Říjen 2011

Na vyhlídce

31. října 2011 v 18:47 | m. |  poesie
Měsíc bez Měsíce
rok bez roku
už zase pálím svíce
a je mi do skoku

Už zas se Samhain slaví
a listí točí káčou
a ptáci popelaví
přes kaluže skáčou

Už zas mi šustí podzim
tiše pod nohama
zas teskním po předchozím
příští za horama

No jen se koukni, mámo,
na to panoráma

*

Kam ten svět spěje?

31. října 2011 v 18:18 | m.
Rádoby filozofická verze TT.

Já vám nevim, ale mě těch sedm miliard prostě netankuje. Asi jsem divná.

Dneska ráno jsem poslouchala rádio a každou hodinu tam běžely zprávy, kde děsně radostně oznamovali, že už nás jako je "sedm miliard!" a jupí a jánevim co a řikali to, jako by čekali, že člověk bouchne flašku šampusu, nafoukne frkačku a začne objímat všechny kolem sebe. Happy new year nebo co. A já si řikala - wtf? Co je na tom proboha tak dobrýho?

Já osobně z toho mám spíš hrůzu. Sedm miliard lidí! Chudák planeta. Samozřejmě se ve mně zase ozvala moje ekostránka, která si začala zoufat, kam tohle jenom povede. Vzbudilo to ve mně otázku, kam až to vlastně může vést. Planeta není nafukovací - kolik se nás sem vlastně může vejít, aniž bychom si šlapali na hlavy? Aniž bychom se zbláznili? A kolik nás ta planeta uživí? Jak dlouho to bude trvat, než se vyčerpají zdroje? Co budeme dělat potom? Najdeme náhradu za ropu? Najdeme způsob, jak donekonečna recyklovat pitnou vodu?

A člověk si taky musí říkat, jak je to proboha možný, že tolik lidí si tyhle otázky vůbec nepokládá. Že prostě přijde dom, rozsvítí světla ve třech pokojích, pustí bednu a jde telefonovat, zapne noťas a u toho pobíhá po bytě, fénuje si vlasy, vaří, třikrát zapomene na rychlovarnou konvici, takže jí vždycky musí zapnout znova, nebo se jde vykoupat a spotřebuje přitom plnou vanu vody, tedy přibližně tolik, kolik by stačilo na uvaření špaget pro celou školu. Prostě he? Co je to s těma lidma?

Samozřejmě neřikám, že já sama jsem nějakej andílek, v tomhle směru mám taky vroubků až hrůza. Ale snažím se. Aspoň trochu. A domnívám se, že každá minuta, o kterou si na to rozsvícený světlo ve vedlejším pokoji vzpomeneš dřív, je dobrá. Když si takhle vzpomene sto lidí denně, tak už to k něčemu musí bejt, no ne?

Stejně si ale myslim, že by nám bylo líp, kdyby nás bylo míň. Mějte si mě za rouhače nebo za maniaka, ale já skutečně sním o světě, v němž žije třeba jen miliarda, dvě miliardy lidí, a všichni mají co jíst. Všichni mají co dělat. Všichni tu mají nějaký smysl a když někdo odpadne, tak je to znát. Ne jako tady, kdy se ztrácej lidi a nikdo se to nikdy ani nedozví. Doufám, že jednou odjedu někam pryč z města, kde takovej pocit zažiju. Pocit z menšího množství lidí, pocit, že tě lidi okolo tebe vnímaj, že tě znaj, že si tě všimli, že máš nějakej svůj příběh. Tady v Práglu? Pche. Kolik lidí jste dneska potkali na ulici, v mhd, v krámě, v práci...? Kolik z nich jste zaznamenali?

Chtě nechtě se k tomuhle musím stavět spíš negativně. Nedokážu si prostě představit, že by nám těch sedm miliard k něčemu dobrýmu bylo. Ne že bych byla nějakej misantrop nebo co, člověk je podle mě úžasnej tvor, respektive tvor schopnej úžasnejch věcí, ale stejně - kde je nějakej meteorit, když ho ten člověk potřebuje?


Reminds me what to do before I'm dead

29. října 2011 v 12:59 | m.
Vzpomněla jsem si, proč mi Twilight, respektive New Moon byl tak blízkej. Snad nikde jinde jsem tolik nechápala hrdinovy/hrdinčiny pocity. Ta díra v hrudi, která se nedokázala zacelit, ta neschopnost žít, jen holá existence bez vnímání času a prostoru, bez vnímání okolního dění, bez zájmu o cokoli, bez schopnosti ten zájem v sobě vyvolat, katatonický povalování po posteli nebo postávání, dokud se nezačne stmívat a ty si uvědomíš, že už tam takhle ležíš asi několik hodin... no, řekněme, že vím, o čem je řeč.

A její vztah k Jacobovi? Kruci, jako by to psala za mě. Ví, co k ní cítí, ale ona k němu totéž cítit nedokáže. Nemůže, protože je děravá, rozbitá, a už to asi nikdy jinak nebude. Přesto je jí s ním tak dobře, cítí se díky němu zase naživu a protože je to sobecká mrcha, nedokáže ho od sebe odehnat, ačkoli má strach, že mu ublíží, když v tom bude pokračovat. Když mu bude dávat nějakou naději. Potřebuje, aby to pochopil, že to nejspíš jinak nebude. A on to naštěstí chápe.

A pak, když se Edward vrátí, je to jako by žádná díra nikdy neexistovala. Zkusila jsem si to představit, jak bych se cítila, kdyby to tak dopadlo i pro mě. S tím samozřejmě nepočítám, ale samozřejmě v to zároveň nikdy, aspoň nějakou titernou částí nepřestanu doufat.

Vůbec jsem přemýšlela, jak by se mi žilo, kdybych měla na očích ty krásný růžový brejle zamilovanosti. Mám pocit, že bych neměla vůbec žádný problémy. Zní to strašně jednoduše, až hloupě, ale pro mě byla zamilovanost vždycky naprosto základním pocitem. I když třeba nebyla opětovaná, objekt svýho zájmu jsem vždycky měla nablízku a to mi dávalo smysl žít, nějakým způsobem mě to uklidňovalo a nabíjelo. Teď to tak není. Nejsem zamilovaná do nikoho ve svém okolí a mám pocit, že se zamilovat nedokážu, právě kvůli tý díře. Jasně, u Myšáka se mi to povedlo, ale řekněme si narovinu, to jsem se zbláznila. Myslím, že to byl takovej dost zoufalej pokus mýho srdce o nápravu, takže se upnul k prvnímu podle něj vhodnýmu objektu. No, veeeelká chyba.

Zas mám krpet stres kvůli práci. Příští víkend potřebuju mít nutně volnej, pže jedeme s našima pryč, a dokud nám kolegyně předevčírem nedala výpověď, vycházelo to perfektně a měla jsem to zařízený. Nj, jenže teď už to jaksi nevychází a já se bojím, co z toho bude. Jak mám donutit vedoucího, aby mi dal volno ve chvíli, kdy naprosto nejsou lidi? Jasně, to neni můj problém, ale mám v ruce nějaký eso? Nemám. Že já blbka mu před těma pár týdnama normálně nedala lístek s dovolenkou. Byla bych za vodou, musel by se o to prostě nějak postarat. Bleh. Nesnáším tyhle stresy.

Poslouchám Queen of the damned sountrack. Nechápu, že mi to nechybělo, je to naprosto perfektní.

Night consumes light
And all I dread
Reminds me what to do before I'm dead

To see you
To touch you
To see you
To touch you

Myslím, že mě jen velmi málo dělí od smazání facebooku. Vážně, poslední dobou už se tam ani nikdo nesnaží dát dohromady nějakou akci, hospodu nebo kino, takže je mi vlastně k ničemu. Kolikrát se tam přihlásím, pár minut scrolluju novinky a pak si řeknu "co tady kruci dělám?". Ale ty věci, co bych radši dělala místo toho, k těm se nějak nemůžu přimět. Jít bruslit - s kým? Jít na procházku. Kam? A zase - s kým? Protože když půjdu sama, tak mi to tu depku akorát prohloubí. Měla bych dělat nějaký nezvyklý věci. Jít do zoo, jet na výlet, jet k někomu na chalupu, někam na hrad nebo prostě jen na okružní jízdu mhd po Praze, prostě udělat něco jinak. Budu si asi muset sama nakopat prdel, abych se k těm věcem donutila, protože to, jakým způsobem teď existuju, mi naprosto nevyhovuje. Moje mysl si možná svým způsobem lebedí zavřená v posteli, mimo lidi, s knihou nebo seriálem na netu, aniž bych s někým musela mluvit (protože je prostě podzim a tenhle spleen mám každej rok, takže mě to vůbec nepřekvapuje), ale zároveň vím, že takhle to nechci.

Včera jsem se přinutila jít na Vyšehrad s Andělem. A skoro mě to bolelo, jít tam ven a bejt mezi lidma. A skoro jsem to nevímala, jen už jsem zase chtěla bejt doma v posteli, zavřená a odříznutá. Jasně, na mou obranu, bylo mi špatně, strašně mě bolelo v zádech a v břiše, ale stejně. To už jsem vážně takovej introuš? S tím se musí něco udělat. Čajovna. Nová kniha. Staromák. Něco! No nic, jdu na chvilku dělat něco pro domácnost a pak se asi seberu a sjedu si zase do Luxoru. To je na tom to jediný dobrý, že se mi to všechno podaří obracet v návrat k četbě. Teď teda zrovna ten Twilight, ale předtím spousta jinejch věcí a taky mám rozečtenou Třetí vesmírnou Odysseu. Ačkoli mě netankuje tolik jako Ráma, toho nějak nemůžu sehnat. Asi si ho budu muset taky koupit, do Opatovský knihovny se mi nějak nechce, nevím ani, kde to tam je. Bože, já jsem tak pohodlná!

Blog versus realita - dokážou vás vaši reální přátelé přijmout jako blogera? Dokážou to pochopit?

25. října 2011 v 2:49 | m. |  co se mi honí hlavou
Jak jen vysvětlit někomu, kdo nikdy nežil blogovym životem tak jako vy, kdo nikdy nepatřil do blogerský komunity a nechápal, že vůbec existuje takovej druh lidí, co pro vás ten blog znamená?

A vůbec, otázka na blogery - co pro vás ten blog znamená? Já ho mám jako takovej svůj ventil. Jako každý správný ímo jsem prostě zažila pár temnejch období a dodneška jsem se toho úplně nezbavila, byť to už nemívá tak dlouhý trvání. A jako každý správný ímo cítím silnou potřebu o tom někomu říct. Ne někomu konkrétnímu, protože konkrétní lidi nikdy neposlouchaj, maj spoustu vlastních starostí a nejsou schopni stát po vašem boku 24/7, kdykoli vás vyslechnout a pochopit, ale prostě jen tak do vesmíru. Plénu. Někomu abstraktnímu, kdo se v tom možná sám najde a bude vědět, o čem mluvíte. A ty roky blogaření prověřily, že to tak skutečně funguje. Že se vždycky najde člověk, kterej s váma bude na jedný vlně - protože každej má to svoje a každej občas potřebuje slyšet, že je na tom někdo podobně. Stovky lidí mi za ty roky pomohly tím, co psali na svých blozích. A čím otevřeněji a upřímněji to psali, tím víc to bylo prospěšný. A tak jsem si řekla, že nebudu lhát. K čemu máte deník, když do něj nenapíšete, co skutečně cítíte? A ten blog je trochu jako deník. Ne ve smyslu toho, co jste kdy dělali, kdo tam byl a co vám řekl, spíš je to vaše emocionální zrcadlo. Někdo je to dost ošklivej pohled, ale hej, s tím se zkrátka počítá. Některý lidi prostě neuměj psát jenom "koupila jsem si nový botičky, tralala", když ve skutečnosti se cítěj pod psa. Nemaj pocit, že by to k něčemu bylo.

Já prostě musím psát, co cítím. A psala jsem to tu už stokrát, že to neznamená, že by se to mělo brát doslova. Výlevy jsou výlevy. Nejsou to vaše životní stanoviska, jsou to momenty slabosti. Lidi, co tohle nechápou, by to tu prostě vůbec neměli číst. A taky že někteří byli natolik odvážní, že se rozhodli to nečíst. A těm jsem vděčná. Protože to jsou lidi, co vás na základě těch nejhorších článků, který jste vyplodili, budou soudit. Přečtou si o vašich nejhorších nočních můrách a obavách - protože jste tak bláhoví, abyste je veřejně publikovali - a rozhodnou se, že jste monstrum. Dychtivě hltaj každej novej článek, kterej je plnej sebepitvajících a světabolnejch canců, jen proto, aby vás vzápětí mohli soudit a psát vám, jak jste strašně ubohý, jak nevíte nic o světě a jaký jste chudinky, že se v tom tak patláte. Jako by se oni sami nikdy v ničem nepatlali. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem, že?

Nikdy jsem netvrdila, že po přečtení mých článků si o mně všichni mají myslet, jak jsem úžasná. Vždycky jsem si ale stála za tím, co jsem tu říkala. V ten moment, kdy jsem ten kterej článek psala, to bylo zapotřebí. Pro nějakej můj vnitřní důvod. Ne jako vzkaz pro někoho, koho bych chtěla nasrat nebo urazit - takhle jsem to nikdy nemyslela! A ti, co mě znaj, a myslím tím opravdu znaj, tohle vědí a nikdy by si nic z toho, co se tu na sebe dočtou, nevykládali tak, jak to třeba podávám - špatně. Protože vědí, že takovej člověk prostě nejsem. Za svý opravdový přátele bych třeba umřela, a to ne jen tak z hecu nebo protože je cool to hlásat, ale protože si to zaslouží tím, jak mě znají a jak mě přesto mají rádi. Jak mě nesoudí. Jak nepitvají každý moje slovo, protože pravda, to by bylo na dlouho, já jsem příšernej stěžoválek. Jenže on má každej něco.

To, co jsem psala včera nebo před měsíce, ale není něco, co by mělo být vytesáno do kamene jako moje životní motto. Byl to výlev, nic víc. A dneska už to vůbec nemusí platit.

Prej jsem téma číslo jedna. Prej jsem nasrala celou partu a mělo by mě to hrozně zajímat. Proč? Protože mě mají zajímat lidi, co mě drbou za mými zády? Lidi, co jsou schopní vás odepsat na základě toho, jak se chováte, když jste na dně? Lidi, který vůbec obecně hrozně baví bavit se hnusně o druhých v jejich nepřítomnosti? Že mě někdo sere? A co má bejt? Tak to řeknu tomu člověku, maximálně si na to párkrát zanadávám v jeho nepřítomnosti, protože mi to ujede, ale abych celej večer seděla u stolu nebo u netu a řešila, jaká je to svině, že támhle někde na internetu píše o tom, jak ji všichni sereme? A co má jako bejt? Ať si píše, co chce, když jí to pomůže. Když o mně někdo napíše nebo řekne něco hnusnýho, tak začnu přemýšlet nad tím, proč na toho člověka tak působím. A ne abych automaticky prohlásila, že je to vůl nebo že si na mě zased. Samozřejmě záleží na podání, ale kdybych byla v partě, kde jeden člověk začne mluvit o tom, jak ho ta parta ničí, tak ho budu setsakra poslouchat, co řiká. Nevim, takovej je holt můj přístup.

Tohle píšu úplně ze stejnýho důvodu. Jako potvrzení toho, jaký mám kolem sebe lidi. A samozřejmě nemluvím o všech, aby si zase někdo nemyslel, že házím všechny do jednoho pytle. Říkám to vždycky, že mám v životě i pár světlých výjimek. A vždycky se taky snažím o to, aby o tom věděli. Že jsou pro mě něčím výjimeční. Že kdyby něco potřebovali, cokoli, tak jsem tady, stačí říct, zavolat, zastavit se, požádat... nejsem ten typ člověka, co si vyslechne něčí požádání o pomoc a vysměje se mu do ksichtu. Myslím, že ať už jsem jakkoli nesnesitelná, když na mě přijdou depky, tohle mi nikdo vytýkat nemůže.

A taky mi řekli, že jsem arogantní. Nevím, tohle ať posoudí někdo jinej, ale je mi jasný, že v určitých chvílích tak můžu působit. Ale zase, znám řadu blogerů, kteří působí mnohem hůř a přesto jsou to skvělý lidi a v mnohých ohledech jsou to pro mě vzory. Nikdy bych jim pro to nenadávala do kreténů a krav. Možná někteří víte, které mám na mysli. Jsou to dobří blogeři. Patří to prostě k jejich způsobu vyjadřovaní, ale tak nějak víte, že to nemyslí zle. A to ani já. Nemyslím si, že lidi jsou kreténi. Nejsem nevděčná k těm, co se všemožně snaží mi pomoct ze sraček. Trpím jen lítostí nad tím, jak se lidi k sobě obecně chovaj. A samozřejmě tedy i nad tím, jak se mnozí chovaj ke mně. Mimojiné jak si budou hrát na kamarády a na nejlepší partu a přitom všichni vědí, že ten nesnáší toho, ta nemůže ani cítit tu, vzájemně se pomlouvají (hlavně teda holky) kdykoli to příležitost dovolí, a pak se na facebooku domlouvají, kdy zas půjdou na pivo a zapařit. Nejsem na ně nasraná, není to moje věc, ale nechápu, že jim to vyhovuje. Mně to samozřejmě občas, jen tak dočasně, baví taky, prostě se vyblbnout, ale říkat takovým lidem přátelé? Když se vzájemně skoro ani neznáte a panujou tam takovýhle poměry? A ať mě někdo z nich zkusí zase soudit. Většina z nich, kdyby na to měla trochu větší koule, by byla schopná si přiznat, že si myslí totéž. Vím to, nejednou jsme o tom mluvili.

Jenže zase - nepíšu to tady jako vzkaz pro ně. Upřímně doufám, že nikdo z nich tohle nijak detailně nečte. Ne proto, že bych se styděla za svoje názory, ale proto, že jsem si už několikrát ověřila, že je nepochopí tím správným způsobem. Budou si myslet, že se nad ně povyšuju nebo že je mám všechny za debily, což nemám. Zrovna v jedný partě, kterou mám na mysli (ačkoli tohle všechno myslím navzdory přesvědčení některých hodně obecně a trápí mě to u spousty dalších lidí), mám spoustu lidí hodně ráda a mrzí mě, když se dozvím, že mě drbou. Ne proto že bych se z toho hodlala nějak skládat, ale protože mě to na ně prostě mrzí, že jsou takoví.

Tenhle blog neni místo, kde mám bejt děsně cool a k zbláznění vtipná. No někdy se možná zadaří, ale spíš ho mám na ty pocity, co je občas třeba vypustit na povrch, beze strachu, že to někoho poděsí nebo pohorší. Teda bejvávalo, dneska už to holt neni ono. Ale zase stěhovat? Ne, děkuji. Anonymita mi nikdy dlouho nevydržela, a to mi věřte, že jsem se snažila. Ale je fakt, že je ten život tak nějak jednodušší, když vás vaši známí neukamenujou za každej článek, kterej se byť jen tváří, že by mohl bejt o nich. (Člověk by samozřejmě mohl namítnout, že to je jejich problém, že se v tom viděj, a že na tom tudíž asi něco bude, but then again, nejsem zlá mrcha. Aspoň většinou ne). Ovšem nestojím poprvé před otázkou: čeho se zbavit? Blogu nebo známých, co vás kvůli němu nemají rádi? Stojí za to takoví lidé?

Anyway, je čas jít spát. A doufat, že se věci zase uklidní, tak jako už mnohokrát. Bojovat o přátelství je věc náročná, ale já jsem přece jen ochotná, v rámci svých možností. Jestli budou i oni, to je ovšem otázka. Jestli to pochopí. Jestli to budou chtít pochopit.

Woohoo!

25. října 2011 v 0:43 | m. |  co se mi honí hlavou
Woohoo! Přišla mi výplata za září a konečně jednou můžu říct "Woohoo! Přišla mi výplata!" :) Mám radost. Doma byl sice zase řev, ale řekla bych, že ten s mým pracovním životem souvisí asi tak nejmíň ze všeho, tak se tím nehodlám znepokojovat.

Jinak jsme dneska měli prvně za těch xy měsíců, co tam válčím, sanitární úklid. Énu, pěkné to bylo. Můžu jen děkovat velkému, ctěnému UChu za to, že zrovna připadl na den, kdy nejsem v práci a ani do ní druhej den nejdu. Těch pět hodin čichání sava a máčení rukou v tom sajrajtu a ve studený vodě (byť v rukavicích) se na mě podepsalo a příšerně mě bolí v krku. Taky jsem si roztrhla dlaň o nějakej podělanej kus drátu na dveřích, kterej nechápu, k čemu je, každopádně mi opravdu zpříjemnil den. Mne, neni to tak zlý. Ale nemám ráda zranění, obzvlášť od říznutí a podobně.

Nicméně chudinky holky, co musej za pár hodin vstávat, a nejvíc teda J., která měla dneska cédéčko a zejtra ho má zas. Mám pocit, že možná proto na mě dneska mluvila tak nepříjemným tónem. Asi mě za to nesnáší. Taky byla nasraná, že jsem si napsala o opraváře na kávovar, ten přijel, propláchl nějakou součástku a šlo to. Jako bych za to mohla. Ale že jsem v neděli půl hodiny ten kávovar čistila, zejména teda vevnitř, kde na to zjevně nikdo kromě mě nesáhne a kde to bylo tak zasviněný kafem, že to vůbec nešlo vyndat ven, to jako nic. Přitom kdyby ten opravář viděl to, to by teprve byla ostuda. No co. Nehodlám se tim zabejvat. Nikdo nám nikdy neřek, co všechno se na tom kávovaru dá vymontovat a já proplachovala všechno, o čem jsem věděla. Nejsem vědma. I když náš drahý zaměstnavatel to od nás zjevně očekává.

Ale cítím vzrůstající tlaky, který mě znepokojujou. Začínáme si asi s holkama lézt na nervy a to není dobře. Někdy mám pocit, když J. něco říkám, že jí mezitím v hlavě probíhá "bože, ať už sklapne". Nevím proč, ale prostě ten pocit mám. A je fakt, že když mi ona do tváře tvrdí, že čistí tácky každej den, a já tam přitom už třikrát přišla právě po její šichtě a celá ta vitrína byla totálně zasviněná, mám chuť vyjet na ni, ať si klíny valí do hlavy někomu jinýmu a ať laskavě dělá, to, co má. Podobně M., která mě poučuje, kam a jak dávat do lednice salát, a přitom už dvakrát nevytřela večer podlahu, objednává málo zboží a vůbec má na svym kontě pár vroubků, takže by bylo podle mě lepší, kdyby se moc nevyjadřovala a radši si ten salát sama přesunula, když ji v tý malý ledničce tak dráždí.

Jinak dobrý. Aby taky ne, když má člověk jednou trochu volno. Sice se tu nedá moc mluvit o spánku, ale i tak. Po tom únavnym víkendu si to užívám. Taky jsem se konečně pustila do třídění skříně, vyhodila jsem z ní pytel nepoužitelnejch hadrů a ty ostatní jsem tak dokonale uklidila, že už je to zase radost tu skříň otevřít a oblíkat se. Já vim, asi to zní divně, ale v posledních pár týdnech jsem prostě radši jen popadla něco z toho, co leželo zmuchlaný na gauči (což bylo hodně věcí) než abych se probírala tím bordelem ve skříni a hledala něco lepšího. Příjemná změna. Doufám, že se mi podaří najít chvilku na návštěvu nějakýho ReReRe setkání, abych tam ty věci odnesla.

Woohoo, neni to báječný, pro jednou mít tak krásně čistou hlavu a moct taky řešit blbosti? No není to skvělé? Je to skvělé!

A nikdo mi nebude řikat, že neumim psát pozitivní články. Ne že by to někdo zkoušel, ale kdyby náhodou, tak tady mám předmět doličný >:)

Bla bla bla a nějaké další kecy...

20. října 2011 v 14:12 | m. |  co se mi honí hlavou
Pořád zapomínám, že s některýma lidma v mym okolí nemá smysl začínat jen trochu filozoficky náročnější debatu. Vlastně asi s většinou. Jako že facebook. Jako že většina věcí, kterejma se oni zabejvaj, je tak strašně zbytečná a nezajímavá, že nemá ani smysl se k nim vyjadřovat nebo je komentovat. Snad proto mě maj některý lidi za podivína. Za mlčenlivku nebo za tu divnou, se kterou prostě musí něco bejt, protože je divný nereagovat na děsně vtipnou historku o nějakym blbym pohovoru, při jejímž poslechu už pět minut dopředu každej debil ví, jak dopadne. Nebo na to, že ten awesome facebook má ty a támhlety funkce. Nebo že ho zase změnili. Jako by to sakra byla nějak překvapivá informace, když se to děje v jednom kuse. Nebo jako by na tom vůbec záleželo. C'mon, vážně vám to nepřijde úplně bolestně nedůležitý? To jsem jediná, kdo spatřuje pravý významy života v něčem úplně jinym?

Mám chuť smazat si z facebooku všechny tyhle lidi. Všechny, co dokážou řešit takový blbosti. Nebo spíš - já taky postuju spoustu kravin a směju se blbostem, ale mám pocit, že je nevnímám tak jako oni. Že jsou mi vlastně ukradený. Že vim, že jsou to blbosti a jsem připravená kdykoli to všechno smazat a opustit. Že naprosto nehrozí, že bych se o těch věcech s někým nějak zapáleně bavila. Že mi den ani nezlepší, ani nezhorší, prostě tu jsou, tak se nad nima pousměju, ale to je tak maximum energie, kterou jsem ochotná jim věnovat. Samozřejmě mám tisíc chutí smazat celej ten facebook, ale pořád tu jsou důvody, proč to neudělám. Zejména proto, že jsem k tomu prostě ještě neuzrála. Není vhodná doba, protože na tom docela závisim, jakožto na komunikačním kanále. Jak už jsem psala, nějak teď prostě nemám lidi, se kterýma bych mohla žít, jako že doopravdy žít někde venku, mimo počítač. Až na nepatrné výjimky, samozřejmě.

Třeba včera se mi ozval Jasper, moje první láska a dodneška asi nejzvláštnější člověk v mym repertoáru přátel. Bože, jak dlouho už se známe... Anyway, říkal, že by mě chtěl ještě naposledy vidět, než nastoupí do nemocnice. Nebudu to nějak rozebírat, ale je to prostě přesně takovej ten typ člověka s úplně podělaně dramatickym životem, v jehož stínu všechny ostatní problémy všech ostatních lidí (včetně vás samotných) totálně blednou a stávají se nicotnými, takže setkání s ním mi tak nějak pomáhá vrátit se do života, uvědomit si, co je podstatný a co neni. Jenže takových lidí je málo a my dva se vídáme jen výjimečně, i když pořád nevím, proč. Chtělo by to víc. Víc setkání naživo, víc procházek po Vyšehradě, víc povídání o tom, co kdo dělá, co je u koho nového. Je mi zle z nimpání se ve vlastním životě, potřebovala bych mít vedle sebe někoho, kdo by mi povídal o tom svym. Ale ne jako takovej Marek z krámu, kterej mi vykládá naprostý blbosti jako co zrovna dělal, co dělá teď a co bude dělat za minutu, nikdy nezavře hubu, i když ho o to snažně prosím a furt mele jako naprostej mentál věci, který nikoho nezajímaj. A není to jen můj pocit, abyste si nemysleli, že jsem nějak zlá, on ty svý sračky cpe i úplně neznámým lidem, zjevně přesvědčenej, že je to hrozně zajímá. A všichni si klepou na čelo a on nic, furt vesele žvaní dál. A navíc lže. Nedávno jsem se doslechla, jaký věci o mně vykládal chlápkovi, co vedle našeho krámu prodává kafe ve stánku. Udělalo se mi z toho zle. Kecy, že se mnou chodí domů po práci, že spolu půjdeme někam, až budu mít volno, že mě má v merku (jako že do mě dělá nebo co), že mě viděl se svlíkat na krámě, jaký mám spodní prádlo a další nechutný kecy, na nichž je sotva zrnko pravdy - u mě doma byl jednou a víckrát se to už nestane. Že bych s ním někdy někam šla, to naprosto nehrozí, že bych snad o něj mohla mít zájem, to už vůbec ne, je mi z něj čím dál tím víc zle a je mi odpornej, a moje prádlo teda rozhodně neviděl. Párkrát jsem si v jeho přítomnosti převlíkala tričko, ale to jsem si dávala dobrej pozor, abych byla z dohledu, ve vedlejší místnosti, takže rozhodně nemohl nic vidět. No prostě jen další lži a nepravdy.

K tomu se zase přidal Myšák. Tuhle mě vezl do práce a zastavili jsme na jiné prodejně, přes kterou vždycky jezdí. Šla jsem s ním dovnitř a on mě nahnal dozadu a začal mi svlíkat bundu a tričko, že mě namasíruje, nebo spíš namaže koňskou mastí záda. Nebylo mi to po chuti, byla mi zima a navíc mi bylo nechutně z tý představy, že na mě bude sahat, ale když záda bolej... prostě jsem ho nechala, ať mě teda namaže. Jenže to by nebyl on, aby to nechal jen tak. Měla jsem tričko i bundu přes hlavu, takže jsem se nemohla bránit, když mi najednou začala sahat na prsa a hrozně se smál, jaká je to sranda. Začala jsem kolem sebe kopat, nohy byly to jediný, co jsem měla volný, a řvala jsem na něj, ať toho nechá, že si snad dělá prdel a já už nevim co jsem ještě řikala. Smál se dál, ještě asi minutu, než mě konečně nechal bejt, zapnul mi podprsenku a pomohl mi se oblíknout. Pak mě odvezl do práce a ještě dobrou hodinu to trvalo, než přepnul z módu "hrozná sranda, hihihi", na "dramatickej a uraženej". Začal mi zase psát smsky typu "To jsem netušil, že jsem ti tak odpornej, už na tebe nebudu sahat" atd., což ad jedna nesnáším a ad dvě mi už přesně takový psal před časem. Planý kecy. Nepochopitelný. On dělá uraženýho? On se tváří jako bych mu sebrala hračky? On dělá jako že já mu děsně ubližuju, když se mě už podruhý prakticky pokoušel znásilnit?!

Na jeho zprávu jsem nereagovala a on mi pak jako obvykle začal posílat pětidílný smsky plný patosu a sraček jako že na jiný prodejně má pravý kamarádky, pro který by umřel (co je mi kurva po tom?) a že "holky měly pravdu", že jsem panovačná a že on mi je dobrej jen na to, když něco potřebuju. WTF???? Všechno se to ve mně obrátilo naruby a napsala jsem mu mrtě dlouhou zprávu, ve který jsem ho strašně seřvala, řekla jsem mu, že je to psychopat a magor, že by se měl léčit, jestli se sakra vůbec poslouchá, co to mele, jestli mu přijde normální znásilňovat lidi kolem sebe a ještě se tomu smát, jestli si myslí, že mě baví poslouchat od úplně cizích prodavaček historky o tom, co bylo nebo je mezi náma dvěma, když nic takovýho neni pravda - protože co jsem se tak doslechla, bavil a stále se o mně baví s prodavačkama na všech možnejch krámech, zatímco mně nikdy neřekne nic, až teprve když odjede z krámu a mně začne zvonit mobil jeho dlouhejma srdceryvnejma smskama, ale fakt kurva pořád! Řekla jsem mu, že se mi to nelíbí, že ty jeho holky o mně nic nevědí a že možná kdyby věděly, jak se ke mně choval a chová, říkaly by něco jinýho. Že je srab, co nemá koule ani na to, aby mi něco řekl do očí. Že se chová jako malej rozmazlenej fakan a že ho za to nesnáším. Že my dva nejsme a nebudeme kamarádi, ne proto že bych já byla panovačná, ale protože on je magor a zjevně neví nic o tom, co to kamarádství vůbec je, protože jinak by se nemohl chovat tak hnusně a pak mi to dávat za vinu. Zcela evidentně mě jen trestá za to, že s ním nechci bejt, jako by to byla moje vina, a přitom já se celou dobu snažila, aby to všechno probíhalo v pohodě, a kdyby nebyl takovej mentál, mohli jsme teď bejt úplně někde jinde, protože jinak je to fajn člověk. Mohli jsme si normálně povídat o práci i o životě, kdyby do toho netahal ten sajrajt okolo. Mohl normálně zůstat na krámě o chvilku dýl a dát si tam kafe a já bych mu - normálně - povídala o tom, co jsem ten den zažila. Ale to on ne. Radši mě bude neustále zkoušet citově vydírat a kdykoli zrovna bude mít lepší náladu, bude mě chytat za ruku a směrovat mi ji na jeho rozkrok, abych prej viděla, co s ním dělám. Jako by mě to zajímalo! Bože, je mi z něj tak špatně, že už to snad ani nemůže bejt horší!

A co hůř, podobně šílenejch lidí jako je on nebo Marek mám kolem sebe prostě už nějak moc. Nevim jestli je to touhle prací nebo prostě tím, že ty lidi přitahuju, ale mám pocit, že ještě jen jedna kapka a vyletím z kůže. Nebo čapnu nůžky a něco si provedu. Protože už toho prostě bude moc. To vážně nemám nárok potkat nějakýho člověka, kterej by nebyl mentálně postiženej, psychopatickej, závislej na mojí přítomnosti nebo prostě nespolehlivej kretén a lhář? Vážně na světě neexistuje nikdo, s kým by se dalo normálně mluvit, kdo by mi nedělal scény kvůli tomu, že s ním nechci trávit každou volnou minutu, kdo by chápal, že při týhle práci ocením každej den samoty bez lidí, že jen občas potřebuju obejmout, mít s kým mluvit o tom, co se kde děje, s kým polemizovat o smyslu života a toho všeho, co tady děláme, mít s kým mluvit o svých i jeho snech, o tom, co bychom jednou chtěli dělat, co nám přijde jako správný a co špatný, mít s kým jít na procházku, když je tam hezky, mít komu napsat "kurva, to mám zase jednou spleen, nechceš zajít do čajky" a on by prostě napsal "fajn, za hoďku jsem u tebe"...

Ne, prostě nemá smysl tyhle věci psát lidem v mym okolí. Na mym facebooku. Nemá smysl komentovat jejich pointless statusy o tom, jak si právě přetřídili přátele na facebooku do skupin. Prej bližší přátelé. Jak si vůbec dovolujou nazývat se našimi bližšími přáteli, když o nás nic nevědí... nezajímají se o nás. Kdybysme chcípli, nechyběli bysme jim. Netuší, co se v nás děje. Nejsou schopni s námi mluvit o tom, co si skutečně myslíme o tom jejich facebooku a vůbec o všech věcech, co nemají žádnej smysl a nejsou k ničemu dobrý. Jen nás odcizí, zabrání nám sejít se naživo a pak nás nechají, abychom si roztřiďovali kontakty do škatulek a říkali jim bližší přátelé. W-T-F, světě.

P.S.: Asi pojedu pryč. Dám tomu šanci do konce roku a pak pojedu do Anglie. Už se mi po ní stejská na naprosto neúnosnou míru. Kdepak tady v tom magorově. Rozloučím se s těma pár lidma, co za to stojí (to bude při jejich počtu tak otázka jednoho týdne nanejvýš) a pak mi tu všichni polibte prdel.

O unáhlenosti vlastní a nespolehlivosti druhých

15. října 2011 v 18:03 | m. |  co se mi honí hlavou
Napsat kolegyni sms ve stylu:"Napiš mě dneska jen do dvou, šéf ví, že jsem už kolem poledne chtěla odcházet, tak ať to neni podezřelý" a poslat to šéfovi, to se snad může podařit jenom mně. Uvědomila jsem si to teda už ve chvíli, kdy jsem dala odeslat, ale z nějakýho důvodu ten můj mobil neumí přerušit odesílání smsky, a tak jsem jen s příšernou hrůzou v očích a s naprostym zoufalstvím sledovala, jak se to odesílá a jak mi přichází doručenka. V tu chvíli jsem si narvala pěst do huby a musela jsem si sednout, protože jsem potřebovala dohnat těch pár vynechaných úderů srdce a promyslet si, co dál. Co dál. Co se kurva dá v takovou chvíli dělat dál?!


Malujeme malovánky

10. října 2011 v 21:25 | m. |  poesie
Malujeme malovánky
vzpomínáš si na říkanky?

Modrou barvou nebe
a sníh do prstů zebe

Už stavím zase sněhuláka
a k němu přání všelijaká

Do spánků si vtírám
a oči nedovírám

Kaštan ke kaštanu
havrana k havranu
do kapsy si sbírám

*

Modlitba

10. října 2011 v 21:18 | m.
Vstup do mě
nebe posvátné

Prozáři
co je podstatné

Prosviť
ty chvíle památné

To špatné
ať v nic se propadne

*

Jen shanti a ty

10. října 2011 v 21:14 | m. |  poesie
Dva tiše na břehu řeky sedí
z očí do očí
beze slov
si hledí

Bez těch slov
co není třeba říkat
jen shanti a ty
a nikam nepospíchat

Jen shanti a ty
jen v tichu nezavzlykat

*

S Ájou na procházce

10. října 2011 v 21:04 | m. |  co se mi honí hlavou
No a takhle jsme byly s Ájou prvně na procházce na chalupě... :) Fučelo nám tam, takže se za chvilku roztřásla zimou (nebo prostě nervozitou, těžko říct), ale ťapala naprosto ukázkově. Frajerka je to.

Na víc se zatim nezmůžu, jen snad krátký info, že dneska byl fajn den. Konečně taky jednou.



Červená

9. října 2011 v 18:01 | m. |  co se mi honí hlavou
Chtěla jsem začít slovy "asi jsem se zbláznila", ale ona to ostatně neni žádná novinka, takže se nad tím nebudu zbytečně pozastavovat. Ale deptá mě to, že ty svý myšlenkový a emoční pochody vůbec nechápu. Že si klepou na čelo ostatní lidi, to se tak nějak dalo čekat, ale že si na něj klepu i já sama, to už je trochu moc, ne? A navíc vážně vůbec nechápu, proč se s tou pošahanou firmou seru, proč mi to stojí za ty nervy a za to vyčerpání, proč mě nesere, že už několik měsíců nemám žádnej život, protože když už mám volno, tak ho prospim. Teda ne že by mě to nesralo, ale domnívám se, že by mě to mělo srát mnohem víc. No ale nevim, asi je to tim mym debilnim optimismem, pořád čekám, že bude líp.

The Puttytribe