Out of body experience. Zn.: Permanentní.

5. prosince 2011 v 18:43 | m.
Někdy se prostě člověk musí sám sebe ptát, kde že se to ztratila jeho podstata, jeho vlastní já. Jelo na dovolenou? Odletělo do nebe? Umřelo? A když je pryč, kdo to sakra je v mym těle?

Čím to je, že tyhle pocity prožívám pořád dokola? Není to zdaleka jen někdy, kdy mě tyhle věci napadají, je to každej zatracenej den mýho života a mně to - nezlobte se na mě - prostě nepřijde normální. Je to nějaká deprese? Neschopnost přizpůsobit se faktu, že moje dětství skončilo a že už se nevrátí, že je třeba pojmout všechnu tu zodpovědnost a dřinu, která mi tím pádem byla vložena na záda a kterou ze mě nikdo nesejme řekněme příštích padesát, šedesát let? Nebo krize mladého věku? Vážně, co je to?

Proč mám rok co rok, měsíc co měsíc, den co den silnější pocit, že tohle nejsem já? Že všechno, co dělám, je úplně naruby? Špatně? Že takhle ten svůj život vůbec žít nemám, že to je jen nějaká podivná verze reality, jako sen, z nějž se máte probudit a říct si fuj, takhle bych svůj život zahodit nechtěla... jenže to probuzení nepřichází a já ztrácím rok za rokem a k smrti mě to děsí.

Mám pocit, že se všechno děje někde mimo mě, že se mě to netýká nebo že do toho nejsem schopna zasáhnout. Mám pocit, že se vezu na skluzavce, smýká to se mnou ze strany na stranu a všechno, co během té doby udělám, skončí katastrofou. Strhávám přitom lidi, co se mi třeba snaží pomoct nebo šli prostě jen náhodou kolem, a oni se na mě koukají jako proboha, co je s tou holkou špatně, je normální? A já se jen dál válim po zemi, neschopná vstát, neschopná pochopit, proč se na mě koukají jako na debila, a oni si dál ťukají na čela.

Skoro to vypadá, jako by se mi na obzoru rýsoval novej vztah. Říkám skoro, protože jsem z toho zmatená. Jako by se tu ten vztah odehrával beze mě. Přišlo to odnikud, najednou to tu je a jako by se mě nikdo neptal, jestli se toho vůbec chci účastnit. A taky že asi neptal. A já nejsem schopná říct moment, moment, nechte mě popadnout dech a udělat rozhodnutí. Vezu se jako ve snu a nejsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Cítím, že to všechno dopadne strašně špatně, ale nevím, proč to tak cítím. Nevím, co se to vlastně děje, a jako obvykle v takových chvílích, nechávám situaci, aby se nějak vyvinula. Čekám na moment, kdy to všechno začne dávat smysl. Ale on nějak nepřichází.

A navíc se nevyhnu srovnávání. Už nikdy se nevyhnu srovnávání s Ním (no dobře, mějte si mě za patetickou blbku, ale chtě nechtě to pro mě vždycky bude On s velkym ó...). On, kterej jedinej mi dával smysl. S nímž jediným se všechno to nemožno v mym světě proměnilo na docela normální záležitosti všedního dne a nic nebyl problém. Všechno bylo v cajku. A já byla já. Vrátí se to někdy? Nebo už nadosmrti budu existovat takhle nicotně, mimo svoje tělo, ztracená kdesi v prostoru, zatímco lidi se mi budou dívat do očí a mě tam už neuvidí? Poznám ještě vůbec někdy ten pocit jako že všechno je jak má být nebo budu do konce svých dnů hibernovat pod tou maskou, kterou mi moje podvědomí vytvořilo před rokem a půl jako obrannou linii pro to moje dolámaný srdce? Já, která se celej život do někoho zamilovávala, tak samovolně jako když dejcháte, a která si neuměla představit jedinej den v životě bez lásky, se už víc než rok musím ptát, budu ještě někdy schopná normálně milovat?

*

Moje kolegyně Mumla je kráva nad krávy. Tentokrát se pro změnu provalilo, že napsala kolegyni Jedničce odchod ve čtyři hodiny, ačkoli přibližně ve dvě byl na krámě člověk z vedení a nenašel ji tam - pochopitelně, už byla doma. A každej normální člověk by jí pak napsal odchod podle reálu, aby to nebylo podezřelý, ale ona holt asi neni normální. Jako bysme toho i tak neměly dost, teď nás ještě budou dennodenně kontrolovat, v kolik odcházíme. A ke všemu se to musí dít zrovna v době, kdy potřebuju mít vedoucího dobře naloženýho, protože z něj chci vyrazit prachy. Pche. Prachy. Už se s nima loučím, takhle z něj nedostanu ani korunu. Jak jsem řekla, je to kráva.

*

A co když je to všechno správně? Co když tohle všechno je jen nevyhnutelným důsledkem mého pokroku na poli poznání? Co když jsem pochopila, že žádné neexistuje, a tudíž jsem nadobro ztratila možnost nějaké mít? Co když jsem už jednou procitnula, jen jsem na to - jako na spoustu jiných věcí - zapomněla a teď se nějaká moje část brání? Moje ego, co nechce být ztraceno, protože nic není tak hrůzostrašné jako čelit prázdnotě z poznání, že nic není a nikdy nebylo. Že všechny naše vzpomínky, všechno to, na čem kdy stála celá naše existence - a to je prokrista šíleně moc! - prostě vůbec nic neznamenalo? Že to všechno bylo úplně jinak, než jak si to pamatujeme, a že je to hlavně úplně jedno?

Nic není důležité. Jen tento okamžik. Jak krásně ta slova zní. Ale co když jsem nebyla připravená získat tenhle okamžik? Co když jsem si neuvědomovala, že získáním jeho ztratím všechny ty předchozí a všechny budoucí? Už neumím myslet na minulost, vidím ji zamlženě. A nevidím ani budoucnost, ne takovou, jakou bych chtěla. Ani ta přítomnost není tak zářná, protože ji prožívám jen v mrákotách. Sice si ji bolestně uvědomuju, ale asi jako vězeň ve vlastním těle, se svázanýma rukama a roubíkem v puse. Jediné, co můžu, je křičet do éteru, ale dobře vím, že to neuslyší nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Není nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Jen nějaký zázrak, jehož podobu si neumím ani představit a pomalu ztrácím naději, že něco takového vůbec může existovat. Něco, co by se tu prostě jen tak zjevilo a všechna kolečka by zapadla do sebe. Díra by byla zahojená. Kdepak. Nic takového není. No redemption for me.
 


Komentáře

1 Jane Jane | Web | 5. prosince 2011 v 19:49 | Reagovat

To srovnávání znám, ale já už taky přišla na to, že se jednou prostě objeví někdo, kdo sice není jako On, ale má oproti Němu jednu výhodu: neopustí mě ;) :D

2 Křesťan Křesťan | E-mail | Web | 5. prosince 2011 v 19:54 | Reagovat

Tak na krámě? Taky dělám ,,na krámě". U nás to bohužel nejde jen tak si zmizwet. Safra, a jak bych to potřeboval, občas. Třeba dnes.

3 Lili Lili | 6. prosince 2011 v 12:25 | Reagovat

,,Náhodou'' jsem v podobné situaci. Zdánlivě. Zmítám se někde v meziprostoru a ještě nedávno jsem měla silný pocit, že jestli se nestane nějaký zázrak, nevydržím ve svým životě už ani minutu. Bohužel (nebo bohudík) je to stejně většinou nakonec tak, že když nepřichází žádný zázrak, musíš se stát zázrakem sama sobě. Na chvíli se zastavit (u mě ta chvíle obnášela pár parádně prořvanejch dní) a uvědomit si, co přesně chceš se svým životem udělat, proč se cítíš, tak jak se cítíš a sebrat odvahu a změnit ho. I kdyby to mělo bolet, i kdyby to mělo přinést oběti, i kdybys jen věděla co chceš teď, ale neměla ponětí, co bude potom a viděla jen jednu velkou propast. Když nemáš co ztratit, proč neskočit

4 Dana Svobodová Dana Svobodová | Web | 6. prosince 2011 v 15:05 | Reagovat

Ježíš tě dokáže od tvého trápení a masky osvobodit když ho nahlas vyznáš za svého Pána a spasitele a poprosíš o odpuštění hříchů tvůj život se změní. Poslechni si naše rádio Hlas http://radiohlas.cz/  Bůh ti žehnej

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe