Love, love a pouta

16. srpna 2011 v 21:17 | m. |  co se mi honí hlavou
Jsem frustrovaná. Celej den žeru. Furt mám na něco chuť, i když nemám hlad. A furt se trápím.

Těch pár dní na vodě bylo jako pohádka. Ale s příchodem posledního dne to skončilo až příliš rychle a mám pocit, že jsem se vznášela až příliš vysoko a že ten dopad na zem za to nestál.

Můj vztah s Myšákem jde podle očekávání do kopru. Miluje mě, o tom žádná. Dneska mi opět přinesl kytku, sehnal mi taky plnou tašku pečiva, koláčů, chleba a mimojiné i vteřinový lepidlo na můj rozbitej přívěsek. A taky mi dal prstýnek, na tom jsme se ostatně dohodli už před mým odjezdem. Všechno teda zní báječně, ale je to báječný doopravdy? Neni.

Protože nesnáším, když mi dává tolik dárků. Nesnáším, když mi každou chvíli dělá žárlivý scény ohledně lidí, se kterýma si píšu, když jsem s ním, se kterýma se stýkám, když s ním nejsem, obecně ohledně toho, že mi prostě nevěří. Dělá ze sebe chudáčka. Řekne mi, že mě miluje, ale že už si toho zažil hodně a že si stejně najdu někoho jinýho. No ale co, doprdele? Já jsem toho taky zažila dost a nechtěla jsem nic jinýho než někoho, kdo mě bude mít rád a kdo bude chápat, co potřebuju a co prožívám. Ale on to nechápe. Nechápe už jenom to, že ho mám ráda. Pořád se ptá, proč to tak je. Ptá se, co bude dál. Nesnáším, že se na to pořád ptá. Nesnáším jeho zničenej výraz, když mu na to nedokážu odpovědět. Nesnáším ten fakt, že spolu nejsme, že se nemáme kam uklidit, nemáme žádný společný území. Jasně, dalo by se to celý stručně shrnout jednou větou - jsem frustrovaná, protože nemáme kde šukat - ale sorry, nejsem chlap, abych to dovedla takhle podat a navíc to není pravda. Jsem v háji kvůli tolika věcem. A furt bych žrala.

Zamilovala jsem se. Došlo mi to včera. Je to naprosto nelogický a nesmyslný, ale nějak ve mně ožilo cosi, co jsem prvně pocítila někdy začátkem tohohle roku a o čem jsem si myslela, že z toho nic nebude. Teď to ale vidím jinak a to mě štve. Proč se zrovna teď musím tak nesmyslně zamilovat do někoho, koho naprosto totálně nemůžu mít? Jako bych toho neměla dost k řešení, ještě mám bordel v citech. Ne, vážně, já už ani nevím, koho chci a nesnáším se za to.

A jako naprosto úžasnou tečku k tomu všemu jsem přišla o přítele. O toho jedinýho, o kterým vím s naprostou jistotou, že ho chci a potřebuju mít v životě. Ať už jakýmkoli způsobem. O toho jedinýho, kterýho budu vždycky milovat, ať už mi zlomil srdce třeba milionkrát, ať už mě sebevíc sere, ponižuje a ignoruje. No řekněte, je to normální, milovat tak silně a neochvějně někoho, kdo si to podle všeho naprosto nezaslouží? A ne že by to byla otázka několika týdnů nebo měsíců, no, však vy, kdo sem chodíte už delší dobu, dobře víte, jak to se mnou po loňskym létu bylo. Je to už rok. Nemělo by to už odeznívat? Já myslím, že mělo. Tak proč to ještě ani trochu nepřešlo? Kolik času ještě potřebuju, abych se z toho vyhrabala? Bože, musim si jít vyždímat židli, je celá rozmáčená od toho patosu, co ze mě kape. Ale vážně, to, že mě celej rok ignoroval a nic moc se mnou nechtěl mít, na to jsem si zvykla. Že na mě byl občas spíš až hnusnej, to jsem taky nějak přežila. Ale jak se ke mně choval teď na vodě, jak odporně se se mnou pak rozloučil a že se mnou pak zcela bez vysvětlení přerušil kontakt i na facebooku? Nesmějte se mi, nepatřím k těm lidem, co by dělali scény z toho, že si je někdo smazal z facebooku, ale zrovna u tohohle člověka to znamená hodně. Až příliš. Mnohem víc než by mělo. Jsem zničená. A to jsem si tak krásně užívala toho svýho single života. Kam se to všechno podělo? Stačilo pár týdnů a jsem zase ve stejnym srabu. Potácím se mezi chlapama, který mě vyškrtávaj ze svýho života, ačkoli je v něm zoufale potřebuju, a mezi těma, kteří mě zcela zřejmě upřímně milujou a udělali by pro mě cokoli, a s kterýma to přitom nemůžu vydržet. Asi jsem vážně vybíravá. Nebo blbá. Nebo je to normální, co já vím. Stejně mi to zejtra zase bude u prdele. Ale teď jsem se v tom holt potřebovala trochu porochnit. Znáte tu scénu s oslíkem ze Shreka? Jak furt něco mele a pak řekne:"Potřebuju obejmout..."? Jsem na tom stejně. Jen s tím rozdílem, že nepotřebuju obejmout. Potřebuju křičet, něco rozkopat, říct V., jak strašně mě sere, jak si může strčit celý ty svý názory na mou osobnost do prdele. Říct Myšákovi, ať se jde vysrat s tou svojí podělanou žárlivostí a ublížeností. Potřebuju se osvobodit od těch pout, co mě momentálně svírají. Potřebuju mluvit se svým vedoucím a říct mu, že jestli ty posraný přesčasy nebudu mít v příští výplatě, podávám výpověď. Potřebuju si ujasnit, co s tím svým debilním životem chci dělat. To budu vážně do konce života střídat jednu práci za druhou, přičemž v žádný nevydržim dýl než rok? Vážně budu přecházet z jednoho mizernýho vztahu do druhýho, když přitom jedinej z těch chlapů mi za to nestojí? Vážně budu trávit svý volný dny sezením u počítače a čuměním na seriály a vzdycháním nad tím, jak bych chtěla dělat to a ono a přitom se k tomu nikdy nedonutím? Je mi třiadvacet a co jsem sakra dokázala? Jsem vážně jen blbá holka, co v tom neumí chodit, co se potácí mezi extrémama a co ji rozhodí pár komentářů od někoho, na kom by jí už dávno nemělo záležet?

Nauč se žít přítomností a odnaučíš se myslet na budoucnost. Odnaučíš se myslet na minulost. Uleví se ti. Ale je to dobře? S tímhle přístupem jsem se naučila řešit vztahový věci hned. Nedokážu čekat měsíce, než si někdo ujasní svoje priority a něco mu dojde. Nedokážu čekat ani týdny, než se Myšák přestane chovat jako kretén a začne mi trochu věřit. Do tý doby už nebude mít důvod mi věřit, protože já to prostě nevydržím. Už dneska jsem pomýšlela na rozchod. A hůř, pomýšlela jsem, že bych zavolala Blonďákovi a užila si s ním trochu nezávaznýho sexu na vylepšení nálady. A to je strašně, strašně špatný.

A taky jsem přemýšlela nad tím, že bych zase jednou sepsala dopisy na rozloučenou. Protože nikdy nevíš, co se stane. Většina z vás si na to občas vzpomene, třeba pod vlivem nějaký silný události, nějakýho zážitku, že tu prostě nebudeme věčně a nikdy nevíš. Ale já na to myslím každej den. Proto mě taky tyhle věci tak trápí. Nechci mít nedořešený věci, protože nikdy nevim, kdy někdo z nás nějak vypadne ze života těch ostatních, ať už smrtí nebo jinym důvodem. A tak jsem přemýšlela, že bych těm několika, co jim něco potřebuju říct, napsala dopisy. Třeba jen tak pro sebe, ale abych se uklidnila. A pak jsem si řekla, že by to nemělo smysl. Nevím, co říct. Nevím, jak to říct. A pak, ty nejdůležitější, třeba jako V., by to nezajímalo. Nezajímám je já. Moje ego to těžko snáší. Nesnáším to svoje podělaný ego. Píšu si to do svýho úkolníčku - budu muset mnohem tvrději pracovat na jeho odstranění. Myslela jsem si, jak dobře na tom nejsem, co se týče duchovní cesty, ale to je právě ono - vždycky, když si myslíte, že jste na tom dobře, zjistíte, že vůbec ne. Že jste sotva na začátku. Že ta strašná dálka, co jste si mysleli, že jste už ušli, ve skutečnosti činila sotva pár milimetrů a že si toho nikdo ani nevšiml. Jenže já se odradit nenechám. No a co, že bojuju se svýma výlevama. No a co že se vztekám, že občas řádím a že jsem někdy šílenej dobytek. Co je důležitý, je, že o tom dobře vím. A jednou, ať je to třeba za pár let, už takový věci psát nebudu. Nebudu si je myslet. Nebudu si to brát. A bude ze mě přesně ten typ blogera, co se nemá potřebu vylejvat v milionech slov, co prostě jen napíše - jsem frustrovaná, protože potřebuju sex. Sakra, jak mně se uleví. A celý blogosféře jakbysmet, nemýlím-li se :D

Jedno pozitivum ten dnešek ale přece měl. Moje blogerské já se tetelí nad faktem, že si už řada mých blogerských idolů všimla, že to tu zanedbávám. To je symbolem toho, že ty moje blafy ještě pořád někdo sleduje a že když se tu pár dní nic neobjeví, někdo si toho všimne. Někdo si všimne, že něco není, jak má být. A to je dobře vědět.

P.S.: Uklidňující zpráva pro všechny čtenáře - už brzo dokoukám Sex ve městě a očekávám, že s přechodem na jinej seriál by měla pominout éra těch miliard otazníků. Taky mě už serou. Blame Carrie.

P.S.: Čtvrt na deset. Čas udělat si míchaný vajíčka a pustit další díl Sexu ve městě. Bože, jakou já mám depku... už se těšim, jak si zejtra v práci zanadávám na pitomý zákazníky. Jeden jedinej se mě zeptá, jestli je to zboží čerstvý, a urazim mu hlavu rohlíkem. A nebo taky ne. Třeba se vzbudím v lepší náladě. Ale zatím ten pocit nemám.
 


Komentáře

1 Jasmína Nocte Somniare Jasmína Nocte Somniare | Web | 16. srpna 2011 v 21:40 | Reagovat

Jo, ti hoši nás jednou dostanou do hrobu.. Žranice, jídlo, nicnedělání.., ale, neboj, všechno trápení jednou končí ;)

2 from-life from-life | Web | 16. srpna 2011 v 21:41 | Reagovat

ráda čtu tvoje články, ale opravdu mě to mrzí :( některý lidi se hold chovaj jako kreténi. Postav se na nohy aspoň to zkus a všem vytři zrak, protože na to máš ! nechci tě tady nějak povzbuzovat když máš depku, ale jo vlastně chci, i když tě neznám nechci aby někdo byl s nervama tak v prdeli. Zkus to s myšákem nějak vyřešit, snad je normální a dokážete si o tom pokecat nebo to je fakt takovej mrzout ? :/
hlavně nedělej blbosti. Já už jsem jednou skončila tak daleko, že jsem měla napsanej dopis na dvě A4 a když ho našli naši už jsem seděla na kolejích a čekala na vlak. naneštěstí jel až asi za půl hodiny a naši mě z toho vytáhli. Vždycky může být hůř než jsi na tom teď tak si jdi pustit sex ve měste( mimochodem libovej serial koukam na něj taky) a za nějakou dobu nevim třeba za dva dny podle toho jak na tom jsi zavolej myšákovy zkus to nějak vyřešit, pořádně si zašukejte a ona se ti ta nálada hned vylepší :)

ps: promiň jestli tě tenhle komentář nějak ještě víc zdeprimoval nebo se mi jenom vysměješ co sem vůbec píšu, je to na tobě :) já jsem ti jen k tomu chtěla něco napsat ;)

3 m. m. | Web | 16. srpna 2011 v 21:49 | Reagovat

[2]: Kdepak, povzbudilo mě to :) Já se nechci doopravdy zabít, ale kdyby nějakej odborník slyšel, jak často na to myslim, asi by mě prohlásil za silně narušenou. Tím spíš mě žere, že na to nemyslí i druzí. Že se chovají jako hovada kvůli blbostem. Že mají potřebu vyvolávat hádky, furt něco řešit nebo se rozkmotřovat a ponechávat si čas na rozmyšlenou. Jako by ho měli neomezený množství. Co když to jednou už fakt nezvládnu a najednou mě najdou někde pod mostem? Co pak všichni ty lidi udělaj? Uvědoměj si, že něco posrali? Jo, uvědoměj. Tak proč čekaj a nechávaj věci vyšumět, proč jeden druhýho tak trápíme, když prostě nemáme dost času na to, aby se to samo vyřešilo? Kdyby se všichni lidi naučili žít přítomností, mnohem víc by si vážili toho, co mají. Neřešili by blbosti. Nehádali by se kvůli nesmyslům a drobnejm nešvarům, co má ten druhej. Na světě by bylo tak fajn. A já bych nemusela psát dopisy na rozloučenou, který ty lidi budou zajímat až když tu nebudu. Zajímalo by je to teď. A já bych jim to teď řekla.

4 Lady Intrikánka Lady Intrikánka | Web | 16. srpna 2011 v 21:55 | Reagovat

Jsem pomalejší osoba a vím to o sobě. Takže to řeknu rovnou, prostě, stručně - nechápu. Na jednu stranu nesnášíš Myšákovy žárlivý výlevy a na druhou stranu mu přímo dáváš munici tím, že miluješ někoho jiného? Buď jedno nebo druhý. Můžeš buď milovat víc chlapů naráz nebo si stěžovat na přílišnou žárlivost. Dohromady zníš trochu povrchně, což se mi nezdá, protože už jsem tu pár článků četla.

5 from-life from-life | Web | 16. srpna 2011 v 21:56 | Reagovat

ano souhlasím. Lidé si většinou ani neuvědomují co vlastně mají a co můžou tratit. všechno řeší na poslední chvíli. Jinak já hádky přímo nesnáším, je jasný, že někdy mám chuť se pořádně vyřvat a rozkopat všechno co můžu, ale obecně hádky nesnáším už jenom z toho důvodu, že každej večer se hádaj naši a je opravdu hrůza to poslouchat :/
A bude to fakt dobrý časem uvidíš ;) oni si všichni uvědomí co posrali a přilezou ;)

6 m. m. | Web | 16. srpna 2011 v 22:05 | Reagovat

[4]: Zní to divně, to je mi jasný. Ale o mojí lásce on nic neví a i kdyby věděl, nebyl by důvod žárlit, protože objekt mého zájmu o mě naprosto nestojí. Ale o to tady nejde. Jde o to, že kdykoli mi někdo napíše smsku, hned slyším kecy typu "Tak mu odepiš, že za chvilku už mu tě nechám, protože musím do práce", "Stejně až odejdu, zvedneš hned mobil a budeš se věnovat jinýmu" a podobně, což přitom nestojí na žádnejch solidních základech. Prostě mě jenom tak škádlí a mně to nepřijde vtipný.

Ani s tou novou zamilovaností to nesouvisí. Choval se takhle od začátku, mnohem dřív, než to na mě přišlo. Aniž by měl důvod. Aniž bych já měla byť jen myšlenky na jinýho. V. nepočítám. Toho ze svýho srdce prostě nedostanu. Ale to neznamená, že tam nemám místo na Myšáka. Já se do něj opravdu zamilovala. Ale tímhle chováním mě šíleně ubíjí. Nechci a nemůžu v tom pokračovat, když to ve mně vzbuzuje takovýhle pocity. Nevím, jak. A nevím, jak to ukončit, aby to nikomu neublížilo.

[5]: No právě. Taky to mám doma téměř na denním pořádku. A nervy mám jenom jedny, nezvládám ještě každodenní pravidelnou dávku keců a žárlivosti od chlapa. Nemám sílu pořád ho přesvědčovat, že s ním chci bejt. Že si představuju, jak si sháníme byt. Že bych s ním to miminko klidně i měla, kdyby pár let počkal. A čím víc se ty naše hádky opakujou, tím unavenější z toho jsem a tím míň věřím tomuhle všemu. A přitom jsem mu to říkala už xkrát. Že jediný, kvůli čemu mě může ztratit, je přesně tohle. A on si stejně nedá pokoj. Furt bude mít paranoidní kecy, kdykoli mi přijde smska od kamarádky nebo od mámy. Kecy, co prostě nejsou vtipný a co mě ničej. Tak co pak s takovym chlapem.

7 Lili Lili | 16. srpna 2011 v 22:30 | Reagovat

Na ty dopisy bych nekašlala. Když už nic, uleví se aspoň tobě, upustíš ventil, nepusíš je někomu posílat ani předávat, prostě jen tak pro sebe se vypíšeš.
Duchovní cesta je dlouhá cesta, to že jsi na začátku není nic špatného. Je posuta malých krůčků a už je to, že kráčíš, i když jen pomalu je úspěch.
Taky jsem si všimla, že tu jsou tvé články jen poskrovnu a chybí mi. Taky naprosto změnili charakter, je v nich hodně vzteku, hodně potlačených emocí.
Jsem v určité věci jako ty. Nevím, jestli lidé myslí na pomíjivost života, jen když se něco stane a pak je to přejde, každopádně od doby, co smrt tak krutě zasáhla do mého života myslím každý den na to, jak se chovám. Často lidem říkám, co k nim cítím, problémy se snažím řešit hned, hodně si dávám záležet na tom, jak se s lidmi loučím, protože nikdy nevíš a já nechci litovat něčeho, co jsem udělala nebo neudělala. to už jsem zažila a nestojí to za to.
Mě zas poslední dobou hrozně ovlivňují Gilmorky, na které jsem poprvé začala koukat v originále, jelikož už jsem měla dost všelijakých dabingů. Pořád bych se četla a jsem natěšená do školy. Měly by mít víc řad, aby mi to nadšení vydrželo i přes rok :D

Hele m. vážně by ses měla vzchopit. Ty nejsi žádná sebelístostivá ufňukaná troska. Znáš všechny ty mooudrý věty o života, tak se konečně vzchop a řekni všem do očí, co tě na nich sere. Dokud to budeš protahovat, nic se nezmění. Vykecat se na blogu je sice fajn, ale moc to nezmění, řekni to jim. Řekni jim pravdu a řeš. Ty je respektuješ, když potřebují čas, je na čase, abys udělala taky něco, co chceš.

8 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 16. srpna 2011 v 22:31 | Reagovat

Míchaná vajíčka to je, myslím, dobrý nápad.
Možná i kousek slaniny přidat.

9 Lili Lili | 16. srpna 2011 v 22:33 | Reagovat

Až teď jsem si všimla, že ve spěchu píšu jako totální prase. No snad se to dá nějak pochopit, jakože nepusíš je nemusíš a posuta je spousta. Fakt promiň :D

10 m. m. | Web | 16. srpna 2011 v 22:56 | Reagovat

[9]: V poho, taky se kolikrát upíšu, obzvlášť takhle k večeru :D

Nj, věty znám. Přesto ale nejsem tak skvělá, jak si někteří myslí. Občas jsem taky jenom ufňukanej člověk, co si potřebuje postěžovat a co neví, kudy kam. Bohužel zrovna v ty momenty obvykle dostanu chuť psát. Kdyby na mě ta chuť přicházela i v ty momenty mezi, kdy je mi všechno ukradený a nic mě netrápí, vypadalo by to tu jinak :D

Nj, já tu pravdu i řekla. Aspoň Myšákovi. Řekla jsem mu, že na tohle nemám sílu. A on mi dal slib, že se polepší. A taky jsem řekla V., že mě to mrzí, jak se chová. Ale obávám se, že tyhle pravdy stejně k ničemu nevedou. Myšák se nepolepší, je už takovej. A V. je jedno, co mě mrzí nebo nemrzí. Takže v říkání pravdy mám celkem čistej štít, pro dnešek. Ale nějak nazpět nepřišlo to, co bych očekávala. To je to, člověk si nad těma seriálama zvykne, že všechno se děje v uzavřených epizodách. Přijde problém, ty se v něm rochníš a on se nakonec vyřeší a přijde uvolnění a pročištění vzduchu. V životě to tak ovšem nefunguje. Tam to může trvat měsíce i roky, než se zase v klidu nadechneš. To je právě na tom nejvíc k vzteku. Že je to všechno zbytečný a přesto se tomu trápení neumíme vždycky vyhnout. Zvládáme milion a jednu věc a ta miliontá druhá nas dojebe a vykolejí a než se to spraví, nejsme schopni se pohnout z místa a je to jako skříplej nerv v zádech. A že si tý zbytečnosti jsi vědoma, to ti taky nepomůže. To už pak člověk vážně neví. No, musím se prostě naučit se na to vykašlat. Jednou provždy a napořád.

11 V. V. | 18. srpna 2011 v 12:03 | Reagovat

"Potácím se mezi chlapama, který mě vyškrtávaj ze svýho života, ačkoli je v něm zoufale potřebuju," jedinej clovek, kteryho v zivote potrebujes, jsi ty sama, protoze na ty druhy neni spolehnuti. imho. A navic bys z nich delala rukojmi svyho zivota.

"a mezi těma, kteří mě zcela zřejmě upřímně milujou a udělali by pro mě cokoli, a s kterýma to přitom nemůžu vydržet." lepe bych to nedokazal rict, ale nechtel jsem ti to rict takhle na plnou hubu. Presne takhle to vidim i mezi nama a proto to vsechno takhle skoncilo.

12 dungeonmaster dungeonmaster | E-mail | 18. srpna 2011 v 18:45 | Reagovat

Taky jsem si to projednou precet a koukam co se deje. Jeden te sere, druhej nema zajem, ze se na to holka nevykasles :) Zavolej radsi blondakovi at prijdes na jiny myslenky. A kdyby ti to nestacilo, tak ja jsem btw taky blondak :D

13 m. m. | Web | 18. srpna 2011 v 23:02 | Reagovat

Některý lidi maj talent přijít sem zrovna v den toho největšího výlevu...

[11]: Srovnávat naše situace je nebetyčná blbost. Lidi, o nichž píšu, za mnou ve většině případů silně dolejzaj a nedokážou přitom vnímat slovo z toho, co jim říkám. Nebo si to špatně vykládaj. Jako třeba že nechci, aby mi furt něco dávali. Tys mi nikdy nic takovýho neřek, ostatně se domnívám, že při našem mizivém až nulovém kontaktu říct, že dolejzám, by bylo hodně sprostý a nefér, protože to vůbec není pravda. Dala jsem ti volnosti kolik sis řekl a co z toho? Přijdu o tebe. Já aspoň jsem schopná těm lidem říct, co mi na nich konkrétně vadí. A pokud vidím snahu o zlepšení, stačí mi to, abych se naoplátku snažila o udržení vztahu. Ty ses nesnažil. Prostě jsi to odepsal. Dvakrát.

[12]: Viď :D Tak myšlenky já mám už dávno jiný. To je jeden z problémů mojí osobnosti. Zatímco mysl se nad něčím chvilkově vzteká, duše má na starosti úplně jiný věci a tohle ji vůbec nevzrušuje. Už ani ty moje výlevy nejsou co bejvaly, protože už druhej den se vzbudím a všechno je to jinak. Viz dneska. Kdybych o tom napsala dneska, byl by to úplně jinej článek.

14 V. V. | 21. srpna 2011 v 21:18 | Reagovat

[13]: netusil jsem ze mas na mysli dolejzani. To samozrejme nedelas. Ale i to co delas normalne je pro me k nevydrzeni, ikdyz jsou vlastne malichernosti. Chybi tu neco, kvuli cemu bych je dokazal prehlidnout. Znam par lidi, kteri delaji veci, ktery mi nejsou uplne po chuti, ale dokazu s nima mit vrely vztah a i vic nez to. A pritom si to nemusim nijak zduvodnovat ani se nejak snazit, proste to tak samo funguje. Asi nejaka energie ci co, nevim.

15 m. m. | Web | 22. srpna 2011 v 22:29 | Reagovat

[14]: Nj, tak jsem holt k nevydržení. Však s tebou to taky nebyl vždycky med :)

Přežiju to. Ale toho pocitu, že ses nesnažil, se asi nezbavim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe