48. 23. A co?

30. července 2011 v 12:36 | m. |  co se mi honí hlavou
To nám to tu zase trochu chcíplo, co? Škoda, škoda, dělo se toho opravdu hodně. Tak třeba:

Devetenáctýho mi přišla na krám smlouva, nebo spíš výsměch, co ho nazývali smlouvou. Hned na první pohled jsem v ní našla asi milion nejasností a podivností a hlavně měla naprosto příšernou grafickou úpravdu, takže druhej pohled se nekonal, na to jsem prostě neměla žaludek. Bejt grammar nazi je někdy těžký.

Naštěstí mám pár skvělých a zároveň užitečných přátel, takže jsem se hned toho dne sešla s Klárkou, která se vyzná v zákoníku a právní stránce všech věcí víc než já ve vlastním šuplíku na ponožky, takže byla mou jasnou volbou číslo jedna, když přišlo na to, kdo se mnou tu smlouvu musí projít, než zase jako největší debil něco podepíšu.


Vyžádalo si to několik hodin drbání a tlachání a dvě totálně odřený paty (to jsem si zase jednou vyšlápla v podpatcích, bleh, už si ty boty nikdy neobuju, vážně) a nakonec jsem odcházela s totálně staženým žaludkem a papírem do posledního místečka popsaným připomínkama a poznámkama. Doma jsem to pak ještě prošla s našima, a ti hned začali řvát, že tohle snad neni možný a že jestli to podepíšu, jsem největší blázen, a ať se opovažuju.

No, tak jsem se neopovážila a od tý doby jsem ty svoje obavy konzultovala se všema možnýma lidma, co mi přišli pod ruku - s kolegyní, s Myšákem, s několika inspektorama a nakonec i s paní účetní, za níž jsem speciálně pro tento účel jela až do Brodu, protože všichni ti před ní mi prostě nebyli schopni dát nějakou rozumnou odpověď. Mimochodem, už tam o mně vědí. Jelikož žádná z nových kolegyň nedostala do tý doby osobní číslo, obě se přihlašovaly na to moje, takže jsem v systému byla psaná každej den, od rána do večera. A zdá se, že díky tomu už o mně ví i pan majitel. No, nejsem si jistá, jestli je to dobře, ale snad mi to pomůže při vymáhání peněz za přesčasy.

To je totiž druhá věc. Že je ta smlouva k smíchu, s tím bohužel nic neudělám. Když se vám to nelíbí, děte si, asi takovej je přístup týhle společnosti, takže rozhodně nelze předpokládat, že by se začali třást, že jim odejdu, a že by speciálně pro mě připravovali jinou, normální smlouvu, jen abych podepsala. Ale že mi přišla naprosto komická výplata, která mimojiné vůbec nezohlednila mých asi padesát hodin přesčasů, to mě nasralo. Řev doma byl už neskutečnej. Jeden přes druhýho na mě naši řvali, že to neni možný, ať odtamtud okamžitě odejdu, že ze mě dělaj akorát debila a že za takový peníze nedělaj ani brigádníci ve skladu. No, je to fakt.

Na druhou stranu to s tím hledáním práce opravdu neni sranda, natožpak s hledáním práce, která by byla dobře placená. Spousta lidí dneska žije na hranici minima a jde to. Nebudou to boháči, nebudou za vodou, ale vystačej s tim. Já jsem na tom podobně. Nehledala jsem práci na to, abych si brutálně nahrabala, ale abych měla nějakou jistotu a finanční klid.

No, každopádně jsem sepsala mail pro pana majitele, kde se ho ptám na těch několik věcí, který mi nikdo neosvětlil, a kde se hlásím o svoje přesčasy. Ještě to dám zkouknout mámě a Myšákovi (ten se s cápkem zná, tak mi bude moct rovnou říct, jestli si mám po tom mailu hledat novou práci nebo jak :D) a pak to pošlu a budu si držet palce.

Pokud jde o Myšáka, je to trochu jako na houpačce. V jednu chvíli je nám super a já se tetelím blahem a v druhou zase nasadí ten svůj vážnej, ztrhanej výraz, a zahlásí "já ti něco řeknu, ale ty se budeš zlobit", načež mi sdělí ten překvapující a ohromující fakt, že je moc starej, že to je naposledy, co se vidíme, a že s někym jinym budu šťastnější. No, na to se vždycky naseru, řeknu mu, že je vůl, a pak se chvilku vztekám, prohlašuju, že mi s ním je báječně, ale když mu to neni dobrý, tak fajn, no a pak se vždycky zase nějak usmíříme a je nám zase dobře. Ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím.

Prý že žiju přítomností a on se dívá dopředu, že to nepůjde. Damn it, říkám si, zrovna ve chvíli, kdy se naučím žít přítomností (což jsem dřív opravdu moc neuměla a díky čemuž jsem teď neuvěřitelně klidnej člověk v porovnání s tím, jakej nervák jsem byla pár měsíců zpátky), mi to někdo vpálí do tváře jako důvod, proč nemůžeme bejt spolu? To bych se na to. A pak řekl, že mu to takhle nestačí. Pálila mě otázka, co by teda chtěl víc, ale nedokázala jsem ji položit. Ležela jsem mu v tu chvíli hlavou na rameni, objímal mě a měla jsem pocit, že bych se dozvěděla něco, co vědět nechci. Nebo že pokračovat v tý debatě by prostě nebyl dobrej nápad. A tak jsem tu otázku spolkla. Ale stejně na to asi brzo dojde, že se budeme muset pobavit o tom, co bude dál. Ani mně to nijak zvlášť nevyhovuje, že nemáme žádnej společnej prostor. K sobě domů si ho vzít nemůžu, k němu do tramtárie taky nepojedu, ty občasný společný výlety do Brodu jsou únavný a posledně, ačkoli jsme si to v lůně přírody, hezky na dece, dobře užívali, ty čtyři klíšťata, co se po tý dece válely s náma, mě přesvědčily, že tohle taky není ono. A pak, co bysme dělali na podzim, až začne bejt hnusně? Kdepak, potřebujeme prostě nějaký společný území. Jenže můžu já si za tenhle směšnej plat dovolit vlastní bydlení? Ne dokud nesplatím dluhy, ty jsou prvotní. A co bude pak, nevim. Nechci zatim řešit. Vážnej vztah mi do rovnice život = ono to nějak dopadne prostě nezapadá. Nutí mě plánovat a to já neumim a nechci dělat. Jenže co s tím?

No, ale abych taky na chvilku odbočila od tý práce a od vztahů, byla jsem s Maudětem na posledním HP. Chvilku po tom ze mě nebyl nikdo schopnej dostat víc než "ty vole". Ne pro ten film, kterej byl prostě takovej, jakej bejt měl - skvělý pokoukání, nějaký to drámo, nějaký ty filmařský úlety, co nevyšly, ale budiž, snaha byla - ale prostě pro ten fakt, že je po všem. Po těch deseti letech to skončilo. Je to divnej pocit. Vyvolává to milion vzpomínek, kterejma se tu nebudu zabejvat, zase tolik prostoru na tom internetu neni, aby se to sem všechno vešlo. No nic. Ale prostě jako víte co. Tyvole... deset let života...

A zas mě chtěli v práci okrást. Ale nevyšlo jim to. Přesněji řečeno mu. Debilovi, co se mě snažil zblbnout s nějakym měněnim peněz. Muhaha. A tentýž den mě taky jeden přišel pozvat na rande. Regulérně. Ne žádnej oplzlej dědek jako obvykle, ne žádná fetka nebo tak, prostě normální pěknej týpek, kterýho jsem tam už určitě viděla, ale stejně se obávám, že až ho příště uvidim, nepoznám ho. Tak jsem mu řekla, že děkuju, že je to milý, ale že mám přítele. Zatvářil se jako že to čekal, usmál se a zase šel. Sakra, taky nemohl přijít o pár tejdnů dřív, ne? :D

No nic, už zase nevim, co víc bych řekla. Jsou věci, který je ještě třeba zpracovat a pak až je vypouštět. A hlavně u některých čekám, co bude, a nechci to pokazit tím, že bych je už teď vypouštěla do éteru. Uvidí se, co na vodě. Už za dva tejdny!!! No doprdele, jak já se těšim.
 


Komentáře

1 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 7. srpna 2011 v 14:02 | Reagovat

Z té práci bych asi vážně už letěla. Sice si ji sháněla dlouho, ale takhle to přece nejde, aby si s tebou dělali, co chtěj a ještě ti nezaplatí to, co máš dostat;) Rozhodně by sis zasloužila práci, kde se k tobě budou chovat tak, jak se má.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe