A je to v... slepý.

23. ledna 2012 v 19:05 | m. |  co se mi honí hlavou
Néé, vůbec nejsem pozadu s meméčkem... Ale to je teď vedlejší.

Hlavní je, že mi čím dál tím víc hrábě. Dneska, když jsem se zase po ránu nasrala, a neměla už ani sílu kroutit nad tím vším hlavou (páč by mi asi upadla), celou hodinu před otvíračkou mi v hlavě jel žhavej monolog, jímž jsem pomyslně seřvávala toho kreténa vedoucího, jemuž už nemůžu přijít ani na jméno. Jakej tohle je kokot, to se jen tak nevidí. A celá ta firma je jedno zkurvený svinstvo na druhý, takže jakmile ztama zrhnu, sepíšu to všechno bod po bodu a udělám něco jako Paměti jedné prodavačky. Ale nevim, jestli to bude publikovatelný, Gordon Ramsay je vedle mě uculenej slušňák z nedělní školy.

A tak jsem dneska udělala to, o čem jsem kecala už několik měsíců, vlastně skoro celou dobu, co v tý pakárně dělám, a sepsala jsem výpověď. Překvapilo mě, jakej prd to je. Dvě tři věty a je to. Zasekla jsem se pak nad tou sepsanou výpovědí a celej můj život jako by doběhl do takovýho toho bodu ve filmu, kdy se celej děj najednou zbrzí a zastaví a nastane naprostý ticho, zatímco kamera opatrně prochází mezi ve vzduchu zamrzlými skleněnými střepy nebo podletí padajícího člověka. Tohle je prostě konec. Slepá ulice. Už nemám kam dál jít. Nemůžu tam zůstat, jsem z toho zralá na psychiatra. To už neni jenom to, že mě ty lidi serou. Já už fakt nemůžu, totálně je nezvládám, a i kdybych si nakrásně mohla vzít dovolenou, nebylo by to dost, protože bych pořád věděla, že se tam musím vrátit a že to tam navíc během tý mý dovolený někdo odsírá za mě. A to už nechci. Nechci už na to myslet jako na svou zodpovědnost. Žádný že přijdu z práce a jsem doma z práce, ani prd. Jsem tam pořád, pořád je to můj krám a já pořád musím řešit spousty věcí, který by měl řešit někdo jinej, a mám toho dost. Nejsem prodavačka. Nikdy jsem nebyla. Jsem člověk, na kterýho celá ta společnost sere jak na placatej šutr a kdybych tam třeba chcípla, tak mi nejen že nepomůžou, ale ještě mi seškrtaj výplatu, protože je to moje vina, a pak mě přijdou seřvat za to, že mám příliš malý šlehačkový poháry, když je přitom dělám přesně podle gramáže, jakou mě naučila výrobní manažerka. A když si o tom chci postěžovat jí, tak se na mě taky tváří jako na krávu, co nedala ani učňák, a řiká mi, že to mám líp vyšlehat. Jak kurva??? Ta šlehačka se nedá šlehat do vejšky, jednou jí máte tuhou a konec, nemůžete z ní přece dělat máslo, ne?

Tak si ty veky zamražte. Protože jinak vám zplesniví, protože jich tady máte moc. Jo? Zamražte si to. Pak to dáte do vratky a pak X. vám to neuzná, protože vám to tu zplesnivělo, a bude mít velký rozdíly při inventuře, jo? Zamražte si to. A pak si to vyndavejte příští tejden. Jo? Jednu si vyndejte v pondělí, pak si vyndejte jednu v úterý... UÁÁÁÁÁÁÁGHTWAJITIUJT VOIAWJIOWRJGZOQEIR!!!! CHCÍPNI KRÁVO!

Baba je chytrá jak rádio. Přísahám, ještě by řekla "jednu si vyndejte ve středu" a měla by kudlu mezi vočima.

A takhle je to tam celej den. Celej den už od božího rána se tam vztekám, pěnim, bublám a skučim a nejradši bych se zhroutila pod pult a tam se střídavě svíjela smíchy a střídavě brečela. Ale nemůžu, někdo ten krám musí obsluhovat. A v noci nemám na brek čas, to jsem tak vyřízená, že se aspoň snažim na těch pár hodin usnout. Ne, vážně, já už děsně dlouho nebrečela. To se mi nepodobá O.o

Přemýšlet cestou do práce o tom, jak by to bylo fajn, kdyby se něco v metru semlelo a někdo vás zastřelil, abyste se jako do tý práce nedostali a oni si tam bez vás museli nějak poradit, to prostě neni normální nebo snad jo? No já rozhodně nechci, aby tohle bylo pro mě normální.

Jenže práce nečeká na každym rohu. Nemám klid v duši tím, že jsem to sepsala. Ani za prd. Mám nervy na pochodu a kdybych mohla, teď bych se určitě rozbrečela. Jsem totálně v koutě. Jenže nemůžu udělat nic jinýho než odejít a zkusit štěstí někde jinde. Nemůžu, protože mi z toho haraší, už fakt moc. Radši bych si zlomila nohu než abych šla do práce. To prostě neni normální...

Njn. Jenže kam já se poděju? Ani nevím, kterým směrem koukat. Začínám mít pocit, že jsem opravdu k tomuhle životu nepoužitelná. Kam vlezu, tam se něco posere. Jasně, na tu práci jsem třeba dobrá, takže se nedá říct, že bych byla neschopná nebo tak. Ale nejsem schopná to dlouhodobě zvládat. A to mám mít před sebou ještě nějakejch šedesát let práce. To budu dalších šedesát let takhle v prdeli? To přece nemůžete myslet vážně.
 


Komentáře

1 Kimberly B. Kimberly B. | E-mail | Web | 23. ledna 2012 v 19:27 | Reagovat

Kam šlápnu, tam se něco posere. - Jop, to je přesný :)

2 Maude Maude | 23. ledna 2012 v 19:42 | Reagovat

musíme si vymyslet nějakej ten byznys samy, nespoléhat se na kretény okolo a bejt si samy pány/teda vlastně jsme dámy, ale to je jedno kurva :D/ prostě víš jak .. je na čase pohnout prdelí .. Jen vybrat, jakym směrem ..

3 m. m. | Web | 23. ledna 2012 v 19:48 | Reagovat

Nojo, ale na to já jsem nevzdělaná. Můžu ti maximálně dělat podržtašku a učit se od tebe, ale zatim vim jenom to, že nemáme prachy na kavárnu XD

4 Maude Maude | Web | 24. ledna 2012 v 13:45 | Reagovat

Tak ale jistě máš i jiné kvality, kterejch by se dalo využít :) Nicméně až budu chtít podržet tašku, vím, na koho se obrátit :D Ne, něco vymyslíme. Já jsem sice se svou prací spokojená, ovšem do budoucna bych chtěla něco nezávislýho, tak až budu mít teď po zkouškách a starosti se trochu umírní, dám se do vymejšlení, co bych .. jak bych .. a tak ;)

5 m. m. | Web | 24. ledna 2012 v 15:28 | Reagovat

[4]: Wohoo, tak to se těšim :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe