Běžný deníčkový zápis, jak jinak

12. prosince 2011 v 20:21 | m. |  co se mi honí hlavou
Ježiš, já tak nesnáším, jak všechny ty články na téma týdne začínají slovy "XY. Tak, co si představíte pod pojmem XY. Někdo si představí bla bla, pro někoho to znamená... " bla bla, a tak dále. To je prostě furt stejný! Nemohla bych to všechno procházet. Ne dlouhodobě. Zbláznila bych se. A byla bych na ty lidi strašně, strašně hnusná.

Co se jinak děje. Jinak nic. Minulej tejden byl náročnej, sice jsem měla krátkej, ale čtvrtek byl šílenej den. Už kolem poledne mi začaly docházet věci, obzvlášť lahůdky, který zrovna lidi jako na potvoru nejvíc brali. Jelikož jsem ten den čekala kontrolu od vedoucího, bylo to dost nervy-trhající, sledovat, jak vám to mizí pod rukama a vy s tim nemůžete nic dělat. Nakonec jsem musela na chvíli zavřít a přivyrobit aspoň nějaký celozrnný bagety, což je to jediný, co mi tam tou dobou zbylo, a bylo to dost pitomý, mít tam jednu polici chlebíčků, jednu polici jenom bagety a pak dvě police prázdno. Ale vedoucí na to kupodivu nic neřekl a dokonce se mi na tom povedlo nadělat i dost velkou tržbu, jelikož zrovna ty bagety jsou dost drahý. Bože, tohle je příšernej článek, neměla bych začít znova?


Pátek jsem prospala. Večer to vypadalo, že půjdeme s Dendou na jedno, ale byly jsme líný vystrčit prdel z baráku, a tak se nekonalo.

Šly jsme místo toho v sobotu a to už se k nám přidalo víc lidí. Bylo to nezvykle příjemný a po neskutečně dlouhý době jsme navštívili Popo. Nesmírně osvěžující, vydat se zase jednou do tak známýho prostředí, který mám navíc za rohem od baráku. Na závěr jsme se ještě ve třech důkladně prošli po Vinohradech (zima jak blázen, ale naše důkladná ožralost nám zabránila to vnímat). Připomněla jsem si, jaký to bejvalo dva roky zpátky. Poprvý od tý doby jsem si na to vzpomněla. Bylo to krásný. Neskutečně dobře se mi usínalo.

Včera jsme pak s mámou byly v Alze a dělaly nějaký ty vánoční nákupy. Těšim se na Ježíška, muhaha :) Ale mám toho ještě nechutně moc k shánění a nevim, kdy to budu shánět. Neni čas.

Večer jsem pak po dlouhý době mluvila s V., po icq. Chvílema to vypadalo, jako by se nikdy nic nestalo. Byl to pro mě trochu šok, už jsem nevěřila, že by se něco takovýho mohlo stát, že bychom spolu skutečně mohli mluvit takhle normálně, bez tlaku, bez stresu. Pravda, jenom chvílema, ale přesto. Naplnilo mě to novou nadějí, nadějí, že ještě není všechno ztraceno, a že se možná jednou, za pár let, přece jenom zahojím. Aspoň trochu. A to jsou rozhodně lepší vyhlídky, než jaký jsem měla doposud.

Dneska jsem v práci vydržela nezvykle dlouho, na to, že mám salátovej. Normálně bych odcházela už kolem poledne, ale tentokrát jsem tam hnila do čtyř přesně, poctivě, tak jak to má bejt. Nevim, jestli to zejtra vydržim stejně, dost o tom pochybuju. A ve středu už vůbec. Ale to tam budu s Jedničkou, ta mě tam tak dlouho držet nebude. A na druhou stranu zrovna s ní se mi tam pracuje mnohem líp. Ale zatím se snažím nějak vycházet s Mumlou. Však už tam dlouho nebude. A i když mě příšerně sere (dneska neustále mlela o tom, jak připravuje výpověď a jak potom bude tejden spát a bude za náma chodit v devět ráno jako že právě vstala a jak že se máme, no prostě že nás bude chodit prudit a posmívat se nám. Jako bychom to snad potřebovaly, už tak se držíme jen tak tak, ještě toho trochu), je fakt, že po jejím odchodu opět nastanou krušné časy. Další nováčci, další školení, znovu všechno vysvětlovat, respektive poslouchat, jak jim to vysvětluje baba zaučovačka (už postý to slyšet v jejím nuuuuuudnym, nekonečně zdloooooouhavym a pokaždý deeeeelšim a deeeelšim podání, panebože, já nechci!), a při tom všem se vyrovnávat nejen se svýma běžnýma starostma, ale i s tím, že nováček nebude umět objednávat, nebude umět to či tamto a my mu budeme muset bejt pořád po ruce. Jako by nestačilo, že toho má člověk sám dost. Vážně, tohle je dost náročná práce i když si hledíš jen toho svýho, ještě dohlížet na někoho novýho a přitom se ho snažit neodradit, aby taky hned neodešel. Jebne mi.

Dneska jsem ovšem snad poprvý za celou tu dobu měla sílu přemejšlet o další práci. A v podstatě jsem si jistá, že budu hledat zejména kavárny. Nejsem si jistá, proč jsem se doteď vyhejbala číšničení, ale něco mi řiká, že už se tomu vyhejbat nebudu. A že by to mohla bejt procházka růžovym sadem, po tomhle. Každopádně budu asi vždycky chtít dělat někde u kafe. Ať už to bude nějaký relaxační centrum, prodejna nebo stravovna, jak tam nebudou mít kafe, tak to nebude to pravý ořechový. Ne že bych to kafe nějak moc pila (pravda, dneska jsem vyžahla asi tři hrnky v jedný půlhodině), ale prostě tak nějak vyžaduju jeho přítomnost a vůni. Divný.

Jsem trochu rozmrzelá (no dobře, hodně rozmrzelá) z toho, že mi babička vykradla moje nejlepší nápady na letošní dárky. Fakt mě to nasralo a hlavně nejsem moc schopná vymyslet něco dalšího, takhle narychlo. Chytám nerva. Snažím se všechno naplánovat tak, abych to dobře stihla, ale pořád mám pocit, že na to vůbec nemám čas a zároveň jako by to bylo někde v nedohlednu. Příští víkend. Fuj, zvedá se mi z toho kejbl. Sváteční pohoda mě prostě ještě nedostihla, zatím jsem spíš ve fázi nervování se.

Nestlé mrouská, Allegra se cítí zanedbaná, Melsie o sobě skoro nedává vědět a Oliva byla v pátek na druhý operaci. Sotva se jí zahojily stehy, bulka na boku se jí vrátila a během jedinýho týdne dorostla do neuvěřitelnejch rozměrů. Rakovina, a to příšerně agresivní. Máma se nakonec rozhodla dát tomu ještě jednu šanci, asi taky neni schopná jen tak Olivu odepsat, když jí v podstatě nic neni. U Melisy to bylo neskutečně těžký rozhodnutí, a to prosim byla několik měsíců na odpis, bylo jí zle, nedala na sebe sáhnout a zjevně jí to bolelo. Jenže Oliva? Tý prostě nic neni. Je stejná, je v pohodě, stejně plachá, stejně přítulná, když ji nikdo nevyruší, jako vždycky. Na to se nedá koukat. A nikdo neví, co bude dál. Vet jí s tou bulkou vzal prej i kus svalu, takže může kulhat. Zatím jsem si nevšimla. Ale hlavně - co bude dál? Zase se jí to za tejden vrátí? A co když jo? Potřetí už do toho máma nepůjde. To ji prostě jen tak necháme navěky uspat? Jak mám sakra tohle přežít? Na kolik kusů se dá srdce rozervat, aniž by ztratilo schopnost tlouct?

Už jsem zmínila pokroky na poli citovém? Asi ještě ne. Pak mi dovolte, abych vám připomněla Pana Potetovaného. Ano, je to k nevíře, ale přece jenom jsme se trochu pohnuli z místa. Trochu. Ale nejsem si jistá, jestli správným směrem, a navíc je to zatim v tak okrajových začátcích, že si z toho zatím ani netroufám dělat závěry. A navíc mi to celý přijde takový divný, ale prosimvás kdy mně něco nepřijde divný.

Nesnáším, když mě příšerně bolej oči a chce se mi hrozně spát, ale nechce se mi jít spát. To znáte? To je děs, co? A nechce se mi ani jít do vany, protože jakmile tam budu, zase si začnu pouštět vodu na hlavu a pak se budu muset fénovat, a taky mám na něco chuť a nevim na co, hergot já nesnášim tuhle hnusnou pošmournou zimu!

A je to vůbec možný, že jsem od září vůbec nefotila? No to je přímo otřesné O.o
 


Komentáře

1 anazuz04 anazuz04 | Web | 12. prosince 2011 v 20:53 | Reagovat

Ahoj, můžu se zeptat, kde pracuješ? Dneska jsem na tvůj blog narazila prvně, tak omluv mou neznalost:)

2 Kačka Rek. Kačka Rek. | Web | 12. prosince 2011 v 22:47 | Reagovat

S těma Vánočníma dárkama mi povídej :-( Chtěla bych něco koupit všem, ale nemám moc peněz, takže to asi dopadne s menšíma věcma... snad i to potěší :-)

3 m. m. | Web | 13. prosince 2011 v 17:52 | Reagovat

[1]: V pekařství.

[Smazaný komentář] Tohle jsem řešila vloni a vlastně i předloni. A nakonec to i tak dopadlo dobře. Když máš nápad a víš kam jít, můžeš nakoupit i za stovku na člověka pěkný věci. Já sice letos mám peníze, ale i tak vybírám věci v určitý předem daný hodnotě, dávám si třeba na jednoho člověka tři kila limit. No, pravda, letos to dopadne jinak, protože se na spoustu věcí budeme skládat. V podstatě si skoro každej vybral nějakej dost drahej dárek, takže třeba na mámu letos prásknu nějaký čtyři litry, protože od nás všech dostane nějakou šíleně drahou speciální židli k počítači, a na bráchu to bude podobný, na toho se zase skládám s tátou. Peníze ovšem nejsou všechno, vloni jsem ty dárky aspoň osobně všechny vybírala a vymejšlela, tentokrát se jedná z většiny o věci, který vymyslel někdo jinej a já se budu jen finančně podílet.

4 m. m. | Web | 13. prosince 2011 v 17:53 | Reagovat

Co furt maj se smazanym komentářem, hergot... tenhle jsem nemazala O.o

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe