráli blbě, protože jsme to nepochopili, v návodu stojí časová náročnost 90 minut a my to hráli asi čtyři hodiny. Ale na pokraji smrti hladem, stálo to za to! Ta hra je naprosto skvělá, kdybych ji doma měla s kým hrát, rozhodně bych si ji koupila. Nemůžu se dočkat, až se zase někdy slezem a dáme repete.

Po Mořeplavcích a Az Kvízu, co si spolu zahráli dva další spáči, když se později probudili a my byli uprostřed plavení se, už jsme se ale fakt museli vydat domů, poněvadž se nám začalo stmívat a někteří z nás museli druhej den do práce a do školy.

Celou akci jsme v podstatě všichni označili za naprosto parádní, mně osobně na tom vadilo jen chování nespavců, co si můžou dovolit prochrápat další tři dny, protože nikam nemusí, a je jim úplně buřt, že někdo jinej to tak snadný nemá, a taky fakt, že jsme poněkud uondali rychlovarnou konvici a zásuvku od lednice, takže jsem pak nemohla vařit původně zamýšlenou poctivou gulášovou a ono už tam ráno nebylo moc věcí, co by se daly jíst. Na šutr oschlý jednohubky mě nelákaly a cpěte se k snídani brambůrkama... No ale stejně. Když to srovnám se Silvestrem loňským, bylo to o tisíc procent lepší a jestli to bude příští rok podobný, tak se máme sakra na co těšit. Tahle tradice se mi velmi líbí.

Fotky budou, ale nevím kdy a nejsem si jistá, že budou publikovatelný, takže se radši ani netěšte :D

A proč to všechno cpu pod hlavičku Cirratina meme? Protože Cirrat se dnes ptá, jakej máme názor na drogy a alkohol. A já to prostě nedokážu líp popsat než na názorný ukázce. Vemte si mě s mojí prací, já vstávám ve čtyři ráno a chodím domů v deset večer většinu měsíce. Díky tomu se ze mě stal prakticky abstinent, protože prostě nemám kdy. Nemůžu jít chlastat večer o volném dni, když za pár hodin vstávám, nemůžu jít chlastat ani po práci, protože jsem tak unavená, že se sotva doplazím domů do postele. A tak se pro mě z alkoholu stalo naprosto nedostatkový zboží a luxusní požitek. Tu a tam si doma dám lemonda, jen tak na chuť, ale jen velice výjimečně se dostanu vyloženě do hospody mezi lidi, abych s nima mohla "chlastat" a pařit. A tak se pro mě alkohol stal způsobem, jak vypnout a jak se zrelaxovat. Když se nacamrám (k čemuž mi teď naštěstí stačí dost málo), dokážu zapomenout na všechny trable s prací, což jinak prostě neumím, nejde to. Dokonale se bavím. Jsem s lidmi na jedné vlně. Nic mě netíží. Ten Silvestr byl naprosto úžasnej a je to tak právě kvůli tomuhle, protože se všichni pěkně nalejeme a vezmu-li v potaz, jaká prdel je s těma lidma i za střízliva, odhoďte zábrany a společenskou přetvářku a je z toho prostě něco neuvěřitelnýho, ultimate zábava, ultimate fun, událost roku, událost, která je prostě legen-wait for it-dary! A takovej je můj vztah k alkoholu.

Co já a drogy? To už je jiná, mnohem kratší storka. Drogy jsem nikdy nezkoušela, nekouřila jsem ani trávu a jsem na to svým způsobem pyšná, a to zejména proto, že jsem se opravdu hodněkrát dostala do situace, kdy mi to někdo nabízel a kdy jsem byla za trapku, protože v tý době to dělali všichni a já byla úplně mimo, když jsem to brko nepřijala. Jenže to bylo tehdy. Teď je mi třiadvacet a nemám pocit, že by mi v životě něco chybělo. Naopak, když se namane příležitost zahrát si "nikdy jsem ne", jedna věc mi díky tomuhle vždycky bude přebývat - jeden prst nahoře oproti ostatním "píčajům" ;)
 


Komentáře

1 saradler saradler | Web | 3. ledna 2012 v 18:20 | Reagovat

hezké zážitky ze silvestru :) na 23let je překvapivé,že jste hráli tolik her :D a taky mi nejde usnout při rámusu a světle ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe