Dloooouhej výlev... (a teď od nich zase bude chvilku klid, doufám)

9. května 2011 v 21:59 | m. |  co se mi honí hlavou

Tak jsem zpátky z druhýho pohovoru a taky mám po angličtině a musim říct, že mám docela slušnou depku. Počínaje prací, která je prostě kdesi v nedohlednu, přes pohovory, který jsou vysloveně divný, a okolnosti, který mi vůbec, ale vůbec nepřejou, až po totální neschopnost rozhodnout se, která z toho všeho plyne, tenhle rok vážně neni dobrej. Nechci tu depkařit, ale to prostě vážně neni normální.

Ten první pohovor byl ještě fajn (i když jsem docela dlouho čekala, než jsem přišla na řadu, a nějaká kráva mě normálně sprostě předběhla), ta práce sama o sobě vypadá dobře. Jen ten fakt, že těch hodin je víc než dost (práce včetně víkendů) a peníze nic moc, mi trochu leží v žaludku. Ale to prostě budu muset skousnout, nic lepšího holt asi nebude.

Horší to ovšem bylo na druhym, kam jsem se nejprve vůbec nemohla dostat přes nějaký nesmyslný posuvný dveře, který se otevíraj po telefonu, a to tak, že zavoláte nějakou linku a pak musíte čekat, až vám zabzučí, a pak teprve zavěsit. No samozřejmě že mi to nikdo dopředu neřekl a ve změti různejch cedulek kolem toho telefonu jsem upozornění na tenhle postup dokonale přehlídla, takže jsem zavěsila a ono se nic nedělo. Chvilku jsem tam teda postávala, mačkala všechny možný spínače v okolí (který mimochodem vůbec nic nedělaly, to nesnáším. Kdyby se aspoň rozsvítilo světlo, ale nesnáším nevědět, co jsem spustila/vypnula), a nakonec jsem musela zavolat znovu.


Jako další lahůdka mě čekal výstup do čtvrtýho patra po nepříjemně vysokejch schodech a pak usazení asistentkou na gauč, kde jsem ještě s jednou slečnou dostala k vyplnění dotazník uchazeče, kde se mě drze ptali na důvody ukončení předchozí práce. Nesnáším tyhle dotazy. Co je jim po tom? Totéž reference. Když mě o ně někdo osobně požádá při pohovoru, fajn, ale proč bych jim je měla dávat, když ještě ani nevim, s kym budu mluvit a jestli se mi ta práce vůbec bude zamlouvat? A oni si tam ještě nacpou vykřičník, že to je důležité. Pche. Nasrat. Napsala jsem tam, že je dodám, a to si pište, že nedodám.

Pan XY, kterej nás měl vyslýchat (protože to opravdu nebylo nic jinýho než výslech), se rozhodl ulehčit si práci a nahnal nás se slečnou obě do zasedačky, která byla vymalovaná jako ve školce. Spolu s ním tam vešel jakejsi pán, kterej se netvářil ani trochu mile a přívětivě (no, ten první tomu taky moc nedal), naopak se tvářil jako nějakej děsně velkej hlavoun, soudce, někdo, kdo vás prostě přišel zjebat po tom, co jste něco strašně moc podělali, ale jako že před zákonem a jako že fakt víte, že to nebude prdel, a najednou jste takhle malinký a nemůžete si vzpomenout, že byste se někdy cejtili tak hrozně. Nemůžete si vzpomenout vůbec na nic, najednou máte prostě bílo. Blackout. Nula nula nic.

Tak asi takhle jsem se cítila v první chvíli, kdy tam ti dva pánové (no, to jim docela lichotim) vešli a pan XY stroze představil svého kolegu se slovy, že ten nás bude psychologicky pozorovat. No potěš prdel, říkám si, ale co, jsem připravená a o nic nejde, takže jestli na mě chtěj bejt hnusný, fajn, já tu bejt nemusim. Zhluboka jsem se nadechla, aplikovala jsem na sebe veškerý sebeuklidňovací postupy který znám i všechno co vím o psychologii pohovorů a šla jsem do toho.

Pan XY nás hned na začátek odrovnal tím, že se usadil, sklepal papíry, co měl v ruce, do štosu, a velmi nepříjemně prohlásil:"Tak spusťe. S čím k nám jdete, co nám nesete, co vás zajímá?" Byla jsem poněkud zaskočená, ale umínila jsem si, že se nenechám rozhodit, a tak jsem se prostě chopila slova a řekla mu, že bych předně ráda věděla víc o náplni tý práce, jelikož na netu toho moc nepsali. Toho se chytil a začal se mě vyptávat, co že na tom netu bylo. Další nepříjemná otázka, jelikož na těch stránkách jsem prošla aspoň třicet nabídek, co vypadaly všechny stejně - graficky - takže jsem si to neměla podle čeho zapamatovat. A navíc tam fakt skoro nic nepsali. Ale nějak jsem z toho vybruslila.

No, to další přeskočím, už sama nevim, na co všechno se mě ptal, ale podstatný je, že ta práce mě zase tak nebere. Vlastně mě nebere vůbec. Sama o sobě by nebyla špatná, kdyby byla na HPP, jak potřebuju, ale to mi bohužel nemohli zaručit, jelikož projekt, do kterýho nabíraj, bude projektem v podstatě pokusným. Nikdo neví, jak to bude probíhat a jak se to chytí - předpokládají sice, že to bude všechno super, ale co je mi do jejich předpokladů. Stejně tak nikdo neví, co za peníze za to bude. Jistý je, že minimálně první měsíc, dokud se ten projekt bude zkoušet, nebude žádná fixní výplata - jen něco za uzavřený cosi, což mi - vzhledem k mým zkušenostem - smrdí jak chcíplá ryba, takže e-e. Něco v tom smyslu jsem mu taky narovinu řekla a on mi tedy místo toho nabídl práci operátorky. Ta že je s nástupem ihned, na HPP a snad i s fixem (vida, zapomněla jsem se zeptat). Problém je ten, že volat lidem domů a buzerovat je s nabídkama služeb od T-Mobile je přesně práce, která stojí na mym pomyslnym miniseznamu s názvem "NO-FUCKING-WAY" (společně s voláním je tam ještě práce v McDonnaldu a pak možná nějaký vytírání hajzlíků na nádraží, práce v masokombinátech nebo tam co se zabíjej či uchovávaj zvířata a další podobně nechutný práce), takže když to na mě vybalil s otázkou, co z toho beru, tak jsem přirozeně řekla, že spíš tu hostesku.

A tady to máme - přiznávám, nechala jsem se nachytat. Zahnali mě do kouta takovým způsobem, že když se mě zeptal, jestli přijdu na zítřejší školení na hostesku, jestli s tím může počítat, kývla jsem na to, i když uvnitř jsem už dávno věděla, že tam jít nechci. Ale taková už asi jsem. Řekla jsem si, že nemám co ztratit, když tam půjdu - jen čas, a toho mám víc než dost - a tak že se tam prostě stavím, dostojím slovu a bude. A třeba se ještě dozvím něco, co mi neřekl nebo co mi řekl špatně, a co možná změní můj názor. Jenže pak přijdete domů a začnete přemýšlet a pochybovat a zvažovat a hodnotit a už se to veze. Pětkrát jsem šla za mámou, ať mi řekne svůj názor, jestli tam teda mám jít nebo to mám nechat bejt, když se mi tam nechce a necítím, že to je ono. Celej den jsem přemejšlela, komu mám zavolat nebo napsat, aby mi s tím rozhodnutím pomohl. A celou dobu jsem si nadávala za to, že jsem tak neschopná se rozhodnout o vlastní vůli.

Bohužel, přesně tohle je výsledkem toho všeho proplouvání mezi prapodivnýma pracema, z nichž nebyly prachy, hňácání se v tom všem blátě nejistoty a poslouchání neustálých příserů a poznámek ze stran rodičovstva, dalšího příbuzenstva a vůbec tak nějak všech lidí, co znám. Vyjma vás tady, samozřejmě. Ale asi byste k tomu taky dřív nebo později došli, kdybyste viděli ten můj šílenej život zblízka. Každopádně, to všechno způsobilo, že jsem ztratila jakoukoli víru ve svoje schopnosti, a tím myslím ty schopnosti, co mají vliv na moje uživení se a postavení se na vlastní nohy. Já tomu prostě a jednoduše nevěřím, že najdu dobrou práci, že najdu svoje místo ve společnosti a že zapadnu a že budu v pohodě. A můžete se mi třeba divit a dost pochybuju, že mě někdo z vás opravdu pochopí, ale kdybyste do mě viděli, pak byste pochopili, že ty roky nejistoty mě skutečně dojebaly a že fakt, že si toho jsem vědoma, mi vůbec nepomáhá na cestě za uzdravením a nápravou. A myslím, že to mě dojebává nejvíc. To, že si neumím pomoct. A že nikdo jinej mi pomoct neumí. Pak se mi divte, že každá moje myšlenka i každej můj pocit sebou nese pořádnej kus bezmoci a příšernýho strachu, kterej mi nedá v noci spát.

No, nicméně - tak nějak jsem se rozhodla, že tam nepůjdu. Nechce se mi. Cítím, že se ani nedokážu přimět tam jít, když vím, že nechci práci, která není fixně placená, a kde mi ani nikdo nedokáže říct, kolik hodin bych pracovala a za kolik peněz. A vlastně je to úplně v pořádku. Neměla bych bejt tak zdrcená. Neměla bych mít hrozný pocity z toho, že jsem se nechala tím člověkem vyvést z míry a dotlačit k slibu, kterýmu jsem nechtěla dostát. Celou dobu jsem myslela na to, že si chci nechat čas na rozmyšlenou a že mu zavolám zítra. Pořád jsem si to opakovala v hlavě, zavolám vám zítra, zavolám vám zítra. No a pak když řekl, že ráno je to školení, věděla jsem, že zítra zavolat nestihnu a už jsem byla v pasti. Není to moje vina. A neměla bych se cítit tak hrozně. Neměla bych mít tak strašně zkaženej den z toho, že nedostojím svýmu slovu - což je něco, na čem si zakládám celej svůj život až co pamatuju. Že když něco slíbím, tak to taky dodržím, že na mě je spoleh a vůbec.

Jenže dneska? Dneska už si nejsem jistá vůbec ničím. Slíbila jsem cizímu člověku, že někam dorazím, a já tam nedorazím. Fakt, že budu muset ráno volat jeho asistentce a vymýšlet si nějakou výmluvu, mě trápí nejmíň. Ale to, že takhle zklamu? Proč, sakra, proč mě to tak štve? Zklamu snad jeho? Ne. Jemu to bude buřt. Zklamu sebe? Proč? Není moje vina, že mě tak rozhodil a že mě přinutil k takový odpovědi. Mám právo se rozmyslet. Vím to. Tak proč mi to nedochází?

Anyway, zejtra tam teda zavolám a omluvím se. A pak už o nich nechci nic slyšet. Radši bych šla dělat za kasu, kde budu mít něco jistýho, než tohle. Ne, vážně, je to tou dobou nebo je to ve mně, že jediný, co nacházím, jsou takovýhle pofidérní sračky? A přitom se vážně snažím a ono pořád nic. Poprvé v životě cítím lítost nad tím, že jsem nešla studovat. Kdybych to po návratu z Anglie udělala - ne hned, ale třeba o rok později, ještě bych mohla bejt ve škole nebo bych právě vycházela, což by mi sice moc nepomohlo, stejně bych měla problém najít práci, ale aspoň bych si to tak nebrala. A vůbec. Spousta věcí mohla bejt jinak. Bah. Whatever. To už nezměním.

To jen že dneska, když jsem celej den zuřivě myslela na to, jak nepřijít pozdě na AJ, abych opět nezklamala, když minule jsem na to úplně zapomněla (a předminule jsem přišla pozdě), a když jsem pak úplně zapomněla na čas u oběda, ujela mi tramvaj, šla jsem si koupit pití, špatně mi vrátili peníze a protože mi nevěřili, že jsem jim fakt dala dvě stovky a ne jednu, museli si to jít zkontrolovat kamsi dozadu na bezpečnostní kameru, což jim trvalo nějakejch pět minut, pak dlouho nejela tram, pak přijely dvě za sebou a neuvěřitelně se loudaly celou cestu, takže jsem opět přišla o čtvrt hodiny pozdě... prostě, já už fakt nemůžu. Fakt se nedokážu přimět, abych věřila, že tohle všechno má nějakej smysl. Že to Bůh dělá pro moje dobro. Já si nesmírně vážím toho, jakej jsem člověk, ve smyslu etiky, morálky, výchovy a tak tomu podobně. A vím, že do značný míry za to můžou právě tyhle hnusný věci, co se mi pořád dějou. Ale stejně už jich mám dost. Jestli mě Bůh zkouší, tak to už značně přehnal a nemá odhad pro míru věcí. Měl už dávno poznat, že mám dost, že se vzdávám a mávám bílou vlajkou, jen aby mě už konečně nechal bejt. Jen aby mi dopřál klid. Nic jinýho přece nechci. Chci vědět, že mám na světě místo, že k něčemu jsem. Chci aby na mě byli naši pyšní. Strašně moc to chci. Ale jsem tak zničená a tak unavená, že už nevím, kde brát sílu k dalšímu boji. Když se mi ulomí podpatek nebo ztratím oblíbenej náhrdelník, cajk, to zvládám, to přestojim s úsměvem a dokážu si udržet optimismus. Na tom svět nestojí. Ale tohle? To už je fakt moc. A nechoďte na mě s tím, že podobným myšlením tyhle věci přitahuju. Já se o tom s nikym nepřu, já jen říkám, že už nemám sílu to zvládat a myslet pozitivně. A jestli mi někdo chce tvrdit, že je nám nakládáno jen tolik, co můžeme zvládnout, pak je to kec. Já to zcela zjevně nezvládám, a to jsem perfektně proškolená všema možnejma psychologickejma, meditačníma, buddhistickejma a kdovíjakejma kecama. A stejně je to k ničemu. Je mi k ničemu, že se umím na okamžik v čase zastavit a prostě jen... bejt. Tiše, klidně. To mi práci nesežene. Grrr, jak já nesnáším tyhle výlevy! Palec nahoru všem, co to přečetli, dva palce těm, co je ještě nepřešla chuť ty mý žvásty číst.

A kdyby to někoho zajímalo, nejsem pesimista. Nejsem emo, co se rádo utápí ve vlastních nicotnejch problémech. Já ty problémy nesnáším. Ale oni se mě furt nějak drží a fakt x-krát denně obracím oči do nebe a honí se mi hlavou "to si děláš prdel?". Protože mně to tak prostě přijde. Vtipálek. Proč jenom jsem se narodila jako tak přemýšlivej tvor? Celej život bych měla tak jednoduchej, kdybych byla prostě jenom blbá a vypatlaná. Pohleďte, blbci a vypatlanci, já vám závidím. Achjo, to zas byl dneska den...
 


Komentáře

1 LoveShy LoveShy | Web | 9. května 2011 v 22:34 | Reagovat

Přečetla jsem!
A vlastně ani nevím, co na to říct, protože je toho tolik.. a i kdyby nebylo, tak nemá cenu reagovat, protože tohle je prostě "výlev" a ty ses takhle vykecat potřebovala. A já vím, že když se já chci vykecat, stačí mi jen, když mě ostatní poslouchaj/čtou a vlastně po nich ani nechci reakci, protože ta to vždycky ještě zhorší. "Bude to dobrý" nebo "Mysli na něco hezkýho" jsou akorát kecy, který zastírají očividný nezájem nebo když někdo opravdu neví, co říct. Ne nebude to dobrý. Když si člověk stěžuje a svět na něj padá, nic není dobrý a nikdo to ku*va nedokáže pochopit. Snad chápu tvé pocity správně, i ohledně těch pohovorů asi vím, jak se cítíš. Nevím proč, ale vím. Ale víš co je vždycky důležitý? Dělat jen to, co sama chceš. A to ty děláš, potom neměj špatné pocity.

2 Taychi Taychi | Web | 9. května 2011 v 22:39 | Reagovat

Nemám ráda lidi co mi o víkendu v osm volají a ptají se mě jestli nechci úžasný tarif a znějí tak zklamaně když jim řeknu:,, Promiňte, ale já nejsem plnoletá a ne nechci žádnej váš blbej tarif."

3 phoenix phoenix | Web | 9. května 2011 v 22:51 | Reagovat

ono to univerzum spíš reaguje na tvoje vlastní myšlenky, než aby ti "dělalo naschvály". když nevěříš, že dokážeš najít solidní práci, bude se ze všech sil snažit vyjít ti vstříc - a nejspíš ji skutečně nenajdeš. _nejdřív_ je potřeba začít věřit, a pak to teprv začne fungovat, jak chceš...

4 m. m. | Web | 9. května 2011 v 23:26 | Reagovat

[1]: Chápeš to velmi správně, díky :)

[3]: No to je právě to, s čím nechci, aby na mě někdo chodil. Tajemství jsem náhodou viděla. Jenže i kdybych akceptovala, že to je stoprocentně správná teorie, ovládat vlastní myšlení po několika letech podobnejch naschválů a šíleností se pro stalo prostě téměř nemožnou činností. Prostě to nejde. Nemůžu věřit. Jsem praktik a když vidím, že se mi celej život posírá (a dělá to nezávisle na mejch myšlenkách či náladě, celej můj pracovní život je prostě jedno velký fiasko, ať si myslim nebo cítím cokoliv), tak se prostě nemůžu tvářit jako že za to můžou moje myšlenky nebo že se to dá nějakym zázračnym čudlíkem přepnout a všechno bude ok. Věř mi, že jsem to zkoušela milionkrát a bojuju s tím každej den, moje mysl a vůbec celý vnímání světa je jako kus gumy, kterej se snažim natahovat a měnit v každý volný minutě, ale jde to strašně ztuha, spíš to nejde. Úplně fyzicky to cítím, jak se moje vnímání světa pod útokama podobnejch myšlenek prohýbá, ale prakticky hned se zase vrací zpátky a pak je to spíš ještě horší, ještě víc věcí se posere, ještě víc dobrejch věcí nevyjde. Jsem praktik a taková je praxe. Jak mám věřit, že mám ve svejch rukách moc to změnit, když jsem to nebyla schopná změnit za celý ty roky?

5 Lili Lili | 9. května 2011 v 23:33 | Reagovat

[3]: Myslím, že právě tohle všechno m. ví. Ale když se sere, tak se sere a tyhle kecy nefungujou, i když je znáš už i pozpátku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe