Blog versus realita - dokážou vás vaši reální přátelé přijmout jako blogera? Dokážou to pochopit?

25. října 2011 v 2:49 | m. |  co se mi honí hlavou
Jak jen vysvětlit někomu, kdo nikdy nežil blogovym životem tak jako vy, kdo nikdy nepatřil do blogerský komunity a nechápal, že vůbec existuje takovej druh lidí, co pro vás ten blog znamená?

A vůbec, otázka na blogery - co pro vás ten blog znamená? Já ho mám jako takovej svůj ventil. Jako každý správný ímo jsem prostě zažila pár temnejch období a dodneška jsem se toho úplně nezbavila, byť to už nemívá tak dlouhý trvání. A jako každý správný ímo cítím silnou potřebu o tom někomu říct. Ne někomu konkrétnímu, protože konkrétní lidi nikdy neposlouchaj, maj spoustu vlastních starostí a nejsou schopni stát po vašem boku 24/7, kdykoli vás vyslechnout a pochopit, ale prostě jen tak do vesmíru. Plénu. Někomu abstraktnímu, kdo se v tom možná sám najde a bude vědět, o čem mluvíte. A ty roky blogaření prověřily, že to tak skutečně funguje. Že se vždycky najde člověk, kterej s váma bude na jedný vlně - protože každej má to svoje a každej občas potřebuje slyšet, že je na tom někdo podobně. Stovky lidí mi za ty roky pomohly tím, co psali na svých blozích. A čím otevřeněji a upřímněji to psali, tím víc to bylo prospěšný. A tak jsem si řekla, že nebudu lhát. K čemu máte deník, když do něj nenapíšete, co skutečně cítíte? A ten blog je trochu jako deník. Ne ve smyslu toho, co jste kdy dělali, kdo tam byl a co vám řekl, spíš je to vaše emocionální zrcadlo. Někdo je to dost ošklivej pohled, ale hej, s tím se zkrátka počítá. Některý lidi prostě neuměj psát jenom "koupila jsem si nový botičky, tralala", když ve skutečnosti se cítěj pod psa. Nemaj pocit, že by to k něčemu bylo.

Já prostě musím psát, co cítím. A psala jsem to tu už stokrát, že to neznamená, že by se to mělo brát doslova. Výlevy jsou výlevy. Nejsou to vaše životní stanoviska, jsou to momenty slabosti. Lidi, co tohle nechápou, by to tu prostě vůbec neměli číst. A taky že někteří byli natolik odvážní, že se rozhodli to nečíst. A těm jsem vděčná. Protože to jsou lidi, co vás na základě těch nejhorších článků, který jste vyplodili, budou soudit. Přečtou si o vašich nejhorších nočních můrách a obavách - protože jste tak bláhoví, abyste je veřejně publikovali - a rozhodnou se, že jste monstrum. Dychtivě hltaj každej novej článek, kterej je plnej sebepitvajících a světabolnejch canců, jen proto, aby vás vzápětí mohli soudit a psát vám, jak jste strašně ubohý, jak nevíte nic o světě a jaký jste chudinky, že se v tom tak patláte. Jako by se oni sami nikdy v ničem nepatlali. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem, že?

Nikdy jsem netvrdila, že po přečtení mých článků si o mně všichni mají myslet, jak jsem úžasná. Vždycky jsem si ale stála za tím, co jsem tu říkala. V ten moment, kdy jsem ten kterej článek psala, to bylo zapotřebí. Pro nějakej můj vnitřní důvod. Ne jako vzkaz pro někoho, koho bych chtěla nasrat nebo urazit - takhle jsem to nikdy nemyslela! A ti, co mě znaj, a myslím tím opravdu znaj, tohle vědí a nikdy by si nic z toho, co se tu na sebe dočtou, nevykládali tak, jak to třeba podávám - špatně. Protože vědí, že takovej člověk prostě nejsem. Za svý opravdový přátele bych třeba umřela, a to ne jen tak z hecu nebo protože je cool to hlásat, ale protože si to zaslouží tím, jak mě znají a jak mě přesto mají rádi. Jak mě nesoudí. Jak nepitvají každý moje slovo, protože pravda, to by bylo na dlouho, já jsem příšernej stěžoválek. Jenže on má každej něco.

To, co jsem psala včera nebo před měsíce, ale není něco, co by mělo být vytesáno do kamene jako moje životní motto. Byl to výlev, nic víc. A dneska už to vůbec nemusí platit.

Prej jsem téma číslo jedna. Prej jsem nasrala celou partu a mělo by mě to hrozně zajímat. Proč? Protože mě mají zajímat lidi, co mě drbou za mými zády? Lidi, co jsou schopní vás odepsat na základě toho, jak se chováte, když jste na dně? Lidi, který vůbec obecně hrozně baví bavit se hnusně o druhých v jejich nepřítomnosti? Že mě někdo sere? A co má bejt? Tak to řeknu tomu člověku, maximálně si na to párkrát zanadávám v jeho nepřítomnosti, protože mi to ujede, ale abych celej večer seděla u stolu nebo u netu a řešila, jaká je to svině, že támhle někde na internetu píše o tom, jak ji všichni sereme? A co má jako bejt? Ať si píše, co chce, když jí to pomůže. Když o mně někdo napíše nebo řekne něco hnusnýho, tak začnu přemýšlet nad tím, proč na toho člověka tak působím. A ne abych automaticky prohlásila, že je to vůl nebo že si na mě zased. Samozřejmě záleží na podání, ale kdybych byla v partě, kde jeden člověk začne mluvit o tom, jak ho ta parta ničí, tak ho budu setsakra poslouchat, co řiká. Nevim, takovej je holt můj přístup.

Tohle píšu úplně ze stejnýho důvodu. Jako potvrzení toho, jaký mám kolem sebe lidi. A samozřejmě nemluvím o všech, aby si zase někdo nemyslel, že házím všechny do jednoho pytle. Říkám to vždycky, že mám v životě i pár světlých výjimek. A vždycky se taky snažím o to, aby o tom věděli. Že jsou pro mě něčím výjimeční. Že kdyby něco potřebovali, cokoli, tak jsem tady, stačí říct, zavolat, zastavit se, požádat... nejsem ten typ člověka, co si vyslechne něčí požádání o pomoc a vysměje se mu do ksichtu. Myslím, že ať už jsem jakkoli nesnesitelná, když na mě přijdou depky, tohle mi nikdo vytýkat nemůže.

A taky mi řekli, že jsem arogantní. Nevím, tohle ať posoudí někdo jinej, ale je mi jasný, že v určitých chvílích tak můžu působit. Ale zase, znám řadu blogerů, kteří působí mnohem hůř a přesto jsou to skvělý lidi a v mnohých ohledech jsou to pro mě vzory. Nikdy bych jim pro to nenadávala do kreténů a krav. Možná někteří víte, které mám na mysli. Jsou to dobří blogeři. Patří to prostě k jejich způsobu vyjadřovaní, ale tak nějak víte, že to nemyslí zle. A to ani já. Nemyslím si, že lidi jsou kreténi. Nejsem nevděčná k těm, co se všemožně snaží mi pomoct ze sraček. Trpím jen lítostí nad tím, jak se lidi k sobě obecně chovaj. A samozřejmě tedy i nad tím, jak se mnozí chovaj ke mně. Mimojiné jak si budou hrát na kamarády a na nejlepší partu a přitom všichni vědí, že ten nesnáší toho, ta nemůže ani cítit tu, vzájemně se pomlouvají (hlavně teda holky) kdykoli to příležitost dovolí, a pak se na facebooku domlouvají, kdy zas půjdou na pivo a zapařit. Nejsem na ně nasraná, není to moje věc, ale nechápu, že jim to vyhovuje. Mně to samozřejmě občas, jen tak dočasně, baví taky, prostě se vyblbnout, ale říkat takovým lidem přátelé? Když se vzájemně skoro ani neznáte a panujou tam takovýhle poměry? A ať mě někdo z nich zkusí zase soudit. Většina z nich, kdyby na to měla trochu větší koule, by byla schopná si přiznat, že si myslí totéž. Vím to, nejednou jsme o tom mluvili.

Jenže zase - nepíšu to tady jako vzkaz pro ně. Upřímně doufám, že nikdo z nich tohle nijak detailně nečte. Ne proto, že bych se styděla za svoje názory, ale proto, že jsem si už několikrát ověřila, že je nepochopí tím správným způsobem. Budou si myslet, že se nad ně povyšuju nebo že je mám všechny za debily, což nemám. Zrovna v jedný partě, kterou mám na mysli (ačkoli tohle všechno myslím navzdory přesvědčení některých hodně obecně a trápí mě to u spousty dalších lidí), mám spoustu lidí hodně ráda a mrzí mě, když se dozvím, že mě drbou. Ne proto že bych se z toho hodlala nějak skládat, ale protože mě to na ně prostě mrzí, že jsou takoví.

Tenhle blog neni místo, kde mám bejt děsně cool a k zbláznění vtipná. No někdy se možná zadaří, ale spíš ho mám na ty pocity, co je občas třeba vypustit na povrch, beze strachu, že to někoho poděsí nebo pohorší. Teda bejvávalo, dneska už to holt neni ono. Ale zase stěhovat? Ne, děkuji. Anonymita mi nikdy dlouho nevydržela, a to mi věřte, že jsem se snažila. Ale je fakt, že je ten život tak nějak jednodušší, když vás vaši známí neukamenujou za každej článek, kterej se byť jen tváří, že by mohl bejt o nich. (Člověk by samozřejmě mohl namítnout, že to je jejich problém, že se v tom viděj, a že na tom tudíž asi něco bude, but then again, nejsem zlá mrcha. Aspoň většinou ne). Ovšem nestojím poprvé před otázkou: čeho se zbavit? Blogu nebo známých, co vás kvůli němu nemají rádi? Stojí za to takoví lidé?

Anyway, je čas jít spát. A doufat, že se věci zase uklidní, tak jako už mnohokrát. Bojovat o přátelství je věc náročná, ale já jsem přece jen ochotná, v rámci svých možností. Jestli budou i oni, to je ovšem otázka. Jestli to pochopí. Jestli to budou chtít pochopit.
 


Komentáře

1 bludickka bludickka | Web | 25. října 2011 v 5:27 | Reagovat

O tom že si píšu blog ví asi tak tři až čtyři lidi. Nikdo ale nezná odkaz. Zatím. Někdo naléhá a asi to budu muset prozradit. A v mazání historie stejně nejsem úplně důmyslná. Takže tam stejně nemůžu psát úplně ty nejniternější pocity, protože bych rozhodně nechtěla aby se je dozvěděli ti co mě znají a ti kterým bych je říct nechtěla nebo nemohla

2 Taychi Taychi | Web | 25. října 2011 v 6:24 | Reagovat

Sice jsem článek nepřečetla celý, dočtu ho až se vrátím ze školy ale asi tak: Při otázce proč zrovna ,,Taychi" od svých spolužáků říkám, protože jsem tak známá na internetu. Možná jestli se pídili, tak můj blog našli. Prezentuju se a cvičím se v projevu. Tak nějak se mi zdá že mám nad nimi navrch. Nepařím počítačové hry vždy když přijdu ze školy, prostě si povídám a píšu. Pár lidí o mém blogu ví i ze třídy, jeden ví že něco existuje, tomu jsem řekla no...jo ale už asi tři roky nebloguju(haha :D) a další ho čte každej den a musím uznat že mě občas dokáže vytočit jak spolu voláme přes skype a on moje články začne nahlas předčítat. Rudnu jako rajče, jakoby se za svoji prezentaci styděla. Blog je něco čím jsem se proslavila, ale ne jako LVnebo NS, prostě moje názory...

3 Tabitha ren Moore Tabitha ren Moore | Web | 25. října 2011 v 9:09 | Reagovat

To že mám blog vědělo na střední hodně lidí, ale jeho adresu znalo lidí tak pět a chodili na něj jen občas.Když jsem napsala článek, který se nějakým způsobem znelíbil holce z vedlejšího oboru, hodila si odkaz na zed a hned jsem tam měla celou třídu, což se mi dvakrát nelíbilo, měla jsem pocit, že mi lezou do věcí až moc, protože tam občas píšu něco o sobě ale hlavně svoje názory, ale přežila jsem to.Blog mám už skoro 7 let, takže jsem zvyklá na ledascos, i na to že na něj narazil otčím a podobně.Díky blogu jsem poznala hodně věcí a hodně lidí, je to takový můj druhý svět, který mi obohatil realitu.Dokonce mi i hodně lidí říká jen Tai, což je moje netová přezdívka.Dokonce už tak dlouho, že slyšet svoje vlastní jméno je pro něco nezvyklého :D

4 Bels Vengeance Bels Vengeance | E-mail | Web | 25. října 2011 v 10:58 | Reagovat

Já tě vždycy obdivovala, jak se dokážeš o svém životě a událostech v něm rozepsat, ta upřímnost a tak, co se tvých zápisků (ať už je ti dobře, nebo zle) týče. Já už tohle vůbec neumím, ten strach, že si to někdo přečte a bude na mě házet špínu, nebo se urazí, nějak jsem se během pár měsíců zablokovala a uzavřela do sebe. Snad to jednou napravím ;)

5 Mary-Ane Mary-Ane | Web | 25. října 2011 v 11:05 | Reagovat

Tleskám, protože konečně někdo srozumitelně napsal co tak nějak cítím. Dřív o mém blogu vědělo pár lidí, dnes je to jenom má nejlepší kamarádka, která na něj občas chodí. Ostatní vědí, že bloguju, ale považují to za nejtrapnější činnost na světě. Já to naopak totálně miluju. Muluju to, že se můžu někam rozepsat o tom, co mě právě štve - proto jsou mé články plné překlepů, protože píšu v momentě. V okamžiku, kdy začnu přemýšlet, uvědomím si, že nechci psát, že si to třeba nikdo nepřečte, začínám být neupřímná a často celý článek smažu, protože, protože z něj je něco jiného, než jsem na začátku chtěla. Přišla jsem o "přátele", kteří mě pomlouvali, protože jsem si díky blogu utřídila, že takové lidi kolem sebe nechci a jsem tomu nehorázně vděčná...
Co pro mě ten blog znamená? Jsem to já v obale, který bych chtěla být já. Chtěla bych být jednoduchá, elegantní (jako se snažím mít svůj design) ale obsah je takový, jako jsem já - komplikovaná, výřečná, emotivní. Ano, když jsme na dně, brečím... Ne před lidmi, ale když je mi opravdu špatně, jako když moje sestra byla někde v drogovým rauši, brečela jsem i v autobuse a proto jsem dostala nálepku EMO... Nikdo se ale nezeptal, co se stalo... Proto jsem se rozhodla obklopit se lidmi, kteří se zeptají. Je jich málo, nepomlouvají mě hned, co odejdu, ale jsou tu pro mě...
A opět jsem se rozepsala... Ale je to skvělý článek, co jsi napsala!!!!

6 Deadly Destiny Deadly Destiny | Web | 25. října 2011 v 12:38 | Reagovat

Ne... nedokázala bych dát třeba na fb adresu svého blogu... a tak nějak to propojit. To by nešlo... Na blogu jsem upřímná... to lidé nemají rádi...

7 D. D. | 25. října 2011 v 16:23 | Reagovat

Přesně tak. Palec nahoru :) Na druhou stranu, dodám, že není blog jako blog - někdo to má jako čistě oficiální místo, kde prezentuje svoje názory, výrobky apod. - a někdo jako azyl, zemi nikoho, kde si prostě může postěžovat, jak ho ten den zase někdo/něco vytočil/o.

8 m. m. | Web | 25. října 2011 v 19:50 | Reagovat

1) Toho já právě nějak nejsem schopná, psát jen tak napůl, abych náhodou někoho neurazila nebo tak. Tím si člověk samozřejmě nadělá pár problémů, když to jeho reální přátelé nedokážou zpracovat, ale na druhou stranu mám pocit, že ti to ukáže, kdo jakej doopravdy je. Jestli se s ním o tom dá mluvit nebo jestli se na tebe prostě jen nasere a nebude s tebou najednou chtít mít nic společnýho. Přijde mi to jako takovej filtr na kamarády. Na ty, co uměj přijmout, co si o nich kdo myslí, a na ty, co to prostě neuměj. Nicméně nemyslím si, že bys někomu vyloženě musela dávat odkaz :) Je to tvůj blog, tvoje rozhodnutí, a jestli ho nechceš zveřejnit, tak to nedělej ;) Nikdo tě nemůže nutit. Nebo bych to udělala, ale varovala bych je, že se tam můžou dočíst věci, co se jim nemusej líbit. Pak budeš z obliga. Já to tak taky často dělám. Když píšu o někom konkrétním, hodim tam varování, že by to neměli číst lidi, co mě znaj. Jestli si to i tak přečtou a dotkne se jich to, jejich problém, to nebylo mým záměrem.

2) Já teda vyloženě nesnáším, pokud někdo cituje moje články v naší soukromý konverzaci. Jsou to mý nejniternější pocity a když je někdo používá proti mě, přijde mi to fakt hnusný. Já když se někomu odvolávám na to, co psal na blogu, dělám to jen když s ním chci souhlasit nebo mu říct, že to cítím stejně.

3) Jo, taky už jsem si s tím blogem zažila svoje, hlavně s tím předchozím. Nejhorší jsou na tohle asi příbuzní, ale teda kamarádi a spolužáci taky člověka občas umí potrápit :) JJ, taky je to pro mě druhej domov, ten internet. Myslím, že na to člověk musí bejt sám internetově založenej, aby to pochopil. Že pro někoho je to prostě důležitý a nejde jen tak s tím přestat, přestat blogovat, smazat to a podobně. To by bylo jako totálně popřít sám sebe a vyhodit z okna všechno, čím dosud byl, co si myslel a co řekl. Myslím, že to člověk může udělat jedině tehdy, kdy se k tomu sám svobodně rozhodne, protože se mu začnou příčit jeho vlastní slova z minulosti, ale udělat to pod tlakem? To si neumím představit. Smazat blog je navíc vždycky jako opouštět kus sám sebe, neni to jen "smazání nějaký webovky", je to mnohem niternější, jako pálit svý starý deníky nebo tak něco. Jako začínat novej život. To je něco, co se nedá dělat každej den.

4)  Zvláštní, jak tohle někoho  může dráždit a někdo jinej to může obdivovat. Já to hlavně neumím dělat jinak. Nemělo by to pro mě smysl, kdybych to nedělala tak "poctivě". Ale je to samozřejmě o zvyku, dřív jsem to taky neuměla tak důkladně, a někdy se taky při psaní článku bojím, jestli jsem nezašla už příliš daleko, jestli jsem nevypustila ven už příliš velkou temnotu. Protože lidi to neuměj zpracovat. Myslím, že hlavně proto, že si nejsou vědomi toho, že oni ji v sobě mají taky. Nebo to nechtějí vědět. Jsme naučení to potlačovat, neni to běžný, aby ze sebe lidi vydávali všechno, co cítí, takhle veřejně, a myslím, že spoustu lidí to děsí. Čas od času si sama musím připomínat, že to neni špatně, že je naopak třeba bejt ráda za to, že seš takový upřímnosti schopná, protože to neumí každej. Ale je to někdy těžký, koexistovat pak s lidma, co takhle nefungujou.

5)  Jo, to se mi stalo už kolikrát, že jsem něco napsala, ale měla jsem pocit, že to píšu příliš zaobaleně, tak jako že abych někoho neurazila. Pak jsem se naštvala, smazala jsem to nebo jsem to přepsala tak, jak to opravdu cítím. A pak se většinou ukáže, jak obrovskej je rozdíl mezi internetem a realitou. Na internetu se ti vyrojí komentáře ve stylu jak skvěle jsi to popsala a všichni ti fandí, tvoje reálný okolí se na tebe nasere a řekne, že seš jenom zamindrákovaná kráva nebo tak něco.  Je to fakt, je to čistka na lidi a je to dobře, že to děláme. Neměli bychom chtít mít kolem sebe lidi, co nás nedokážou přijmout se vší naší temnotou. A ani my sami bychom neměli chtít být takoví, abychom popírali, že ji v sobě máme.

"Jsem to já v obale, který bych chtěla být já. Chtěla bych být jednoduchá, elegantní (jako se snažím mít svůj design) ale obsah je takový, jako jsem já - komplikovaná, výřečná, emotivní. Ano, když jsme na dně, brečím... Ne před lidmi, ale když je mi opravdu špatně, jako když moje sestra byla někde v drogovým rauši, brečela jsem i v autobuse a proto jsem dostala nálepku EMO... Nikdo se ale nezeptal, co se stalo... Proto jsem se rozhodla obklopit se lidmi, kteří se zeptají. Je jich málo, nepomlouvají mě hned, co odejdu, ale jsou tu pro mě..." Kurně, to mi tak strašně mluví z duše...

6) To je strašně moc pravda. A je to škoda. Je to důvod, proč blogery neřadím mezi obyčejný lidi. Někdy si myslím, že "bloger" není tak docela reálnej člověk, spíš je to virtuální existence, internetovej subjekt, jednotka, odštěpená od jádra nějaký skutečný osobnosti, která si žije svým vlastním životem a zabývá se kolikrát úplně jinýma věcma, než její "reálná" obdoba, autor blogu. Aspoň sebe tak někdy vnímám. Ne že bych si v reále nestála za svýma názorama, ale je třeba umět to vnímat i odděleně. Mám pár přátel blogerů a jsou to vlastně dvě úrovně přátelství. Na blogu řešíme naše výlevy, články a pocity, o nichž jsme psali, v reále se bavíme o reálnym životě, co kdo dělá a jak se má. Prolíná se to, samozřejmě, ale málokdy naživo debatujeme o tom, co kde kdo na netu vyblil. Nebejvá to moc příjemný, bavit se tak niterně naživo. Myslim, že kdyby tohle lidi pochopili, bylo by to jednodušší. A nikdo by se nemusel se svym blogem skrejvat nebo se kontrolovat, co napíše, protože by se nemusel bát, že to na něj někdo někde vytáhne.

7) Jasně, každej má ten blog jinej, proto se to nedá škatulkovat, někdo to má fakt jako ímo vylejvárnu a někdo zas plný háčkovanejch deček. Co člověk, to unikát, u blogerů to jistě platí taky, určitě to není jako že všichni blogeři jsou na jedno brdo :) Ostatně i v rámci jednoho blogu kolikrát vidíš velký rozdíly. Taky jsem už na blozích zveřejňovala svý fotky nebo věci, co se mi líbily, i tady mám výběr z lookletu nebo píšu o knížkách, co jsem četla, prostě jen tak "lehčí kalibr". Ale řekla bych, že s postupem času se to čím dál tím víc omezuje jen na ty výlevy, protože na víc si nějak neumím najít čas. Což tomu blogu asi škodí, jinak by bylo určitě víc čtenářů i ohlasů, ale co, zase se do toho nebudu nutit, když se na to necejtim. Ovšem zamrzí to, když tě pak někdo, koho máš rád, osočí, že nic jinýho psát neumíš a že si furt jenom stěžuješ. I když si řekneš, co má bejt, od toho ten blog mám, stejně to zamrzí.

9 Mary-Ane Mary-Ane | Web | 26. října 2011 v 10:14 | Reagovat

[8]: Děkuju ti a citaci komentáře:) je to tak... Ale ty máš úžasnej blog... Natrefila jsem na něj už dřív, ale nesledovala ho. Včera jsem musela běžet do školy a nedala si pokoj, dokud jsem ho zase nenašla :D

10 D. D. | 26. října 2011 v 21:22 | Reagovat

[8]: Mě třeba ani moc nebaví číst "recenze" - pokud se nejedná o dílo, který mám ještě v živý paměti a které mě zaujalo (o věcech, na který se chystám, takový článku naopak zásadně nečtu). To už si radši přečtu nějaký výlev, člověka to svým způsobem "potěší", když ví, že není jedinej, kdo má problémy. Ale vždy záleží na stylu pisatele...

11 Taychi Taychi | Web | 30. října 2011 v 22:11 | Reagovat

[8]: On to nedělá ve zlým, to je takové to vytáčení ze srandy...a já ho zase opravuju, že neumí číst :D

12 m. m. | Web | 31. října 2011 v 16:06 | Reagovat

[11]: Jo, tak to jo :) Dloubání ze srandy se povoluje, ale nesmí se to přehánět. Jak mi někdo začne omílat o ksicht, co jsem kde napsala před týdnem nebo před měsícem, tak jdu pryč.

13 mishai mishai | Web | 2. listopadu 2011 v 10:49 | Reagovat

Z osobní zkušenosti vím, že lidé, co blog nemají, to skutečně nikdy nepochopí. Většina si myslí, že blogeři blogují jen proto, že se nemají komu svěřit, nemají okolo sebe dost lidí. S tím jako dlouholetý bloger souhlasit nemůžu.

14 m. m. | Web | 2. listopadu 2011 v 12:06 | Reagovat

[13]: S tím se taky setkávám. Někteří mě označují za introverta nebo se mi smějou, že nemám kamarády. To samozřejmě není pravda, jenže jsou věci, který se reálnýmu člověku říkají hůř, právě proto, že většina lidí nemá zájem poslouchat až tak niterný výlevy. Nevědí, co na to říct, nejsou na to zvyklí, nebo je to prostě vůbec nezajímá. Což se jim dá těžko vyčítat, taková je holt lidská povaha.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe