Leden 2012

Já a mainstream (meme, den 16.)

23. ledna 2012 v 19:31 | m.
Varování: obsahuje vulgarismy. Koho to sere, ať to nečte.

Nebudu tady hlásat, jak děsně jsem nestádní a protiproudní, ale jestli něco fakt nenávidim, tak jsou to popový rádia. Třeba taková Frekvence 1 nebo Impuls. Prosimvás Frekvence! Poslouchám to půl dne, pže kolegyně jinou stanici asi nezná, a to i několik dní v tejdnu, a to už pár měsíců. A to je furt, hrajeme česky, jsme české rádio, a pak vám tam vyprdnou deset písniček od Elánu, Habery, Žbirky a toho dalšího slovenskýho debila, toho fousatýho. Pozor, nemám naprosto nic proti Slovákům, naopak, ale tyhlety sračky? Kdo to má sakra furt poslouchat? A samozřejmě hned vzápětí to vylepšíme Lucinkou Vondráčkovou a tím jejím posraným Větrem nebo jak se ta příšernost jmenuje. BOŽE! Za co mě trestáš? Ta osoba by měla dostat soudní zákaz, pokud jde o zpívání, a ty hovada z rádia by zase aspoň mohly vědět, že ta "zpěvačka" nemá jenom jednu podělanou písničku. Za těch let, co se sere do zpívání a předstírá, že něco umí, jich nazpívala určitě víc než dost a některý z nich budou zajisté i posluchatelný. Třeba takový Džíny, ty měly aspoň melodii, prokristapána, a tu melodii ta koza uměla jakžtakž udržet.

Ale abych nekřivdila jen těmhle popsračkám, Rockzone mě taky pěkně sere. Prakticky ten samej případ v bleděmodrym, už půl roku tam denně poslouchám jednu a tu samou písničku od Rammsteinů (příšernou, mimochodem), jednu a tu samou písničku od Evanescence a jednu a tu samou písničku od Green day - When I come around. Kristepane, já Green day miluju, ale víte o tom, že ta kapela má asi patnáct alb a ne jen jednu posranou písničku???!!!

No, ale abych to vrátila na nějakou rozumnou míru. Nemám osobně nic proti žádnýmu stylu hudby - snad jen hip hop, kterej vůbec nechápu, a techno, který je furt stejný, ať ho poslouchám jak ho poslouchám. Říkejte si mi, že jsem ten styl nepochopila nebo že o tom nic nevím, ale náhodou mám bratra, kterej to techno pěstuje už asi patnáct let a to, co u nás doma hrál před těma patnácti lety je úplně to samý tuc tuc meďa beďa, jako hraje teď. Ještě tak drum'n'bass když hraje, to se dá. Ale techno? Nět!

Ale co jsem chtěla říct, je, že nesnáším ty vlny, v nichž nám je ta všechna "nová" hudba cpána. Hit dnesna neznamená nic víc než skladbu, kterou všechna rádia hrajou třeba rok den co den až do zblbnutí. Čím horší je to sračka a čím nesmyslnější má text, tím líp. Nejlepší hity jsou pak odrhovačky s nekonečným koncem, otravně vlezlou melodií a stupidně přehrávaným zpěvem, kdy zpěvák zní asi jako by se nemohl vysrat nebo jako by měl epileptickej záchvat. Bohužel, když se řekne mainstream, představím si právě tohle.

Co naopak mám ráda, jsou neobjevení interpreti, o nichž nikdo neví a nikdo je nehraje. Jakmile se něco moc hraje, je to prostě znamení toho, že to neni dobrá věc. Jediná malá výjimka jsou nejnovější Nickelbaci s When we stand together. To je sice poněkud zpopovatělá verze Nickelbacků, ale pořád je to pecka. A zase tak moc se to nehraje.

Mno, měla jsem zato, že dneska to meme trochu doženu, ale začíná mě brutálně bolet rameno a ještě si chci dát koupel, takže to nevidim. Pokračování zítra.

A je to v... slepý.

23. ledna 2012 v 19:05 | m. |  co se mi honí hlavou
Néé, vůbec nejsem pozadu s meméčkem... Ale to je teď vedlejší.

Hlavní je, že mi čím dál tím víc hrábě. Dneska, když jsem se zase po ránu nasrala, a neměla už ani sílu kroutit nad tím vším hlavou (páč by mi asi upadla), celou hodinu před otvíračkou mi v hlavě jel žhavej monolog, jímž jsem pomyslně seřvávala toho kreténa vedoucího, jemuž už nemůžu přijít ani na jméno. Jakej tohle je kokot, to se jen tak nevidí. A celá ta firma je jedno zkurvený svinstvo na druhý, takže jakmile ztama zrhnu, sepíšu to všechno bod po bodu a udělám něco jako Paměti jedné prodavačky. Ale nevim, jestli to bude publikovatelný, Gordon Ramsay je vedle mě uculenej slušňák z nedělní školy.

A tak jsem dneska udělala to, o čem jsem kecala už několik měsíců, vlastně skoro celou dobu, co v tý pakárně dělám, a sepsala jsem výpověď. Překvapilo mě, jakej prd to je. Dvě tři věty a je to. Zasekla jsem se pak nad tou sepsanou výpovědí a celej můj život jako by doběhl do takovýho toho bodu ve filmu, kdy se celej děj najednou zbrzí a zastaví a nastane naprostý ticho, zatímco kamera opatrně prochází mezi ve vzduchu zamrzlými skleněnými střepy nebo podletí padajícího člověka. Tohle je prostě konec. Slepá ulice. Už nemám kam dál jít. Nemůžu tam zůstat, jsem z toho zralá na psychiatra. To už neni jenom to, že mě ty lidi serou. Já už fakt nemůžu, totálně je nezvládám, a i kdybych si nakrásně mohla vzít dovolenou, nebylo by to dost, protože bych pořád věděla, že se tam musím vrátit a že to tam navíc během tý mý dovolený někdo odsírá za mě. A to už nechci. Nechci už na to myslet jako na svou zodpovědnost. Žádný že přijdu z práce a jsem doma z práce, ani prd. Jsem tam pořád, pořád je to můj krám a já pořád musím řešit spousty věcí, který by měl řešit někdo jinej, a mám toho dost. Nejsem prodavačka. Nikdy jsem nebyla. Jsem člověk, na kterýho celá ta společnost sere jak na placatej šutr a kdybych tam třeba chcípla, tak mi nejen že nepomůžou, ale ještě mi seškrtaj výplatu, protože je to moje vina, a pak mě přijdou seřvat za to, že mám příliš malý šlehačkový poháry, když je přitom dělám přesně podle gramáže, jakou mě naučila výrobní manažerka. A když si o tom chci postěžovat jí, tak se na mě taky tváří jako na krávu, co nedala ani učňák, a řiká mi, že to mám líp vyšlehat. Jak kurva??? Ta šlehačka se nedá šlehat do vejšky, jednou jí máte tuhou a konec, nemůžete z ní přece dělat máslo, ne?

Tak si ty veky zamražte. Protože jinak vám zplesniví, protože jich tady máte moc. Jo? Zamražte si to. Pak to dáte do vratky a pak X. vám to neuzná, protože vám to tu zplesnivělo, a bude mít velký rozdíly při inventuře, jo? Zamražte si to. A pak si to vyndavejte příští tejden. Jo? Jednu si vyndejte v pondělí, pak si vyndejte jednu v úterý... UÁÁÁÁÁÁÁGHTWAJITIUJT VOIAWJIOWRJGZOQEIR!!!! CHCÍPNI KRÁVO!

Baba je chytrá jak rádio. Přísahám, ještě by řekla "jednu si vyndejte ve středu" a měla by kudlu mezi vočima.

A takhle je to tam celej den. Celej den už od božího rána se tam vztekám, pěnim, bublám a skučim a nejradši bych se zhroutila pod pult a tam se střídavě svíjela smíchy a střídavě brečela. Ale nemůžu, někdo ten krám musí obsluhovat. A v noci nemám na brek čas, to jsem tak vyřízená, že se aspoň snažim na těch pár hodin usnout. Ne, vážně, já už děsně dlouho nebrečela. To se mi nepodobá O.o

Přemýšlet cestou do práce o tom, jak by to bylo fajn, kdyby se něco v metru semlelo a někdo vás zastřelil, abyste se jako do tý práce nedostali a oni si tam bez vás museli nějak poradit, to prostě neni normální nebo snad jo? No já rozhodně nechci, aby tohle bylo pro mě normální.

Jenže práce nečeká na každym rohu. Nemám klid v duši tím, že jsem to sepsala. Ani za prd. Mám nervy na pochodu a kdybych mohla, teď bych se určitě rozbrečela. Jsem totálně v koutě. Jenže nemůžu udělat nic jinýho než odejít a zkusit štěstí někde jinde. Nemůžu, protože mi z toho haraší, už fakt moc. Radši bych si zlomila nohu než abych šla do práce. To prostě neni normální...

Njn. Jenže kam já se poděju? Ani nevím, kterým směrem koukat. Začínám mít pocit, že jsem opravdu k tomuhle životu nepoužitelná. Kam vlezu, tam se něco posere. Jasně, na tu práci jsem třeba dobrá, takže se nedá říct, že bych byla neschopná nebo tak. Ale nejsem schopná to dlouhodobě zvládat. A to mám mít před sebou ještě nějakejch šedesát let práce. To budu dalších šedesát let takhle v prdeli? To přece nemůžete myslet vážně.

Já a RPG - začalo to nevinně

21. ledna 2012 v 17:43 | m.
Uáá, ze mě je normální RPG addict! Začalo to naprosto nevinně jako nápad na hraní RPG v Klubu snílků, ale ono se to začíná docela zajímavě vyvíjet. Jak jsem si ještě včera říkala "bože, co budeme dělat, až se všichni potkáme, prozkoumáme všechny místnosti a všechno si řekneme", ale dneska už se zdá, že jsem notně podcenila připravenost tvůrců, a že to ve skutečnosti bude úplně o něčem jiném, než jsem si myslela. WTF? A ještě mě to naučilo psát spisovně :D

O co kráčí? Klub snílků se s Novým rokem přesunul z klubového blogu (kde mě to, přiznejme si, zase tolik netankovalo), na klubové fórum (kde mě to, přiznejme si, tankuje až moc). Záležitosti klubu mi tedy připadají pořád stejně... nudné? Nevím, jak to říct. Publikování fotek mě nebaví, na to mám blog, facebook a d/a a cpát to ještě někam jinam, to už mi je vysloveně proti srsti (nesnáším zahlcování internetu kopírovanými informacemi. Když už tady člověk je, tak má koukat, aby byl, žejo, a ne, aby všude cpal to samé). Jediné, co mě v tom klubu od začátku drželo, byl projekt Imaginárius, kde je každý týden zveřejněn nějaký fantasy nebo sci/fi obrázek (přesněji dva obrázky) vybraný právě z d/a, a jímž se má člověk nechat inspirovat a něco k němu sepsat nebo prostě jakkoli sesmolit. Tuhle záležitost poměrně často využívám jako inspiraci pro svoje poetické choutky a to mě na tom vážně baví, ale jinak? Jinak mě ten klub prostě zase tolik nebral.


Blogobrity mého srdce (meme, den 15.)

15. ledna 2012 v 18:39 | m. |  co se mi honí hlavou
Á, to je konečně otázka podle mého gusta! :) Tak směle do trochy tý reklamy. Kdo že je tu to moje nej?

Abyss, protože je to knihomolka a hlavně důsledný recenzista, čímž by mohla jít příkladem všem nám ostatním lemrám, co si sice tu a tam něco přečteme, ale že bysme to nějak sepsali, to teda ne. Navíc se u ní pořád něco děje, hlavně mě fascinuje, kde furt bere nápady na ty fajn soutěže. Taková kulturní osvěta, to je nesmírně záslužná činnost, za kterou si zaslouží deset bludišťáků, o pěknym funkčnim designu ani nemluvě.

Bels, protože mi kdysi přilnula k srdci a pořád tam nějak je. Bez ní by to tu prostě nebylo ono.

Citová prostitutka, protože je unikátně otevřená a anonymní. Tu otevřenost by jí mohl kdekdo závidět a u mě za to má nesmírný sympatie, protože jsem zastáncem přesně tohohle druhu psaní a vyjadřování. Když se jí chce stavět blog na tom, že má opar na prdeli nebo že má strach z toho či tamtoho, tak ať to sakra píše, tak intimně a otevřeně, jak jen to jde. Tohle umí málokdo, většina blogerů jen sní o tom, že takhle bude jednou psát, a komentuje ve stylu "jé, já bych chtěl umět bejt takhle otevřenej". 3D lidi pak naopak láteří, že to je strašný, takhle otevřeně o sobě a o druhých psát a že by se dotyčná měla stydět. Což mimochodem slyším dost často i na sebe a to si přitom srovnejte ty moje ubohý výlevy s intimitou CP. Hadr proti tomu, co dělá se svým blogem ona. A za to jí patří všechny hvězdičky světa. A navíc to zbytečně neokecává, ty články mají unikátní koncept, kterej nenarušuje a vždycky je v tom něco zajímavýho. Nenuceně, ne uměle, prostě píše články s myšlenkou. Když myšlenka neni, tak nepíše. No to je úplně neuvěřitelně awesome. Taky podle toho pak ta úroveň blogu vypadá.


Můj den v heslech (meme, den 12. a taky trochu 13., 14.)

15. ledna 2012 v 17:56 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak vzhledem k tomu, že můj volnej den by si vystačil se spánek a zevling, sáhnu raději po dnu pracovním. To bude nejspíš zajímavější.


Na ostří nože (věnováno Klubu snílků)

12. ledna 2012 v 19:39 | m. |  poesie
Tanec mezi dvěma světy
kde jsem já, mi řekni, kde ty
Kde je něco, je i cože
my dva, pod námi vratké lože

tančíme na ostří nože


www.imvu.com

Pěkně našlápnutý leden

12. ledna 2012 v 17:47 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak že bych taky napsala něco z vlastní tykve a nejen na popud Cirratina meme?

Protože ne že by nebylo co psát. Tak třeba čím se teď nejvíc zabývám:
  • Cirratino meme XD
  • Klub snílků
  • práce
Meme mě baví. Ne všechny body mi sedí, ale o tom to taky je, najít si v každém z nich něco, co mi sedět bude. Ty články nejsou dokonalý, to ani zdaleka, z většiny z nich nemám zas až takovou radost, ale co. Nemusim bejt dokonalej bloger, tady nejde o ego a o to, aby si tu z toho všichni sedli na zadek, jako spíš o to, abych psala a aby byla nějaká ta debata. Pozornější čtenáři si možná všimli, že jsem přeskočila bod číslo deset - první láska a polibek. Nic v tom nehledejte, je to prostě proto, že si tyhle věci nepamatuju. Těch lásek bylo tolik, že se to nedá popsat, ty první platonické pro mě dnes už nic neznamenají, o té první opětované se mi zrovna teď nechce psát, protože ten člověk mě neskutečně nasral a zklamal, a první polibek? To si prostě fakt nepamatuju, nedá se svítit.


Dělitel (věnováno Klubu Snílků)

12. ledna 2012 v 16:05 | m. |  poesie
Sám sobě kreslím okovy
věším je na ruce, na nohy
Sám svojí klece leštím mříže
pak naříkám pod vahou svého kříže
Stíny, co sám dal jsem do obrazů
a čelisti žití plné kazů
co sladkostmi jsem si způsobil
Jen temná a temnější údobí
mě pod krkem drží a svírají
Já lkám a přitom potají
aby to nikdo neviděl
jsem sám svého života kreslitel

jsem sám zlomků svých dělitel


Přehrávače by kupovaly... Soundgarden (Cirratino meme, den jedenáctý)

11. ledna 2012 v 20:02 | m. |  co se mi honí hlavou
Zadání je easy - nastavte přehrávač na náhodný výběr a napište prvních deset skladeb, které vám zahraje. Tak se na to podíváme...


O spokojenosti (aneb Cirratino meme, den osmý a devátý)

11. ledna 2012 v 17:47 | m. |  co se mi honí hlavou
Kdy jsem byla nejvíc spokojená se svým životem? Myslím, že to bylo během pobytu v Anglii. Tam, tehdy, jsem přišla na to, že jsem někdo úplně jinej než jsem si myslela, že mám skrytý vlohy na věci, o nichž se mi ani nezdálo, a že mám prostě obecně na mnohem víc než na mizernej život v týhle nepochopitelný zablácený louži jménem Česká republika. První tejdny byly krušný, o tom žádná, bylo mi tak zle a měla jsem takovej strach, že se to nedá ani popsat, ale když jsem si zvykla a pochopila, jak co chodí, bylo mi tam najednou zatraceně dobře.

Nejen že to místo, ta kultura jsou naprosto úchvatný a že jsem tam do toho totálně zamilovala, odloučení od rodiny, přátel a vůbec všeho, co jsem znala, na mě mělo neskutečně dobrej vliv. Fakt, že jsem odtamtud odjela a už se nevrátila (teda ne to, že jsem odjela, ale ten zatím neuskutečněnej návrat) považuju za největší chybu svýho života, protože mi tam prostě bylo dobře a dařilo se mi. Byla jsem to já, taková, jaká bych měla bejt. S naprosto běžnýma denníma starostma, který skončily ve chvíli, kdy jsem přijela domů z práce, tak, jak to má bejt. Věřím, že kdybych se do stejnýho místa se stejnýma povinnostma vrátila teď, naprosto bych to tam ovládla. Už žádnej strach z věcí, který mě tam děsily předtím, jako třeba jazyková bariéra, strach obsluhovat lidi, mluvit s lidma, jet autobusem nebo se zeptat na cestu, byla bych prostě děsně awesome a věřím, že bych byla i mnohem otevřenější, takže bych si snáz udělala přátele.

Jediná otázka teda je, co mě tady vlastně sakra drží? A druhá, důležitější, kdy si konečně uvědomím, že odjet znovu do Anglie by bylo to nejlepší, co bych pro sebe mohla udělat? Kdy o tom konečně přestanu jen mluvit a udělám to?

Pravdou je, že kdyby za mnou teď přišel někdo z mých známých, kdokoli, s tím, že tam na pár měsíců odjíždí za prací a že hledá někoho sebou, neváhala bych. Jela bych hned. To jen že jsem takovej srábek, tak se sama neodhodlám, ale kdyby mě k tomu někdo hecnul, kdyby někdo jel se mnou? Okamžitě jdu balit, kámo, jak mně se po Anglii stejská, to se nedá vypovědět.

-

Otázka číslo dvě, v jakou budoucnost pro sebe doufám, s tím úzce souvisí. Doufám, že se naučím dělat rozhodnutí nadnárodního významu, že se nebudu plácat v týhle mrňavý zemičce, v tomhle svym mrňavym, globálně naprosto nedůležitym životě, a že se zase jednou odvážu. Protože to je skutečně to nejlepší, co pro sebe může člověk, kterej neni spokojenej se svym životem, udělat. To, co tam za hranicema najdete, okolo sebe i uvnitř sebe, to se nedá zaplatit žádnejma penězma. Zjistíte, že jste někdo úplně jinej než jak se znáte, že dokážete neskutečný věci, když vás nesvazujou vaše stereotypní představy a vůbec, že tam venku je úplně jinej svět, svět, kterej nezná ty vaše běžný, nikdy nekončící a neustále vás ubíjející problémy. Tam prostě neexistujou, tam je něco úplně jinýho.

A tak doufám, že se mi podaří se odsud odvázat, jen ještě aspoň jednou, abych si ověřila tohle svoje přesvědčení, a že odjedu a budu pokračovat v tom parádním životě, kterej jsem opustila vpodstatě jenom ze stesku a ze strachu, že přijdu o svůj život, když přitom tam jsem právě jedině měla šanci nějakej život začít, nějakej můj život, nesouvisející s čímkoli, co mě do tý doby učil svět kolem mě, co mi nutil a v jakejch opratích mě držel. Kdepak svoboda, já blbec se musela do těch opratí vrátit, abych si mohla spokojeně točit palcema, jak dobře jsem to vymyslela, zatímco se budu krčit v kleci neznalosti a jednoho životního fiaska za druhým, pod rouškou naprosté slepoty a omezenosti, kde si myslím, bůhvíjak se nemám, ale ve skutečnosti trpím jako zvíře. Jediná, největší otázka mého života, zůstává pořád stejná - proč si to všechno proboha dělám? Tím spíš, že vím, že to není jediná cesta. To jsem vážně takovej masochista? Nebo mám strach mít se dobře? Proč si ubližuju, když tady vůbec nemusim bejt, když mám ty možnosti, o nichž se minulým generacím ani nesnilo, když si ve skutečnosti můžu dělat naprosto co chci? Na to kdyby mi někdo odpověděl...

Drak a lev (aneb Cirratino meme, den sedmý)

7. ledna 2012 v 17:52 | m. |  co se mi honí hlavou
Jsem neuhasitelný oheň, střed veškeré energie. Udatné, statečné, hrdinské srdce. Jsem pravda a světlo, panuji nad mocí a slávou. Má přítomnost rozptyluje tmavá mračna. Jsem povolán k tomu, abych podroboval osudy. Jsem drak...

Už jsem o tom psala mockrát, ale pro potřeby meméčka to klidně ráda zopakuju - brát všechny tyhlety horosklopičiny doslova je nebetyčná blbost, ale kdybyste náhodou potřebovali najít někoho, na koho by ty charakteristiky seděly, tak tady mě máte. Jsem lev a podle čínského horoskopu drak k tomu. To máte hned dvě totálně "královská", sebestředná a ohnivá znamení, no tak ještě abych byla nějaká puťka nudná introvertní, žejo (aspoň že se mám na co vymlouvat) :D


30krát já (aneb Cirratino meme, den šestý)

6. ledna 2012 v 20:03 | m. |  co se mi honí hlavou
Tenhle soupis jsem napsala už před pár lety a kupodivu většina z toho pořád sedí (co nesedělo, to jsem odstranila), takže proč to nepoužít. Nevím, jestli vám to bude připadat dostatečně zajímavý, ale zase co je mi po vás, tohle je můj blog, že jo :D

Tákže:


Umřít či ne... (aneb Cirratino meme, den pátý)

6. ledna 2012 v 19:02 | m. |  co se mi honí hlavou
Okamžik, kdy jsem se chtěla zabít? A kterej máte na mysli?

Problém je v tom, že některým věcem v životě přikládáme příliš velkou váhu a když o ně pak přijdeme (nebo jsme je nikdy neměli), stává se pro nás život téměř nesnesitelným. Těch momentů bylo konkrétně v mym životě hned několik, bojovala jsem s tím už od puberty a musím říct, že nejednou mě od toho dělilo pouze srabáctví, strach z fyzický bolesti a z umírání. To až později se k tomu přidaly i další argumenty proti, co mě od toho uchránily. Ale nebylo to snadný.


O náboženství (aka Cirratino meme, den čtvrtý)

4. ledna 2012 v 19:40 | m. |  co se mi honí hlavou
No to máte jednoduchý. My, lidi, potřebujeme ve všem vidět smysl. Všechno musí mít svoje vysvětlení, všechno musí mít důvody a příčiny, jinak jsme zmatení. Čím hloubavější jsme typy, čím víc přemýšlíme o životě a o tom, čeho chceme dosáhnout, tím víc ten smysl ve všem hledáme a když nás někdo nutí dělat něco, co ho podle nás nemá, trpíme.

A taky jsme ovce. Ať už si o sobě myslíme, co chceme, drtivá většina je nás totálně stejných, zabývá se stejnýmu problémy a věcmi a má potřebu se někam zařadit. Vyznávat nějaké náboženství, to je jako přidat se k nějakému klubu. Na světě je spousta různých klubů, z nichž každý má svůj vlastní způsob vysvětlování světa a jeho fungování. A všechny tyhle kluby mají svou pomyslnou facebook stránku, kam můžete přijít, přečíst si, o čom to je, a dát "like", když vám to dává smysl.

Co já a náboženství? No jeje. I já hledám ve všem smysl, a to setsakra hodně, i já trpím jak zvíře, když mám dělat nesmyslnou práci, i já vyznávám nějaké hodnoty. Nedokážu se ale stoprocentně oddat jen jednomu směru, protože jsem člověk proměnlivý a vím, že každou vteřinu můžou být věci jinak. A taky že jsou, a tak se v tomhle prostě nevážu a neřadím. Říkíám o sobě, že jsem pohan, protože tíhnu ke Keltské mytologii a symbolice, je mi vlastní spousta myšlenek, které spadají pod buddhismus, a podepsala bych se i pod většinu bodů satanistického devatera. Ale v co skutečně věřím?

Jednou z hlavních otázek, ne-li tou nejhlavnější každého náboženství, je "co je bůh". Jak vypadá. Jaký je. Abych se tedy definovala, můj bůh je velice proměnlivý. Jednou může být takový, jindy jiný, a někdy tam taky nemusí být vůbec. Je to Ultimate Chopper, zkráceně UCho, protože všechno zmákne. Má smysl pro humor. Má svoje záměry. Ale nechává lidem svobodnou vůli, protože bez ní by vůbec nic smysl nemělo.

Můj bůh není jedinou nadpřirozenou bytostí, která může všechno. Věřím i v něco, co můžeme zjednodušeně nazvat anděly - ve všelijaké bytosti různých podob a záměrů, které jsou pořád kolem nás a mohou nám tu a tam pomoct, tu a tam uškodit, jak se jim chce nebo nechce - a někdy to ani samy neovládají, ale každopádně tu jsou a působí na nás. Mezi nimi je můj "andělíček, můj strážníček", kterému jsem před lety dala podobu dlouhovlasé ženy (ve skutečnosti je to hermafrodit, pohlaví nemá, ale když ho kreslím, je to žena) a říkám mu Siniphae. Ale má různá jména a viz výše, i různé podoby. Když opravdu vroucně potřebuju, aby stál při mě, tak to udělá, ale nepřichází proto, aby mě tahal z bryndy. Jen abych nebyla sama, až se z ní budu vykydávat.

Můj bůh je trochu zlomyslný a rozhodně není všechnozamězařizující. Poslechne si mě, ale čeká spíš na to, až sama v myšlenkách dojdu k tomu, že si musím pomoct sama. Učí mě samostatnosti. A občas je s ním docela prdel.

Moje vlastní náboženství se kromě těchhle bytostí skládá i z tisíců principů, které mají původ v tom či onom známějším náboženství, v té či oné filozofii, a dohromady to tvoří základy pro všechno, co si o tomhle světě myslím, pro budování jakékoli teorie smyslu mého života. Je to systém, na jehož základě si vysvětluju všechno, co se mně i druhým děje. A je to tudíž věc pro mou existenci zcela nezbytná. Je-li tohle náboženství, pak si neumím představit člověka, který žádné nemá. "A to bych ráda viděla toho smělce..." Ne, fakt. Všichni v něco věří. Musí. Jinak bychom nemohli fungovat.

Kterak jsme o Silvestru zametali (aneb Cirratino meme, den třetí)

3. ledna 2012 v 17:44 | m. |  co se mi honí hlavou
Obecně vzato nesnáším všechny ty svátky a události, o nichž se něco "musí". Musí se držet smutek, musí se nosit bílá, musí se zachovávat určité dekorum atd atd. Nemám ráda tu trapnou povinnost dávat někomu dárky jen proto, že se zrovna narodil v den s určitým datem nebo jen proto, že jsou Vánoce. Ale jeden z těchhle předsudků přece jenom dodržuju i já sama, a sice že minimálně na toho Silvestra se člověk prostě musí sejít s bandou přátel a zkalit se jako prase :)

The Puttytribe