Myšák

11. července 2011 v 21:58 | m. |  co se mi honí hlavou
Jak bych vám ho nejlíp popsala? Je to takovej ten typ á la vyžilej rocker, věkově těžko zařaditelnej, ale určitě už mu bylo osmnáct :D Je hubenej, kolem takový vyzáblý, lehce lebkoidní hlavy mu vlajou zbytky vlasů a je neuvěřitelně hodnej. Je to náš řidič.


Nevím proč, ale už od prvního setkání na mě působil dobře. Něco na něm bylo. Byl to vyzrálej chlap, co denně tvrdě maká, aby vydělal, co jezdí s náklaďákem (nějak to ve mně vzbuzuje pocit, že je schopnej zvládnout život nebo prostě obecně, že je schopnej, že je to makačenko a že je zodpovědnej). Měla jsem najednou pocit, jako bych byla nějaká patnáctiletá žába, co nic neví a nic neumí a co je vedle něj úplný prd a nedochůdče. Měla jsem pocit, že je takovej nedostižnej. Že je to prostě takovej ten pán, rozhodně nikdo, kdo by se se mnou víc bavil, protože proč taky. Má spoustu práce, hafo krámů na objíždění a určitě nemá čas ani chuť vybavovat se s takovym ptáčetem. No, to jen dokazuje, jak mizerně odhaduju lidi.

Jak už jsem řekla, ukázalo se, že je hrozně hodnej. Úplně jinej, než jsem si představovala. Neni zase tak v pohodě, šup sem, šup tam, tohle uděláš takhle a žaves. Spíš naopak. Je to přesně takovej ten typ člověka, co jako jeden z mála dokáže plně pochopit tu mojí příšerně nepoučitelnou, naivní a pitomou povahu, protože moc dobře ví, co to je zkurvit si život vlastní naivitou a pitomostí. Co to je pomáhat lidem ve svym okolí a dostat se tím do příšernejch dluhů, průserů a samozřejmě i do ohromnýho zklamání, protože kdo by čekal, že z vás vlastní sourozenec vyždíme několik set tisíc a pak to všechno zapře, ne-li úplně otočí. No dobře, tohle přesně se mi nestalo, ale moc dobře mu rozumím. A to je právě to, že je to vzájemný.

Dneska mi v práci ukradli mobil. Nemá smysl se nad tím nějak víc pozastavovat, nepoučitelnost je moje druhý jméno, ne-li první. Hlavní je, že finančně mě to zase tak nesere, ježto byl za kačku. Zdrtilo mě to jen kvůli tý mý blbosti, jejíž bezmeznost mě nikdy nepřestane překvapovat, a taky bylo na prd, že jsem tím zůstala totálně odříznutá od světa - což mě štvalo obzvlášť dneska, kdy se v práci vůbec nic nedělo a já neměla knihu, takže smsky byly tak nějak jedinou záchranou. No, nakonec jsem to nějak vykombila, mobil se mi povedlo zablokovat hned nějakých deset minut po události, tak snad nenastaly velký škody, a díky vlastní prozíravosti (vida, nejsem zase takovej debil), jsem měla Myšákovo číslo napsaný na deskách s dodacíma listama. Pak už to chtělo jen trochu mozku (taky jednou) a povedlo se mi ošálit služební telefon, z nějž se jinak nedá psát ani volat na jiná než povolená čísla. No, ale jak známo, v nouzi poznáš kreativitu, a tak se mi nakonec povedlo spojit se s ním.

Proč zrovna s ním? Nevím, potřebovala jsem to někomu říct, jiný číslo jsem po ruce neměla a jelikož je z firmy, byla tu aspoň malá šance, že se mu dopíšu i přes tu blokaci. Miláček. Volal mi hned zpátky, aby si poslechl, co a jak se stalo, uklidnil mě a slíbil, že mi hned druhej den přiveze mobil, co má doma navíc. Simku si snad obstarám ve středu, takže bych měla bejt brzo zase pojízdná.

Každopádně je mi do breku. Jednak nad tou stále se vracející blbostí, jednak nad tou smůlou, která mi pořád visí nad hlavou jako černej mrak a jíž se nedá utéct. Jsem to prostě já. Jsem smolař. Prokletá blbka, naivka, trouba. Nevim co ještě. Stydim se za svoje jméno, protože když ho někdo řekne, mám pocit jako zpráskanej pes. Jako že jsem něco hroznýho provedla a zase jednou ukázala celýmu světu, jakej jsem pitomec. No, ale dost sebelítosti, on je fakt, že jakkoli tady běduju, kdesi uvnitř mě hřeje určitej pocit balancu, kterej má na svědomí moje duše. Ona totiž ví, že na mobilu svět nestojí. Že se, globálně vzato, nestalo nic jinýho, než že jsem dneska zjistila, jak moc hodnej na mě ten Myšák je a že pro mě rád něco udělá. Sám od sebe. Myslím, že je do mě trochu (trochu dost) udělanej. A mě to k němu bůhvíproč táhne nazpátek.

Večer mi pak volal šéf, že moje kolegyně - který jsem psala, že jsem ráno v práci sama a že se z toho asi po - mu sama zavolala a nabídla se, že mi ráno přijde vypomoct. Milá, hodná holka. Zbožňuju jí. Připadám si jako největší parchant vedle tý její svatozáře. Dokonce mi odpočítala dýško za víkend, o němž jsem v práci vůbec nebyla. Nemám na něj nárok, bylo její. A ona mi ho dala. Dva andělé v jednom dni. Vlastně tři. Můj vedoucí mi dneska taky neuvěřitelně pomohl, když pro mě vystál frontu na Fénixu u T-Mobile, aby mě mohl předat tamější paní, která mi pak zablokovala telefon. Jsem vlastně neuvěřitelnej lucker. Mám kolem sebe lidi, který jsou na mě tak strašně hodný, až bych brečela. Který nechtěj nic naoplátku. Který to napadne samo, aniž byste museli prosit o pomoc. Který si to nedaj vymluvit a udělaj pro vás první poslední, i když jim už dávno hlásíte, ať hoděj zpátečku, že tolik toho pro vás dělat nemusej. Jsou prostě báječný, jsou moji a jen si nemyslete, já jim to nezapomenu. Jsou chvíle, kdy lidi přece jenom opravdu poznáte. Jo, mám štěstí, že mám takový přátele.
 


Komentáře

1 Jasmína Jasmína | Web | 11. července 2011 v 22:40 | Reagovat

Když jsi ho začala po začátku popisovat, tak jsem myslela, že to bude nějaký herec.. a pak " Je to řidič" :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe