Výlev, co musel přijít

18. dubna 2011 v 8:22 | m. |  co se mi honí hlavou
Fuck you. A friendly note to start your day.

Není nad to se po ránu pozvracet. Z čeho? Převážně ze vzteku, z lítosti, z nervů a taky z toho, že ty nervy povolily, ze strachu a z nejistoty, z úlevy, ale i výčitek. Že je to příliš mnoho nekompatibilních emocí najednou? Ale jděte...

Co že se mi stalo? Tak... short version je taková, že jsem včera pod vlivem jistých okolností konečně a finálně uznala a vnitřně přijala, že práce, o níž jsem se snažila, pro mě není vhodná, a že ji nechci dělat. Průser je ovšem v první řadě ten, že mi to trvalo příliš dlouho uznat. Příliš dlouho jsem se držela svých nadějí a iluzí a i když jsem dobře věděla, že to jsou naděje a iluze, nebyla jsem schopná je opustit - jak já nesnáším ty svoje sebeanalytický schopnosti. Člověk ví zatraceně přesně, co s ním je a jak to napravit, ale stejně se není schopnej pohnout z místa a opustit myšlenky, který ho trápí a sžírají, právě proto, že ho trápí a sžírají tak dlouho, že si na ně zvykl a že se bojí, co bude, když prozře a přestane se k nim upínat.

Nicméně včera jsem to dokázala. Napsala jsem kolegovi, že už se odmítám dál snažit, že je víc než na čase přiznat si, že z toho nic nebude a že s okamžitou platností končím. Kolega se zaradoval. Mohl mi konečně vmést do tváře, že je to moje vlastní vina, protože on se snažil dost, pak prohlásil, že se ještě uvidíme kvůli nějakým úplně nepodstatným věcem, a že dobrou noc.

Inu dobrá, co by ne. Dobrou. Ukonči skype a jdi si mnout ruce nad tím, jak shrábneš obchod, na němž jsem pracovala víc než několik týdnů. Kolik by za něj bylo? Nevím a nechci vědět. Hodně. Dost na to, aby to zalepilo některý moje finanční bolístky a abych pak mohla s hrdostí a hlavou vztyčenou říct sayonara, mějte se tu hezky. Úplně jednoduše vzato, končit teď, když je obchod na spadnutí, je hrozná blbost. Po tak dlouhý době snažení se a doufání jsme to konečně dotáhli dost daleko na to, aby to vypadalo dobře. Tak proč to dělám? Protože už toho mám pokrk. Už ani den se nechci smažit ve vlastní šťávě s žaludkem staženym a nervama na pochodu. Už nechci doufat a čekat, jestli obchod dopadne. A i kdyby dopadl, vzhledem k tomu, že jsem se společností ještě neuzavřela žádnou faktickou dohodu, abych byla vyplacena, bylo by nejprve třeba spousta papírování, o němž se obávám, že by stejně neprošlo - proč by se mnou měli uzavírat smlouvu, když vědí, že už to nechci dělat a do měsíce odejdu? A proč bych já měla uzavírat smlouvu, když vím, že odcházím a že už s tou prací nechci mít nic společnýho? Kvůli prachům? No dobře - velkejm prachům. Ale stejně. Jsou to jenom prachy. A moje zdraví a pohoda jsou opravdu cennější. Jsou cennější než všechny moje iluze, naděje, než všechno to ponížení, kterýmu budu vystavena v příštích dnech a týdnech. Cennější než těch tisíc momentů ve stylu "Já ti to říkal" a "Však jsme si to mysleli, že na to nemáš", co mě čeká. Cennější než pohledy a komentáře všech lidí, co mi buď věřili nebo nevěřili, ale každopádně pořád poslouchali moje ujištění, že to bude v pohodě a že budu dobrá. Víte ale co? Seru na to. Je mi to jedno. Je mi jedno, jestli na to mám nebo nemám, vim, že mám dost kvalit, který by moji kolegové rádi měli taky. Vím, že jsem na spoustu věcí dobrá a že mi fakt jdou. A vím, že mi zcela chybí jiné, což žádné sebevětší odhodlání nespraví. Nebudu businessman. Nebudu finanční poradce a jsem šťastná. Nasraná, že je na světě tak nespravedlno. Že moje prachy shrábne někdo jinej a ještě se mi vysměje do ksichtu. Že jsem to posrala na celý čáře. Že jsem zklamala a trvalo mi tak dlouho, než jsem si to přiznala. Že jsem se strašně změnila, protože i když si někteří možná mysleli, že je mi jedno, co se se mnou děje, žralo mě to každou posranou vteřinu mýho života, a to zanechá následky.

Ale co. Je to pryč. Přiznat si porážku je taky umění a já budu doufat, že z toho nakonec dokážu vytřískat to dobrý a že se nikdy nebudu muset otočit a říct si "sakra, promarnila jsem dva roky svýho mládí sněním". A že brzo najdu práci, která mi bude dávat smysl, kde se nebudu muset nervovat a kde zase najdu sama sebe a svoje místo ve společnosti. Že už nebudu muset nikoho přesvědčovat, že něco zvládnu nebo umim, protože to prostě bude hned vidět a hlavně to bude záležet jen na mně a ne na nespolehlivejch lidech okolo mě.

Chci prostě čapnout život do vlastních rukou, konečně. Chci si najít něco příjemnýho a víc fyzickýho, chci se odstěhovat a pro jednou se zase cítit svobodně. A tohle, tohle já dokážu. No shit.
 


Komentáře

1 pawing pawing | 18. dubna 2011 v 9:49 | Reagovat

:) Držím palečky.

2 phoenix phoenix | Web | 18. dubna 2011 v 15:55 | Reagovat

Lepší pozdě nežli vůbec! Pokud ti takhle dlouho trvalo dojít k těžkému rozhodnutí, nejspíš ten čas a to vyhrocení celé situace bylo zapotřebí... Bylo to zkrátka součástí vývoje kupředu. Tak si nenadávej, spíš na sebe buď hrdá, že jsi to zvládla...
Taky držím palce!

3 adaluter adaluter | Web | 18. dubna 2011 v 15:59 | Reagovat

Tak to je.............dobře, že víš co chceš. A přesně jak říkáš, přiznat si pravdu bývá to nejtěžší a tys to zvládla. A co se snění týká, kdy jindy bys na to měla mít nárok, než právě v mládí? Nic, co prožiješ není zbytečné, je to kamínek do mozaiky tvého života a nikdy nevíš, který z těch kamínků dá obrazu ten pravý smysl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe