Tak jsem si zdreamla...

30. března 2011 v 20:32 | m. |  co se mi honí hlavou
"Jsou moje sny opravdu moje? Jestli ano, tak i všechny věci z nich jsou moje a realita mi je nemůže jen tak brát, a jestli ne, tak čí jsou? Nezkoušejte mi sny analyzovat ani vykládat, už si je nechci nechat znovu vykrádat. Moje sny se samy brání a vykládat mé snění snadné není, moje sny v bezpečí chrání magnetický proužek zapomnění." (Tata Bojs, Snová)

Nevim, jestli je to ona pověstná jarní únava nebo jestli má moje obvoďačka pravdu s tou sníženou funkcí štítný žlázy, ale to, jak jsem pořád ospalá, to už přestává bejt vtipný. Dneska jsme s mámou oběhly středeční trh na Jiřáku, pet shop, rybu na ruby, živnosťák (jak já se modlim, aby tam to moje přiznání moc nezkoumali :D), drogerii, lékárnu a sámošku a celou dobu jsme s sebou vláčely těžký tašky s nákupem, ale i když to bylo únavný, myslim, že normálního zdravýho člověka by to nemělo zmáhat tak jako mě. Po našem příchodu jsem skoukla pár dílů Kostiček, ale pak to na mě padlo jak deka a já se prostě musela odplížit do postele a tam jsem totálně vytvrdla.

Nejen že to byl dost tvrdej spánek, ale taky byl úplně neskutečně reálnej, jako ostatně skoro všechny moje sny. Vlastně bych na to měla bejt zvyklá, ale myslím, že mě nikdy nepřestane překvapovat, že můj snovej život je reálnější než ten "skutečnej". Anyway, po probuzení jsem cítila (a pořád cítím) velkou dávku zklamání a bolest z odloučení. Jako tehdy, kdy se mi zdálo, že mám malou holčičku, a když jí byl sotva rok, vzbudila jsem se a tejden jsem se nemohla vzpamatovat ze ztráty dítěte. No neřikejte mi, že je normální takhle se emocionálně upínat na sny.

Nicméně dneska nešlo o dítě, ale o jednoho kluka, kterýho jsem potkala v bráchově pokoji. Já vim, zní to divně, ale ještě divněji to bude znít, když vám řeknu, že byl duch. Potkala jsem ho prostě tak, že jsem se opírala o topení, koukala z okna a prohlížela si prázdnej bráchův pokoj (kterej teď ve skutečnosti vypadá na chlup stejně jako v tom snu), když jsem najednou zatoužila po společnosti. Přála jsem si, aby tam se mnou někdo byl, a on tam najednou byl, stál za mnou a objímal mě. Nebyla jsem v šoku, nelekla jsem se, protože jsem cítila, že mi neublíží. Mám pocit - nechci to samozřejmě zakřiknout, strach je silná věc - že kdyby se mi to stalo ve skutečnosti, nekřičela bych. Asi bych se v první chvíli vyděsila, to je celkem přirozená reakce, ale vlastně bych za to byla nesmírně vděčná.


Mno, mám zkušenost, že podobný věci se mi ve snech vždycky děly hrozně nereálně, mlhavě a nesmírně prchavě, a tak jsem se bála na něj pohlédnout, protože jsem čekala, že jeho tvář stejně neuvidím, že se ho nebudu moct dotknout, že nebude mít konkrétní obrysy a že se rozplyne nebo se vzbudím. Nestalo se ovšem nic z toho, když jsem se otočila, on tam byl, tak pravej jako člověk z masa a kostí, měl na sobě myslim džíny a bílou košili, byl vysokej, docela hubenej, měl krátký tmavý vlasy a nesmírně milou tvář. Nebyl to úplně můj typ, ale v tu chvíli jsem věděla, že nechci, aby někdy odešel, že s ním chci mluvit a být a že mi nesmí zmizet.

Nějakou dobu jsme si povídali a zjistila jsem, že v tom bytě žil dlouho před náma (tady nám to ve vztahu s realitou trošku hapruje, ten byt byl odjakživa mojí rodiny) a že neni jedinej duch, kterej se tam vyskytuje. Řekl mi, že jsou dobrý i špatný duše a že tady se zrovna vyskytujou oba typy. Řekla jsem mu, že to vím, protože ten špatnej typ na mě už párkrát zaútočil, načež jsem mu popsala pár věcí, který se mi skutečně staly a který si přesně tímhle způsobem vysvětluju. Bylo to prostě jako by mi ten sen poskytl vysvětlení na to, co se mi tehdy dělo, a zároveň uklidnění, že tu jsou i dobrý duše, který mě hlídaj a který by mi nikdy neublížily. Povídejte mi o kompenzační funkci snů, tenhle mi opravdu dal, co jsem potřebovala, i když nevím o tom, že bych to potřebovala zrovna teď. No ale to sny vědí líp, takže já se hádat nebudu...

S jedním z těch zlejch duchů jsem se tam potom seznámila a pak se tam dělo dost věcí, který si už nepamatuju, každopádně vím, že jsem byla kdesi v podzemí, kde to mělo představovat jejich svět, místo, kde po smrti "žijou". Bylo to tam rozlehlý a byla tam spousta různejch tvorů, a v jedný tělocvičně uprostřed stálo několik lecí, přičemž v jedný z nich byl právě ten "můj" zlej duch. Věc se měla tak, že normálně nesmí ven, ale párkrát se mu podařilo prolomit jakousi ochrannou vrstvu a vykouknout, což byly právě ty momenty, kdy mě "navštívil" a mačkal mě k posteli, že jsem se nemohla nadechnout ani pohnout.

Pak vím, že jsem se procházela po městě a koukala po obchodech. Chtěla jsem si koupit nějaký slušný věci na sebe, který můžu nosit do práce, a tak jsem vplula do jednoho krámku s kostýmkama a blůzkama a chvilku jsem se tam hrabala. Dokonce jsem tam našla přesně takovej typ věcí, který v reálu hledám už dost dlouho a nemůžu je sehnat :D Jenže pak se ukázalo, že ten celej krámek je jakási bouda a že v něm jsou ty špatný duše. A tak jsem utíkala a cestou mě honili policajti, což možná nebyli tak docela lidi, a pak ze mě mizelo oblečení, až jsem byla nahá, pak se mi vrátily džíny a šátek, kterej jsem okolo sebe omotala jako top, abych nepobuřovala. Běžela jsem směrem k hřbitovu a tam jsem přeskakovala hroby a vyvolávala duchy, aby mi pomohli a zachránili mě od těch policajtů. Myslím, že záměrem snu původně nebylo, aby mi nějak skutečně ublížili, ale že se nakonec podvolil mýmu podvědomí, a tak po mě ti policajti začali vrhat nože a jedním mě zasáhli do ramene.

Jenže v tu chvíli se tam objevili ti dobří duchové, včetně toho mýho tmavovlasýho prince s bílou košilí, a zachránili mě. Najednou se to tam přímo hemžilo "lidma" a všechno jako by se točilo kolem mě a kolem toho, že mě přijímají mezi sebe (tak si najednou říkám, sakra, neumřela já jsem na tom hřbitově? Pak by ty další události dávaly větší smysl). Přišly tam tři krásný vysoký slečny, který mě jedna po druhý políbily - byly to múzy. Líbaly mě, abych měla štěstí, inspiraci a... slávu? Odvahu? Už nevím, každá prostě nesla nějakou dobrou věc a tu mi předala právě tím polibkem. Akorát ta jedna se víc měla k líbání mýho mrtvýho přítele, ale to byla jen taková srandička, tak jsem jí tam naoko předvedla žárlivou miniscénu, ale všechno to bylo v dobrym.

A pak jsem byla s nima na onom světě. Políbena inspirací, hrála jsem na basu (jakože basu, ne jako baskytaru) jakousi skladbu, k níž jsem zpívala nesmírně zajímavej a smysl totálně nedávající text, a říkala jsem si sakra, já se vzbudim a nebudu si to pamatovat. Snažila jsem se zpívat si to pořád dokola, ale stejně se mi nepovedlo to pronést přes onen závoj. Škoda. Každopádně to byl takovej jakoby předkoncert, hrála jsem to několika lidem okolo mě a chtěla znát jejich názor a pak se tam najednou objevila moje babička a mně došlo, že když je tady mezi náma, znamená to, že zatímco si tady hraju s duchama, ona umřela. Ale nekřičela jsem, nebrečela, byla jsem ráda, že ji vidím, a ona byla v pohodě, usmívala se (ovšem nevypadala ani trochu jako moje skutečná babička). A pak se tam dokonce mihlo i cosi jako můj děda, ale to byl jen takovej mlhavej okamžik a bylo to spíš proto, že můj mozek si najednou řekl "no, když je tady babička, tak tady musí být i další příbuzní". Ale moc to nevyšlo, podvědomí mělo navrch.

Každopádně s mým milovaným jsme si mezitím vytvořili krásnej vztah. Moc se tam pak už neobjevoval, ale dost se o něm mluvilo, o něm a o tom, jak mu na mě záleží. Nejreálněji si ovšem stejně pamatuju ten první kontakt, setkání u okna a objetí, kdy se na mě tak krásně přitiskl a já v tu chvíli věděla, že mi nic a nikdo neublíží, dokud budu s ním. Chvilku to teda vypadalo, že ho ztratím, když se zničehonic vnořil do stěny, ale chytla jsem ho za ruku a řekla jsem mu, ať neodchází, a tak ten jeho trochu posmutnělej obličej zase vyplul ven.

No prostě - byla jsem hrozně zklamaná, když jsem se vzbudila. Cítím se skoro podvedeně. Mám chuť jít vedle k bráchovi, otevřít okno, sednout si na něj a vyvolávat duchy, ale tak nějak vím, že by to stejně nefungovalo. Jsem naštvaná na svět, že mi tak krásný zážitky přihrává jenom ve snech, že tak úžasnou bytost nemůžu potkat doopravdy. Ať si je mrtvej, ať si je duch, lepší mít komplikovanej vztah s duchem, než žádnej s živoucíma bytostma takovýho ražení. Byl hodnej. Byl dobrej. Byl kouzelnej a já ho miluju. Realita mi ho vzala a jak tady píšu, pomaloučku odeznívá i moje přesvědčení, co a jak se v tom snu událo. Z mojí paměti mizí i jeho tvář. Je to tak strašně nefér, vždyť to já jsem si ho vysnila, tak jak mi ho může realita brát? Kdo jí dal právo neustále mi krást všechno to krásný, co si ve snech vytvořím? Víc než kdy jindy cítím s tatabojsí Snovou, jsem nešťastně zamilovaná do mrtvýho kluka ze svýho snu, od nějž jsem rozdělená závojem snění a kterýho už asi nikdy neuvidím. A taky se trochu bojim o babičku. Ale nemyslim si, že tohle mělo bejt nějaký znamení, těch se mi už pár zdálo a vypadaly docela jinak. Ovšem jasně, člověk nikdy neví.

Achjo. Vraťte mi ho zpátky! Chci zpátky svýho ducha!

(Né, vůbec nejsem blázen...)
 


Komentáře

1 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 30. března 2011 v 21:47 | Reagovat

Hledím do a listuji v Alfa Centaurském snáři a ten praví:

"Přízrak nepravidelných tvarů však pravidelných puchů viděti znamenati dozajisté potřebu neurčita a tajemna, však určitého z masa a kostiček složeného pana zahlédnouti, gravitací se k němu připoutati znamená." Tak nevím.
Realistický snář by poznamenal, že tvé duchovité vjemy jsou způsobeny oním pootevřeným oknem, pod nímž si několik feťáků dopřává čmoudů. :-D
Já tvrdím: Nelistovat snáři, listovat duší!
Duchy jsem si vyvolávalo také. A vždycky chodili a usmívali se. Jenomže je nikdo nevidí... Nikdo nevidí usmívající se duchy, víš?

2 inno-cence inno-cence | Web | 30. března 2011 v 22:01 | Reagovat

svět je vážně divný, že? A pak ještě ti lidé..

3 m. m. | 30. března 2011 v 22:46 | Reagovat

Já na snáře moc nevěřím, jsou příliš objektivní a sny je třeba vykládat subjektivně. Třeba takový symbol stromu může pro dva různé lidi znamenat dvě různé věci. Takže i já spíš listuji duší. Asi mě prostě štve, že tyhle věci se mi dějou jenom ve snu. Na druhou stranu často se mi zdá o věcech, které bych do reality opravdu pouštět nechtěla. Je to ale stejně nepochopitelná věc, jak k nám ta naše duše dokáže promlouvat prostřednictvím snění. Jak se v ní dozvíme věci, které ani netušíme - věci o sobě samých.

Já duchy nikdy nevyvolávala, těchhle věcí se bojím a nechci si zavařit, ale žiju s takovým zvláštním pocitem, že s nikým z tohohle světa si neporozumím. Že to, co hledám, by mi mohl dát opravdu jenom anděl nebo někdo odjinud. A tak sním (i když jsem vzhůru) o tom, že mě jednou najde a že mě obejme a já pocítím to, co jsem cítila v tomhle snu. Pocit úplnosti, pocit dokonalého bezpečí a uklidnění. Pocit, že mě už nic neohrozí a že odteď na to nejsem sama. To se dá jen těžko popsat slovy a pro někoho, kdo to tak zoufale potřebuje, je prostě nefér mu to ukázat a pak mu to hned zase vzít.

4 Lili Lili | 30. března 2011 v 23:43 | Reagovat

,,...jsem nešťastně zamilovaná do mrtvýho kluka ze svýho snu''
To je tak krásný, a tak nešťastný.
Takových snů jsem si taky užila. Vždycky jsem pak celý den mimo a hrozně nešťastná. Párkrát se mi dokonce ve snu zjevil anděl, ale vždycky na sebe vzal podobu někoho z blízkých a mě až zpětně došlo, kdo to byl. Třeba když se mnou jednou ležel v posteli a objímal mě (a to jsem vnímala už při usínání) a hřál mě rukama na bříšku a mě pak došlo, že to nemohl být člověk, protože z člověka sálá teplo celým tělem. A přesně ty pocity, co zmiňuješ v komentáři jsem cítila v tom snu. Protože s reálnou bytostí, i když milovanou víš, že to jednou skončí, že jednou musí jít třeba jen domů. Ale ve snu se zdá, že to může trvat věčně.

5 m. m. | Web | 31. března 2011 v 17:17 | Reagovat

Přesně, ve snu je to takový definitivní. Právě jsi našla svou dokonalou lásku a ta už se od tebe nehne, nikdy tě neopustí. No a pak se vzbudíš... je to prostě na pytel.

6 Xan[AX] Xan[AX] | Web | 31. března 2011 v 17:30 | Reagovat

taky jsem věčně ospalá..

7 zelená zelená | Web | 31. března 2011 v 21:49 | Reagovat

já jen docela nechápu..jak si to můžeš pamatovat?

8 m. m. | Web | 1. dubna 2011 v 11:59 | Reagovat

Řiká se, že když nějakej zážitek spojíš s emocema, vryje se ti do paměti silněji než cokoli jinýho. Asi proto si člověk takovýhle šílený sny zapamatuje, protože se v nich buď příšerně bál nebo mu bylo nesmírně dobře, prostě to mělo nějakej emocionální podtext a ten byl tak silnej a hlubokej, že to v něm zůstane. Aspoň chvilku.

Krom toho jsem to psala hned po probuzení, tak to bylo ještě čerstvý.

9 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 2. dubna 2011 v 21:50 | Reagovat

[3]: :) Ó, jak krásně jsi to podala :)

10 phoenix phoenix | Web | 5. dubna 2011 v 11:18 | Reagovat

[3]: já bych tenhle sen bral jako motivaci... třeba ti něco (tvoje podvědomí?) chce ukázat, že tenhle cíl je splnitelnej, akorát jsi tam ještě nedošla... třeba to bylo prostě takový malý demo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe