Květen 2011

Letem mým vlastním světem

30. května 2011 v 14:31 | m. |  co se mi honí hlavou
"V Německu nastala okurková sezóna" :D Ať žije černej humor. Ale to jen tak na okraj.

MÁM PRÁCI! Ano, je to tak :) Když se mi tři týdny neozývali z Ječmínka, kde jsem byla na pohovoru, kde to vypadalo slušně, ale kde mi pak slíbili se ozvat a ono se nic nedělo, smířila jsem se s tím, že prostě našli někoho jiného a že nic nebude. Dneska ráno mě ale pán vzbudil v osm hodin telefonátem s otázkou, jestli bych ještě dneska nemohla přijet na pohovor druhý. Tak když už jsem byla vzhůru, tak co bych nemohla, žejo. Smočila jsem hlavu, hodila se do gala a v jedenáct jsem už stepovala před Ječmínkem na Vysočanský. S tímhle pánem se člověk mimochodem nenudí - první pohovor byl na Rajskýzahradě, druhej na Vysočanský a pracovat jdu na Palmovku :D

Mám strach, jak by ne. Předně z toho, že nevím, jak se tam dopravím na pátou ráno. Už ta osmá dneska byla dost drastická, vzhledem k mému zvyku spát do oběda. A to je teprve začátek, horší bude ta nalejvárna, kterou mě tam hned takhle po ránu poctí, kdy mi budou vysvětlovat všech těch milion druhů pečiva a nápojů, co mají v nabídce, práci s pc a pokladnou (grr, jak já se chtěla tomuhle vyhnout, to se zase budu ztrapňovat se svejma kupeckejma počtama na levačku), jak se dělají objednávky, jak inventura a dalších tisíc věcí, z nichž mi asi exploduje hlava. Ale dobrá zpráva je, že tam nebudu sama, prej tam má bejt zejtra ještě jedna žabka se mnou.

No ale hlavně to celý je naprosto perfektní zpráva! Platově to zní dobře, časově to bude možná zprvu trochu náročnější, ale myslim, že zase tak zlý to nebude. Jednou za tři tejdny budu makat o víkendu, takže žádný knedlo-zelo-vepřo u babičky (včera jsme měli lívance 8)), ale co, hlavně že budou prachy prachy prachy! Teda, nechci znít jako nějakej maniak na peníze, ale už jsem bez nich žila až příliš dlouho a nedokážu vám ani popsat, jak moc se těším na moment, kdy splatím svoje dluhy, kdy za mě zaměstnavatel bude odvádět všechno, co odvádět má, a já budu mít pokoj. A kdy si budu pravidelně jednou měsíčně užívat ty sladký chvilky, kdy přijde výplata a člověk to řádně rozfofruje :D Mne, zase takovej utráceč nejsem, ale řeknu vám, dneska v Takku jsem se málem uslintala po těch krásnejch šatičkách, co tam maj, takže jsem si řekla, že si jedny z nich z tý první výplaty pořídím, ať z toho života taky něco mám ;) Většina peněz ale půjde mámě. A do konce roku budu debt-free. Jaj, jak já se těšim!

Celý mě to tak nakoplo, že jsem si v tom Fénixu koupila taky dvě tílka, abych se dobře naladila na zítřek. Jedno bílý, to jsem sháněla už strašně dlouho, a jedno v takový tý "Camaieu" růžový, který jsem nikdy nesháněla a ani by mě nenapadlo ho shánět :D Ale co, je léto. Barvičky na scénu ;)

Mimochodem, ještě jsem se nepochlubila, v sobotu vyšel ve Filozofickym koutku AK článek, kterej obsahuje rozhovor se mnou ;) Je to teda spíš takovej půlrozhovor, jelikož se o něj dělím ještě s jedním kolegou, a taky tam nejde ani tak o mě jako spíš o můj názor na dané téma, ale stejně to považuju za úspěch. Takže zajímá-li koho debata na téma "Je všechno předurčené?", šup tam a můžete se zapojit do diskuse. No a jinak se mějte famfárově a držte palce zejtra ;)

Spolu

29. května 2011 v 23:31 | m. |  poesie
Z očí do očí
Hrnek čaje na břiše
Dlaň v dlani skrytá

V tichu objímáš
Bez otázek, bez řečí
My dva a plyšák

S útěchou hladíš
Jak krásné a vzácné je
Když neutíkáš

*



Co-kdo-chcárna aneb Giveaway

29. května 2011 v 19:22 | m. |  co se mi honí hlavou
Během víkendu na chalupě jsem objevila téměř nepřebernou řadu dalších minimalisticky zaměřených webů a blogů, které mimo jiné nabádají k redukci materiálního vlastnictví. Jelikož decluttering je už přibližně rok jednou z mých nejoblíbenějších činností (obvykle tomu říkám "vyhazovací mánie", "posedlost zbavováním se nepotřebných věcí" a podobně), hltám tamější články s rychlostí metelesku blesku, až mi sliny kapou, a hned jsem si taky začala v hlavě sumírovat, co přijde k "úhoně" při mé další vlně. Původně jsem myslela, že ta vlna přijde až někdy během týdne, ale nedalo mi to, jakmile jsem přijela domů, ani jsem nevybalila a začala plnit další krabici od bot věcma, jichž se chci a potřebuju zbavit.


Slepičí polévka pro duši, 3. porce (Jack Canfield)

26. května 2011 v 11:50 | m. |  challenge
Už nevím, kde jsem prvně slyšela, že Slepičí polévka zahřeje na duši, ale od té chvíle jsem ji nosila v hlavě a v diáři s poznámkou "půjčit si a přečíst" a teď jsem to konečně udělala. Jaké to bylo? Skutečně hřejivé, místy až tak, že mě to zvedalo ze židle v náhle přišedší touze podělit se o ta kouzelná slova a zařvat "Vidíte? Hej, to je přesně ono, tohle si myslím!". Ale nějak nebyl nikdo nablízku. No, nevadí, od čeho mám ostatně ten blog? :)


Smysl blogu a života vůbec

24. května 2011 v 19:02 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak mě ta moje touha po minimalismu dovedla k další změně designu. Ještě k tomu mám výhrady, pořád mi přijde, že je tu něco navíc, ale zatím to líp nezvládám, tak snad se vám to bude líbit i takhle :) Mám pocit, že tenhle blog, stejně jako já a spousta dalších lidí, teď prochází velmi významným obdobím hledání sebe sama. Hledáním smyslu. Cítím takový to duševní volání, že bych se mu měla víc věnovat a udělat z něj něco s mnohem větším důrazem na předání jakéhosi poselství. To bude tím tématem týdne. A tím, co zrovna čtu, na co se zrovna dívám, nad čím zrovna přemýšlím. Řve to na mě ze všech stran, zuřivě toužím vypadnout ze svýho života, jet někam pryč a aktivně hledat to, co potřebuju, po čem tak toužím. Moje duše je připravená a snaží se mi to ze všech sil říct:"Vypadni! Vypadni z tohohle 'života'! Pojď za mnou!"

Jenže mysl mi brání. Bojí se. Ví, že tu má materiální resty, které nemůže jen tak hodit za hlavu. Ráda by je nejdřív vyřešila. Ráda by poplatila dluhy, ale neví jak, když nemá práci. Ráda by našla práci, ale neví jak, když si tak strašně moc nevěří a když je tak dobrá v obelhávání sebe sama. Ráda by si věřila, že to dokáže, ale neví jak, když všechno, co teď doopravdy chce a potřebuje, je odjet, vypadnout a nedělat nic jinýho než meditovat a psát. Co teď ale s tím? Nevím a bojím se.

Nejvíc ze všeho se ale bojím toho, že když to všechno nějak nevyřeším a nebudu následovat svou duši, něco se strašlivě pokazí, šance budou ztraceny a já se nikdy skutečně nenajdu a nezahojím všechny rány. Může se to stát? Může člověk prošvihnout volání srdce? Může být někdy pozdě na to, odjet a najít se? Něco mi říká, že ne, že když to na mě už teď takhle řve, jednou prostě skutečně odjedu a najdu to, co najít mám. Ale stejně mám trochu strach. Bhe. Poznáváte mě tu vůbec ještě? Já ani ne... :)

Poselství (z archivu)

24. května 2011 v 12:47 | m. |  poesie
Bojím se, že za pár let
až promění se celý svět
vše, co jsme kdy poznali,
zmizí vprostřed prachu.

Jediné, co zůstane tu
spousta nářků za planetu
kdysi plnou života
a teď leda strachu

A až vyhrabou naše těla
z hlíny, celá zkamenělá
v našich tvářích budou číst
"Naše chyba, brachu"

Snad najdou i staré noviny
ti, kdo cítí se být bez viny
globální oteplování, velryby
ozonová díra

A třeba nás mohou zatratit
ale i oni to mohli zastavit
my všichni jsme zeměvrazi
víra nevíra

Pořád je čas zachránit planetu
Na co jsou rakety středního doletu
když ve vodách není život
když srdce to tak svírá

Co můžeme udělat?
Třeba co děláme, nedělat
a jestliže nechceme lokat vodu
musíme začít poslouchat přírodu

*

(pozn.: tahle věc vznikla dávno předtím, než Tata Bojs přišli se svým Trilobeatem, ale jako by měli podobnou, ne-li stejnou myšlenku, jako já tehdy, když jsem tohle psala. Takže povinný poslech pro všechny o budoucnosti uvažující čtenáře. A můžete si k tomu přidat i Eko Echo a Chudáky)

Léto hraje na piáno

24. května 2011 v 12:37 | m. |  poesie
V objetí jahodníků
slunce pálí do chodníků
školáci mají vyhráno
jsou prázdniny
"Tak zas ráno!
Provětráme piáno."


Mrtvý svět (z archivu)

24. května 2011 v 12:18 | m. |  poesie
Skrz okno sleduji mrtvý svět
bolí však na něj pohledět
Spálili lidé cokoli
od lesů k městských kupolím

Tisíce mrtvých slunečnic
poliska černých růží
Beton měst, dřevo vesnic
mrtvé ženy i muži

Zbyli jsme jenom já a ty
vesmír a v něm pak planety
Hvězdy a vůbec tělesa
je cítit kouř, vane od lesa

Nic už nám dvěma nezbylo
lidstvo, jak nabylo, pozbylo
Spálilo zlobou cokoli
od lesů k městských kupolím


(pozn.: tohle je moje hoodně pradávná tvorba)



Komentář k Sikarovu článku

24. května 2011 v 11:51 | m.
Po tom předchozím, řekněme spíš duchovně a filozoficky založeném článku jsem měla v úmyslu napsat druhý, pojatý takovým tím "sci-fi" způsobem. Náhledem na to, co bude dál, kam nás povede všechna ta naše honba za technologií a tak tomu podobně. Trochu mě ale předběhl Sikar, a jelikož teď beztak neoplývám zrovna největší dávkou psavé, odkážu vás prostě na jeho článek (postupem času třeba přidám další odkazy, snad se tomu tématu z téhle strany bude věnovat víc lidí) a přidám svůj komentář k němu, protože to zase byl jeden z těch megakomentářů, co jsem snad ani neměla psát tam, měla jsem ho prostě rovnou dát sem a odkázat na něj. Ale co.


Budoucnost začíná teď

23. května 2011 v 23:18 | m.
Jednou z mnoha věcí, které jsem pochopila díky meditování, spoustě čtení a ještě větší spoustě filozofických debat s přáteli i nepřáteli, je, že pokud jde o život, většina z nás se dopouští té obrovské chyby, že nežije teď. Jako by teď vůbec neexistovalo, jediné, co zaměstnává naši mysl, je minulost, zpodobněná převážně lítostí a nostalgií, a budoucnost, jíž odpovídá buď ochromující strach nebo příliš velká, nerealistická očekávání. To všechno je přitom špatně.

Neměli bychom myslet na to, co bylo - minulost je tak nanejvýš nejlepší kniha, chcete-li se poučit. Chcete-li zjistit, jakými lidmi jste byli a kam vás to přivedlo. Chcete-li si dát dvě a dvě dohromady a uvědomit si, že tehdy a tehdy jste se mohli rozhodnout lépe, na čemž pak založíte své budoucí chování. Protože o to nám přeci všem jde - stát se lepším člověkem, do budoucna. Ale není to něco, čím bychom měli žít.


Beruška

23. května 2011 v 13:31 | m. |  poesie
Beruško, půjč mi jednu tečku

dnes nadávají mi do blbečků

a zítra je poženu, smečku


Beruško, půjč mi svůj kabátek

dneska se slaví svátek matek

a zítra zas bude ve všem zmatek


Beruško, do nebe? Do pekla?

proč, lásko, jsi nic neřekla?

ach, kam jsi mi to utekla?



Verše ze sna

23. května 2011 v 13:22 | m. |  poesie
Když noc pro tebe básní

tiše se zasni

poslouchej

zhasni



Dneska bych to udělala líp...

22. května 2011 v 22:26 | m.
Vzpomínání na maturitu pro mě není žádnou slastí. V té době jsem to psychicky totálně nezvládala, byla jsem na dně, k smrti vyděšená, bylo mi až fyzicky špatně a měla jsem panickou hrůzu z toho, co přijde, tím spíš, že neexistoval způsob, jak se tomu vyhnout. A pocit nevyhnutelnosti byl v tu chvíli jedním z nejhorších možných pocitů vůbec, stejně jako bezmoc, panika a řada dalších, které mě pronásledovaly ve dne v noci a nedaly mi spát.

Tehdy jsem si doslova nedokázala představit, že ještě vůbec bude něco dál. Když se mě lidi ptali, co budu dělat po maturitě, jejich otázku jsem doslova nechápala. Jak po maturitě? Po ní prostě nic není, nebude, nemůže být. Celé moje bytí se soutředilo pouze na to, abych se nezhroutila a abych tam došla a něco řekla, vůbec jsem nebyla schopná myslet na něco, co bude potom, protože jsem netušila ani jak dopadne tohle. Nedokázala jsem zpracovat fakt, že to není konec světa, protože moje mysl to v tu chvíli brala jako konečný cíl, konečnou záležitost, po níž už nic není, jen konec a tečka. Nic jiného mě tedy ani nezajímalo a nedávalo mi smysl, abych o něčem jiném přemýšlela. Na tu otázku jsem tedy nedokázala odpovědět jinak než:"Po maturitě? To fakt nevim. Nebude nic."

Celé to prostě proběhlo hrozně špatně. Nedokážu vám to už takhle s odstupem pořádně popsat, protože to období patří k jedněm z těch "temných", která zasouváme kamsi dozadu a všemožně se snažíme zapomenout, že se vůbec udála. A že to je hoodně vzadu, takže dolovat odtamtud nějaké informace teď, po letech, není vůbec jednoduché.

Ale jednou věcí jsem si jistá. Mohla jsem to zvládnout lépe. Kdybych věděla, co vím dnes, kdybych byla člověkem, kterým jsem dnes, mohlo to proběhnout úplně jinak. Kdybych věděla, že není třeba (a ani to není možné, pokud jste stejně "nadaní" na pamatování si věcí jako já) šrotit se tři á pětky textu ke každé jedné otázce a všemu tomu rozumět a pamatovat si to, aniž by se vám to pletlo. Tohle je možné maximálně tehdy, pokud se přípravě na maturitu věnujete celý rok nebo aspoň pár měsíců, ale v jednou nebo dvou týdnech to prostě nejde. A ani to nemá smysl, protože na té židli stejně nebudete mít čas to všechno přeříkat, i kdybyste zůstali jen u jmeného seznamu autorů nebo důležitých lidí a pojmů pro tu kterou otázku. Jak to tedy udělat?


Korektura, seriály, We are scientists a další novinky

19. května 2011 v 21:23 | m. |  co se mi honí hlavou
Dnes jsem obdržela svou první korektorskou zakázku :) Tedy první, o kterou někdo vysloveně stál (protože moje věčný kibicování na všechno, co kolem sebe vidím napsaný a není to ťip ťop, se nepočítá), a za níž dostanu zaplaceno. Yahoo! :) Miluju studenty a jejich bakalářky. Škoda že podobně línejch lidí kolem sebe nemám víc, jako přivýdělek to vůbec není špatný. Tak doufám, že slovo bude rozšířeno a že to nebude poslední případ. Což mi připomíná, že bych měla dokončit stránky, co překládám známý, a pak přeložit máminy. Jenže překládejte něco, co si musíte nejdřív vymyslet, protože na těch stránkách skoro nic neni :P

Anyway, dala jsem si pauzičku od Kostiček. Nějak mě to přestalo bavit a vzpomněla jsem si, že od tý doby, co jsem dokoukala Vampire Diaries, už uteklo hodně vody, takže by mohlo být k dispozici pár nových dílů. A taky že bylo, celá série. Trvalo mi to asi tři dny a je po tom, takže jsem se vrátila ke Kostičkám, ale ty asi brzo taky dokoukám. Chjo, těžký je život seriálového maniaka. Zvlášť po tom, co mi bylo ukázáno zkouknito.cz, které narozdíl od kinotipu nemá časový limit. Chjo a ještě jednou chjo :D

Pravděpodobně jsem ještě nezmiňovala, že si máma pořídila novýho kocourka. Teda ne tak úplně, jen na něj přispěla jedné známé, takže na něm má podíl. Každopádně kocourek před pár dny přestal jíst a zvracel až hrůza, takže ho vzali k vetovi, ten ho otevřel a zjistil nějakou zúžežinu mezi střevem a něčím (sorry, anatomie není moje silná stránka) Což neni dobrý, neni to vůbec dobrý. A co hůř, den na to se ozvaly další dvě kočkařky, že jejich kočky mají totéž a že to tudíž musely chytit na výstavě koček, kde byla máma v sobotu nejen s kocourkem, ale taky s naší Melsie. Někdo je tam otrávil. Ale Melsie se zdá bejt ok, tak snad se jí to vyhnulo. Každopádně je to dost špatná zpráva i tak, takže se všichni modlíme, ať se jim ty zúženiny zase rozšíří a ať jsou číči v pohodě.

Poslouchám právě CD z pondělního koncertu, kalifornskou bandu We are scientists. Musím říct, že podle obalu jsem to tipovala na něco dost hroznýho, a ono vůbec :) Je to super a fakt se mi to líbí. Jedinej problém je, že můj PC při přehrávání dost nepříjemně bzučí a nechce s tím přestat. Tak snad mu to neublíží.

Zejtra mě čeká jedna finančně poradenská schůzka (že je to ale pohoda, nemít to na starosti a vidět to ze strany klienta nebo spíš poradce na půl cesty), pak musím jít zaplatit pokutu (jsem nervózní, na lístku stojí 950,-, revizor ale mluvil o 700,-, když to zaplatím do nějakých xy dnů. A někde jsem slyšela, že kdybych to zaplatila na místě, bylo by to mnohem, mnohem míň. Ale on mi nic takovýho nenabídl, tak nevím. Nemáte s tím někdo zkušenosti?) a pak bych měla jít sehnat dárek bráchovi a babičce, ale jsem v podstatě bez nápadu a hlavně bez peněz. Což, jako by nebylo dost nepříjemný samo o sobě, mi ještě dává sežrat máma - třeba včera na mě byla fakt nepříjemná a vztekala se, že nepřispívám na domácnost. Nojo, ale z čeho mám asi přispívat? Nemám ani na posranou Opencard a po tom včerejším vystoupení se jí ani nehodlám ptát, jestli mi jí zasponzoruje. Ať si ty svý prachy nacpe někam, zjevně je to to jediný, na čem v týhle domácnosti záleží.

The Feud + A Banquet + Swan Bride, 16. května, Lucerna Music Bar

17. května 2011 v 12:50 | m. |  co se mi honí hlavou
Bejvaly doby, kdy jsem psala recenzi na každou sebemenší událost, kde jsem se objevila. Poslední dobou už to nějak nedělám, řekla bych, že hlavně proto, že většinu z těch zajímavějších navštěvuju společně s Maude a ta to vždycky stihne napsat dřív a líp, protože narozdíl ode mě si všechno pamatuje. A nebo mě ty recenze přestaly bavit, kdo ví. Ostatně je fakt, že teď se toho děje mnohem víc než tehdy, takže člověk je rád, že to zažil, a nemá potřebu to zapisovat. Že bych už nebyla takovej bloger jakej si myslim, že jsem? Brr. Hrozná myšlenka.

Anyway, tentokrát mám chuť Mauďátko předběhnout a podělit se s váma o zážitky ze včerejšího večera, respektive dne, jelikož taková akce, to neni jen tak přijít-vidět-padnout, tomu předchází celá škála pocitů a někdy i dost důkladná a dlouhá příprava.

Tak třeba včera - ráno mě zaplavila radost z toho, že už konečně nadešlo TO pondělí, že dneska uvidim ty svoje manchestrovský prdelky, jejichž hudba je prostě totálně awesome, crazy, fuckin' mad, brilliant, special, smokin' hot a tak tomu podobně (předem upozorňuju, že tý angličtiny tu dneska bude možná trochu víc než obvykle... větší než obvykle?). Pak jsem prostřídala pár vln obrovskýho nadšení, těšení se a zároveň nervozity z toho, jak to všechno naplánovat, aby člověk přišel včas a nezapomněl vstupenku a aby si vzal to správný oblečení a tak dál, no znáte to. Klasika. A nakonec, když jsme se s Maude sešly před Lucerna Music Barem (kterej obvykle nemám moc ráda kvůli hnusnýmu a předraženýmu pivu a kvůli barmanům, který se klidně pět minut vykecávaj s někym, kdo už svoje drinky má, a vůbec je nesere, že se na ně upřeně a velmi významně díváte a čekáte, až vás obslouží), zaplavila mě konečná vlna slasti v momentě, kdy jsem kluky spatřila vycházet a můj pohled se střetl s Jamiem. V tu chvíli jsem měla chuť zařvat něco jako čau, jak se máš, díky, že jste přijeli, strašně se těšim na koncert, nebo tak něco, ale bohužel než jsem to v hlavě zformulovala, otočil se k nějaký bandě gruppies, co si kluky evidentně urvaly pro sebe a kterejm jsem v tu chvíli neskutečně záviděla. Ano, přiznávám se, i takové pocity mívám. Závist, zlost, vztek, pocit neférovosti z toho, jaký ****** maj to štěstí bavit se s někym, kdo je tak totálně awesome a k sežrání. Jop. I'm the meanest girl.

The Puttytribe