Bilance a o budoucnosti

1. ledna 2012 v 19:28 | m. |  co se mi honí hlavou
Nutit se do psaní článků mi nikdy nešlo, ale jako jo, je první leden, tak asi by se to mělo...

Jak se mám? Docela odpočatě. Přes svátky bylo v práci mrtvo, tak byl čas se trochu nadechnout a zvolnit. A světe div se, i ten jeden volnej den, co tím člověk získal navíc oproti rozvrhu, měl nesmírně pozitivní vliv.

Co dělám? Žiju, konečně, to byste nevěřili. Po těch x měsících bez kontaktu a bez společenských událostí, tenhle prosinec byl úplně pohádkovej. Hospody (třeba popo, ježiš jak dlouho jsme tam předtím nebyli...), čajovny, procházky, návštěvy, movie večery, srazy, randeta, hudební odvazy, kafíčkování, no prostě život! Tak třeba dneska jsem se vrátila z parádního Silvestra, kterej měl snad jen jednu malinkatou chybičku, a to je nesmírnej pokrok oproti tomu loňskýmu. Jsem za to vážně ráda. Ačkoli jsou věci, který těm lidem prominout nedokážu. Ale však my máme každej něco.

Co mě těší? Vztahy k některým lidem se mi, zdá se, konečně začínají trochu vylepšovat. Pomalu se zbavuju tý křeče, co mě drtila v okovech celej rok, a je nesmírně uklidňující vidět, že některý zdánlivě ztracený věci ještě nemusí být u konce. Že tu ještě je nějaká cesta jak z toho ven.

Co mě sere? Některý lidi mě v tomhle roce nesmírně zklamali a nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby to odčinili. Jmenovitě J., kterýho jsem nejednou vytáhla z finančních problémů a při tom posledním pokusu se to žalostně posralo. Už nikdy nikomu nepůjčím peníze, nikdy v životě.


Některý lidi se zase nedokážou přestat chovat tak, jak se chovají, a vzhledem k tomu, jak mi to je nepříjemný, se obávám, že se s tím už nedá nic dělat. Pomáhá jedině omezení kontaktu, ne-li přerušení. Když už člověk nedá ani na ty nejlépe míněné rady a prosby, tak se nedá svítit. Nesnáším nedořešený věci a nehodlám se s těma loňskejma trápit i letos, takže sayonara. Buď se druhá strana začne konečně snažit o odstranění toho nepříjemnýho tlaku, nebo bude muset pryč z mýho života.

Totéž platí o některých méně konkrétních osobách, co se už roky chovají naprosto stejně kreténsky a já už fakt nemám náladu to poslouchat. Sebestředné? Možná to tak vyzní, ale komu není rady, tomu není pomoci a já mám nervy taky jenom jedny. Když někdo konstantně volá po pomoci, vy mu stokrát tu pomoc nabídnete a on se podle toho přesto nezařídí, tak je to u mě debil a ať se v tom teda máchá, když ho to tak baví. Ale já to poslouchat nebudu.

Problémem číslo jedna je pro mě v tuhle chvíli nedořešenej plat. Chybí mi přibližně čtyři a půl tácu z posledních dvou výplat a zdá se, že vyrazit to z vedoucího je úkol téměř nemožný. Ale já se nevzdám, sakra, i kdybych ho měla bombardovat smskama každej blbej den. A dokud mi to nedoplatí, budu si dál dělat věci po svym a ať mi někdo zkusí říct, že něco dělám špatně. Sere vás to? Tak mě vyhoďte, já se neposeru.

Problémem číslo dvě je láska. Zase narážím na nespolehlivost druhých. Sliby, co vyzní do prázdna, protože se nikdo nezabývá jejich dodržením a dokonce ani tím, že je nedodržel a že by třeba bylo dobrý se omluvit nebo to nějak vysvětlit. A to já nesnesu. Nenechám ze sebe dělat kreténa. Pokud má o mě někdo zájem, tak má sakra mít zájem a ne tohleto. Mnojo, mám na mysli pana Potetovaného. Ne, nečekala jsem, že to tentokrát bude jiný než při našich prvních "oťukávacích" schůzkách. Ale doufala jsem v něco lepšího, vážně jsem v to doufala, protože to potřebuju. Potřebuju zase jednou potkat někoho normálního, na koho se dá spolehnout a s kým to může fungovat, protože už nemám víru v to, že něco takovýho na světě existuje. Pro mě. Už nevěřím, že můžu ještě s někým normálně chodit, natožpak že by pro mě existoval někdo s trvalejší působností. A to mě velice bolí, protože na to, jakej člověk jsem bejvala, je pro mě tahle nevíra v lásku něčím naprosto nepochopitelným a nepříjemným. Chci věřit v lásku. Chci milovat. Chci důvěřovat. Chci se svěřit. Chci mít nablízku někoho, o koho se můžu opřít a kdo mi dovolí držet nad vodou jeho. Vzájemnost. Bože jak mě to chybí. Najdu to ještě někdy? Jsem zoufalej případ, protože bez tohohle můj život nikdy nebude mít smysl, prostě nebude. Vím, jak to vypadalo celej tenhle rok. Nechci, aby to tak vypadalo celej další.

Co se týče loňských předsevzetí, má se to s nima asi takhle:

1) Pracovní otázka byla prozatím ustálena. Je to práce svým způsobem šílená, ale mám jí a už se nemusím užírat představama, že jsem k ničemu. Naopak, moje důvěra v sebe sama touhle zkušeností stonásobně vzrostla, protože něco tak šílenýho by prostě opravdu nezvládl každej. Naopak. Každej by se na to akorát vysral, protože by si řekl, že to nemá zapotřebí. Ale my, emocionální masochisti... njn.

2) Odchod od rodičů se zatím nekoná, ale stává se už docela reálnou představou. Nějaký prachy by byly, pracuju na splacení dluhu mámě, a pomaloučku polehoučku se osvobozuju od jejich vlivu na můj život. Zejména proto, že na to prostě není čas. Skoro se nevidíme, protože strávím v práci příliš mnoho času než abych měla čas nechat se deptat. To je jedno z mála pozitiv týhle práce. Ponorka ustoupila.

3) Partner... no, viz výše. Z toho v tomhle roce opravdu nic nebylo. Všechny ty trapný pokusy o nějaký vztahy vyzněly naprosto naprázdno a já si říkám, jestli mi to vůbec stálo za to. Friends with benefits? Ne, díky, znovu už si to nejspíš nedám. Neni na tom nic hustýho, je to naprosto a totálně nehustý a není se čím chlubit.

4) S meditací to nedopadlo nejvalněji, alespoň ne v tom směru, v jakym jsem to původně viděla. Ale hodně teď čtu a přečetla jsem spoustu knih, co mě zase trochu posunuly v tom hledání "něčeho". Svět už dává mnohem větší smysl, alespoň někdy. A není sporu o tom, že se ze mě stal mnohem, ale mnohem vyrovnanější člověk. Což ovšem nic nemění na tom, že to všechno pořád dá nesmírnou práci.

A pokud jde o ta letošní?

1) Mají pravdu, na tak příšernou práci je mě škoda. Ráda bych věřila, že brzo seberu koule na to, abych odešla, ale víte jak. It's complicated. Doufám, že už dlouho nebude. A pak, pak to asi zkusím v nějaký kavárně, zase jednou. Řekněme, že moje zkušenosti jsou po letošním roce o dost jinde a že by už neměl být problém najít fleka kdekoli se mi to bude líbit. Spíš jde o to, abych našla to místo, kde se mi bude líbit. A kde to bude fajn práce a ne tahle noční můra.

2) Asi moc neovlivním, jak to letos bude vypadat s mým milostným životem, ale každopádně už nejsem zdaleka takovej fanda do nezávaznosti. Ta spolehlivost mi prostě zoufale chybí, takže doufám, že to vyjde a že brzo potkám někoho, kdo mi za to bude stát.

3) Máma pude z mýho pokoje! Jakkoli se naše soužití zlepšilo, pohled na stůl zasypanej jejíma lejstrama a naplněnej jejíma věcma mě den ode dne vytáčí k větší nepříčetnosti. Nemůžu se dočkat, až se to pohne s pokojem po bráchovi a až ji tam přestěhuju. Pak si pořídím stůl vlastní, novej, a dám si do něj svý věci a svý krámy a damnit, jak si k němu jenom jednou sedne, tak dostane tečku!

4) Chce to nasadit nějakej systém hospodaření s penězma. Vycházím bez problémů, ale nemám vůbec přehled o tom, co kde utratím. Jsem si jistá, že by to šlo udělat líp, kdybych tomu věnovala víc času. Otázkou je, jestli si na to ten čas najdu.

5) Vzdávám jakýkoli snahy o zavedení aktivnějšího způsobu života, v práci se naběhám víc než dost, ale chce to pracovat na jídelníčku. Věčnej problém lenosti a zvyku, ale já ho nějak musím překonat. Musím se naučit líp stravovat, už jsem se naučila mnohem líp pít a frekvence stravování ostatně taky docela vyhovuje, ale co žeru a co piju, to je tragédie.

A to by asi tak stačilo. Myslím, že po roce 2011 na sebe můžu být v lesčems náležitě pyšná, takže to nebudu měnit, jen přidám na obrátkách. Jen dál a výš, krůček po krůčku k mému lepšímu já a ať na sebe můžu bejt ještě pyšnější. A hergot, letos prostě musim jet do Londýna!!! >:)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe