Navazujeme virtuální kontakty, lekce první: Opatrnosti nikdy nezbývá

28. března 2011 v 16:27 | m.
Na rovinu, na internetu potkávám různá individua. Na chat chodím už nějakých šest let, možná víc, a to je v internetovém životě dlouhá doba, snad i delší než v tom reálném. Během jediného večera tam totiž potkáte i stovky lidí, s desítkami z nich se dáte jen tak do řeči a během několika minut jim o sobě sdělíte i velmi citlivé informace, o které byste se za normálních okolností dělili až po delší době. Je to ok? Těžko říct. Je to fajn, mít možnost nezávazně si pokecat s někým, kdo vás nezná a nikdy vás neviděl. Dává vám to svobodu. Máte pocit, že mu můžete říct cokoli, protože ho nikdy neuvidíte, a tak se nikdy nebudete muset podívat do tváře člověka, který se o vás právě dozvěděl ty nejtintimnější informace. Nikdy se nebudete muset červenat. ALE...


Sdílet informace s lidmi na internetu je nebezpečné (někdo by řekl, že to je přímo nebetyčná blbost, ale já jsem přece jenom bloger, takže nemůžu bejt úplně proti, to bych si krpet protiřečila). Říkejte si co chcete, mějte mě třeba za paranoidní, ale co se na internetu běžně děje, to si většina lidí ani neumí představit. A nejde jen o společnosti a jejich roboty vyhledávající informace, které by mohla použít ke svému vlastním účelu, to je podle mě to nejmenší, mnohem horší jsou lidé, kteří za osobní informace uživatelů internetu platí nebo se vyžívají v jejich zneužívání buď pro pouhé vlastní potěšení z vědomí, že o někom něco ví, nebo i pro zvrácenou radost z toho, že vás mají v hrsti. A co jim zabrání, aby to použili proti vám? Nic. Na internetu totiž něco jako ochrana informací prakticky neexistuje, zvlášť pokud jste se tyto informace sami dobrovolně rozhodli vytrubovat do světa - viz například návštěvy chatovacích místností nebo blogy (!).

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že na netu se nedá věřit nikomu, dokonce ani vlastním příbuzným. Svůj předchozí blog jsem musela opustit právě proto, že jeden můj vzdálenej příbuznej na něj přišel a začal hltat všechno, co jsem tam napsala. Vzhledem k tomu, že to byly obvykle dost depkoidní výlevy (co chcete po teenagerovi), dost nepěkně a hlavně extrémně manipulativně si mě poddával v komentářích, přičemž se nebál vytahovat na světlo velmi citlivé informace o tom, co jsem kde řekla nebo napsala (často i s odkazy; nesnáším, když proti mně někdo zneužvá něco, co jsem kdesi plácla uprostřed depky), nebo zatahovat do těch nechuťáren moje kamarády, moje další čtenáře i mou rodinu. Nebyla jsem tehdy dost silná na to, abych se mu ubránila, blokace IP nebyla možná, a tak jsem musela odejít a modlím se za to, aby mě už nikdy nenašel - i když celkem pochybuju, že by to pro něj bylo nějak těžký, taky u toho netu sedí furt.

A moje zkušenosti s internetovým seznamováním? Inu, potkala jsem takhle lidi, po jejichž vystupování dodnes nevím, zda to mysleli vážně nebo jestli to byla jen nějaká sranda - to je právě to, na netu nikdy nevíte, s kým mluvíte, lidi se tady obvykle zcela vzdávají své identity a přijímají jinou, virtuální, která je mnohdy nahony vzdálená realitě. I my, blogeři, se prezentujeme po svém. Kdo z nás může říct, že je stejným člověkem na síti i v životě? Já si netroufnu tohle tvrdit.

Potkala jsem divný lidi, magory, šílence, úchyly, perverzáky a stalkery, ale na druhou stranu i spoustu úžasných lidí. Některé z nich znám už šest let a pořád nevím, jaký mají hlas, protože jsem je nikdy neviděla naživo, nanejvýš na fotkách. Přesto jsme blízcí přátelé, máme mezi sebou něco, co řada reálných přátelství postrádá nebo co se v nich musí tvořit dlouhé roky, zatímco zde jsme toho dosáhli po pouhých pár stovkách hodin chatování - a to je důvěra a intimita. Jsou to věci, které spoustě lidí ve vztahu chybí a snad právě proto se uchylují k brouzdání chatovými vodami. Jsou to věci, které jsou nesmírně vzácné a potřebné, ale také jsou velmi citlivé. Jsou to prostě věci, které bychom rozhodně neměli věnovat jen tak někomu, obzvlášť nejsme-li si jisti, že víme, kdo to vůbec je. Jasně, čas od času to vyjde. Internetové přátelství není oxymóron, jak někteří zarytí odpůrci internetu tvrdí, je to něco, co může vzniknout, co se může udržet a z čeho se může vyvinout velmi zajímavý vztah, ať už na úrovni virtuálna nebo i "skutečného" života. Ale člověk by měl být strašně, strašně moc opatrný, komu důvěřuje.

Pro názornost: před pár dny jsem se stavila na chatu, bylo to po hrozně dlouhé době, protože co se rozpadla naše stará místnost na lidech, nějak jsem neměla důvod tam chodit. Ale čas od času tam ráda zajdu, odreagovat se a pokecat s někým, koho jsem nikdy neviděla a koho pravděpodobně nikdy neuvidím. Mám to celkem ráda. Skoro vždycky se tam najde pár lidí, kteří jsou zajímaví, milí, vtipní a tak dále, strávíme spolu nějakou tu hodinku povídáním si a přijdeme na to, že máme společné zájmy. Prostě všechno fajn, aspoň tedy do té chvíle, kdy chci odejít.

Těch pár dní zpátky jsem se seznámila hned se třema fajn klukama, z nichž dva byli víc fajn, jeden už míň, ale co, já nehledám nikoho na vztah nebo tak něco, přišla jsem si prostě jen popovídat. Problém je ovšem v tom, že oni to tak nevidí. Když jsem se tam vrátila druhý den, byla jsem sice v jiné místnosti, ale jeden z těch kluků mi pořád něco šeptal. Pořád se na něco ptal a když jsem nereagovala, nedával si pokoj. Najednou jsem si všimla, že jeho čeština je nějaká podivná. Pak dokonce napsal něco bídně anglicky a mně to došlo. Na chatu člověk tak nějak předpokládá, že když někdo píše česky, je to Čech a kamarád, ale že je to zatím nějakej přičmoudlej bůhvíkdo z podivnejch poměrů, na to prostě nemáte šanci přijít. Bez fotky nikdy nevíte a i když fotka je, kdo vám zaručí, že je to skutečně tvář toho, kdo se vás právě ptá, kde bydlíte? Nicméně tohle byla ještě sranda, z chatu jsem odešla a tím to pro mě skončilo.

Hůř se to vyvíjelo u toho druhýho, kterej mi byl mnohem sympatičtější a u nějž jsem totálně prohloupila, když jsem mu dala svůj mail. Starej, jistě, kterej už moc nepoužívám, ale přesto. Od tý doby mi tam posílal vzkazy, který byly čím dál tím divnější. Začalo to samozřejmě hrozně mile, úplně normálními maily o tom, jak je fajn, natrefit na někoho s podobnými zájmy, ale když pak odmítal pochopit, že se s ním nechci sejít naživo a že nemám zájem o seznámení, šlo to všechno do háje. Nereagoal na moje vysvětlení, že nemám zájem o reálné setkání, pořád mi tam psal (někdy i veršoval), jak jsem krásná, úžasná, milá a jánevímco - což přitom ani nemůže vědět, vždyť se neznáme - a několikrát k tomu připojil datum a čas, kde jsme se měli sejít. To už mi bylo jasný, že tohle nikam nevede, a už jsem mu neodpověděla. A myslím, že to bylo naposledy, co jsem takhle ulítla, odteď sděluji tak maximálně věk a město a s tím ať si mě hledaj jak je jim libo.

Anyway. Věřím tedy na to, že internetové přátelství či snad dokonce vztah mohou vzniknout a že to může být něco kouzelného. Ale myslím, že existuje milion možností k seznámení se a že internet by se k tomuhle používat neměl. Není to důvěryhodné médium, právě naopak, a riziko je příliš velké. Dokud s tím člověkem nejsem v kontaktu aspoň měsíc, nemám několik jeho fotek, nepřečtu si nějakýho jeho blog nebo cokoli, co kde napsal, nepoznám-li ho zkrátka dost důkladně (v rámci možností virtuální komunikace), žádné další kontakty se konat nebudou. A zásadně už nebudu sdělovat svoje osobní informace na potkání (ne že bych to doteď dělala nějak často, ale stejně, tu a tam člověk ulítne a přestane si dávat pozor). Je jedna věc otvírat svůj svět na blogu, obšírně, obecně, a druhá je sdělovat někomu konkrétnímu svoje osobní informace o bydlišti, o rodině a tak tomu podobně. Tady by si stalker musel aspoň dát trochu práce s vyhledáváním něčeho důležitého, ale naservírovat mu to na stříbrném podnose, když na mě hodí dva smajlíky a zeptá se, kde bydlím? No way. Zbytečná opatrnost? Těžko. Ve světě internetu neexistuje nic jako zbytečná opatrnost, protože nikdy nevíte. A nevědět neni dobrý, tady ne.

P.S.: Zapomněla jsem ten článek přiřadit k TT, takže jsem ho musela publikovat znovu. Omlouvám se tedy komentujícím, jejich komentáře jsem vložila jako první komentář k článku a v dalším reaguji. Snad je to srozumitelné.
 


Komentáře

1 m. m. | Web | 28. března 2011 v 16:30 | Reagovat

1) Lianna

Pravda pravdoucí. Už jsem zažila vyšilování směrem k mojí osobě, že jsem na Face, kde mám navolený přístup jen mým přátelům napsala, že jsem byla platit složenky. Klikneš ale na jednu stránku sběratele údajů a začneš se hoooodně divit.. Jinak, máš na blogu velice příjemný design. Moc dobře se na něj dívá.

2) Taychi
Já na chaty nechodím. Pouze brouzdám po blozích a píšu na svůj blog... Je mi jasné že asi není dobré když dávám na blog své fotky...

2 m. m. | Web | 28. března 2011 v 16:30 | Reagovat

[1]:
Ad 1) Já kvůli tomu mám doma pořád peklo. Našim se extrémně nelíbí, že si vedu blog, o spoustě věcí mám zakázáno se kdekoli zmiňovat a když mi jednou vlezla máma na facebook, byla na mě dost nepříjemná za to, co tam píšu - a bylo jedno, že jen pro vybrané přátele. Ale myslím, že mi sem už moc nechodí, už neslýchám žádné připomínky. Nebo to bude souviset s tím, že tu už míň vylejvám :) A taky jsem odsud vypudila většinu lidí, které znám naživo, takže se prostě už nemusím nikomu zodpovídat. Dík za pochvalu, taky se mi hrozně líbí a mám z něj radost :)

ad 2) Tjn. Sama jsem měla dlouhou dobu pravidla jako že žádný osobní informace, žádný fotky a podobně... ale to máš těžký, já prostě nejsem z těch lidí, kdo se za svůj blog stydí nebo ho mají potřebuju tajit a zůstávat v anonymitě. Naopak, já nemám anonymitu ráda. Jsem raději, když lidi vědí, s kým mají tu čest. Můžu jen doufat, že se mi to jednou nevymstí.

3 Bels Bels | Web | 28. března 2011 v 17:46 | Reagovat

Ouhá, ty ses zase rozepsala :D Inu, internetové seznamování... já na chat nechodím, takže se seznamuju leda přes blog :D Kdysi jsem měla na blogu svý ICQ (na starým možná etě někde je) a tak si m pár lidí přidalo. Se spoustuou z nich se dobře povídalo, někteří postupně odpadli a asi se dvěma třema jsem v kontaktu už nějaký dva roky. Ono je to přes ten blog fakt jiný, člověk na něj chodí nějakou dobu a už má na toho člověka nějakej pohled a není tak pravděpodobné, že se z něj vyklube nějaká pofidérní existence... ale kdo ví :)

4 m. m. | Web | 28. března 2011 v 20:50 | Reagovat

[3]: Viď, zase jednou :D

Na icq si mě přidávají samý pofidérní kontakty, takže to všecko blokuju. A jedinej důvod, proč ho mám, je, že neumim používat mirandu :D Jinak jsem zjistila, že icq je už vážně sra*ka. Dřív bylo fajn, ale dneska je to akorát plný virů a vyskakovacích oken, který mě vytáčej do nepříčetnosti a nedaj se zastavit.

Tjn, blogerský seznamování je něco diametrálně odlišnýho - tak mě napadá, někdo by mohl sepsat článek o různejch druzích internetovejch vztahů :) No, já to asi nebudu, zase tolik tý inspirace nemám :P

5 Lili Lili | 29. března 2011 v 0:12 | Reagovat

Tak já přidám svou trošku do mlýna, asi trochu nestručně.
Kdysi jsem taky hojně chatovala a dokonce se scházela s lidma, ale neodbytnost různých individuí a úchylů mi otevřela oči.
Nicméně mám jeden velmi hezký příklad ze života, jak virtuální život může změnit ten reálný. Kdysi dávno, kdy jsme s jednou kamarádkou měly typický pubertálně depkoidní blog se mi pod článek ozval nějaký člověk, že kdybych si chtěla popovídat, ať se ozvu. Nevím proč jsem reagovala. Snad proto, že jsem opravdu chtěla s někým mluvit. S tím člověkem jsem po třech letech přátelství a dvou letech zamilování začala chodit. Ale co víc, díky tomu, že jsem chtěla poznat jeho přátelé, jsem se dostala do společenství blogerů a přes jednoho takového kamaráda jsem se dostala i sem :) Ani on sám už neví, co ho přivedlo ke mě na blog, ale i takové ''náhody'' můžou člověku změnit život a jsou důkazem, že internet není jen místo plné nebezpečí, ale i šance naleznout přátelství a lásku :)

6 Bastett Bastett | Web | 29. března 2011 v 19:22 | Reagovat

[5]: Ach, to je romantické :) doufám, že se něco takového taky povede...
Jinak k článku: máš pravdu... Někteří lidé na netu jsou úžasní, s jinými si popovídáš pouze jednou ale přinese ti to víc než půlroční rozhovory s tvými přáteli. Ale pokud natrefíš na /s odpuštěním/ kreténa tak ti nestačí slova a trpělivost...
Na úchyláky jsem ještě nenarazila, ale s báječnými lidmi mám pár zkušeností.
I když, báječné lidi potkávám hlavně přes blog.
Akorát největší škoda je, že internetové přátelství "odumírá". Třeba před půlrokem jsem se bavila s All, psaly jsme si každý den a po třech měsících jsme se už neměly o čem bavit.
Jakmile nevíš co všechno se člověku děje, jakmile nemáš společné přátele, dost často se stává, že dojdou témata.
A většinou je to hrozná škoda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe