Pojetí lásky

15. července 2011 v 21:41 | m. |  co se mi honí hlavou
Někdy je těžký koexistovat s chlapama (a nejen s nima), když máte takový pojetí lásky jako já.

Chci ho políbit. Mám to v hlavě už hrozně dlouho a dá mi čím dál tím víc práce se tomu bránit a držet si od něj odstup. Nepohladit ho. Neusmívat se na něj příliš něžně. A přitom by si to tak zasloužil. Zasloužil by si objímat a hladit 24/7, zasloužil by si, abych ho líbala od rána do večera a abych mu všechny ty drobný i velký laskavosti oplatila nejedním přitulením, který by ostatně bylo pro oba příjemný, takže jakýpak copak, dalo by se říct.

Nj, jenže hrajte si s ohněm, když moc dobře víte, jak pálí. Bylo by to ode mě na oplátku, že se o to zasloužil, jenže by to byl zatraceně danajskej dar. Nechci mu způsobovat trápení. Ale připadám si jako v pasti, protože vím, že to se už stejně děje. Je to taková pitomá past. Oba víme, že z toho nic nebude, ale nikdo z nás si to nechce přiznat, opustit tu svůdnou myšlenku a představu, otřepat se a jít dál. Nechat si všechny ty pohledy, narážky, průpovídky atd. Přestat pro toho druhého dělat příliš velké laskavosti, které nemá jak oplatit. Přestat o tom snít, říkat si "co kdyby" a hřát se před spaním myšlenkou na to, že se to třeba jednou stane... Prostě se jen tak kamarádit. Nejde to.

"Opustil bych tě, ledaže bys chodila ještě s někým jiným", napsal mi dneska Myšák. A mě napadlo - my spolu chodíme? Nevšimla jsem si :D No, trochu to tak vypadá, o tom žádná. M. mě v tom podporuje. Že prej to bude vynikající zkušenosti. Ale chci do toho skutečně jít? Můžu? Můžeme? Jak by to probíhalo? Co by z toho vzešlo? Stálo by to za to? Bojím se, jsem si téměř jistá, že by i tohle nakonec dopadlo špatně. Že bych mu ublížila. Že už mu na to zadělávám teď. Zatím toho o něm zase tolik nevím, ale má mě rád, to je fakt. Kňučí blahem jako malej, když se ke mně může nachvilku přivinout a obejmout mě. Tetelí se radostí jako škvrně, co právě dostalo plyšáka k Vánocům. Tak nějak jako to dělám já, když mě někdo něčím obdaruje, něčím výjimečným, co se nedává každej den. Vážně, musím se pořád ptát, kdy že se to ze mě stala taková svůdnice a lamačka mužských srdcí?

A nemůžu si pomoct, musím to hned nastavit otázkou - proč to nefungovalo na to jediný srdce, po němž celá moje bytost nikdy nepřestane toužit?

A jako by toho nebylo dost, předevčírem jsem se na fb seznámila s týpkem, kterej mi během pár minut po spřátelení napsal asi milion vzkazů, vyptal se mě asi na milion věcí, olajkoval mi asi milion fotek a prakticky každej status, kterej jsem napsala v posledním měsíci a "hned se ptal, jak se mám, jak se daří". A co hůř, dneska se za mnou stavil v práci, aby si ověřil, jak vypadám naživo. Moc jsme si toho neřekli, přijel brzo ráno a to jsem měla takovej fofr, že jsem mu stěží potřásla rukou, ale stejně. Co to na mně je, co tyhle lidi přitahuje? A co to na mně bylo, co odpudilo toho jedinýho pravýho? Haló, lásko, někdo mi k tobě zapomněl dát vysvětlivky!
 


Komentáře

1 Bastett Bastett | Web | 15. července 2011 v 22:42 | Reagovat

Vysvětlivky? Ne, ty by sis nepřála.To by bylo jako vědět všechny možné budoucnosti->nuda! ;)

2 phoenix phoenix | Web | 16. července 2011 v 8:50 | Reagovat

Pokud je ten pravej opravdu pravej, je všechno jen otázkou času. A do té doby... Odhod 'co by, kdyby' a jdi za tím, co cítíš... Můžeš být z nejchytřejších, ale srdce vždycky ví líp než rozum.

3 zelená zelená | Web | 16. července 2011 v 10:00 | Reagovat

tohle mě baví, vážně se musim smát, i když ani neni čemu, no, totiž. jo, je to divný, je to k posrání, když si můžeš vybírat ale toho koho by sis vybrala bez váhání prostě..mít nemůžeš/nebudeš. to seznámení z fb je hustý, vy se s tim nepáráte. (svatba bude kdy?)

a moje dlouhodobý nekomentování tvých článků si neber nijak osobně :D nekomentuju nikomu nic, protože z nějakýho podivnýho důvodu se mi všechny stránky týkající se blogu.cz každých padesát vteřin obnovujou a k nápadu napsat ty komentáře v poznámkovym bloku a pak je jen překopírovat sem přišla až teď..:D

4 m. m. | Web | 16. července 2011 v 21:43 | Reagovat

[3]: No jako já ho v tom nijak nepodporovala, to on se mi hned s prominutím nasral do života :D Ale myslím, že ho to brzo přejde. Naživo se už nejspíš neuvidíme, leda by se za mnou někdy zase stavil, ale že bych si s nim někdy dávala spicha z vlastní vůle, to nehrozí. A nejspíš si ho brzo smažu i z fb, nechávám si tam jenom podstatný kontakty.

Osobně si to určitě neberu ;) To s tim obnovováním je na pytel. Taky se mi to jednu dobu dělo, ale pak to nějak zmizelo, už ani nevím jak. Zkus napsat Standovi, jestli to nemůže bejt chyba u nich.

5 f. f. | 21. července 2011 v 20:40 | Reagovat

kolikrát si tak říkám, jak by bylo úžasné s někým vypadnout na vzdálené místo, kde bych nikoho neznala, nemusela se bát, že potkám někoho, koho nechci, kde by nikdo nemohl soudit něco, o čem nemá ani páru... nechceme si připouštět, že jednáme tak, aby ostatní neměli řeči, ale často to děláme...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe