Když tak dumám...

29. září 2011 v 19:52 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak jsem si propočítala svoje hodiny za srpen a vyšlo mi, že i s jejich pofidérníma 59 korunama na hodinu (což má být pouze klička kvůli úřadům, aby odváděli co nejmenší dávky za zaměstnance, ne že bychom měli mít reálně tak málo) mi s mýma odpracovanýma hodinama má připadnout výplata ve výši cca patnácti tisíc, a to nepočítám víkendové a noční příplatky. Taky do toho nezahrnuju bonus 800,-, který má patřit každé vedoucí prodejny, příspěvek na údržbu stejnokroje atd. Když odečtu inventuru, která tentokrát dopadla mimořádně dobře, mělo mi za srpen přijít nějakých 14.800,-. To neni špatný. Sice je to prd, když si vezmu, co je to za práci a co všechno nás při ní potkává, ale lidi dělaj i za míň, já to beru, neni to špatný.

Respektive nebylo by to špatný, kdyby mi to opravdu přišlo, jenže nějakým záhadným způsobem se účetní dopočítala přibližně jedenácti tisíc a asi si myslela, že to všechno bude v cajku. Výplatnice navíc přišla asi s týdenním zpožděním, takže jsem teprve teď dostala příležitost podívat se na ty její pofidérní výpočty, a abych řekla pravdu, nijak mi to nepomohlo, protože ty její pochody vůbec nechápu. Jediný, co jsem z toho zatím pochytila, je snížení oněch 59 korun na 57, což mě přirozeně poněkud zarazilo, a fakt, že se zřejmě domnívá, že jsem pracovala nějakých 160 hodin, namísto skutečných 211. Každopádně další zajímavostí bylo, že úplně stejná výplata přišla i mojí kolegyni, což je divný, ty výplaty se doteď vždycky různily, záleží - nebo by mělo záležet - na tom, jak kdo vede prodejnu atd. Vzhledem k tomu, že já osobně - nechci se vychloubat - ale jo, chci - mám nejvyšší tržby, čekala bych něco víc než jen ono neustálé chválení, jímž mi tam všichni zasypávají hlavu. A je to příjemný, ne že ne, ale člověk pak má pocit tak trochu jako WTF, když po tom všem, co si tam pěkného vyposlechl, mu přijde na účet takovej výsměch. Vážně si myslej, že si to necháme líbit?


No, nenecháme. Jak říkám, kolegyně se taky pěkně nasrala a prohlásila, že počká na příští výplatu a jestli nebude lepší, tak jde pryč. No, abych řekla pravdu, já už nějak nemám v plánu čekat. Jelikož její minulá a zatím první výplata (kromě tohodle kiksu teda) činila nějakou čtrnáctku (což jsem jim ještě nezapomněla, moje první výplata byla o poznání nižší), má na to ještě nervy. Pokud jde ovšem o mně, nemůžu se zbavit pocitu, že si ze mě tahle firma dělá prdel, a nějak mě to přestává bavit, zejména proto, že ačkoli se snažim si to nebrat, nedá mi to, mám z toho staženej žaludek a pak vůbec nemůžu spát. A za to mi to opravdu nestojí. Pořád říkám, že mi nejde o peníze, hlavní je, že nějaký přijdou, ale čeho je moc, toho je příliš, a kdyby si měli ťukat na čelo, že se hádám o korunu, tak se o tu korunu budu jako největší přízemník rvát třeba do krve, protože za to, co tam všechno vytrpíme, by nás měli nosit na rukou a ne tohle. Zrovna v pondělí mi tam nějakej cigán zas šlohnul z pultu koláče, když jsem se nedívala, a už si je cpal pod mikinu. Jenže se přepočítal, seděl tam se mnou Marek a když se zvednul, cigán si to rozmyslel. Nejdřív sice začal hulákat něco jako že CO DĚLÁŠ, SI TO KUPUJU!, ale pak asi usoudil, že z toho nic nebude, hodil koláče na pult a zmizel. A v úterý, když jsem tam byla večer sama, tam na mě vlítla celá famílie, přičemž minimálně o tom klukovi bych přísahala, že už tam dvakrát byl s různýma dalšíma lidma, který se mě pokoušeli okrást. Narazili ovšem, jelikož asi pět minut před jejich příchodem jsem se rozhodla pro jistotu z toho horního pultu všechno sladký stáhnout. Dosáhli tak jedině na chleba a ten je nebere, tihle sráči choděj na sladký, a tak byli pěkně rozladění. Furt se mi po tom pultě váleli a doufali asi, že dosáhnou i na něco jinýho, ale když to tak nevypadalo, nakonec se mi aspoň pokusili ukrást nějaký prachy fíglem s rozměňováním. Nejstarší chlápek rozbalil na pult nějaký dvoustovky a jestli bych mu to rozměnila za litr. Na to já, že nerozměním, a on začal hulákat, jako by to bylo životně důležitý. Když jsem ovšem nepovolila, zase si to sbalil, jen slečna si koupila nějaký ty zákusky a pak všichni vypadli. Jakmile odešli, uvědomila jsem si, že stojím jako prkno, srdce mi buší jako zběsilý a jsem vyděšená jako už dlouho ne. Trvalo mi to dost dlouho, než jsem zase popadla dech, rozpohybovala nohy a ruce a úplně ztuhlýma prstama přibouchla dveře a otočila klíčema v zámku. Tohle ne, řikám si, tohle teda ne. A kdyby hovno hořelo, já tam prostě po těch večerech sama nebudu, to radši zavřu o hodinu dřív a pak se budu někomu zodpovídat, ale tohle fakt ne.

Nicméně i když ten den byl nechutně dlouhej (zvláštní, když si vezmu, jak mi pondělí rychle uteklo, to úterý se vleklo pětkrát tak pomaleji) a i když takhle skončil, nebyla jsem cestou domů tak vyřízená jako obvykle. Dokonce ani druhej den jsem nespala tak dlouho jak bych čekala, vzbudila jsem se už dopoledne a docela dobře vyspaná. Ani ty nohy mě tak nebolely jako obvykle. Že bych si začínala zvykat? Že by mě to už nevyřizovalo tak jako doteď? No, nebudu si zatím dělat planý naděje, ale vím, jak se obvykle cítím druhej den večer, když mám dva dlouhý dny po sobě, a dost mě překvapilo, že tentokrát mi bylo tak fajn. Jen s tím drobným detailem, že co jsem se v pondělí večer podívala na svůj účet, lomcuje mi žaludkem neuvěřitelná nasranost a pocit, že až příště uvidim svýho vedoucího, nejspíš mu o ten jeho prasečí ksicht rozmáznu něco hodně nevábnýho.

Mno. Původně jsem vám chtěla napsat něco optimističtějšího a vůbec, něco co by trochu víc připomínalo moje dřívější psaní, totiž psaní z doby P. T. D. P. (před touhle děsnou prací), ale nějak se k tomu nezmůžu. Bohužel, kromě práce se toho v mym životě moc neděje, o čem bych mohla psát a čím se rozptylovat. Už od minulýho pondělka jsem se ponořila do Harry Potter Book maratonu, takže kdykoli jsem doma, mám nos ponořenej do děje, a to samozřejmě klidně celej den, protože - no to vám snad nemusim vysvětlovat, je to prostě HP! Došlo to dokonce tak daleko, že jsem se včera vymanila ze spárů postele (a dalo mi to zabrat) a vydala se na pouť do Luxoru, kde jsem si poprvé po letech (nebo poprvé vůbec?) sama koupila hned dvě drahý knihy, a to samozřejmě poslední dva díly HP. Jsou prostě věci, který ve svym životě musíte vykonat, jako třebě že po letech neustálýho mluvení o tom a přemítání o tom se nakonec fakt zvednete a ty chybějící knihy si pořídite, abyste už nemohli tlachat nad tím, že to musíte číst na pc nebo vůbec. Myslím, že příští měsíc se snad přiměju i k doplnění série Twilightu, to už jsem taky dlouho nečetla a mám z něj jen Eclipse...

Každopádně byl to hrozně divnej pocit, koupit si ty knihy. V první chvíli jsem tomu ani nemohla uvěřit, ale trochu mě to vrátilo do reálnýho světa. Poslední dva tejdny, co furt čtu, mám totiž pocit, že tu vůbec nejsem. Že tohle všechno je nějakej divnej sen, kterej se zdá Harrymu Potterovi, a jen to, co se odehrává v knize, je reálný. No znáte to, ne, knihomolové...

A taky bylo divný to uvědomění, že na to mám. Tak drahý knihy, prostě, chápete to? A já nemusela čekat na nějaký Vánoce (ježiš, voni budou za chvilku Vánoce), nemusela jsem nikomu naznačovat, že bych je chtěla, a pak čekat, jestli budou, mohla jsem se prostě sebrat a jít si je koupit a vůbec mě nesralo, že to stálo tolik peněz, nemusela jsem přemýšlet, kolik by za to bylo rohlíků nebo triček, no prostě nádhera... :D A ještě jsem si k tomu přikoupila pár úžasnejch placek, protože poslední dobou mě šíleně deprimuje to, co se ze mě stalo. Mám pocit, že už to nejsem tak docela já, že jsem ztratila svoje rebelský mládí, to kouzlo, co ohromilo tolik lidí, co mě znali. Vzpomněla jsem si, jak mi vždycky lichotilo, když mi někdo řekl, jak jsem drsná nebo zvláštní nebo tak něco. A teď? Prodávám v pekařství. Chápete to? V pekařství!

A tak pořád přemýšlím, co si na sebe oblíknout za krutý hadry, aby mi to aspoň trochu připomnělo, kdo jsem byla. Že bych si zase jednou mohla nalakovat nehty na černo. Já vim, taková pitomost, ale fakt by mi to asi pomohlo. Nebo si namalovat linky kolem očí, jenomže pak si zase řeknu, co by to mělo za smysl, když se v práci stejně zpotim tak, že bych za chvilku vypadala jako mýval. A nebo že bych si aspoň obarvila vlasy na nějakou bláznivou barvu? Jenže pak se ve mně ozve to moje dospělý, nudný já, co se ptá: Co z toho? Fialová, zelená, růžová, no whatever... prostě ho to nevzrušuje tak jako dřív.

A toho se děsim. Že se už nedokážu pro tyhle věci tak nadchnout. Že už nemám radost z těch věcí co dřív. Že to, co pro mě dřív ztělesňovalo celej svět, celá ta moje imydž, celý moje bytí, který jsem se snažila vtěsnat do těch několika málo věcí, co byly vidět, že už to pro mě prostě nemá smysl. Já nevím, asi je to normální, ale fakt se toho pocitu děsím. Jak se to stalo, že jsem přestala bejt tou skvělou, praštěnou holkou? Kdy se ze mně stal člověk s takovejma vnitřníma pochodama, jaký teď prožívám? S takovejma myšlenkama a pocitama? S tak silnou potřebou pomáhat lidem, aspoň tím úsměvem nebo trochou toho pokecu, když ke mně na krám choděj se zjevnou potřebou se vykecat. Člověk, co nikdy nemá na nic čas ani energii (ani na blog!!!) a furt je jenom v podělaný práci.

A co mě na tom nejvíc štve, je ta moje neutuchající posedlost jednou jedinou osobu na celym světě, která prostě ne a ne vyčpět. Mám hrůzu z toho, že mě to nikdy nepustí. Že to skutečně byla ta poslední kapka, kterou jsem ještě mohla dostat, pokud jde o srdeční záležitosti. Že se z toho už nikdy nevzpamatuju, nikdy už nebudu jako dřív. A neříkejte mi, že to časem přejde, protože já vím, že ne. Už jsem měla dost příležitostí se přesvědčit, že i když se do někoho bláznivě zamiluju, dokonce i když je mi s někým šíleně dobře, neustále musím myslet na toho jednoho, co už v mym životě neni a nejspíš nikdy nebude. A přesto všechno hnusný, co si o něm myslim a co o něm vim, mi to nedá, vím, že byl ten pravej a vždycky bude. Svinskej svět. Co z toho má, předhodit vám někoho, do jehož duše se ta vaše tak bláznivě vnoří, zapadne tam jak do prachovýho peří, a pak ji odtamtud zase vyrvat? A dál a dál mi ten svět bude házet klacky pod nohy, jako by dál a dál zkoušel, kolik toho ještě vydržím...

V tomhle se můj život asi doopravdy nikdy nezmění. Pořád budu ta stejná rozervaná em., se stejnýma srdečníma problémama jako když jsem byla malá. No, možná ne stejnýma, ale dost podobnýma. A pořád budu přitahovat všechny tyhle sračky, nejspíš prostě proto, že si to zasloužim, nebo si to aspoň vesmír myslí. Karma. Pche. A nejhorší na tom je, že tomu věřím. A nejspíš proto se tak bolestně snažím to pořád nějak napravovat. Neustále. Myslet správnym způsobem. Dělat správný věci. Pomáhat. A je mi do breku, když vidím, že to málo, co jsem udělala, skutečně někomu pomohlo. Když vidím, jak se na mě zmožená paní usměje a děkuje mi, že jsem jí zvedla náladu, když její maminka leží v nemocnici. Když mi někdo nechá na krámě ležet kytičku. Když mi někdo popřeje hezkej den a já mu ho popřeju taky...

Nevim, asi jsem blázen, ale přes to všechno jsem ráda, jaká jsem. Ať si mám život plnej sraček, sakra, mám ho taky plnej nádhernejch momentů, který mi nikdo nevezme! Možná mě mrzí, že je nemám s kym sdílet, možná ta díra v mym srdci nikdy nepřestane tak pálit a možná ještě tisíc dalších nocí probrečim pro někoho, kdo si to nezaslouží, ale mám ve svym životě milion věcí, co mi za to žití stojej a vždycky budou stát. Jako těch pár lidí, který opravdu můžu nazývat svými přáteli. Jako těch pár duší, co se mi mihlo životem a i když v něm možná nezůstali, stálo to za to je potkat, protože mi toho strašně moc dali. Jako těch několik, co možná vídám zoufale málo, ale kdykoli k tomu vzácnýmu okamžiku dojde, každý jejich slovo mě hřeje na duši a mně se chce brečet štěstím, že s někým takovým můžu strávit trochu času.

Bleh, to jsou zase kecy, dejte mně někdo facku! :D
 


Komentáře

1 Lili Lili | 29. září 2011 v 22:21 | Reagovat

Možná právě proto, že věříš, se ti všechno tohle děje.

Ten poslední odstavec mě málem rozplakal... :)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 29. září 2011 v 22:38 | Reagovat

Marně přemýšlím, co potěšujícího ti napsat.

3 D. D. | 30. září 2011 v 15:34 | Reagovat

Prodávat v pekařství náhodou je hustý (už jen proto, co tu píšeš) ;)

4 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 1. října 2011 v 18:02 | Reagovat

Být tebou, tak z té práci už konečně vypadnu. Myslím, že si jim dala šancí víc než dost. To radši, aby si rozjela další maraton shánění nový práce než tohle;) A uvidíš, třeba se ti potom vrátí i radost z maličkostí.

5 m. m. | Web | 1. října 2011 v 22:24 | Reagovat

[4]: Když já tak nějak nehodlám strávit celej život tím, že budu v jednom kuse hledat novou práci a furt se něco učit a zaučovat. Radost z maličkostí mám pořád, jenom už z úplně jinejch.

[3]: Hustý je takový zvláštní slovo, tam se vejde významů... ale jako jo, asi to je hustý :D

[2]: Netřeba, já se potěšila sama už jen tím, že jsem se přiměla psát ;)

[1]: Nojo, to já umim, bejt děsně dojemná v tom svym stěžování si :D Jeden by neřek ani tak možná, jako docela jistě - viz The Secret.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe