Červenec 2011

Příliš mnoho nápisů

31. července 2011 v 20:10 | m.
Žít v tomhle světě je zmáhající. Mimo jiné proto, že je strašně těžké naučit se žít s prázdnou hlavou. Doslova ze všech stran na nás totiž útočí reklama v podobě všelijakých nápisů, obrázků, letáčků, hesel, sloganů, dokonce i sprejerských tagů na stěnách podchodů a na dveřích domů a vagonů metra. Je to prostě všude kolem nás a člověk to chtě nechtě musí číst a vnímat, protože tak už prostě náš mozek funguje. Co vidí, to vnímá, čte a zapisuje do paměti. Napadlo vás někdy, a myslím tím i ty z vás, co jinak tvrdí, že vůbec nečtou (mimochodem hanba vám) kolik toho za jedinej den takhle přečtete z donucení? A hlavně co za svinstvo to čtete?


Kdo má chalupu...

30. července 2011 v 14:19 | m. |  co se mi honí hlavou
...má foťák v kalupu. No a vy už jste nějaký ty fotky neviděli docela dlouho, není-liž pravda? :)



48. 23. A co?

30. července 2011 v 12:36 | m. |  co se mi honí hlavou
To nám to tu zase trochu chcíplo, co? Škoda, škoda, dělo se toho opravdu hodně. Tak třeba:

Devetenáctýho mi přišla na krám smlouva, nebo spíš výsměch, co ho nazývali smlouvou. Hned na první pohled jsem v ní našla asi milion nejasností a podivností a hlavně měla naprosto příšernou grafickou úpravdu, takže druhej pohled se nekonal, na to jsem prostě neměla žaludek. Bejt grammar nazi je někdy těžký.

Naštěstí mám pár skvělých a zároveň užitečných přátel, takže jsem se hned toho dne sešla s Klárkou, která se vyzná v zákoníku a právní stránce všech věcí víc než já ve vlastním šuplíku na ponožky, takže byla mou jasnou volbou číslo jedna, když přišlo na to, kdo se mnou tu smlouvu musí projít, než zase jako největší debil něco podepíšu.


Hádky a usmiřování

18. července 2011 v 19:24 | m. |  co se mi honí hlavou
Nevím, jak je to možný, vzhledem k tomu, že spolu ještě ani nechodíme (pořád se ještě nekonalo ono první rande), ale už za sebou máme první hádku. Nebo přesněji řečeno neshody.

Zbytek neděle proběhl v práci celkem klidně, až na to, že jsem měla večer příliš velkou vratku, což mě trochu nervovalo, ale co se dá dělat. A na to, že mi tam nějakej němčour nechal svou hotelovou vizitku s číslem pokoje, jménem a datem, kdy odjíždí. Jako hustě von. Kdyby to aspoň řekl narovinu, ale on mi to strčil pod šálek od kafe. Já vám nevim, fakt jsem tak strašně k sežrání nebo mám jen štěstí na úchyly a nevybouřený týpky?


S hlavou i srdcem ve svěráku

16. července 2011 v 21:37 | m. |  co se mi honí hlavou
Varování: někteří citlivější lidé, co mě znají, by tohle neměli číst. Někdy je lepší nevědět...

Vzpomněla jsem si, proč jsem to pár měsíců zpátky vzdala s chlapama a vrhla se na "party time", aneb nevázaný život singláka. Protože je to s nima hrozně únavný. Myslím tu komunikaci. Tak třeba vemte si mě - jsem hrozně nemateriální člověk. Nepotřebuju, nevyžaduju a nechci dárky. Nechci, aby mi někdo nechával každou chvíli na stolku něco na zub, nosil mi sladkosti, kupoval mi roztomilý plyšáky nebo mi nosil kytky a zval mě na obědy. Ne a ne a nechci. A hle - mám hned dva obdivovatele, který mi přesně tohle v jednom kuse dělaj. Jak jim to mám vysvětlit? Že to neni blbý, když přijdou s prázdnýma rukama? Že se každej den těšim jako blázen, až se za mnou zase jednou na pár minut stavěj, pozdraví mě a usmějou se na mě? Že to je sakra vzájemný, že i já jim chci něčím udělat radost? Jen to narozdíl od nich neumim a nechci dokazovat hmotnejma dárkama, takže to dopadá tak, že oni mi pořád něco dávaj a já jim nedám nikdy nic. Takže na konci večera odcházím domů s náručí plnou věcí a dárků od ctitelů a s pocitem sobeckýho kreténa, kterej nikdy nikomu nic nevěnuje. Nesnáším je za to, že mi tohle dělají.


Pojetí lásky

15. července 2011 v 21:41 | m. |  co se mi honí hlavou
Někdy je těžký koexistovat s chlapama (a nejen s nima), když máte takový pojetí lásky jako já.

Chci ho políbit. Mám to v hlavě už hrozně dlouho a dá mi čím dál tím víc práce se tomu bránit a držet si od něj odstup. Nepohladit ho. Neusmívat se na něj příliš něžně. A přitom by si to tak zasloužil. Zasloužil by si objímat a hladit 24/7, zasloužil by si, abych ho líbala od rána do večera a abych mu všechny ty drobný i velký laskavosti oplatila nejedním přitulením, který by ostatně bylo pro oba příjemný, takže jakýpak copak, dalo by se říct.

Nj, jenže hrajte si s ohněm, když moc dobře víte, jak pálí. Bylo by to ode mě na oplátku, že se o to zasloužil, jenže by to byl zatraceně danajskej dar. Nechci mu způsobovat trápení. Ale připadám si jako v pasti, protože vím, že to se už stejně děje. Je to taková pitomá past. Oba víme, že z toho nic nebude, ale nikdo z nás si to nechce přiznat, opustit tu svůdnou myšlenku a představu, otřepat se a jít dál. Nechat si všechny ty pohledy, narážky, průpovídky atd. Přestat pro toho druhého dělat příliš velké laskavosti, které nemá jak oplatit. Přestat o tom snít, říkat si "co kdyby" a hřát se před spaním myšlenkou na to, že se to třeba jednou stane... Prostě se jen tak kamarádit. Nejde to.

"Opustil bych tě, ledaže bys chodila ještě s někým jiným", napsal mi dneska Myšák. A mě napadlo - my spolu chodíme? Nevšimla jsem si :D No, trochu to tak vypadá, o tom žádná. M. mě v tom podporuje. Že prej to bude vynikající zkušenosti. Ale chci do toho skutečně jít? Můžu? Můžeme? Jak by to probíhalo? Co by z toho vzešlo? Stálo by to za to? Bojím se, jsem si téměř jistá, že by i tohle nakonec dopadlo špatně. Že bych mu ublížila. Že už mu na to zadělávám teď. Zatím toho o něm zase tolik nevím, ale má mě rád, to je fakt. Kňučí blahem jako malej, když se ke mně může nachvilku přivinout a obejmout mě. Tetelí se radostí jako škvrně, co právě dostalo plyšáka k Vánocům. Tak nějak jako to dělám já, když mě někdo něčím obdaruje, něčím výjimečným, co se nedává každej den. Vážně, musím se pořád ptát, kdy že se to ze mě stala taková svůdnice a lamačka mužských srdcí?

A nemůžu si pomoct, musím to hned nastavit otázkou - proč to nefungovalo na to jediný srdce, po němž celá moje bytost nikdy nepřestane toužit?

A jako by toho nebylo dost, předevčírem jsem se na fb seznámila s týpkem, kterej mi během pár minut po spřátelení napsal asi milion vzkazů, vyptal se mě asi na milion věcí, olajkoval mi asi milion fotek a prakticky každej status, kterej jsem napsala v posledním měsíci a "hned se ptal, jak se mám, jak se daří". A co hůř, dneska se za mnou stavil v práci, aby si ověřil, jak vypadám naživo. Moc jsme si toho neřekli, přijel brzo ráno a to jsem měla takovej fofr, že jsem mu stěží potřásla rukou, ale stejně. Co to na mně je, co tyhle lidi přitahuje? A co to na mně bylo, co odpudilo toho jedinýho pravýho? Haló, lásko, někdo mi k tobě zapomněl dát vysvětlivky!

To nic, to si jen tak brblám pod fousy...

14. července 2011 v 19:27 | m. |  co se mi honí hlavou
A dneska zase - že prej mi přeje, že pojedu příští měsíc na vodu. Prej tam aspoň potkám někoho mladýho a hezkýho a budu s ním šťastná. Poslala jsem ho do háje. Předně tam jedu se starou partou, kde všechny znám a buď jsou spárovaný nebo mě nezajímaj nebo jsou můj ex, čili nic jako že bych se tam s někym dala dohromady opravdu nehrozí. A za další, hlásala jsem snad něco jako že si ho hned hodlám brát? To on furt mele něco o společný dovolený, o cestě pod stan nebo do zahraničí.

No furt ne, to bych mu zase křivdila, tolik času spolu neprokecáme (i když teda dneska jsme na tom telefonu viseli hodinu, to zas budou účty), ale několikrát to už vytáhl. A do toho furt tyhle kecy o tom, že se pro mě nehodí, což ve mně velmi úspěšně ušlapává veškerý jiskry představ a tužeb, který se mu ve mně doteď dařilo pěstovat. Ne, vážně, to na světě nejsou normální chlapi? Po těch všech karambolech s pitomcema v minulosti, teď se mi zase musí hojně dostávat přesně opačného extrému, tedy týpků, co mi musí pořád něco dávat, podlejzat mi, obdarovávat mě a pak si donekonečna sypat popel na hlavu, jak já jsem úžasná a jak oni jsou hrozní, tlustí, staří, blbí nebo jánevím jak ještě nehodní mé společnosti? Jako bych snad já byla nějaká výhra, for god's sake. Ti machýrci, nebo ani ne tak machýrci jako prostě normální nevázaní kluci, co když viděli jiskru, tak po ní skočili, mi přece jenom začínají chybět...


"Jsem na tebe moc starej"

12. července 2011 v 22:11 | m. |  co se mi honí hlavou
...pravil Myšák s takovým zvláštním úsměvo-povzdechem, kterej bych zařadila někam mezi "smutno", "zoufalo" a "odevzdano". Bylo to dojemný, normálně jsem měla chuť ho obejmout. Ale že bych nějak vnímala význam jeho slov, to ne. Mám prostě asi růžový brejle nebo je to možná jen momentální zkrat (což je docela možný, v životě by mě nenapadlo, že mě někdo takovej může přitahovat), nebo jsem prostě jenom došla do momentu, kterej jsem ostatně už delší dobu očekávala, tedy do momentu setkání s někým starším, vyzrálejším a zodpovědnějším, kdo ví, jak to chodí, a s kým bych tím životem mohla proplouvat. Sama to evidentně nedávám, o čemž svědčí všechny ty průsery nejen za poslední dobu, a nedokážu si představit lepší podporu než někoho jako je právě on.

Samozřejmě to nepřišlo úplně zčistajasna, že bych si uvědomila, že mě ty mladý kluci už neberou. Je na to pěkný pokoukání, člověk se zatetelí a hodinu se culí jako dement, když mu to v krámě popřeje pěknej den a usměje se na to ve stylu "slint, to je pěkná pani prodavačka" (:D ne, fakt, některý se na mě strašně krásně smějou a skoro si mě až prohlížej, kdy mám pocit, že se jim zatím hlavou honí otázka "dal bych si jí, nedal bych si jí...?", což mi samozřejmě musí lichotit, aspoň u těch pěknejch, vždyť jsem sakra ženská a k tomu v poslední době, řekněme, poněkud zanedbávaná co do péče a něhy :D), ale tím to asi tak končí. Naopak starší schopní pánové, počínaje některými bývalými klienty, kolegy, známými atd atd mě nepřestávají fascinovat. Číší z nich klid. Stálost. Opora. Vědomí, že si odpustí debilní rodičovský kecy v momentě, kdy zase něco poseru (a s tím je prostě třeba počítat, že se to stane), že mě utěší. Ale ne tak jako že nějakej mladej kamarád nebo kamarádka v mym věku, ale tak zatraceně opravdově. Nevím, neumím to popsat, ale zdá se mi, jako by všechno, co říkají mí známí a přátelé (alespoň většina z nich) bylo tak nějak prázdný, neupřímný. Třeba nechtěně, ale tak jako že oni prostě nemají ten správnej zájem. Nebo ho mají zase moc a říkají to jen abych nebyla smutná a aby mě potěšili. Ale to taky neni správně. No, jak říkám, neumím to pořádně popsat, takže nevím, jestli mi rozumíte, co tím vlastně myslím.

Každopádně přibližně o pět minut později, když mi osvětloval, jak se používá mobil, kterej mi přinesl náhradou za ten můj ukradenej (chjo, je na mě fakt hodnej...), s klidem prohlásil, že musí sehnat stan, abychom mohli jet někam k vodě. No, tak kdo mě trochu zná, dobře ví, že stanování a voda, to přede mnou stačí jen naznačit a už vás miluju :D Takže jsem se v tu chvíli pro ten nápad nadchla jako blázen a teď to nedostanu z hlavy, už se vidim. Ono se to nejspíš stejně neuskuteční, ale aspoň má člověk o čem snít :) A vim, že by to bylo krásný a že by nám oběma zatraceně bodlo vypadnout někam z města, mimo práci, mimo všechno, a jen tak bejt spolu, i kdyby se nemělo nic peprnějšího dít, což by se asi nedělo, ale zase kdo ví. Každopádně o to tady nejde, jde o to, že na nějakym zvláštním levelu spolu souzníme, rozumíme si, cítíme potřebu bejt tady jeden pro druhýho, ale vážně strašně silnou, až je to divný a trochu děsivý. Na druhou stranu, občas to tak přijde. A je to dobře, nevím, nakolik on mě, ale já ho určitým způsobem potřebuju.

Mno, jinak jsem dneska zaučovala novou kolegyni. Jestli to neni fetka, tak je to rozhodně bejvalá fetka. Pár kérek, takový trochu neurčitý, anorekticky vychrtlý pohlaví, trochu hyperaktivní a trochu náladová, a rozhodně s velkým nedostatkem respektu pro osobní prostor. Už pár minut po seznámení se ke mně nahýbala s nějakým drbem, a to tak blízko, jako by mi chtěla vlízt do nosu :D Taky mě celkem bezostyšně ohrabává, když mě třeba potřebuje obejít a tak, vůbec se s tím nesere a klidně mě za zadek odstrčí. No, na tohle naštěstí nejsem nijak zvlášť háklivá, aspoň zatím (i když teda to přílišný nahýbání se ke mně mi poněkud vadilo), ale jsem zvědavá na kolegyni J.. S tou jsme se doposud na prodejně střídaly a zítra se tam vlastně má s M. (což je právě tady ta družná slečna), seznámit. Tak jsem zvědavá, jak se jí bude líbit, jak moc blízce se seznamují :D No ale to se dozvim až v pondělí.

Každopádně jestli nám tam M. aspoň chvilku vydrží, měla bych mít trochu víc času - a zdá se, že se už i vrátila psavá, aspoň teda na skok, tak snad bude víc novinek. Hlavně teda o Myšákovi, protože ten se teď stává docela zásadním tématem mýho života a to všechno psaní o pánech XY mi už docela chybí. Vám ne? :D

Myšák

11. července 2011 v 21:58 | m. |  co se mi honí hlavou
Jak bych vám ho nejlíp popsala? Je to takovej ten typ á la vyžilej rocker, věkově těžko zařaditelnej, ale určitě už mu bylo osmnáct :D Je hubenej, kolem takový vyzáblý, lehce lebkoidní hlavy mu vlajou zbytky vlasů a je neuvěřitelně hodnej. Je to náš řidič.


Záblesk

4. července 2011 v 20:55 | m. |  poesie
Okolo...

vzpomínka v mysli živá
tne do srdce, ve tmě se skrývá

bolest ze ztráty tebe
se vrací jak stín a zebe

po zádech probíhá, útroby svírá
ty časy, kdy byla jsi šťastná a živá

záblesk tvých kulatých krásných očí
záblesk a slza, co tvář v té tmě smočí

potají jímá mě nostalgie
trápení z toho, co ve mně stále žije

jak opustit to? jak nechat to být?
když vzpomínka nechce odejít

má mouratá lásko, jsi pryč, není zbytí
však věz, někdy zoufale chybíš mi v žití

*

Vyčerpávající

4. července 2011 v 18:57 | m. |  co se mi honí hlavou
Uáá, nestíhám psát, prostě nestíhám! A už mě to nebaví. Takovejch věcí se v tý práci děje, z čeho by normálně byly i vtipný historky, ale já jak přijdu domů, tak vypnu a už o tom nevim. Vykecám se tak maximálně s novou kolegyní nebo rozešlu pár smsek (vůbec, smsky se teď staly mou velkou záchranou, jak jsem furt v práci, rozešlu jich šílený množství) a víc už nic. A přitom je to taková škoda.

Zrovna tuhle jsem se tu chtěla vyvztekat z toho, jak mě nasrala jedna ženská. Seděla zrovna u stolku a baštila nějakej zákusek, když mi do krámu vlezly dvě socky a jestli prej jim natočim vodu do kohoutku. Bylo mi to podezřelý, ale prosimvás, já a říct ne potřebnému? Eh. No, tak si řikám, ale co, před tou pani, pokud maj v úmyslu krást, si netroufnou, a když, tak na mě ženská houkne a bude. Jenže hovno hovno, milé děti.

Když jsem se za pět vteřin vrátila s flaškou vody, socky poděkovaly a kvapně odešly a pani se na mě divně dívala. Tak já povídám, šlohli mi něco? A ona klidně, že jo, hořický trubičky. A já na ní čumim a řikám si, wtf? To mi to nemůže kráva říct? Když už je neokřikne nebo tak, nemůže mi to prostě jenom říct? A ještě se pak rozvášňovala nad tim, jak je to dneska hrozný, že lidi kradou a vůbec, aby se člověk bál někomu pomoct. No hlavně že ona mi pomohla. Čert vem blbý trubičky, ale ta baba mi hnula žlučí.

No, ale jinak se věci uklidňují. Mám novou kolegyni, která je naprosto světová a navíc jako by byla moje dvojče, jsme si až neuvěřitelně podobný v chování a v nátuře. Pracovat sama se sebou, to mě docela baví, zatim :D V pátek pak má přijít další pani, takže bychom na krámě konečně měly bejt tři. Pro mě to znamená jednak to, že budu zase zaučovat (už mi z toho ovšem trochu hrabe, jak to furt všechno někomu vysvětluju. A hlavně si nemapatuju, co jsem komu říkala), a druhak - což je hlavní - že by měly ustat tyhle věčný přesčasy. Když nad tim tak přemejšlim, tak jsem vlastně ještě neměla krátkej tejden. Třeba tenhle jsem tam zase každej den kromě zítřka - kterej hodlám strávit napůl spaním, napůl návštěvou Liblic, kde jsem strávila nejkrásnější okamžiky svého mládí a kde mi to prostě celý příííííííšerně chybí. No ale příštím týdnem s těmahle přesčasama končím. Jednak ještě pořád není smlouva - minulej tejden jsem byla u doktorky a ve čtvrtek si půjdu pro výsledky a jakmile je budu mít, tak je vedoucímu omlátím o hlavu a jestli mi nepřinese smlouvu, tak mu tam prostě další den nepřijdu, ať mi políbí prdel. A jednak toho mám plný zuby. Fyzicky se to dá, i když nechápu, kde se ve mně tolik síly bere. Ale psychicky už to nezvládám. Už mě ty lidi serou na nejvyšší možnou míru, že si řikám, šmarja, dyť já na ně za chvilku začnu bejt nepříjemná. Už prostě nemám sílu se usmívat a bejt v pohodě. A když jim to nedávám najevo, stejně si po odchodu každýho jednoho z nich myslim hrozný věci. A to prostě neni dobře. Takže končim, už ani o den navíc. Nejde, nemůžu, nechci. Nasrat.

Dneska mi volala pani z Levných knih, jestli bych teda měla od prvního srpna zájem, jestli mi to maj držet. Řekla jsem jí, že ne. Bylo by to nejspíš jednodušší, ale až se vyřeší věci kolem smlouvy, který jsou teda opravdu šílený, peněz tady budu mít určitě víc než v knihách. Napůl se bojím, že mi je nedaj, slyšela jsem o jejich zacházení s ukrajinkama, na druhou stranu jsem mluvila se spoustou jejich strálejch zaměstnanců a i když nadávaj na leccos, s penězma problémy nikdy nebyly, že by někomu neplatili a tak. To mě trochu uklidňuje, ale stejně jsem nervózní jak čuba, že ten podělanej papír furt nemám. No, jak říkám, jestli mi ho příští týden nepřinese, tak ať si ten celej krám třeba vede sám, já padám.

No, a to zas bude asi všechno. Doufám, že s příchodem nový pani a podpisem smlouvy se věci opravdu ustálej tak, jak to teď vypadá, a že budu mít víc času a energie a bude to míň šílený a na palici. Mimochodem, mám za sebou svou první inventuru a dopadla ukázkově. Nevím teď, jestli jsem tu zmiňovala drahou krabici čajů, kterou mi na krámě ukradli, a kterou jsem počítala s tím, že budu platit, ale vedoucí mi řekl, že mě to platit nenechají, že to nějak pořeší s majitelem, takže se vejdem do pěti stovek manka, což je oproti x tisícům, co jinak doplácí různý prodejny, úplně úžasný. Hlavně mám teda radost z těch čajů a říkám si, že když je na mě takhle hodnej s čajema, možná to vyřešili i s těma prachama, co jsem onehdá tak hloupě vydala. Každopádně jestli bude papír na hmotnou zodpovědnost zvlášť od smlouvy, tak mě ani nenapadne dát tam dřívější než aktuální datum. Ale obávám se, že to budou mít zakombený dohromady. No, uvidíme. Hlavně že se mi povedlo sehnat si na tyhle věci právní poradkyni, která se v tom vyzná rozhodně o mnoho víc než já, takže až ten blbej papír budu mít v ruce, dojde ke kontrole, abych zase neudělala nějakou botu :) Známe mě.

Uf, tak to bylo docela vyčerpávající, víc už ze sebe v tuhle chvíli nedostanu, tak se tu mějte, já jdu něco sníst a pokračovat ve spaní, neboť toho teď není opravdu nikdy dost.

Mimochodem, vedoucí má fakt štěstí, že je tak hot, jinak mě pěkně sere. S tou smlouvou, s tím, jak se o mě nestará, jen mi nadiktuje, kdy mám přijít navíc oproti svejm běžnejm hodinám, a teď, když potřebuju jedno odpoledne volný, tak je to hroznej problém. Takže budu muset odjet, jít k doktorce, a ještě se tam vrátit na večer. Což je přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout. Opencard bude až příští tejden, pendlovat furt sem tam na lístky se mi fakt vyplácí. No ale co se dá dělat. Zejtra jsou Liblice a čeká mě příjemnej víkend se starym známym, tak snad mi to dodá dost energie, abych to všechno dál zvládala. Těším se. Po dlouhý době se na něco těšim.
The Puttytribe