Duben 2011

Baba z úřadu a další zprávy

28. dubna 2011 v 17:29 | m. |  co se mi honí hlavou
Včera jsem si opět potvrdila, proč tak strašně nesnáším úřady a chození na ně. Navíc jsem to tak i velmi názorně vysvětlila mámě, která se mi vždycky posmívá, že jsem nesvéprávná a tak tomu podobně. Ovšem včera koukala :D

Paní na úřadě (sakra, to jsem ale hodná) se k nám totiž od první vteřiny, kdy jsme vkročily do její kóje, chovala jako nevychovaná zpupná kráva, dívala se na nás s nesmírným opovržením, posměšně okomentovala fakt, že tam jdu s mámou, že mi snad už bylo osmnáct (co je jí do toho, krávě, s kym kam chodim?), pak s odporem pohlédla na mou občanku a prohlásila, že to je ostuda, a nakonec nás sjela, že povídat si budeme venku, a ať jsme zticha. Mno. Jelikož jsem člověk nekonfliktní a jelikož vím, že to nejspíš není naposled, co s ní musím jednat, ve všem jsem jí vyhověla a hrála hodnou holčičku. Kdyby se ke mně ovšem takhle choval kdokoli jinej, koho už nikdy neuvidim, a na místě, kam už nepáchnu, okamžitě bych zařadila zpátečku a z tý její královský komnaty rychle vycouvala - ovšem až po tom, co bych jí velmi klidným hlasem sdělila, že se chová jako píča, že její drzost a nadutost je do nebe volající a že to jsem ještě nezažila, aby si ke mně úřednice, placená z mejch daní, tohle dovolovala.

Mno ale co naděláš, byla jsem ráda, že nemusím vyplňovat žádný papíry a že se mě na nic neptá, všechno si to vyplnila u sebe na pc a pak mi řekla, že mi nějaký to potvrzení či co pošle domů, ať tam už nemusím. Tak jsem poděkovala a šla. Pche. Kráááva.

Anyway. Už vypouštíme koťata do světa - včera si přišla paní pro Popelku a hned večer psala smsku, že si už malá zvyká, hned že všechno prozkoumala a očuchala, že už v klidu baští a že už jí dokonce spala v klíně a předla. Takže check :) Dneska si pak přišel pán pro Percyho, vypadal, že se ještě má co učit, ale že se o něj dobře postará, takže snad to bude taky ok. Příští týden pak, protože zejtra jedeme na tři dny pryč, si přijdou i pro Buráčka a Pickwicka. Už nám to tu teda prořídlo a mě chytá smutek. Apatie. Člověk jako by se neměl čeho chytit. Ty mrňousci mi dělali antidepresivum dva měsíce a nevím, čím se budu uklidňovat teď.

Další zprávou, která není ani tak zprávou jako spíš zhodnocením stále se neměnícího stavu, je, že ještě nemám práci. Což neni zase tak k pozastavení, protože nabídky na internetu stojej mírně řečeno za bačkoru a nedaří se mi sehnat ani nic přes známý nebo na facebooku, a že těch známejch mám dost. Životopisy posílám kam můžu, dokonce se i všude ptám, ale pořád nic. Trochu se teď zasvitlo na jakousi recepční v realitce, ale co jsem tak koukala, makala bych nějaký čtyři hodiny denně za osm táců, což je půlka práce. Na přechodnou dobu fajn, já vezmu všechno, ale těžko jim tam můžu říct, že budu dál hledat něco lepšího a že třeba za měsíc zase odejdu. Může se vůbec z práce odejít takhle rychle? A platěj vám hned za první měsíc v práci nebo až po zkušební době? Možná blbý otázky, ale nikdy jsem normální práci neměla, tak nevim.

U nás naproti otevřeli prodejnu komiksů. V životě jsem v ničem takovym nebyla - kromě jednoho krámku kdesi v Paříži (nebo si to pletu s Anglií? Ne, myslim, že ne), kde měli komiksy, hry a hlavně všelijaký figurky, postavičky, masky a rekvizity z filmů, hlavně třeba z Pána Prstenů, Twilightu a podobně. No, rozhodně tam bylo na co koukat. Takže jsem zvědavá, jak to bude vypadat tady naproti. Taky jsem si říkala, že se tam půjdu zeptat na práci, ale pochybuju, že by otevírali prodejnu a neměli prodavače. No ale všechno je možný, žejo. Tak snad se to brzo zlomí, už tady z toho blázním, provádím kouzla a medituju a stejně to k ničemu neni :D

Jo a ještě vám řeknu, že mě těší ten déšť venku a že je tam tak pěkně, i když nesluníčkově. A už jdu něco dělat, mějte se tu a pěknej víkend vinšuju.

Sekání s Rámou, Arthur C. Clarke

28. dubna 2011 v 15:25 | m. |  challenge
Jsem velkým milovníkem sci-fi a fantasy a i když většinou se na podobné věci raději dívám, tu a tam mě přepadne touha něco té klasiky si přečíst - přece jenom číst knihu je docela jiný zážitek než dívat se na zhuštěný, zjednodušený film, který nenechává žádný prostor naší fantazii a který často původní myšlenku, která činila to které dílo tak velikým, značně pozmění, ne-li úplně překroutí - no jen si vezměte Tolkienovu trilogii a podobnost její filmové verze s literární. Obě jsou strhující, ale každá jako by byla úplně jiným příběhem, tedy aspoň mně to tak přijde.

Před časem jsem se proto pustila do 2001: Vesmírné odysey, kterou snad v té době dávali v televizi (což jsem se bohužel dozvěděla pozdě) a kterou máme i někde nahranou, protože naši to považují za zcela klasickou záležitost, ale mně se to tak nějak vždycky vyhne, takže jsem se rozhodla přijít tomu na kloub a připomenout si, o čem že to vlastně bylo (říkám připomenout, protože mám pocit, že jsem toho alespoň kousek už někdy musela vidět). No, ale tenhle článek není o Odysee, takže jenom ve stručnosti řeknu, že se mi to samozřejmě hodně líbilo a že jsem se rozhodla přečíst si od Clarka i další věci. Logicky vzato bych měla pokračovat Druhou, Třetí a Poslední vesmírnou odyseou, ale nějak jsem tu posloupnost přehlídla a ignorovala a sáhla po první části úplně jiné tetralogie, Setkání s Rámou. Ráma byl napsán až po Odysee, ale vzhledem k tomu, že spolu tyhle dvě věci (alespoň zatím mi to tak připadá) nesouvisí, snad mi to v tom neudělá zase takový nepořádek. Každopádně mám v plánu dojet teď sérii Rámových "dobrodružství" a pak se nejspíš vrhnu na pokračování té odysey, ať v tom mám alespoň nějaký řád. Tolik úvod a teď už k otázkám.


Restaurace Mimo Město aka "Naše obsluha je značně mimo"

26. dubna 2011 v 23:36 | m. |  co se mi honí hlavou
Tákže... (prokřupává si prsty), muhehe... Dneska jsem byla kamarádkou Klárkou pozvána na večeři do jistého podniku v Kobylisích, že prý tam má od šéfa nějaké vouchery, takže se nažereme zadarmo. A já, ježto nejsem člověk nezdvořilý, jsem pozvání s radostí přijala ;) V tom podniku jsme pak strávily jídlem víc než dvě hodiny a to rozhodně ne proto, že bychom to tak chtěly nebo zamýšlely, a ve mně po celou tu dobu kvasilo tisíc připomínek a příserů, o nichž jsem si řekla, že si je prostě nemůžu nechat pro sebe, takže přišel zase jednou čas na takovou malou, malinkatou recenzičku. A zadarmo jim to teda nedám.


Zas trochu všemi směry

25. dubna 2011 v 22:17 | m. |  co se mi honí hlavou
Musím přiznat, že jsem neodolala. Co se tu strhla ta mánie s makro záběrama kytiček a květů, říkala jsem si "sakryš, to takhle blbli i vloni?" a myslela jsem, že zůstanu mimo tohle šílenství, protože to neni zajímavý, umí to každej a krom toho stejně nepojedu někam, kde bych měla tu příležitost takhle fotit. Ale když jsem tuhle v sobotu byla pár hodin na chalupě, prostě jsem neodolala. Od rána do večera jsem se potácela na sluníčku a okopávala a plela, takže dost možná jsem si prostě potřebovala trochu odpočinout od vší tý hlíny a zvednout oči někam výš, tak proto to rozptýlení foťákem. No, nejsou nijak převratný, ale co. Když už jsem je nafotila, tak se podělím :)

Jinak se nemám moc dobře. Práce stále žádná a já už zase chytám paniku. Nevím, jestli něco najdu. Krom toho se mi stále víc známých a kamarádů ozývá s "dobrou" zprávou, že po dlouhý době našli práci. Což by bylo super, kdyby ta práce neměla být pro OVB, Partners a další společnosti, o nichž mám jen ty nejhorší představy a zprávy a do nichž bych ty svoje kamarády nikdy nepustila, kdyby to bylo na mně. Ochranářskej komplex se prostě zase jednou ozval a já mám hroznej pocit z toho, že si mí přátelé budou muset projít něčím takovým. Ráda bych je toho ušetřila, ale co zmůžu, když nemám práci ani sama pro sebe? A přesto se snažím. Pořád mám v mysli svoje kamarády, o nichž vím, že něco umí, a snažím se ptát všude možně, jestli by jich tam nebyla potřeba. Kde se to ve mně bere? Tolik energie vkládané do druhých, když na mě samotnou mi už žádná nezbývá... a nepoučím se.


O chilském peru

22. dubna 2011 v 22:21 | m. |  co se mi honí hlavou
Napadlo mě, že jsem zatím na žádnym blogu nepotkala zmínku o incidentu s chilským perem. Snad jen u jedný blogerky, co použila takovej krásnej idiomek "Je to pryč jako chilské pero" :D (autorko, přihlaš se, zapomněla jsem, kde jsem to viděla :))

Je to buď proto, že sleduju málo blogů (což je dost možný :D) nebo prostě proto, že to nikomu nepřišlo natolik zajímavý, aby se k tomu vyjadřoval.

Upřímně řečeno, nepřekvapuje mě ten humbuk okolo. Klaus si o to vysloveně řekl, ne teda tím, co udělal (na tom neni nic špatnýho a určitě to neni zloděj, jak někteří bouřlivě hlásají), ale JAK to udělal. Ten potutelnej výraz, pokývání hlavou a nenápadnost slona při tom, jak to pero posílal do kapsy - vážně nepochopím, proč si ho vzal zrovna takhle a zrovna když se na něj všichni dívali (o kamerách na něj namířených nemluvě) a ještě k tomu uprostřed akce. Čím pak navíc zamýšlel psát dál, když si to pero schoval do kapsy? :D Ne, fakt to nepochopim, ale to je jedno.

Víc mě zajímá to, co z toho pak vzniklo. Jasně, všeho moc škodí a některý ty vtipy už ani nejsou vtipný, ale přece jenom lidská tvořivost se tady zase jednou vyřádila a některý kousky, co na tohle téma vznikly, fakt stojí za to. Takže i když tohle téma neni moc k diskusi a sotva se k tomu dá říct nějakej názor, nemůžu se nepodělit o některý kousky, který mně osobně přišly nejzábavnější :) Enjoy.


Dobrá zpráva pro koťata

21. dubna 2011 v 0:41 | m. |  co se mi honí hlavou
Já bych vám úplně zapomněla říct, že se nám podařilo prodat všechny koťátka! :) Během minulýho tejdne se ozvaly hned dva páry, a tak se nám sem hned nahrnuly a Percy i Pickwick tak už mají taky svoje "pánešky".

Mám z toho radost. Jeden z těch párků mi sice zase tolik nesedl, ale snad se u nich bude mít kocour dobře a to je hlavní. Škoda, že se na to nedělají nějaký přísnější pohovory (pokud ten člověk neni vyloženě divnej, postačí, že se ozval první, a má kočku v kapse), já bych jim ho teda nedala. Krom toho hned po jejich zadání se ozvali další čtyři lidi. Jako fakt nemohli volat dřív, blbouni. No co...

Fotek máme fakt hrrrozně moc, ale tak ono to je furt na jedno brdo a stejně, dokud je nevidíte a neslyšíte naživo, není to ono, takže jen pár pro představu, jak nám ty čičmundy vyrostly :) Jak se vám líbí?



Krémová hodinka s cizím přízvukem

20. dubna 2011 v 23:20 | m. |  co se mi honí hlavou
Pár dní zpátky mě na ulici zastavila taková příjemná pani a jestli prej mi může položit pár anketních otázek. Byla jsem z ní docela vysmátá, jelikož jsem ji pozorovala už asi pět minut předtím, než ke mně přišla - stála tam uprostřed Pavláku úplně ztracená, zamračená a nezáživná a lidi kolem ní chodili, aniž by si vůbec všimli, že nějakou anketu dělá. Bylo zcela zjevný, že takhle nikoho neosloví, a když jsem si pak stoupla pár metrů od ní a čekala na trambaj, naše pohledy se na okamžik střetly. V naprosto nepostřehnutelnym momentu pak proběhlo zhodnocování, během nějž usoudila, že já budu ten správnej člověk, co si na ní tu chvilku udělá, a já to zcela přesně věděla. Taky jsem věděla, že nemám kam utéct, a věděla to i ona. Takže když se pak směrem ke mně rozešla, nezbylo mi, než se pobaveně ušklíbnout nad tím, jak tyhle věci skutečně fungujou. Odhady "bude se se mnou bavit nebo nebude", "všimne si mě, nevšimne"... je to všechno tak strašně průhledný.

Anyway, měla jsem docela dobrou náladu a navíc jsem s ní docela soucítila - právě na tenhle druh práce už naprosto nemám žaludek - takže jsem jí těch pár otázek o kosmetice zodpověděla a dokonce jsem jí dala i svoje číslo. Normálně to nedělám, ale byla milá, nenucená a "skutečná". Ne jako takoví ti, co vám věčně cpou tarify a podobně nebo vám řeknou, že něco bude zadarmo pak to tak samozřejmě není. A taky mi byla hrozně povědomá. A když se mě pak zeptala, jestli bych měla zájem o přivýdělek, no co jsem asi tak mohla ve svý situaci odpovědět? A tak jsme se domluvily, že mi druhej den zavolá a povíme si víc.

A druhej den skutečně zavolala (mám ráda lidi, co drží slovo) a řekla mi, že jsem vyhrála hodinu konzultace ohledně kosmetiky a péče o pleť zdarma a kdy že si to přijdu vyzvednout. No, ne že by ve mně neblikalo výstražný světýlko, už v tu chvíli jsem se obrňovala veškerým dostupným skepticismem, zkušeností a opatrností, abych na něco nenaletěla a něčeho nelitovala, ale slíbila jsem, že dorazím. Byla jsem odhodlaná nenechat se do ničeho zatlačit ani chytit, za nic neplatit a vyptat se na spoustu věcí, abych tomu všemu rozuměla a neměla pocit, že jsem zase někomu naletěla.

Dnešek pak byl tím dnem, kdy se to mělo odehrát. Bylo to u nás za rohem, což jsem ostatně brala jako rozhodující faktor, když jsem se s ní domlouvala. Nikam dál bych nejela. No a tak se to odehrálo. Byla jsem tam hodinu a půl a během tý doby jsem prošla několika stádii jako Bože, kam jsem to zase vlezla, Třeba v tom tentokrát neni žádnej háček, Kristovy hnáty, to je nějaká ruska, no to je krajně podezřelý, Hmm, ty krémy voní, Hlavně nenaletět a další. Pani na mě napatlala asi deset různejch krémů, vodiček a masek, takže jestli se mi nejpozději zejtra neosype ksicht, bude to docela úspěch. Vyposlechla jsem si celou její reklamní řeč ohledně produktů, o nichž mluví, pár rad a tipů ("Pijte hodně vody", no na to bych fakt nepřišla) a nakonec jsem i přišla na to, odkud mi je tak povědomá. Jednu dobu prý totiž pracovala ve stejný společnosti jako já. Nevím to úplně jistě, ale mám pocit, že jsem s ní jednou i mluvila na nějakym školení. No ale možná je to jen shoda náhod a je to někdo úplně jinej, i když ta podobnost a ten přízvuk? No, dějou se i divnější věci.

Na poli rozhodnutí neutrácet jsem ovšem žalostně selhala. Já blbec si totiž sebou vzala prachy, a tak jsem naprosto neodolala dvěma pleťovejm maskám, který na mě zkoušela a který mi učarovaly. Chm :D Příště, až zase někam takhle půjdu, tak jdu bez peněz, bez peněz, bez peněz! (Natluč si to do palice, m., bez peněz!) Ale co. Za kosmetiku vydávám větší prachy cca jednou ročně a to ještě jen za make-up, takže pro jednou se to nepotento, když si trochu přilepším. Hodina toho opatlávání prý navíc stojí nějakejch pět stovek (no nechápu, že by za to ty prachy někdo fakt dal, vždyť na mě jenom napatlala hafo vodiček a krémů a hodinu mluvila o nějaký ruský nebo ukrajinský kosmetice O.o), takže jsem pořídila ještě dobře. Taky jsem jí odmítla poskytnout doporučení na další lidi, což považuju za úspěch. Normálně bych se z dobrý vůle nechala ukecat ke všemu. Čímž nechci říct, že systém doporučení by byl nějak vadnej, právě naopak, ale těm lidem je to úplně jedno. Je jim jedno, kvůli čemu jste někomu dali kontakt na ně, jestli je to dobrá věc, výhodná věc nebo věc zadarmo, oni tomu cizímu člověku stejně řeknou tak akorát ať si to strčí někam a ještě si pak daj práci s tim, aby vám řádně vynadali a udělali z vás úplnýho kreténa, že co komu dáváte jejich číslo. A je jedno, jestli jste to mysleli dobře nebo jestli to myslí dobře i ten, co jim volal.

Ráda bych ale věřila, že to bylo naposledy, co jsem se něčeho takovýho zúčastnila. Z mýho pohledu to byla příjemná záležitost. Mám zážitek a nějaký krémy a mám taky kontakt na pani, kterej bych použila v případě, že bych si chtěla přivydělat jako kosmetickej a wellness poradce. Ale celkově vzato to byla akorát ztráta času a peněz za něco, co možná bude fajn, ale taky bych přežila bez toho. A kontakt nejspíš stejně nevyužiju, protože i když to zní báječně jako přivýdělek, ten teď nehledám. Hledám pevnou práci, kde nebudu muset nikoho oslovovat, nic doporučovat a nikomu něco nabízet. Budu šťastná někde za pultem, kde po mně nikdo nebude nic chtít, jen něco namarkovat a mějte se, maucta. Nízký požadavky? Možná. Ale museli byste bejt mnou, abyste věděli, jak moc něco takovýho potřebuju. Mno nic, dobrou noc vám přeje prokrémovaná m. a kdybyste se chtěli nechat taky napatlat, dejte vědět a poskytnu kontakt na tu pani :D Radim vám ovšem, neberte si sebou prachy nebo taky neodoláte ;)

There's a place for tranquility

20. dubna 2011 v 14:33 | m.
Nic je inspirativní. Nic je jako ticho. Jako tma. Má naši plnou pozornost, protože naše smysly jsou vypnuté a nic je nerozptyluje. Žádné myšlenky, žádné asociace, pokud ovšem nemáme nějakou konkrétní zkušenost s "ničím", kterou by nám to připomnělo. Ale je to vůbec možné?

Samozřejmě nemůžeme mluvit o absolutním nicu. Tak jako pro většinu z nás neexistuje absolutní ticho (platí i pro hluché, že slyší hukot vlastní hlavy? Protože jestli ne, tak jedině oni vědí, co je to skutečné ticho. Jaké to asi je? Moje představivost tady končí), nedokážeme si ani představit absolutní nic, protože naše mysl je zvyklá vždy operovat alespoň s něčím. S prostorem a časem, s pojmy a předměty, s tím, co už známe a umíme nějak zařadit. Ale nic? To je jiná.

Jako takovou použitelnou ideu nicu si představím právě to ticho. Ticho v prostoru, kde neexistuje čas, nebo lépe řečeno, není omezen. Nejsou tu limity. Prostor se tak nějak rozpíná donekonečna a co je za ním, to nás nezajímá. Jsme právě teď a tady a nic jiného není důležité. Nic je tady vlastně zpodobněno dokonalým minimalismem, v němž se ocitl člověk, sám a jediný, se svými myšlenkami a svou duší. Může sedět, může meditovat, může snít, může si číst, může prostě jen být.

Já osobně bych dala nevímco, abych se ocitla na takovém místě. Nevyrušována věcmi a lidmi kolem sebe, neomezena prostorem a časem, dokonale svobodná pro ten jeden nekonečný okamžik, který je jenom můj. Nutně by to vedlo k dalšímu přehodnocování některých životních postojů a vztahů, které už jsem nakousla tisíckrát, ale které se zde, v tomhle světě a v téhle společnosti, stěží dá dotáhnout do konce.

Pff, to je najednou myšlenek v tichu. To jsem se zase jednou krásně zasnila... no nic.


Den první - panika a úvahy

19. dubna 2011 v 13:01 | m. |  co se mi honí hlavou
"Co jsem to udělala? Já nechci přijít o svou klientku a o svý prachy? Nemám někomu zavolat a zeptat se, co by na mym místě dělal? Protože když na to přijde řeč za pár týdnů či měsíců, budu nasraná, že jsem to neudělala a nechala to být... aaaa, panikaaaaa...."

"STOP. Sakra vzpamatuj se! Žádný prachy ti za to nestojí, budeš mít klid a to je to nejdůležitější, ne? Udělala jsi správnou věc."

"Ale když těch prachů bude fakt dost, nemám představu, ale aspoň třicítka to bude."

"A co? Až si najdeš práci, a myslim tim nějakou pevnou, stabilní, klidnou práci, během dvou měsíců máš ty prachy zpátky a budeš mít pokoj. Tak nehysterči. A nelituj. Buď šťastná. Jsi svobodná"

Myslím, že ta svoboda mi pořád nedochází. Pořád cítím staženej žaludek a jen čas od času si uvědomím, že už není třeba, a zhluboka se nadechnu. Pomalu mě opouští pocit provinění, v němž jsem žila doslova 365 dní, spíš i víc. Včera, když jsem jela doučovat angličtinu, mě několikrát zachvátila panika, když jsem viděla někoho v obleku nebo kostýmku. To asi ještě chvilku potrvá, než mě to pustí. Uklidňovala jsem se tím, že mě se to už netýká a že je to dobře. Že na to kašlu. Že svoje vědomosti a znalosti, který jsem se tak bála pustit, uložím k ledu a třeba je ještě někdy využiju. Co já vím, co mě potká. Ale nebude to určitě k ničemu, že vím, o co při tom pojišťování a dalších věcech jde. Já nebudu k ničemu.

Dobrá zpráva je, že nabídek na práci je teď mnohem víc než třeba před půl rokem. Teda těch vhodnejch. Jen v neděli večer jsem našla dvě (a hned v pondělí ráno jsem z jedné dostala odpověď, že velmi děkují za zájem, ale že byl bohužel příliš velkej, takže místo už je obsazeno. Škoda, bylo by perfektní, ale to, že jsem dostala osobně psanou odpověď s děkováním a přáním štěstí, mě nesmírně nakoplo. Kam se hrabou ty desítky rozeslanejch mailů před rokem, z nichž na jedinej nepřišla odpověď, a to ani záporná) a včera další tři, co zní dobře. Některé nábory ovšem potrvají do konce měsíce, takže neočekávám zprávu hned druhej den a nelením. Dvakrát denně kontroluju hotjobs a taky si vytisknu pár cvček a až půjdu někam ven, budu je nosit u sebe. Kdoví, kde potkám pěknej podnik, kde by se mi chtělo pracovat.

Nabízí se otázka vybíravosti. "Seš schopná najít si něco podřadnějšího, abys aspoň prozatím měla nějakej příjem, a přitom pak třeba dál hledat něco lepšího?", ptala se mě máma. Myslím, že jsem. Nabídky, co ignoruju, většinou obsahujou položky jako "praxe", "vš vzdělání" a "odolnost vůči stresu". Nejsem odolná. Ne teď. A tak i když sednout si někam na callcentrum je věc, kterou bych z tý morální stránky tentokrát i skousla, psychicky na to nemám a na to je třeba myslet, jestli se nechci už definitivně složit (nebo spíš rozložit). Ale post uklizečky nebo myče nádobí by mi opravdu nevadil.

A pak je tady mekáč. Místo, kam jsem si už někdy v patnácti přísahala, že nikdy pracovně nevlezu. A když jsem nad tím tak uvažovala, pořád mám pádný důvody se tomu vyhýbat, na druhou stranu je lepší nějaká práce než žádná a vzhledem k tomu, že se tam stejně zrovna dvakrát často nestravuju, třeba by to nebylo tak zlý. Ale uvažovala jsem spíš o McCafé. Pořád mě láká práce s kávou a když jsem si tam v neděli krásně pokecala se dvěma sympatickýma slečnama, z nichž jedna mi úplně úžasně nazdobila kafe čokoládou, řekla jsem si, že tohle bych mohla dělat.

No. Nebude to asi ze dne na den, nečekám žádnej zázrak v podobě známýho, co mi dohodí "perfektní flek přesně pro tebe", ale představuju si, jaký by to bylo. Poučená Tajemstvím se myšlenkama i pocitama upínám k představě mojí nový práce, která mě bude bavit a naplňovat a z níž nebudu mít žádný divný pocity a nervy v kýblu. A ono to vychází. Ty nabídky, co jsem zatím viděla, přesně takový jsou. Tak doufám a věřím, že začátkem května už budu makat. A po tom, co mi řekl táta, jsem ochotná opustit myšlenku dovolený v Irsku i vodáckýho týdne na Vltavě. Rok jsem se na to těšila a co to pro mě znamená, neumím ani popsat, ale je fakt, že si nemůžu vybírat. Chci bejt v pohodě a jestli mě to má stát jednu vodu, ať si. I will survive.

Výlev, co musel přijít

18. dubna 2011 v 8:22 | m. |  co se mi honí hlavou
Fuck you. A friendly note to start your day.

Není nad to se po ránu pozvracet. Z čeho? Převážně ze vzteku, z lítosti, z nervů a taky z toho, že ty nervy povolily, ze strachu a z nejistoty, z úlevy, ale i výčitek. Že je to příliš mnoho nekompatibilních emocí najednou? Ale jděte...

Co že se mi stalo? Tak... short version je taková, že jsem včera pod vlivem jistých okolností konečně a finálně uznala a vnitřně přijala, že práce, o níž jsem se snažila, pro mě není vhodná, a že ji nechci dělat. Průser je ovšem v první řadě ten, že mi to trvalo příliš dlouho uznat. Příliš dlouho jsem se držela svých nadějí a iluzí a i když jsem dobře věděla, že to jsou naděje a iluze, nebyla jsem schopná je opustit - jak já nesnáším ty svoje sebeanalytický schopnosti. Člověk ví zatraceně přesně, co s ním je a jak to napravit, ale stejně se není schopnej pohnout z místa a opustit myšlenky, který ho trápí a sžírají, právě proto, že ho trápí a sžírají tak dlouho, že si na ně zvykl a že se bojí, co bude, když prozře a přestane se k nim upínat.

Nicméně včera jsem to dokázala. Napsala jsem kolegovi, že už se odmítám dál snažit, že je víc než na čase přiznat si, že z toho nic nebude a že s okamžitou platností končím. Kolega se zaradoval. Mohl mi konečně vmést do tváře, že je to moje vlastní vina, protože on se snažil dost, pak prohlásil, že se ještě uvidíme kvůli nějakým úplně nepodstatným věcem, a že dobrou noc.

Inu dobrá, co by ne. Dobrou. Ukonči skype a jdi si mnout ruce nad tím, jak shrábneš obchod, na němž jsem pracovala víc než několik týdnů. Kolik by za něj bylo? Nevím a nechci vědět. Hodně. Dost na to, aby to zalepilo některý moje finanční bolístky a abych pak mohla s hrdostí a hlavou vztyčenou říct sayonara, mějte se tu hezky. Úplně jednoduše vzato, končit teď, když je obchod na spadnutí, je hrozná blbost. Po tak dlouhý době snažení se a doufání jsme to konečně dotáhli dost daleko na to, aby to vypadalo dobře. Tak proč to dělám? Protože už toho mám pokrk. Už ani den se nechci smažit ve vlastní šťávě s žaludkem staženym a nervama na pochodu. Už nechci doufat a čekat, jestli obchod dopadne. A i kdyby dopadl, vzhledem k tomu, že jsem se společností ještě neuzavřela žádnou faktickou dohodu, abych byla vyplacena, bylo by nejprve třeba spousta papírování, o němž se obávám, že by stejně neprošlo - proč by se mnou měli uzavírat smlouvu, když vědí, že už to nechci dělat a do měsíce odejdu? A proč bych já měla uzavírat smlouvu, když vím, že odcházím a že už s tou prací nechci mít nic společnýho? Kvůli prachům? No dobře - velkejm prachům. Ale stejně. Jsou to jenom prachy. A moje zdraví a pohoda jsou opravdu cennější. Jsou cennější než všechny moje iluze, naděje, než všechno to ponížení, kterýmu budu vystavena v příštích dnech a týdnech. Cennější než těch tisíc momentů ve stylu "Já ti to říkal" a "Však jsme si to mysleli, že na to nemáš", co mě čeká. Cennější než pohledy a komentáře všech lidí, co mi buď věřili nebo nevěřili, ale každopádně pořád poslouchali moje ujištění, že to bude v pohodě a že budu dobrá. Víte ale co? Seru na to. Je mi to jedno. Je mi jedno, jestli na to mám nebo nemám, vim, že mám dost kvalit, který by moji kolegové rádi měli taky. Vím, že jsem na spoustu věcí dobrá a že mi fakt jdou. A vím, že mi zcela chybí jiné, což žádné sebevětší odhodlání nespraví. Nebudu businessman. Nebudu finanční poradce a jsem šťastná. Nasraná, že je na světě tak nespravedlno. Že moje prachy shrábne někdo jinej a ještě se mi vysměje do ksichtu. Že jsem to posrala na celý čáře. Že jsem zklamala a trvalo mi tak dlouho, než jsem si to přiznala. Že jsem se strašně změnila, protože i když si někteří možná mysleli, že je mi jedno, co se se mnou děje, žralo mě to každou posranou vteřinu mýho života, a to zanechá následky.

Ale co. Je to pryč. Přiznat si porážku je taky umění a já budu doufat, že z toho nakonec dokážu vytřískat to dobrý a že se nikdy nebudu muset otočit a říct si "sakra, promarnila jsem dva roky svýho mládí sněním". A že brzo najdu práci, která mi bude dávat smysl, kde se nebudu muset nervovat a kde zase najdu sama sebe a svoje místo ve společnosti. Že už nebudu muset nikoho přesvědčovat, že něco zvládnu nebo umim, protože to prostě bude hned vidět a hlavně to bude záležet jen na mně a ne na nespolehlivejch lidech okolo mě.

Chci prostě čapnout život do vlastních rukou, konečně. Chci si najít něco příjemnýho a víc fyzickýho, chci se odstěhovat a pro jednou se zase cítit svobodně. A tohle, tohle já dokážu. No shit.

Taková malá krizička

16. dubna 2011 v 17:24 | m. |  co se mi honí hlavou
Zajímalo by mě, proč je to tak těžký, prostě si sem sednout a něco napsat. Asi že se člověk bojí, že by musel sklouznout k rozebírání věcí, který vůbec rozebírat nechce, jinak fakt nevim. Nebo jsem možná moc opatrná, protože čím dál tím víc článků, co napíšu, končí v Rozepsaných a sem se vůbec nedostanou. Ne že by neměly myšlenku nebo že by byly o něco horší než všechny ty ostatná bláboly, co zveřejním, ale někdy mě prostě přepadají záchvaty nihilismu, kdy nabydu přesvědčení, že stejně nemá smysl to sem psát, že to nikoho nezajímá a když jo, tak je blázen a měl by jít dělat něco užitečnějšího.

A přitom mám tolik námětů k přemýšlení. Tolik divnejch snů, co bych se o ně docela ráda podělila a co by někoho mohly zajímat. Tolik zvláštních lidí kolem sebe, k nimž mám hlavně zvláštní vztahy a docela by mi bodlo o tom napsat a trochu si tak ulevit, možná i udělat si v tom pořádek. Ale nejde mi to. Nemůžu a nechci tu psát o těch šílenejch pocitech a myšlenkách, co mě provází, když se ocitám ve společnosti některejch lidí, nemůžu ani napsat, jak jsme se včera všichni v hospodě hrozně ožrali a co jsme tam pak vyváděli, protože si nejsem jistá, že by to mělo smysl. Spíš nemělo. A přitom se tam děly docela zásadní věci. Ale asi je prostě potřebuju trochu zpracovat, než se k nim vyjádřím. A nemám vlastně ani chuť zveřejňovat tohle, protože to je totálně bezobsažný a já se budu hodně divit, jestli k tomu někdo bude mít co říct :D Zatracená tvůrčí krize! A to jsem si myslela, že s jarem přijde spíš pravej opak. Chm.

Jediný pozitivní myšlenky mám teď ohledně svýho obnovenýho šatníku (maminka se nechala obměkčit a krpet mě zasponzorovala :)), nový barvičky a střihu (salón Maudě opět zabodoval :)), některých včerejších zjištění a zítřejších plánů. Naši totiž zase jednou vyráží na výlet, tak budu mít aspoň na těch pár hodin bydlo pro sebe, no a to bych to nebyla já, abych toho řádně nevyužila >:) Muhaha.

Ale to je tak všechno. Pracovní úspěchy nepřichází a nepřichází (za což si z velké části můžu sama) a moje motivace i sebedůvěra se propadají kamsi na bod mrazu. Nejhorší na tom je, že přesně vím, co bych měla udělat, ale nejsem toho schopná. Nějak jsem do toho moc zabředla a už se z toho neumím vyhrabat. Nezbývá mi než doufat, že nějaká vnitřní část mě konečně prozře, hecne se a udělá konečně zase jednou krok správným směrem. Ale jak říkám, ten nihilismus mě docela svírá, o častých záchvatech paniky nemluvě, takže nevím nevím. Mno ale nebuďme pesimističtí, jaro je v plném proudu, sluníčko svítí, všechno kvete a mně z toho dojetím slzí oči, takže mě omluvte, jdu zdlábnout nějakej ten zyrtec a pak půjdu asi spát, opička se nezapře. Přece jenom, včera to bylo všechno, jen ne umírněná zábava. Mnj, těším se na opáčko :)

Poslední přednáška, Randy Paush

12. dubna 2011 v 14:07 | m. |  challenge
Čas od času se člověku přece jenom poštěstí, že jeho ruka v knihovně zašátrá tim správnym směrem a vyhmátne kousek, kterej jste si opravdu měli přečíst a kterej vám sedne jak prdel na nočník. Tím kouskem pro mě byla Poslední přednáška od Randyho Paushe, člověka, kterýho ani neumim popsat, jak mě dostal. Uchvátil mě. Byl to nesmírně inteligentní, silnej a úžasnej člověk, kterej dokázal dělat svět lepším a kterej veškerou svou životní zkušenost a moudrost dokázal úplně jednoduše a nenásilně předávat dál, a to i v době, kdy mu oznámili, že mu zbývají tři měsíce života, maximálně šest. Jeho humor, jeho způsob uvažování o životě a lidech, jeho činy, prostě všechno na něm na mě od první řádky křičelo, že tohle bude stát za to přečíst, a jakmile jsem se do toho pustila, úplně mě to pohltilo.

Randy Paush byl prostě někdo, koho bych si zatraceně přála potkat a znát, a někdo, kdo je mi nesmírně blízkej. Byl to vážně skvělej člověk, kterej ovlivnil a inspiroval neskutečný množství lidí a zanechal po sobě ženu a tři děti. Neznám nikoho, komu bych jeho Poslední přednášku nedoporučila, takže šup do knihovny a číst :)


Dnešní poznatek: Na krev s kocovinou? Not good...

9. dubna 2011 v 0:25 | m. |  co se mi honí hlavou
Nebudu vás napínat, žádný rande se dneska nekonalo. Potetovanej se navíc celej den ani neozval, a to i přesto, že jsem mu dopoledne poslala smsku s tím, jestli teda něco bude (já vim, trapný, ale podlehla jsem, co naplat). Na to ovšem vůbec nereagoval a ozval se až k večeru, kdy se jako by nic zeptal, co dělám večer, že prej jestli nechci jít s nim a jeho kamarádem na pivo. No, ani ne.

To mi teda řekněte, o co mu jde. To se mě bojí vzít na to rande, kam mě už dávno pozval? Nebo si to rozmyslel? Nebo co? :D Každopádně u mě se dneska oficiálně přepsal z Potetovanýho na Slibotechnu alias Trhni si nohou, alespoň do té doby, než se sebere a dostojí svým slovům. Už jsem zmínila, jak nesnáším nespolehlivý lidi?

Anyway, dneska byl jinak dobrej den. Ráno jsem šla na krev, což po včerejší hospodě a velmi pozdním příchodu domů byla fakt ňamka a taky to podle toho vypadalo. Během odběru ještě dobrý, ale hned po něm se mi udělalo příšerně blbě a další asi půl hodiny jsem se furt marně snažila vstát, načež jsem si zase musela lehnout, pak jsem seděla chvilku v čekárně, ale udělalo se mi tam ještě hůř, takže jsem musela zaklepat na doktorku a že prej jestli si u nich můžu lehnout, no prdel byla :D Pak mi přinesli vodu, já si zakousla rohlík a čokoládu (takovej ranní piknik v ordinaci, no nekupte to) a když už mě to tam přestalo bavit a byla jsem schopná si stoupnout aniž by se mi chtělo zvracet, sebrala jsem se a šla domů. Tam jsem sebou flákla do bedu a sladce prospala dopoledne a musim říct, že bych spala klidně celej den, nebejt návštěvy a toho, že jsem furt naivně doufala, že se mi Slibotechna ozve, a pomyšlení na možnou příchozí smsku mě pořád budilo a způsobovalo mi divný pocity v břiše - protože co kdybych to zaspala, žejo. Achjo, já jsem někdy tak nechutně naivní...

Nicméně jelikož se nic nedělo, zbytek dne jsem prožila víceméně u pc, čistila a mazala, co se dá, projížděla double killerem (fakt sranda věc, myslela jsem, že mi stříkne mozek) a nakonec defragmentovala. Docela mě to i bavilo, to ta moje vyhazovací mánie (nevim, kde se to ve mně vzalo, ale je to čím dál tím silnější), ale stejně to nevyřeší problém s příšerně pomalým internetem. Máma uvažuje o přechodu pod O2, z čehož mám docela bobky, protože jsem o nich slyšela dost příšerný zvěsti - dokonce o nich kolujou posměšný komixy :D - takže by to asi nebyla nejlepší volba. A tak přemýšlím o UPC. Ale studovat to budu až po víkendu, teď už dost trapnejch bezobsažnejch keců, jdu chrupkat a ráno hurá do Příbrami. Velmi tiché, neslyšitelné hurá, fakt mě nebaví vstávat za pět a půl hodiny. Chm. Snad aspoň v neděli si dáchnu, jestli se vymluvím z chaty, rozhodně bych totiž věděla, co s prázdným bejvákem. Ale o tom kdyžtak až příště :)

Medailonek pro AK - co s tím?

7. dubna 2011 v 1:23 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Já ten nápad s Medailonkem prostě nemůžu pustit z hlavy, a tak jsem si k tomu sedla (ach, ty noční záchvaty tvořivosti) a sepsala si takový první vzor toho, jak by mohl vypadat. Potýkám se ovšem s několika otázkami, tak snad mi na ně pomůžete vymyslet odpověď. Proč se s tím obracím právě na vás? No především proto, že řada z vás se tu k onomu nápadu vyjádřila velmi kladně, a tak si řikám, sakra, když se vám to tak líbí a mně to pořád leží v hlavě, mělo by se to zrealizovat, no né :) Ovšem jsou tady ty otázky:
  • měl by Medailonek mít jednotnou podobu pro všechny členy?
Pokud ano, co by měl obsahovat? Já zvolila podobu, zahrnující především charakteristiku mé osobnosti (pokusila jsem se být velmi objektivní a vyhmátnout, jaká doopravdy jsem, a taky se vyhnout takovým těm nudnostem typu "pocházím z", "mezi mé záliby patří" a podobně), pak krátký souhrn toho, co najdete na tomhle blogu, zhodnocení pro a proti jeho čtení a krátký závěr s nezbytnou pozvánkou. Tuhle podobu si můžete prohlédnout v celém článku.

Mohly by tam ale být i úplně jiné body. Nebo by každý mohl dostat prostor, ať si tam napíše co chce - to by pak ale nevypadalo tak hezky. Co myslíte?
  • nemlátilo by se to s Rozhovory se členy?
Osobně si myslím, že ne, nanejvýš tak v posledním bodě, kde zpovídaný zve čtenáře k návštěvě svého blogu, a to by nemusel být takový problém. Vždycky se to přece dá říct různými způsoby. Krom toho, rozhovory se na blogu AK mají objevovat nepravidelně a vypadá to, že se nebudou týkat všech členů tak jako Medailonek. A i kdyby, brala bych rozhovory jako rozšíření Medailonku, více prostoru pro vyjádření. Medailonek by byl prostě jen medailonek, byl by zaměřený spíš na tu charakteristiku a "kdo jsem a o čem je můj blog" a ne na názory a odpovědi na otázky.

-

Tak co myslíte. Mám do toho jít, pokusit se přihlásit za správce a zprovoznit tuhle rubriku? Nebo si myslíte, že je to zbytečnost, že rubrik je tam už teď jako nas... a že Rozhovory bohatě postačí? No nekoukejte tak vyjeveně a šup šup komentovat! :)


Nasrat a rozmazat

6. dubna 2011 v 19:06 | m. |  co se mi honí hlavou
Až mi zase někdo bude chtít tvrdit, že princové a gentlemani ještě nevymřeli, tak se mu hodně nahlas vysměju a pak ho pošlu do prdele. No považte, dneska jsem se vzbudila přesně ve dvanáct, když vyzváněly zvony na věži (chvála bydlení poblíž kostela, jinak bych tu středu prospala celou :D), a s náhlým uvědoměním, že v jednu mám bejt na Floře a vyhlížet Pana Potetovaného (a nedám ho tučně, to si nezaslouží), jsem z tý postele vystřelila jak péro z gauče. V neskutečný rychlosti jsem se vykoupala, umyla vlasy, zušletchtila se a bleskově na sebe rvala oblečení, abych teda nepřišla pozdě. Na nějakou snídani jsem se vybodla, v břiše mi sice kručelo, ale však jsme měli jít na oběd, tak že to ještě tu chvilku vydržim. No a zrovna když zápolím s fénem a jeho pitomou pojistkou (každou chvíli se přehřeje a vypne a člověk musí čekat, až vychladne, a foukat na něj... :D), přijde mi smska, že prej to dneska ruší a přesouvá na pátek. Žádný omluvy, žádný vysvětlování, dokonce ani to "sorry vole", prostě nic, jen oznámení. Tak jsem si pořádně nahlas ulevila a pak jsem ještě naoko sjela mámu, která mě celou dobu sledovala, jak se přizabíjím přes koťata při neustálym poletování mezi koupelnou a pokojem, a teď prostě nebyla schopná zakrejt škodolibou radost z toho, že nikam nejdu a že jí tudíž můžu dojít nakoupit. Prostě podpora největší, žejo :D

Říkám naoko, protože mě to zase tolik nevytočilo. Za prvý je to jeho mínus, protože mi to ukrutně slušelo :D a za druhý to nebylo zase tak nečekaný. Pan Potetovanej prostě patří k těm nijakejm, nedostižnejm a nespolehlivejm lidem, který vám tu a tam napíšou smsku, ale nic převratnýho v ní neni, nebo s váma chvilku chatujou, ale vy máte pocit, že si tam zatim píšou s dalšíma třema lidma, prostě žádnej velkej zájem a vy jste skálopevně přesvědčeni, že tu schůzku stejně vždycky zruší a že se stejně nikdy neuvidíte. Takovej ten neuchopitelnej typ lidí, se kterejma se domlouváte třeba rok a pak se vidíte deset minut - ano, i takové typy znám a vyloženě je nesnáším. Teda ani ne tak ty lidi jako to jejich lážo plážo chování.

A pak se mi někdo diví, že zoufale toužím po někom, na koho bude spoleh. Kdo bude stabilní, pevnej, trvalej. Kdo mně samotný napíše zprávu, že za xy minut je u mě, a světe div se, on tady za těch xy minut fakt bude a řekne "čau, tak mě tu máš a teď jsem jenom tvůj a nikam nejdu, na nic jinýho nemyslim a jsem rád, že tu jsem. A je jedno, co spolu budeme dělat nebo kam půjdeme, protože mě zajímá jenom to, že tu oba jsme". Že ho prostě budu mít jenom pro sebe a on zase bude mít mě a na ničem jinym nebude záležet.

Jsem tak strašně unavená těmahle lidma, pro který má můj čas a moje prezence nulovou hodnotu a který maj ještě ke všemu tu drzost se mi divit, že jsem z nich otrávená. Ne, nejsem na nich závislá. Ano, dokážu si najít i jinou zábavu v životě. Ne, neposere mi celej den, když mi někdo odřekne jednu schůzku. Ale čeho je moc, toho je příliš, a já mám těchhle lidí pokrk. Takže sayonara, seru na vás a vy se třeba zblázněte, že se mi nechce nikam chodit a nikoho vidět. Ne, nechce, protože vy si toho stejně ani za hovno nevážíte, že s váma někam jdu a že do vás vkládám nějaký naděje a energii.

Až na malé, maličkaté výjimky. Těm budiž věčná čest a sláva a jen ať si nemyslej, však já o nich velmi dobře vím. A jednou přijdou na to, že se jim to všechno vyplatilo, protože my draci, ať jsme jakkoli senilní, tyhle věci prostě nezapomínáme. A naše vděčnost k těm, které nazýváme přáteli, je nezměrná.
The Puttytribe