Šílenej život

3. srpna 2011 v 19:40 | m. |  co se mi honí hlavou
V práci je to čím dál tím lepší. Teď už do mě dělá i novej vedoucí, za jehož řečičky bych za a) mohla nechat Myšáka, ať mu rozbije hubu (prozatím se na mou žádost drží stranou, ale nevím, jak dlouho to vydrží), nebo za b) bych mu tu hubu mohla rozbít sama (no dobře, nejsem žádný rambo, asi bych ho jenom kopla do těch jeho nevybouřenejch koulí, ale i to by mi stálo za to), nebo bych si na něj za c) mohla stěžovat. Ale jelikož jsem slyšela, že pan majitel bude asi podobnej kanec, k ničemu by to zřejmě nevedlo.

S Myšákem samotným je to taky čím dál tím lepší. Prakticky denně se pohádáme, píše mi nepříjemný smsky, je na mě hnusnej, nevěří mi. Furt má řeči, že to nemá smysl, ptá se mě, jestli mám někoho jinýho, je hrozně zničenej z toho, že mám pár kamarádů, s kterýma občas trávím trochu času, posledně jsme se pohádali jenom proto, že jsem mu nezavolala zpátky, když mě prozvonil. Nezajímalo ho, že na krámě byli lidi, že jsem toho měla moc a pak jsem zapomněla, že později, když jsem si vzpomněla, jsem zase věděla, že už spí, a nechtěla ho budit, normálně mi ten telefon zavěsil. Říkala jsem to dneska babičce. Nevím, jak je to možný, ale jednou dvakrát do roka, když jí navštívím samotnou, si popovídáme o věcech, který bych jinak nikomu neřekla, ačkoli jinak si my dvě prostě nemáme co říct. V ten jeden moment to pak vypadá jako bychom byly největší kamarádky a jako bych se jí vždycky se vším svěřovala. Mám pocit, že tím, jak málo se vídáme, obě o hodně přicházíme. Že ten tlak, co mezi náma vznikl potom, co umřel děda, nám strašně moc vzal, a přitom je tak snadný ho prolomit. Chce to prostě jen přestat se bát trávit spolu čas o samotě.

Každopádně mi řekla, ať neblbnu. Ať si nekazim život a ať toho nechám. Šílený na tom je, že to nejsou obvyklý bláznivý řeči o politice, o níž má dost zkreslenou představu a o níž se vždycky hádá s tátou, kterej samozřejmě všechno ví líp, takže z ní udělá blázna. Nejsou to řeči starý pani, která má tři tejdny mlíko v lednici a diví se, když přijedeme a máma jí ho vyleje. Který když řeknu, že má v lednici plesnivej sejra, nevyhodí ho, ale jde oškrabovat to bílý. Tohle je právě jako by to byla úplně jiná osoba, najednou ví, o co jde, a řekne něco strašně pravdivýho, co bych od nikoho jinýho tak nevzala. Jako že tohle bych neměla dělat. Má pravdu, no, neměla. Ty první dvě hádky byly ještě "ok", byly takový lehčí a hlavně to usmíření pak stálo za to. Ale už nemůžu. Je to příšerně vysilující a je to opravdu pořád. Navíc to všechno řešíme po zprávách, což je prostě na palici. A po telefonátech. Už teď mi přišla smska, že jsem překročila svůj limit 900,- za paušál. 900! Jeez, tolik jsem neplatila ani nepamatuju, je to třikrát než co jsem zvyklá. Samozřejmě, kdybych to řekla Myšákovi, tak se zase hrozně naštve a bude se mi snažit vnutit nějaký peníze. Už to udělal několikrát a vždycky jsem se naoplátku naštvala já, že přece nejsem žádná socka a že ho nemám na prachy. Což mi připomíná další problém - že od něj ty jeho móresy chytám.

On se třeba kvůli něčemu urazí, ale ne jako kvůli něčemu, co jsem řekla nebo udělala, ale kvůli nějakýmu vymyšlenýmu problému. Je šíleně paranoidní. Stačí jen to, že jsem mu nezavolala zpátky, a hned jsem si to určitě zrovna s někym rozdávala. Nebo že jsem mu nenechala v lednici jogurt, o němž stejně prohlašoval, že ho sám jíst nechce. Hned si myslí, že za mnou na krám přišel nějakej frajer a ten jogurt snědl. Jako chápete to? Kam na to chodí?

Nicméně vždycky, když se takhle hádáme, chytnu to taky. Příšernou depresi z toho, že nejsme spolu. Příšernej vztek. Dávám mu to sežrat. Nadávám mu. Dělám ublíženou jako že mě hrozně mrzí, že si tohle všechno o mně myslí a že mi nevěří. Teda ne jako, mě to vážně mrzí. Ale proč? Co je mi sakra po tom? Je to kretén, kterej mi nevěří nos mezi očima a je jedno, kolikrát mu odpřísáhnu, že ho miluju. A stejně, proč to dělám? Proč se namáhám? Neříkala jsem, že ho přece nebudu dokola přesvědčovat? Neříkala jsem, že když mi nevěří, ať si jde do prdele, že se kvůli němu nezblázním?

Všechno mě to hrozně ničí, je to nesmírně vysilující a stresující a dostala jsem se přesně do toho bodu, kterýho jsem se bála. Nevím, jak z toho ven. Po tom rozhovoru s babi zvažuju, že bych přece jenom podlehla nabídce toho našeho dobytčího vedoucího a že bych šla na některou z prodejen, kam Myšák nejezdí. Hrozná myšlenka. Už proto, že to je právě on, co mě v tý práci jediný drží a utěšuje. Co dává smysl tomu, že tam ještě pořád jsem, když se tam takhle ke mně chovaj. Tím spíš by pro mě asi bylo lepší od toho utéct. Jenže mně se nechce utíkat. Už mám dost toho, jak mi v životopisu přibývají položky. Těžký to má kdekdo, můj život je šílenej a sama nepochopím, jak se mi furt můžou dít takový šílenosti, ale co, sakra? To se stává. Chci se s tím porvat, chci to zvládnout a chci bejt dobrá v tom, co dělám. Což se zatím zdá, že jsem, právě proto mě ten dobytek vedoucí chce na nějakou jinou prodejnu. Že prej je mě škoda na ten zapadákov, kde jsem teď. No, taky si to myslím. Ale stejně. Myšák. Pfff. Jak jen tohle skončí...


Včera, když jsem dělala uzávěrku a pakovala, že už půjdu domů, mi z kasy vyjela soupiska inventury. Byla prej na ten den naplánovaná, prej to v tý kase muselo blikat už tejden, prej jsem to měla vědět. No, nevim, nemá smysl se o tom hádat, prostě to tam na mě vyjelo a nedalo se to ochcat, bez toho bych tu uzávěrku nemohla odeslat. A tak jsem volala vedoucímu, řikám, co mám dělat, a že tam je milion věcí, který už mám navíc zabalený, a že tam budu do půlnoci. Prej to se nedá nic dělat. Ať si zavolám na Vysočanskou, jestli tam neni někdo, kdo by mi mohl přijet pomoct. No, nebyl, teda aspoň ne na prodejně. Zavolala jsem teda V., kterej jedinej bydlí tak blízko. Naštěstí byl doma a přijel. Nedokážu ani popsat, co to pro mě v tu chvíli znamenalo. Že se hned sebral a do půl hodiny tam byl. Počítali jsme ty věci do půl jedenáctý, jen díky němu to šlo tak rychle a šlo to vůbec, protože kdyby mi tam nikdo nepřijel pomoct, složila bych se tam. Nejspíš bych tam byla do rána, protože toho opravdu bylo moc a já jsem bohužel šílený hroutidlo, no, však mě už znáte. Když to na mě z tý kasy vyjelo, málem jsem se sesypala. Každopádně nakonec jsme to zvládli, sice se obávám, že z toho ještě budou problémy, nepočítala jsem ty věci přesně na kusy, na to jsem už prostě vážně neměla sílu. No ale co, nějak to dopadne. Čtu teď báječnou knihu, která se jmenuje Kašli na to, uleví se ti. Bože, jen díky týhle knize jsem se ještě nezbláznila z těch šíleností, co se mi dějou. Z paranoidního a věčně hnusnýho Myšáka. Z šílený práce, která mi za to naprosto nestojí a stejně se tam bůhvíproč stále zdržuju. Z nevybouřenýho vedoucího, kterej se mě od něj snaží zcela nepokrytě odloučit a snaží se mě dostat. Neni to zvláštní, jak k člověku ty věci přijdou, když je nejvíc potřebuje? Kamarád, co vás vytáhne z bryndy? Kniha, která vám dodá sílu všechno přežít? Člověk, kterej vás tak miluje, že pro vás udělá prakticky všechno co vás jenom napadne? Proč jen to všechno musí mít háček?
 


Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 3. srpna 2011 v 20:09 | Reagovat

Chce to klid. :-)

2 Sariklen Sariklen | Web | 3. srpna 2011 v 21:03 | Reagovat

[1]: A nohy v teple!:))

3 Natali Natali | Web | 3. srpna 2011 v 21:10 | Reagovat

Je to pravda člvěk potřebuje klid.:-))

4 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 7. srpna 2011 v 13:50 | Reagovat

Takže práce je stále stejně na nic...
Od takových extrémně žárlivých lidí radši ruce pryč. Tvoje babička nejspíš má zase pravdu.
Kniha podle názvu vypadá dobře. Člověk, když na něco (nebo rovnou na všechno) kašle, tak je mu opravdu líp. Jenže ne každý to dokáže.

5 Taychi Taychi | Web | 9. srpna 2011 v 13:09 | Reagovat

Tak, já držím mojí M. palce, aby se to přehnalo a zase vše bylo fajn :)

6 Dominika Nováková - Dominikísek Dominika Nováková - Dominikísek | Web | 11. srpna 2011 v 12:27 | Reagovat

Chtěla jsem se tě zeptat, že brzy na TOBĚ bude řada. /Divíš se o čem mluvit, že?
tákže, kdysi..někdy asi v únoru jsi si  umě objednala módní návrh na přání.
A vlastně už fakt brzy budeš na řadě a zajímá mě, zda-li máš o to stále zájem?
..abych se s tím nedělala zbytečně.

Každá "zakázka" totiž má podmínku, že si návrh musíš pak zveejnit na svém blogu s přímým odkazem na můj.
Kdysi jsi tedy souhlasila. Přesto se na to chci zeptat, díky. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe