Řekněme, že zítra umírám

14. listopadu 2011 v 21:27 | m. |  co se mi honí hlavou
Představte si, že byste měli zejtra umřít. Dopoledne. Pár hodin po tom, co vstanete, takže byste neměli moc času něco udělat. Vlastně, tohle by byl váš poslední večer na světě, vaše poslední chvíle k tomu, abyste něco udělali. Co by to bylo?


Já bych se okamžitě sebrala a jela bych za L. Vytáhla bych ho z baráku a přiměla ho, aby mě aspoň jednou, naposledy nechal ho obejmout. Přiměla bych ho pochopit, že jsem tu vždycky chtěla bejt pro něj, i když o to nestál. Že ho mám a vždycky budu mít ráda. Že by se na mě vždycky mohl spolehnout, kdyby to potřeboval. Nic víc si nepřeju, než bejt tu pro něj, až si bude chtít promluvit. Nebo jen mlčet ve dvou. Day or night.

Napsala bych dopis pro J. Řekla bych mu, že je to úžasnej kluk a ať na to nikdy nezapomíná. Že mi už roky nebylo tak dobře jako v jeho společnosti. Že jestli to v něm někdo nevidí, tak je to věčná škoda, protože já to vidim a on si zaslouží, aby si ho lidi víc vážili. Měli by vědět, jak je úžasnej.

Zavolala bych samozřejmě i M. Abych jí řekla, že jsem nikdy neměla lepší kamarádku než je ona. Že všechno, co vím o přátelství, mám od ní. Že je to člověk, kterýho si ze všech lidí na světě nejvíc vážím a kterýho mám za největšího vzora. Že vědomí, že někde, v nějaký podobě existuje, je pro mě ta nejdůležitější věc vůbec a že si nedokážu ani představit, že bych měla žít bez její přítomnosti na týhle planetě. Že pro mě znamená víc, než umím slovy vyjádřit.

Chtěla bych taky říct T. a A., jakou jsou pro mě inspirací. Jak mi s nima je dobře, ačkoli nejsme nijak zvlášťní přátelé a ačkoli se asi chovám jako naprostej kretén, když je vidím, protože z nějakýho důvodu se v jejich přítomnosti jinak chovat neumim. Je to jako když se do někoho bláznivě zamilujete a kdykoli s nim mluvíte, plácáte nesmysly a chováte se jako idiot. Asi jsem se do nich prostě zamilovala. Ti dva jsou úžasní a je nádherný vidět, že se dva tak skvělý lidi našli.

Poděkovala bych K. za veškerou její podporu během středoškolních let i poté, jelikož někdo jako já prostě někoho, jako je ona, zoufale potřebuje. Držím jí palce, ať se jí v životě podaří všechno, co si zamane. A víte co? Já tomu věřím, protože ona na to ze všech lidí, co znám, nejvíc má. Je to borka neskutečná.

Řekla bych B., že mě mrzí, že jsem mu nemohla dát to, co by si přál. Je to jako umět číst myšlenky a trpět tím, že jim nemůžete vyhovět. Bella. Jacob. Here we go again.

Řekla bych taky K., že je to skvělá ženská. Že jsem ji vždycky milovala a že mě mrzí, jak jsme dopadly. Že už jedna pro druhou neexistujeme. Že ty roky strávené po jejím boku mě z větší části udělaly tím, čím jsem. A že to je super.

Řekla bych T., že i ona je mnohem báječnější, než si uvědomuje. Ale dokud se nenaučí alespoň čas od času ztratit tu masku perfektnosti, kterou si před lety vytvořila a s níž postupem času tak dokonale splynula, tak si nejspíš nevrzne. A když jo, tak to stejně nebude ono.

Řekla bych A., že ji mám ráda. Někteří ji můžou mít za blonďatou blbku, nebo se můžou pohoršovat nad tím, jak se někdy pitomě chová, ale to je právě ono. Přátelství tyhle věci vidí a jsou mu tak nějak fuk. Jo, tak má svý mouchy, a co? Vy je snad nemáte? Pokrytci... Já ji mám ráda a jsem vděčná za to, že jsem ji poznala.

A pak je tu V. Báječnej kluk, strašná škoda, že jsme nikdy neměli šanci nějak víc se spolu bavit, protože těch pár okamžiků, kdy k tomu došlo, bylo naprosto kouzelnejch. Ten kluk má na víc, než si dokáže představit. A je to právě on a jemu podobní, co mi dávají naději, co mi dávají vědět, že to má smysl, bojovat. Protože dokud takoví budou mezi námi, život má smysl.

A P. Jak jen mě mrzí, že jsme ztratili kontakt. Toho kluka jsem roky milovala a to poslední léto, léto s černejma rozcuchanejma vlasama a děsně dárk imydží, to bylo prostě úžasný, sledovat, jak se ke mně najednou, po těch letech choval. Díky tomu jsem pochopila, že i s klukama se dá mluvit a že už si nikdy nemusim připadat jako že mě neberou a že jsem totální outsider. Že to dokážu. A taky jsem to dokázala. Nemůžu uvěřit, jak moc jsem se od těch dob změnila, pokud jde o komunikaci s mužským pokolením. Myslím, že za to vděčím jemu.

A jela bych za babi, abych jí objala. Asi bych jí nedokázala nic říct, na to je pro mě příliš důležitá, i když to tak nevypadá vzhledem k tomu, jak málo se vídáme. Ale vím svoje.

A brácha. Ten blbec, co zkurví všechno, co mu přijde pod ruku. Chtěla bych, aby věděl, jak moc pro mě znamenal, i když jsem ho svým způsobem nenáviděla. Takovým tím sesterským způsobem. Ale stejně, chtěla bych, aby věděl, jak jsem kvůli němu brečela do polštáře, když na něj ve vedlejším pokoji naši řvali kvůli průserům ve škole. Jak jsem se modlila, aby ho už nechali bejt. Jak mi ho bylo líto. Jak jsem chtěla, aby se tak přestal chovat, pro svoje vlastní dobro. A zároveň jak jsem ráda, že nastavil laťku tak nízko. Díky němu jsem měla šanci bejt, alespoň pokud jde o školu, tím dobrým potomkem. Mám pocit, že jen tohle vědomí mě udrželo stranou všech sebevražedných myšlenek. Kdybych měla během puberty problém ještě na tomhle poli, nemusela jsem to ustát. I tak to bylo dost náročný.

Ten pocit, že musíte lidem něco říct, něco jim sdělit. Předat jim poselství, lusknout jim prstem před obličejem, aby se vzbudili a pochopili, že maj na víc. Že se chovaj jako hovada a zbytečně plýtvaj energií na to, aby udrželi svoje pečlivě střežený masky na místě, aby náhodou nikdo nepoznal, co je pod nima. Proč to dělaj? K čemu to je, starat se o to, co si o vás vaše okolí myslí? Většinu z vás miluju víc, než si dokážete představit, a já vám to ani nemůžu říct, protože byste to buď nepochopili, nebo nepřijali, nebo byste to pochopili špatně, protože někteří prostě nechápou, že je na světě víc druhů lásky. Že někdy můžete toužit po něčí přítomnosti, přát mu všechno dobré a tiše pro něj trpět, aniž by v tom byl nějakej romantickej podtext nebo tak něco.

Chtěla bych, aby se všichni probudili a uvědomili si, na čem záleží. Aby se přestali chovat tak strojeně, aby se celej náš svět aspoň na chvilku stal tím balkónem, kam se během slušně rozjetý párty vydáte utéct před vším tím veselím a alkoholem, kterej vás děsně otupuje, a kde se potkáte s někým, koho jste vlastně nikdy moc neznali, a najednou zjistíte, že on tam přišel ze stejnýho důvodu, že je to člověk jako vy a že je v něm mnohem víc, než jste si mysleli. Najednou jste si tak blízko. Tyhle momenty mi chybí a přála bych si, aby přetrvávaly. Aby se člověk nemusel probudit do toho hnusnýho rána, na němž není ani zdaleka nejhorší ta kocovina, ale spíš zjištění, že ten dotyčnej si váš rozhovor buď nepamatuje, nebo to pro něj nebylo tak inspirativní a vzácný jako pro vás a rozhodl se dělat, že se to nikdy nestalo. Proč musíme pořád dělat, jako by se něco tak úžasnýho nedělo? Proč se musíme pořád přetvařovat?

Proč musíme mít blogy - místa, kde můžeme říkat pravdu celému světu do očí? Proč mu to do těch očí prostě nemůžeme říct rovnou?
 


Komentáře

1 Skříteček2 Skříteček2 | Web | 14. listopadu 2011 v 21:46 | Reagovat

Blogy jsou formou terapie, častokrát lepší, než deníky, které si přečtou jen dva lidé... Na blozích si jich to přečte víc a snad to se lidem líbí... Že to můžou vykřičet do světa. :-)

2 Petr H Petr H | E-mail | Web | 14. listopadu 2011 v 21:46 | Reagovat

Nádherný článek, smutně pravdivý, o nás, o životě. Kéž bychom dokázali žít tak, jako by byl každý náš den poslední. Pak by nebylo třeba přetvářky... Tedy - snad.

3 m. m. | Web | 14. listopadu 2011 v 21:51 | Reagovat

[1]: Nojo, ale kdyby lidi uměli mluvit o svých pocitech a zároveň poslouchat, co říkají druzí, pak bychom blogy nepotřebovali. Kdyby chtěl člověk někomu něco říct, prostě by to řekl.

4 BuffynQa » btvsweb BuffynQa » btvsweb | Web | 14. listopadu 2011 v 21:58 | Reagovat

Takový už je bohužel náš svět . A já si myslím že ani bez blogu by se skoro nic nezměnilo,taková je doba . A život není svině, pokavad ho umíš žít :) a využít svích šancí, ne ?!

5 Julie de Dejvice Julie de Dejvice | Web | 14. listopadu 2011 v 21:58 | Reagovat

parádní a naprosto geniální. kurva málo si za normálního běhu dní uvědomujem, jak skvělý kolem sebe máme lidi

6 Alisa Alisa | Web | 14. listopadu 2011 v 22:00 | Reagovat

Pretože to nakoniec ani povedať nechceme . Je nad ľudský sily väčšiny rozprávať a zároveň počúvať pocity druhých . Nerozprávať je proste k všeobecnej spokojnosti spoločnosti . :)

7 m. m. | Web | 14. listopadu 2011 v 22:07 | Reagovat

[6]: A to je právě omyl. Není to nad lidský síly! Jenže my jsme líní se tím zabývat. Dát si tu práci. Poslouchat a zajímat se. Protože to je strašně náročný a nemusí to bejt vždycky příjemný a to mi nemáme rádi. Nechceme si kazit den tím, že bychom někomu dovolili, aby nás zasáhl svým vyprávěním. Sama to občas dělám, nezajímám se a nechci to poslouchat, protože jsem příliš unavená vlastníma problémama a nechci, aby mě někdo dorážel ještě těma svýma. A to je přece strašný, ne?

8 Obayo Obayo | Web | 14. listopadu 2011 v 22:15 | Reagovat

Tak tohle....mě dostalo. je to dobrá uvaha, myslím že nad tím taky popřemýšlím.... Sama nevím proč jsem si blog založila, z prvu to byla jen naděje,že si můj milovaný Ex ten blog jednou najde a přečte si co pro mě znamenal a co pro mě znamená ale později mi došlo,že toho bude asi víc, mám potřebu některým lidem říct, co pro mě znamenají ale jsem dost slabá na to to udělat. možná proto ten blog mám,ale tak kdo ví. Jinak taky se časti nezajímám, neposlouchám a ani nechci, ale potom si sednu a začnu přemýšlet nad tím proč to dělám.... myslím že tenhle tvůj článek bych označila nejlepším článkem který jsem dneska četla a to jsem jich přečetla už velkou hromadu.

9 phoenix phoenix | Web | 14. listopadu 2011 v 22:32 | Reagovat

blogy jsou začátek toho, co ve světě chybí. Někdo se s virtuálnem spokojí a někdo se snaží to všechno přenést i do všech ostatních části života.
Nádherný článek. Díky za každé nové ráno...

10 Ta Obyčejná Ta Obyčejná | Web | 14. listopadu 2011 v 22:38 | Reagovat

Tenhle článek je vážně super. Je dobrý se nad tim zamejšlet. Já bych asi neudělala tolik věcí. Nejdřív bych asi mluvila se všema z rodiny, řekla bych mámě ať toho nechá, potom bych šla ven. Procházela bych se tou ztmavlou vesnicí kde žiju, stavila bych se u R. a řekla bych jí to všechno co si říkáme jenom za opila. Možná bych zašla i a T., abych mu mohla říct, že to hroznej trouba a že i přesto všechno je můj asi nejlepší klučičí kamarád, chtěla bych ho ušetřit toho, že sem si umřela bez nějakýho vyřešení naší situace. Naposled bych pohladila naše psiska a potom bych udělala něco hrozně sobeckýho. Nebo něco co sem se bála udělat, protože sem se bála toho co si lidi budou myslet. Na malou chvíli bych přestalaa brát ohledy. Sakra..dlouhej komentář. Ale prostě mě to nutí k zamyšlení, klobouček ;)

11 Tubecat Tubecat | Web | 14. listopadu 2011 v 22:52 | Reagovat

Jak to čtu, zjišťuji, že jsem zlý.

Já bych všechny lidi v abecedě postupně poslal na nepěkná místa...

12 Obayo Obayo | Web | 14. listopadu 2011 v 23:08 | Reagovat

[11]: taky dobré řešení :D už skoro hodinu nad tím přemýšlím, a myslím že bych taky hodně lidí nějak poslala, nebo jim provesla to samé co oni mě.

13 werewolf's spirit werewolf's spirit | Web | 14. listopadu 2011 v 23:10 | Reagovat

tyhle seznamy si v hlavě sepisuju poslední dobou hodně často... je moc dobře, že si uvědomuješ, co pro tebe tvoje okolí znamená. Kéž by si to takhle uvědomovali všichni...myslím, že jsi hodně citlivá a empatická bytost, která by se nejraději rozdala (teda, takhle na mě ten článek a celý tvůj blog působí)
podle mě jsou tz blogy od toho, aby se lidi měli kam vypsat a mimoděk skrze komentáře  zjistili, že v tom nejsou samy, utříbili si myšlenky,...říct tak důležitejm lidem tolik věcí by měl jednou každej, jenže u většiny není čas, situace ani odvaha ( nebo je tu podvědomí strach z reakce druhé osoby)

14 Lili Lili | 14. listopadu 2011 v 23:25 | Reagovat

A proč to neuděláš?

Já vím, že jsi vypsala důvody proč ne, ale na mínění lidí tak moc nezáleží. Pokud to chceš udělat, udělej to pro sebe. Řekni jim to do očí, řekni, jak moc je máš ráda, protože... co kdyby to nebyly jen slova. Co kdybys zítra vážně umřela.. Líp se umírá s tím, že jsi udělala blbost, než s tím, co jsi nikdy nestihla udělat, protože ses bála.

Lidi nejde přesvědčit. Můžeš jim dát svůj pohled na svět a ukázat jim jinou cestu, ale jestli a kdy na ni vykročí, je vždycky jen na nich.

15 m. m. | Web | 15. listopadu 2011 v 10:35 | Reagovat

[14]: Neudělám, protože mám tu zkušenost, že většina lidí tyhle věci neumí přijímat. K ničemu by to nebylo. Asi jsem příliš velkej srab, než abych znovu čelila jejich nechápavejm pohledům a zklamání z toho, že mě vůbec nepochopili. Radši se z toho prostě vybleju tady a budu se těšit naivní představou, jak jim to řikám a oni jsou rádi...

[11]: Ne že bych takový lidi ve svym okolí taky neměla, ale mám pocit, že v těch posledních chvílích bych se spíš chtěla zabejvat těma, co si to zasloužej, než těma, co mě kdy nasrali. Ti mi za to tak nějak nestojej.

16 ramy ramy | Web | 15. listopadu 2011 v 21:11 | Reagovat

Úžasný, silný a emotívny článok, dokonca ma teraz núti rozmýšlať nad tým, čo a komu by som povedala, odkázala, alebo dala ja. Je naozaj smutné, že nie sme schopný povedať to čo chceme a býť tým kým chceme a pritom by nám to mohlo urobiť takú radosť a možno aj niekomu inému. Sme proste zbabelci.. aj ja som. žial.

17 Angela Angela | Web | 15. listopadu 2011 v 21:17 | Reagovat

Občas si také v hlavě projíždím dopisy na rozloučenou, ale vždycky to nějak tak skončí u toho, že se nemusím nikomu ospravedlňovat. Že vlastně ani nemám nikomu co říct, protože to nikdy předtím slyšet nechtěl, protože to přeslechl, protože mě neposlouchal. Nutí mě to přemýšlet nad tím, že se vlastně nemám s kým loučit, možná by se ani netrápili pro můj odchod... Občas mám prostě chuť skočit a dívat se pak z výšky, s kým to hnulo...

18 Anon Anon | Web | 16. listopadu 2011 v 11:30 | Reagovat

Je ťažké uvedomiť si, že jediní za kým by som šla by boli moji rodičia. Otec, aby som mu povedala, že ho nemám rada preto, lebo je ten, kto zarába peniaze aj keď už žijú oddelene.  A za mamou, aby som ju objala lebo ju bude bolieť, keď tu už nebudeme.

19 D. D. | 16. listopadu 2011 v 17:59 | Reagovat

[15]: nikdy nemůžeme vědět jistě, co se druhému honí hlavou. A koneckonců, kdybychom pořád jen brali ohled na ostatní... (tak skončíme všichni jako trosky...)
Kdybych se dověděla, že zítra umírám, tak bych ucítila úlevu - že už žádnou starost nemusím řešit, ani to, že jsem někomu neřekla, co pro mě znamená/l. Že už vypadnu z toho věčnýho kolotoče nových a nových nesplněných přání a tužeb.
Ale z nějakýho důvodu mi nikdo neoznámil, že zítra umřu.

20 dungeonmaster dungeonmaster | E-mail | 18. listopadu 2011 v 14:00 | Reagovat

:D 12

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe