Nezvládám

20. června 2011 v 13:55 | m. |  co se mi honí hlavou
Uách... morning...

Blogování už není, co bejvalo. Nemám na to čas ani energii, na pc jsem tak jednou, dvakrát týdně, a přitom si ani nejsem jistá, co bych vám tak řekla. Jak šílenou a šíleně náročnou práci jsem si našla? Jaký existence mi choděj do krámu? Jak se mi včera z jedný z nich udělalo úplně blbě od žaludku, protože ty historky, co mi ten dědek chodí vypravovat, to se prostě nedá (bezďák, asi stoletej, nechutnej, a ještě do mě valí historky sexuálního rázu? Teda přátelé, já jsem zvyklá na leccos, dokážu se bez problémů naobědvat u Sběratelů kostí nebo u The Lexx, ale tohle? Na to nemám...).

Ale jinak to zvládám. Právě teď za sebou mám dlouhej tejden a kromě jednoho průseru z pondělí (moment, to se vážně stalo jenom před tejdnem? Připadá mi to jako měsíc O.o) se nic závratnýho nedělo, nebo aspoň ne tak závratnýho, abych to nezvládla. Jsem na sebe poměrně pyšná. To pondělí mě mrzí a v ten moment jsem si připadala jako ten největší idiot na světě, bez naděje na nějaký zlepšení, protože takovej nepoučitelnej kretén jako já nic takovýho jako zlepšení očekávat nemůže, na druhou stranu, celej problém byl zaviněnej tím, že mě tam nechali samotnou. Ve všední den, kdy to prostě neni fyzicky možný, zvládnout to v jednom člověku, mi tam poslali někoho s velkym zpožděním, takže otevřít jsem musela sama, a pak mi taky nepomohla, jen vyráběla chlebíčky atd., ale na krámě jsem stejně byla sama. Šéf, kterej mi sliboval, že se tam zastaví, se sice zastavil, ale jen asi na minutu, a jeho slibovanej návrat se nekonal. No, nebudu zabíhat do detailů, ale večer jsem z toho byla ještě mnohem víc na prášky než onehdá z tý informace, že mě nechají na krámě samotnou v neděli. Kam se to na to pondělí hrabe...


Nj, když ono vás to asi stejně bude zajímat, co se stalo, co? No dobře, nebudu zatloukat a podělím se - na krám mi přišel nějakej chlap a začal na mě cosi že mu mám dát nějaký peníze pro šéfa, kterej sedí kdesi nahoře v restauraci. Mluvil o nějakym Benešovi (nevim, jestli on že je Beneš nebo co, bylo mu špatně rozumět) a řikal taky cosi o ránu, že jako přijde nebo že můj šéf se tu staví ráno, nevim, každopádně pod vlivem stresu, v jakym jsem v tu chvílí a v ten den byla, jsem mu ty prachy vydala - bohužel, jelikož šéf mi při tom svym minutovym zastaveníčku řekl, že si jenom někam tady zajde a že se vrátí, historka o tom, že se nachází v restauraci nade mnou, mi připadala uvěřitelná, a že bych si to ověřila telefonem, to mě v tu chvíli prostě opravdu nenapadlo. Krám byl plnej nevrlejch a nervozních lidí a já měla dost. No. Šéf, když jsem mu volala, řekl, že o žádnym Benešovi nic neví a v podstatě se mi vysmál do telefonu, jak jsem blbá. Na to asi desetkrát zopakoval, že jsem si vydělala, bavil se tam ještě s nějakym chlapem, kterýmu to (klidně se mnou na drátě) popisoval, a oba se u toho dobře bavili mou blbostí. Pak mi řekl, že to probereme a domluvíme se na nějakejch splátkách. Jako by to doprdele vůbec byla moje vina! Byla jsem u nich druhej tejden, ještě bez smlouvy a bez jakýhokoli podepisování odpovědnosti za cokoli, a on mě tam nechal samotnou, když mi sliboval, že přijde a že tam bude! Volala jsem teda ještě jinýmu vedoucímu, kterej je, tušim, nad nim (ale jistě to nevim, v tý jejich hierarchii se nevyznám), a ten mě naopak docela uklidnil, řekl, že to se může stát, ptal se, jestli jsem nová a jak se to stalo, a pak řekl, že mi to zaplatí ten můj vedoucí, ať jsem v klidu, že to vyřešíme. No, po zavěšení telefonu jsem se stejně zhroutila. Měla jsem už zavřeno, ale přede mnou byly ještě dvě hodiny práce na uklízení, počítání kasy (v níž mi teď chyběly tři tisíce a nevěděla jsem, jak to vyřešit) a zadávání objednávky, přičemž se musí myslet a já už měla tak vymatláno, že jsem toho prostě nebyla schopná. Navíc mě začaly bombardovat telefonáty z pekárny, kde se mě ptali, jaktože jsem ještě neposlala objednávku na druhej den. Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsem tam na to sama a že to nestíhám a že mi ženská, co mě zaučovala, řekla, že objednávku mám dělat až po zavíračce. Na to se mi vysmáli, že to mi řekla pěknou kravinu a ať sebou hodim, nebo mi to nepřijmou. Pak mi volali ještě asi třikrát, ale to už jsem nezvedala. Ještě se s nima budu dohadovat. Radši jsem si místo toho hleděla objednávání. Nakonec jim to ale stejně přišlo pozdě, mou objednávku nepřijali a poslali mi tudíž věci podle dne před týdnem. Takže jsem to dělala zbytečně.

A jaké bylo vaše pondělí?

Každopádně druhej den se šéf sice stavil, ale opět na minutu, a o penězích se vůbec nezmínil. Byla jsem ráda. Nervy na pochodu, neměla jsem sílu se s ním hádat, ačkoli jsem byla mámou ujištěna, že na to nemaj právo, něco po mně chtít, a že ať se bránim. Jasně že se chci bránit, ale nejsem si jistá, jak to s tou právní stránkou věci je. Všechno ohledně týhle práce je takový pofidérní. Příšerně s náma zametaj, dávaj nám obrovskou zodpovědnost a k tomu makáme 17 hodin denně bez přestávky na oběd nebo na nějaký nabrání sil. A každej večer počítáme tržbu a odvádíme jí, přičemž to podepisujeme, aby se vědělo, kdo to odváděl. Nejsem právník, ale nemyslim si, že je to normální nebo přinejmenším správný. Ze svýho pohledu jsem přesvědčená, že nemaj právo po mně ty peníze, co jsem tak stupidně vydala, chtít. Že jsem blbá, je jedna věc, ale oni mě tam neměli nechávat samotnou, když jsem jim přitom několikrát říkala, že to ještě nezvládám a že potřebuju, aby mi tam aspoň ráno a večer někdo píchnul. Vysrali se na mě a tady to maj.

A další věc je, že ještě nemám smlouvu. Pravda, můžu si za to sama, jelikož jsem zatim nebyla schopná si zajít k doktorce pro potřebný vyšetření, ale kdy to mám prosimvás udělat? Když mám den, dva volna, tak je prospim, protože nejsem fyzicky schopná pohybu, a to myslím doslova. Všechno mě bolí. Nohy, kotníky, kolena, záda, a ještě k tomu jsem kolikrát příšerně vyčerpaná. V práci se ani pořádně nenajim, takže nemám kde nabírat energii. A furt tam stojim. Večer se mi o tom zdá, budim se hroznou nervozitou jako že jsem na něco zapomněla nebo že musim pořád na něco myslet, pořád bejt ve střehu. A navíc mi šéf o druhym pohovoru řekl, že budu pracovat jen každej třetí víkend a já už teď vidim, že to neni možný, že budu dělat každej druhej, ne-li víc - bude-li mě totiž zapotřebí, měla bych být flexibilní a dostupná. Třeba zejtra jsem měla mít volno, ale nemaj nikoho, kdo by tam pomohl kolegyni, a tak jí tam na půl dne jdu dělat chlebíčky tak, jako je ona dělala ono osudný pondělí mně. Jenže je tohle všechno vůbec správně? Měla bych zatnout zuby a bejt ráda, že mám práci? Nebo bych měla rychle zdrhat a hledat něco míň náročnýho a míň právně pofidérního?

A k tomu ještě stres z dluhů. Kdyby šlo jen o to, co visím mámě, ale pár dní zpátky mi přišlo upozornění od zdravotní pojišťovny. Ani se radši neptejte, kolik dlužím jim.

Ne, vážně, mám pocit, že jsem se narodila na špatný planetě. To, čemu se tady říká život, zjevně nezvládám.
 


Komentáře

1 Veverka Veverka | Web | 20. června 2011 v 14:11 | Reagovat

Nejsi jediná, mám pocit, že blog je tam, kam patřím. Ne, ten život, do kterého každé ráno vstávám. Ne ta planeta, po které každý den chodím, ale virtuální cestička po blogu.cz

2 Sikar Sikar | 20. června 2011 v 14:17 | Reagovat

smradlací oplzlí dědci? to zní dosti podobně, jako když psala o práci Venom...

já se setkávám akorát telefonicky s blbými soudci...

3 Ducii Ducii | Web | 20. června 2011 v 14:21 | Reagovat

Dnešní doba není žádný med. Zatni zuby a běž dál, nevím odkud si, ale nová práce by se sháněla asi těžko (u nás je to naprosto beznadějné, šílená nezaměstnanost,...). A příště - důvěřuj, ale prověřuj;-)

4 m. m. | Web | 20. června 2011 v 15:38 | Reagovat

[3]: Jasně, příště se mi to už nestane. Ale sere mě, že se to muselo stát vůbec. Nedokážu ani popsat, jak idiotsky jsem se cejtila. Fakt, proč mě prostě nenapadlo zvednout telefon a ověřit si to? Nechápu se...

Právě proto, že jsem se po práci dívala dva roky, se nehrnu do opouštění týhle. Na druhou stranu mi to přijde dost šílený, hlavně si člověk vůbec neodpočine. A nejspíš nebudu moct jet na vodu, ačkoli mi říkali, že to půjde. A mám nervy z dluhů. A jsem vyčerpaná. Dva roky v prdeli. Vyhrabu já se z toho vůbec někdy? Fakt nevim, jestli ještě někdy zažiju klid a štěstí...

5 Lili Lili | 20. června 2011 v 21:53 | Reagovat

Být na tvém místě, tak asi uteču. Je to ale těžké. Když vidím jaké nervy tě to stojí.. já bych to nevydržela. Udělej si seznam pro a proti a uvidíš, co ti z toho vyleze. Třeba se to časem zlepší.

6 Anděl Anděl | 20. června 2011 v 21:58 | Reagovat

Buď trpělivá, protože jeden okamžik netrpělivosti- ti může zničit celý...

7 Anwiel Anwiel | 20. června 2011 v 22:08 | Reagovat

To jsem si všimla, že nestíháš... Ani odpovídat za zprávy =) Nejdřív ti pošlu na lidech - nic, pošlu ti sms - nic...

8 adaluter adaluter | Web | 20. června 2011 v 23:51 | Reagovat

Mám pocit, nejen za sebe, ale i z okolí, že každá další práce je horší než ta předchozí. Asi je to tím, že zaměstnavatelé, čím dál víc utahují šrouby, aby z co nejmíň zaměstnanců, vymáčkli co nejvíc práce, za co nejmíň peněz. I oni musí šetřit, aby si mohli žít jak jsou zvyklí. Jenže šetří na zaměstnancích. Přeju ti ať to zvládáš, pokud tě nepotká nějaká lepší šance.

9 m. m. | Web | 21. června 2011 v 19:46 | Reagovat

[7]: Tak na lidech už nejsem hodně dlouho. Teda jako jsem tam, ale chodim tam jen když mi to píše, že mi zrušej profil :D A zpráva mi nepřišla.

10 Anwiel Anwiel | 23. června 2011 v 20:37 | Reagovat

[9]: Zpráva nepřišla... Potvora jedna!! Nevadí, teď čas není ani trochu, tak já se ozvu =)

11 Běs Běs | 4. července 2011 v 8:43 | Reagovat

Po dlouhý době jsem jsem zase nakoukl na tvůj blog. Nechtěl jsem se do toho míchat, protože si nejsem jistej, jestli ode mě chceš vůbec nějaký rady slyšet, ale nedalo mi to. To co popisuješ je šílený. To, že dosud nemáš smlouvu, taky jen dokresluje to, že je to naprosto nespolehlivá firma - já bejt na tvym místě, tak už tam od druhýho dne nejsem a sháním jinou práci. Utíkal bych pryč odsud! Myslíš, že to časem bude lepší? Buď si jistá, že nebude, budeš zapřažená pořád. Na druhou stranu, tím, že jsi nic nepodepsala, nemáš žádnou zodpovědnost, což je na druhou stranu výhoda - prostě bych se jim vy*ral na jakýkoliv placení za tvý chyby, nemůžou si na tobě nic vzít.. Chápu, že je to pro tebe těžký, něco si zkusila, nevyšlo to.. Nezbývá než hledat dál - hlavně si zachovej zdravý rozum! Moc ti držím palce, ať se ti podaří najít konečně něco slušnýho - nezoufej, není to nemožné;-)

12 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 11. července 2011 v 11:39 | Reagovat

Pondělí jsem nikdy neměla ráda a to tvoje bylo opravdu šílený. Oplzlé dědky nemám v lásce, u tebe je smůla, že nemáš v podstatě, kam utéct. Taky si myslím, že po tobě peníze ani nemůžou chtít, když ještě nemáš smlouvu;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe