Březen 2011

Tak jsem si zdreamla...

30. března 2011 v 20:32 | m. |  co se mi honí hlavou
"Jsou moje sny opravdu moje? Jestli ano, tak i všechny věci z nich jsou moje a realita mi je nemůže jen tak brát, a jestli ne, tak čí jsou? Nezkoušejte mi sny analyzovat ani vykládat, už si je nechci nechat znovu vykrádat. Moje sny se samy brání a vykládat mé snění snadné není, moje sny v bezpečí chrání magnetický proužek zapomnění." (Tata Bojs, Snová)

Nevim, jestli je to ona pověstná jarní únava nebo jestli má moje obvoďačka pravdu s tou sníženou funkcí štítný žlázy, ale to, jak jsem pořád ospalá, to už přestává bejt vtipný. Dneska jsme s mámou oběhly středeční trh na Jiřáku, pet shop, rybu na ruby, živnosťák (jak já se modlim, aby tam to moje přiznání moc nezkoumali :D), drogerii, lékárnu a sámošku a celou dobu jsme s sebou vláčely těžký tašky s nákupem, ale i když to bylo únavný, myslim, že normálního zdravýho člověka by to nemělo zmáhat tak jako mě. Po našem příchodu jsem skoukla pár dílů Kostiček, ale pak to na mě padlo jak deka a já se prostě musela odplížit do postele a tam jsem totálně vytvrdla.

Nejen že to byl dost tvrdej spánek, ale taky byl úplně neskutečně reálnej, jako ostatně skoro všechny moje sny. Vlastně bych na to měla bejt zvyklá, ale myslím, že mě nikdy nepřestane překvapovat, že můj snovej život je reálnější než ten "skutečnej". Anyway, po probuzení jsem cítila (a pořád cítím) velkou dávku zklamání a bolest z odloučení. Jako tehdy, kdy se mi zdálo, že mám malou holčičku, a když jí byl sotva rok, vzbudila jsem se a tejden jsem se nemohla vzpamatovat ze ztráty dítěte. No neřikejte mi, že je normální takhle se emocionálně upínat na sny.

Nicméně dneska nešlo o dítě, ale o jednoho kluka, kterýho jsem potkala v bráchově pokoji. Já vim, zní to divně, ale ještě divněji to bude znít, když vám řeknu, že byl duch. Potkala jsem ho prostě tak, že jsem se opírala o topení, koukala z okna a prohlížela si prázdnej bráchův pokoj (kterej teď ve skutečnosti vypadá na chlup stejně jako v tom snu), když jsem najednou zatoužila po společnosti. Přála jsem si, aby tam se mnou někdo byl, a on tam najednou byl, stál za mnou a objímal mě. Nebyla jsem v šoku, nelekla jsem se, protože jsem cítila, že mi neublíží. Mám pocit - nechci to samozřejmě zakřiknout, strach je silná věc - že kdyby se mi to stalo ve skutečnosti, nekřičela bych. Asi bych se v první chvíli vyděsila, to je celkem přirozená reakce, ale vlastně bych za to byla nesmírně vděčná.


Můj dnešní internetový objev, exkluzivně pro TT

29. března 2011 v 0:14 | m.
Hahá, tak jsem se právě seznámila :D Nedalo mi to a po tom předchozím článku jsem se zastavila na chatu, ověřit si svoje teorie. A ono to fungovalo. Celkem brzo se na mě sesypala běžná horda otravů typu "ahoj krásko, copak děláš?" (nesnáším, když chlapi píšou copak, jakpak a pa!) a "čau kotě, vykouříš mi?" :D, ale mezi tím vším brakem se objevil i jeden sympatickej, zajímavej člobrda, kterej nejen že vypadá velmi normálně (co do vystupování i vzhledu), ale kterej se až podezřele moc hodí do mýho prototypu ideálního chlapa XD Až teda na to, že je to kuřák a že ho fascinujou auta, což není zrovna můj šálek kávy, mno ale co. Nikdo neni dokonalej, na mně se určitě taky najdou věci, který nebudou vyhovovat jemu :) Krom toho, mám ráda lidi s koníčkama a zálibama, ať už jsou jakýkoli. Je úžasný a určitym způsobem fascinující takový lidi poslouchat jak zapáleně mluví o tom, co je baví, tu a tam do toho zapletou nějakej ten žargon a vůbec jim to nepřijde a v očích jim při tom planou takový malý ohníčky... :)

Anyway, s tímhle pánem... (jak my mu budeme říkat? Pán z chatu? Pan tunner? :D Pan sympatický? :)) ...to vypadá celkem reálně (neptejte se mě, jak to vím, asi ze zkušenosti, člověk už tak nějak pozná, když z něj někdo tahá informace a když se naopak jen nudí stejně jako vy :)), a tak jsme si vyměnili čísla a koncem týdne bychom se měli sejít naživo. Toto se mi skutečně nestává každej den, proto zůstaňte naladěni na naši frekvenci a sledujte, co bude dál :) Sama jsem zvědavá, jak bude příběh pokračovat, jestli se to live setkání opravdu uskuteční nebo jestli se už neozve, jestli si padneme do oka i naživo a co bude dál, jestli vůbec něco - to už se ani neodvažuju domýšlet.

A co na to Pan Potetovaný? Nějak se neozývá... A další Páni v mém okolí, tam to nevypadá nijak zajímavě. Copak s nimi asi bude dál? Utřou nosánek nebo se tam přece jenom najde někdo "smysl dávající" a "hodící se, neškrtejte"? To se dozvíme až po reklamě. Dobrou :)

Navazujeme virtuální kontakty, lekce první: Opatrnosti nikdy nezbývá

28. března 2011 v 16:27 | m.
Na rovinu, na internetu potkávám různá individua. Na chat chodím už nějakých šest let, možná víc, a to je v internetovém životě dlouhá doba, snad i delší než v tom reálném. Během jediného večera tam totiž potkáte i stovky lidí, s desítkami z nich se dáte jen tak do řeči a během několika minut jim o sobě sdělíte i velmi citlivé informace, o které byste se za normálních okolností dělili až po delší době. Je to ok? Těžko říct. Je to fajn, mít možnost nezávazně si pokecat s někým, kdo vás nezná a nikdy vás neviděl. Dává vám to svobodu. Máte pocit, že mu můžete říct cokoli, protože ho nikdy neuvidíte, a tak se nikdy nebudete muset podívat do tváře člověka, který se o vás právě dozvěděl ty nejtintimnější informace. Nikdy se nebudete muset červenat. ALE...


Plodná neděle

27. března 2011 v 22:30 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak dnešek byl nakonec docela plodnej, navzdory tomu, že jsem ponocovala do dvou/tří hodin ráno (ach, ten letní čas), že jsem se od osmi do devíti marně snažila vstát a něco dělat, dokonce i navzdory tomu, že tu byla návštěva, což obvykle rozhodí harmonogram celýho dne (= ruší mě to při flákání se).

Vyluxovala jsem, uklidila jsem, pověsila prádlo, dala jsem do kupy další spoustu papírů, ujasnila si pár nesmírně důležitejch věcí ohledně daní a vůbec administrativy, ostříhala Vánoční hvězdu, prošla nějaký věci na zítřejší pracovní schůzku, sečetla a podtrhla se, zbastlila pár looků, upravila pár fotek, něco napsala, něco přečetla (hlavně teda na netu, ke knížce se nějak ne a ne dostat, furt tu mám co dělat jinýho), o něčem přemýšlela a teď se hrozně těšim, až si upatlám něco k jídlu a dřepnu si s tim k dalšímu dílu Kostiček.

Taky oznamuji momentální stav ve věcech kočičích - dvě koťata zadána i se složenými zálohami, dva kocourci stále to go :) Nemůžu pochopit, že se o ně nikdo nehlásí, jsou naprosto světoví. A hlavně fakt nevim, co s nima budeme dělat :D

Co se blogu týče, pořád přemýšlím, 1) jak si zálohovat zdejší obsah, aniž bych musela ručně rozbalovat každej článek, označovat a kopírovat do wordu, 2) jak sem dostat nějakou galerii vlastních fotek. Asi ji založím někde jinde a do menu hodím odkaz. Chtěla jsem ji původně mít přímo tady, ale nenapadá mě, jak to provést. Ráda bych použila tu zdejší, už takhle mám fotky na x místech na netu, nechci zakládat další, ale jak to provést, aby v nějakém tom galerijním článku byly jen ty fotky, které chci ukázat, a ne celá moje galerie?

Taky mě trochu štve, že při rozkliknutí každé kategorie se nad články neustále zobrazuje její název. Neví někdo, jak to odstranit?

To šou problémy... a jaká byla vaše neděle? :)

Jarní veršovánky

27. března 2011 v 18:07 poesie
Lístek po lístku
mi jaro léčí bolístku

Nota po notě
hudba hraje pro kotě

Vůni za vůní
jaro všecko prosluní


Sbohem, reklamo!

27. března 2011 v 1:10 co se mi honí hlavou
Díky jedné slečně z diskuse na Srdci Blogu jsem objevila Ameriku a přišla na to, že i Chrome dokáže blokovat reklamy - což jsem doposud věděla jen o FF a divila se, že by modernější Chrome tohle neuměl. No a on to umí :)

Pro ty, kteří to už dávno věděli - prosím, ignorujte mou opožděnost a radujte se se mnou z tohoto úžasného zjištění :)

A pro ty ostatní, kteří o tom právě teď slyší prvně, jen odkaz na kratičký návod, jak toho docílit. Jen takové malé upozornění, při kliknutí na ten druhý odkaz s ruskou koncovkou mi vyjelo upozornění, že tato stránka obsahuje malware, takže to radši nezkoušejte a stahujte z toho prvního. Stažené je to hned a po zavření a novém otevření záložek je nejen můj blog reklamprostý :) Musím říct, že až nějak moc :D Ne, vážně, člověk tu reklamu na hlavní stránce nesnášel, ale byl na ni prostě nějak zvyklej, takže teď mi to tu připadá nějak prázdný... no ale však já si zvyknu i na to ;)

Jinak, nedá mi to a přiznám se, že jedním z mých hlavních motivů bylo i bloknout si okénko Krásné na výpisu nových článků, ale nakonec jsem ho tam ještě chvilku nechala. Snažím se jim dát šanci, mám totiž pocit, že minimálně někteří zdejší autoři si ji zaslouží. Možná to nejsou úplně blogeři našeho gusta, ale taky to neni zase takovej brak jak jsme si mysleli. Třeba taková E!. Říkejte si, co chcete, ale mně se u ní líbí a její blog mi připadá zajímavější než blogy některejch lidí v AK, a to ne kvůli zaměření (kabelky a lakování nehtů mě zase tak netankujou), ale pro její názory a vystupování (a v neposlední řadě, přiznávám, design, ten se mi fakt líbí). Možná že Krásná světu nepřináší nic převratnýho, ale myslím, že přinejmenším pár tamějších autorů to myslí dobře, a to se taky počítá, no ni? ;)

By the way, něco k zamyšlení takhle o neděli... Everett Bogue a jeho 27 důvodů, proč si váš blog nezaslouží existovat. In english.


Budem se bít za vrahy?

26. března 2011 v 23:23
Myslím, že není otázkou, zda jsem pro trest smrti nebo proti němu. V zásadě mi to přijde správné, odstranit ze společnosti individua, která v ní nemají co dělat. Jsem docela nakloněna smýšlení ve stylu zub za zub, ale spíš než jako trest to vnímám jako opatření, že už nic podobného nestane. Morální otázka? Neberu. Ten, kdo úmyslně zabil lidskou bytost, se sám zřekl svého práva být člověkem. Zřekl se svého práva na život, tudíž by měl být odstraněn. Ne proto, že já nebo kdokoli jiný máme právo rozhodovat o právu na život, ale proto, že je to logické. Mluvíme tady o vrazích, kteří v mnoha případech nejen zabili, ale také opakovaně znásilňovali, mučili, řezali, bodali a jinými způsoby týrali lidskou bytost, nemluvě o kanibalech a dalších "extrémistech" (nevím, nakolik je to běžné, ale stává se to). Vztáhli prostě ruku na člověka a to, co s ním provedli, bylo zcela nelidské, nemorální, nepochopitelné, odporné, hnusné. A vy tady chcete kázat o morálce? Vy se hodláte bít za jeho práva? Jaká práva?

Vrah nemá práva. Svého práva být člověkem se vzdal ve chvíli, kdy vztáhl ruku na druhého člověka, vzal mu ta jeho, popřel všechno, na čem lidská společnost stojí, a zabil. To, o čemu tu mluvíme, už pro mě není člověk. Je to bestie, je to omyl, který nemá v lidské společnosti místo a který tudíž musí být odstraněn a tečka. Jestli to přinese klid pozůstalým, bod navíc. Jestli finalita toho řešení zabezpečí, že se to už nebude opakovat, další bod.

A argumenty proti? Je jasné, že při rozhodování o životě nesmí existovat pochybnost. Nejsme-li si tedy jisti, že se dotyčný skutečně dopustil onoho činu, nemůžeme takový trest nasadit. Jsme lidi, nikdo nemůže říct, že jsme neomylní a že to, co uděláme, jsme udělali správně. Ale to by mělo vést spíš k zamyšlení se nad systémem jako takovým a nad tím, že ten by rozhodně MĚL být neomylný a že je třeba s tím něco dělat. A pak, až budeme mít důvěru v systém, budeme vědět, že trestu smrti se dostane opravdu jen těm, kteří si nic jiného nezaslouží. Nezaslouží si život, který my všichni tolik ctíme a který je pro nás tím nejcennějším, co máme a co vůbec existuje. Který je nedotknutelný a někdo se přeci odvážil na něj sáhnout.

Nejsem ovšem zastánce názorů, že je to vhodná odplata nebo msta. Neříkám si "a máš to, svině". Nemyslím si, že tohle je pravým smyslem trestu smrti, jako si nejsem ani jistá tím samotným slovem "trest". Mám pochybnosti o tom, jestli si takové individuum vůbec připouští něco jako strach ze smrti. Spíš mi to celé přijde jako vhodná reakce, jako logicky následující postup, jako něco, co je v dané situaci správné udělat. Vzhledem k tomu, čeho se trestaný dopouští, nemá v naší společnosti co dělat. Nemá vůbec co dělat na světě.

Udržovat ho někde zavřeného mi nepřijde jako správné řešení. Technicky vzato to třeba vyjde levněji, ale myslím, že zrovna tohle je věc, u níž by se nemělo pohlížet na finanční stránku věci. Krom toho, nevidím do toho nijak detailně, ale přijde mi nepochopitelné, proč by něčí smrt měla být tak nákladná. Jasně, předpisy, zákony a kdesi cosi, ale to jsou všechno plky. Ten vrah nebyl milionář a taky se dokázal své oběti zbavit, takže čistě logicky, zabít lze i zadarmo. Tak proč by to mělo stát miliardy? A proč se raději nezamyslet nad tím, jak to udělat levněji, než se spokojit s tím, že je to drahé, a z toho vycházet? Mám takový pocit, že naše společnost prostě nedokáže řešit situace, do nichž se dostala. Vymyslí nějakou blbost, do té se hrozně zamotá a aby se z ní dostala ven, vymyslí si další, ještě větší blbost, namísto toho, aby řešila tu první, uznala svou chybu a napravila to.

Zkrátka, myslím si, že trest smrti by měl být zvažovanou alternativou a ne něčím, proti čemu budeme brojit a křičet, že je to nemorální a zastaralé a kdovíjaké. Taky by to nemělo být něco, za co se budeme bít a hlásat, že jedině smrt je trestem za smrt. Spravedlnosti se dosahuje obtížně, vyžaduje to spoustu práce a vede k ní dlouhá cesta, protože je třeba zvážit milion věcí a každou z nich musíte neprůstřelně prokázat, než vyslovíte verdikt. Ale není to špatné, zabít vraha. Myslím, že je to naopak správné a pokud jde o všechny ty karmické kecálky, myslím, že je to mnohem menší zlo než zabít nevinnou mouchu. Ale každý ať si tvoří názory podle svého vlastního svědomí, žeáno.

Poslední tanec

26. března 2011 v 20:33 poesie
O samotě
v křiku vrány
třpytivá sůl
zjitří rány

ubývá mi rychle prány

Opuštěná
jen tisíc ptáků
tančí tanec
v hloučku mraků

bez námahy, beze strachu

Krouží nad mou hlavou
ladně vzduchem plavou
křičí, černé oči planou
pro duši mou rozdrásanou

Osleplá a oněmělá
tančím s nimi
záchvěv těla
tichý pláč, krákavý smích
a tanec v šatech pohřebních

uprostřed pole
teď vrány tančí mrtvole
salut ze sil posledních
pro mé rudé rty a tělo - sníh.

*

*

Inspirováno obrázkem, iniciováno Klubem snílků v rámci projektu Imaginarius.

Daně... jebat na ně!

24. března 2011 v 23:40 co se mi honí hlavou
Tak jsem si myslela, že napsat článek na téma Trest smrti pro mě nebude problém. Patří přece k povinnostem rozumně uvažujícího člověka mít názor, a já se za rozumně uvažujícího člověka občas i považuji. A ten názor jsem dokonce i měla. Jenže přišlo pondělí a já si jím najednou nebyla tak jistá. A publikovat článek, když nemáte jasno ve vlastních názorech, to je na nic, takže jsem to odložila a doufala jsem, že během týdne najdu čas na zamyšlení se a studium nějakých podkladů, ale já ho nějak vůbec nemám.

Hysterčím totiž z daní, který jsem samozřejmě začala řešit dneska, tedy později než pozdě, a vůbec nevím, co s tím mám dělat. Na daňovýho poradce je už taky pozdě, dokonce i všechny online poradny byly otevřený nejdýl do dvacátýho, takže jsem tak trochu v prdeli. Moje naděje, že máma tomu bude rozumět, se ukázaly býti lichými, jelikož ta - krom toho, že na mě furt vyjíždí s tím, že jsem to měla řešit dřív (no to už vim taky, netřeba mi to neustále opakovat) - neustále pronáší zneklidňující věty typu:"No já nevim, co s tim budeš dělat" nebo "Já tomu vůbec nerozumim a nevim, jak ti to tam mám jako napsat", takže jsem minutu od minuty nervóznější, protože já to nevim už vůbec a ani nevim, koho se na to mám zeptat. Ani můj vedoucí z předchozí práce nevěděl, jak si tu práci mám dát do daní, protože jemu to dělá nějaká pani a on se o to nezajímá. Ale tak on vůbec věděl hovno, takže ne že by mě to překvapovalo. Nj, jenže co teď s tím? Zázraku, kde seš? Teď tě tu vážně potřebuju...

Jinak pro vás dneska asi nemám nic poetickýho. Jen to jedno, že jsem se po nějaký době viděla s jednim zvláštním člověkem a bylo to milý. Naše interakce jsou vždycky svým způsobem kouzelný a já nevím, čím to je, ale s nikym jinym se necejtim stejně. Nikdo jinej pro mě nedělá tak kouzelný věci. Nikdo jinej mě nedokáže tak trefně obdarovat, a to mi způsobuje zvláštní pocity v žaludku. Nezvyk. Nervozitu. Pocit nejistoty a obav a milion myšlenek. Hrůzu z toho, jak moc do mě vidí, a že to, co tam vidí, se mu přece nemůže tak moc zamlouvat. Mně se to nezamlouvá. A celý mi to připomíná věci, který jsem už jednou zažila a nedopadly dobře. Nevím, co z toho bude nebo nebude, mám pocit, že jsem se ocitla na území, kde si opravdu nejsem jistá v kramflecích, což může bejt příjemná změna, ale nevím, jestli se mi to líbí. Grr, já úplně nesnáším chvíle, kdy nevím ani jak se sama cítím. Jak má člověk existovat ve světě, kde jsou lidi s magickou schopností vyvolat v něm takovou nejistotu a pouhou svou přítomností způsobit, že okamžitě znejistí ohledně všech svých názorů, schopností, dovedností, ba i vlastností? Jak se bavit s někým, kdo se na vás takhle dívá? Jak reagovat, když máte pocit, že ten druhej člověk ví přesně, co uděláte tři kroky dopředu - nebo spíš co by obvykle v takové situaci lidi dělali - a vy to přitom naprosto nevíte a ani vás to nenapadne, takže bezradně uděláte krok úplně opačným směrem. Jo, dotyčného to šokuje a je na chvilku okouzlen tím, že jste tak nevyzpytatelní, ale je to dobře?

Gosh, já jsem dneska fakt nějak extrémně nejistá, to je humus. Už aby byl duben.

Členstvo AK - jak to vidím já (2. část)

21. března 2011 v 22:40 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Přátelé, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale severní pól dobyt! Aneb seznam členů AK pokořen a teď už vám konečně můžu předvést své absolutní favority. Nejdřív ale klasicky něco omáčky a keců okolo. No znáte mě, když jde o AK, já to ani jinak neumim :)

Musím říct, že to bylo náročnější, než jsem čekala. Všechny členské blogy jsem poctivě zotvírala a prolezla aspoň třemi kliknutími, abych se o nich dozvěděla co nejvíc, ale dělejte to takhle u dvou set blogů a za chvilku vám z toho začne pěkně hrabat. Krom toho jsem už v první vlně vyřazování zjistila, že většina členů je v tom seznamu zcela oprávněně a že jsou prostě fakt dobří. Jak tedy vybrat ty nej? Inu, v druhé a třetí vlně jsem se prostě musela vykašlat na to, jak je kdo dobrý a co všechno zajímavého má k nabídnutí, protože to bych tu po zbytek roku nepsala o ničem jiném než o nich, a to je podle mě něco, co náleží přímo AK a ne mně. Stojím si totiž za tím, co jsem psala přímo v komentářích na klubovém blogu - že samozřejmostí by tam měla být rubrika s názvem dejme tomu Medailonek, která by postupně představovala každý blog zvlášť, a všichni členové by tak měli svůj profilový článek, kde by se objevilo něco málo o jejich blogu a tvorbě, o jejich názorech nebo o nich samotných (to už by se nějak vymyslelo, jestli formou nějakého jednotného dotazníku nebo prostě jen ponechání prostoru samotnému blogerovi, ať si do medailonku dá co chce. Taky mě napadlo, že třeba první v medailonku by byl vyzpovídán autorem rubriky a pak by byl pověřen vymyšlením otázek na dalšího a tak dále - prostě takový řetěz rozhovorů) a nikdo by nepřišel zkrátka.

Proč se takové iniciativy nechopím? Upřímně řečeno, jsem ve fázi váhání. Když jsem svou vizi zveřejnila v komentářích na klubovém blogu, nekonala se absolutně žádná odezva. A dělat něco, co nikoho nezajímá, mě nebaví. I když si osobně myslím, že taková věc by tam být opravdu měla (ostatně se o ní i mluvilo před čistkou a leckdo se vyjádřil pro), nepoženu se do něčeho, do čeho se nezapojí druzí. Navíc AK v současné fázi je pro mě spíš předmětem pozorování než nějakých aktivit. Sleduju, co se tam děje, a zatím z toho zase tak odvázaná nejsem. Že by to byla šance "zazářit" s mým Medailonkem mezi všemi těmi soutěžemi, básněním a fotografováním? Šance zavést něco pevného, neměnného, co položí nové základy klubu a čeho se bude možné chytit? Nebo je to spíš signál toho, že ať se v klubu stalo cokoli, stejně to tam jde do kopru? Nedokážu se rozhodnout.

Ale dost už řečí, it's show time! :)


Řídících Márinka, I. - V. díl, F. Háj

21. března 2011 v 19:25 challenge
Nemůžu si pomoct, před spaním prostě nejradši čtu pohádky. A když nejsou pohádky, tak aspoň knížky pro děti nebo knížky o dětech a tohle je trochu od všeho. Je to moje vzpomínka na dětství a na to, jak mi babička předčítala Káju Maříka (stejný autor - nebo přesněji řečeno autorka, F. Háj je pseudonym), Povídky o Mourkovi a další kouzelné knížky, kterých kdyby nebylo, tak by nebylo ani mě.

A tak, ačkoli mám napůjčovanou spoustu dospělácké filozofie a poesie z knihovny, sáhla jsem před pár týdny po prvním díle pětidílné série Márinky a začala číst a vzpomínat. Přečetla jsem to snad poprvé všechno a zase jednou jsem si uvědomila důležitost existence babiček. Kdyby pro nic jiného, tak pro to, abychom se vyznali v podobných knížkách. Márinka je totiž přímo prošpikovaná slovy a spojeními, která nám dnes už nic neříkají - a tím nemyslím jen nás, mladé, ale dokonce ani našim rodičům by to nejspíš už neseplo. To jen ta naše nejstarší generace, naše babičky a dědečkové, by si možná ještě vzpomněli, ale my už dávno ne. A vidíte, i přesto mě baví tyhle věci číst. Protože i když slova mi nic neříkají, poselství je stále srozumitelné a krásné. Poselství o tom, jak krásné je vidět svět dětskýma očima a jak moc to bolí, když člověk tenhle pohled ztrácí pod nátlakem povinnosti dospět a chovat se zodpovědně. A ještě něco v tom je - připomenutí toho, jak moc se náš svět mění, jak strašně jiné jsou věci pro každou další generaci a jak málo nám ta generace bude rozumět.

Což mi připomíná jeden citát, kterej se sice k týhle ódě na starý český slova hodí asi jako pěst na oko, přesto ale souvisí s mou myšlenkou, takže si ho neodpustím: "Life was much easier when apple and blackberry were just fruits".

A teď už otázky...

Kočičí póza - kam ten svět spěje?

21. března 2011 v 18:18 co se mi honí hlavou
Tak si říkám, že si budu muset dávat větší pozor na to, abych nenechávala počítač otevřený, když od něj odcházím. Zdá se totiž, že naše kočičí familie, nebo přinejmenším jeden její člen, mé nepřítomnosti hrubě zneužívá k vlastnímu potěšení a nekontrolovanému surfování po internetu. No, jak jinak si mám vysvětlit Popelčinu zbrusu novou zálibu v plyšové škrabadlové rouře, kterou už dlouho žádné jiné zvíře nenavštívilo? Podle mě je za tím zcela jasná póza. Popelka prostě objevila Sikarův blog a rozhodla se, že až bude velká, chce být jako Tubecat. Není to smutné, tak nízký věk a už se opičí po svých vzorech? Achjo... co jen z té holky bude? :)



Víkend s hlavou v internetu a hudbě

20. března 2011 v 22:52 co se mi honí hlavou
Právě jsem dokoukala Žhavý výstřely a musím říct, že i když to ve mně nevyvolává takový záchvaty smíchu jako kdysi, pořád to má něco do sebe :D Například scéna s uklouznutím po rybě mě pořád spolehlivě rozsekává. Nejsem fanoušek vkládání videí, takže vás prostě jen nasměruju na youtube a video s názvem "Žhavé výstřely - uklouzl jsem po rybě, kdo tam dal tu rybu?" :)

Jinak byl můj víkend celkem nezáživnej. Co byste taky nechtěli, pořád se ještě zotavuju, takže mi nebylo dovoleno ani zajít na pivo s Dendou. Ale to bych ještě přežila, spíš mě dokrklo, když se Denda (opět) pokoušela nalákat lidi do hospody a nikdo se (opět) neozval. No, dobře, ne úplně nikdo, ale dva lidi, a to vyjde nastejno. A tak jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas obnovit tradici čtvrtečních Molekul, aby se už lidi konečně přestali vymlouvat na to, že se něco domlouvá na poslední chvíli nebo že už něco maj. Prostě zas budeme chodit každej čtvrtek (i když mně osobně by teda stačilo jednou za čtrnáct dní, ale co, aspoň bude snazší domluva) a basta. Kdo se má na ty výmluvy furt koukat.

Co se týče probírky členů AK, je to pěkná fuška. Misi jsem ale aspoň zčásti splnila, dneska jsem doprošla všech 82 blogů, vybraných v prvním kole, a všechny jsem je okomentovala a zhodnotila. To by bylo, abych na nich nenašla spoustu much, takže po tomto druhém, kritizujícím kole mi zbylo 51 blogů, které půjdou do třetího a snad už posledního kola. Zní to všechno hrozně a někdo by řekl, že si to zesložiťuju, ale fakt je, že jak jsem teď nemocná, stejně mám prd co dělat, a chtěla jsem se zase nějak vrátit do blogového života - což se mi podařilo. Zase něco dělám, a i když někdo by to možná označil za zbytečné přidělávání práce, mě to celkem baví, mám díky tomu o čem psát a hlavně - objevila jsem spoustu úžasných blogů, kde se mi zalíbilo a kam teď budu určitě chodit častěji.

Ale je to vážně dřina. Drtivá většina blogů je v AK právem a prakticky všichni si zaslouží pozornost a palec nahoru aspoň za něco. Jenže 80 blogů vám tu představovat nebudu. Ani padesát. Chtěla bych to zkrouhnout aspoň tak na třicet těch, které mě opravdu zaujaly a chytly za srdce, ale kdoví jestli to půjde. A hlavně kdoví kdy to bude, od zítřka se musím zase soutředit na práci a taky musím konečně zprovodit ze světa otázku daní. Na druhou stranu ovšem - co bych to byla za prokrastinika, kdybych se tomu všemu neuměla obratně vyhýbat aspoň tak do středy :)

P.S.: Nemáte co poslouchat? Baví vás rock? Zkuste Eowyn. Už ani nevím, jak jsem na ni narazila, ale co jsem si stáhla její album Silent Screams, absolutně jí nemůžu dostat z hlavy. Ten hlas je prostě ÁÁÁÁ kurvaaaaa slint a hudba samozřejmě taky :) Mí absolutní favoriti jsou Life, To my surprise a Unfinished Memories (ta je taková něžnější, takže pokud nehovíte tomu ostatnímu z alba, zkuste aspoň tuhle srdcovku).

P.S.2: Jo, vlastně jednu novinku mám - po dlouhý době červený vlasy :) Ale fotky zatím nejsou. Vůbec jsem se už hrozně dlouho nefotila, ani mě nefotil nikdo jinej, takže zcela postrádám nějaký aktuální zachycení svýho vzezření. Snad se brzo zase trochu osluníčkuje, abych mohla vyrazit někam do parku a napravit to.

P.S.3: Zato jsem se ale prohrabávala svejma starejma fotkama a některý kousky by si možná zasloužily zveřejnění, takže přemýšlím, že bych tu přece jenom zavedla nějakou tu galerii. Koneckonců, většina z vás nezná ani můj deviantart ani můj facebook, takže se vám ještě neměly šanci okoukat. Toho by se mělo využít :D

P.S.4: Co mám furt s těma PSkama?

Členstvo AK - jak to vidím já (1. část)

18. března 2011 v 22:47 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Slíbila jsem vám, že se pokusím projet všechny stávající členy AK a vyhodnotit, koho z nich bych tam nechala a koho bych poslala domů, kdyby to bylo na mně, mno a tady to je. Dokopnul mě k tomu i jeden článek, na nějž jsem nedávno narazila na titulce AK a kterej už nemohl bejt blogískovější, takže mě zajímá, kolik podobnejch hrůzností teď v tom klubu máme. Nevím, jestli vás to bude zajímat, je to spíš pro moje potřeby a ukojení vlastní zvědavosti, ale tak když už se s tím seznamem jednou budu s*át, tak proč se nepodělit, žejo :) Tákže...


Pokus o návrat do života a k psaní

18. března 2011 v 18:24 co se mi honí hlavou
Neexistujou nějaký prášky na inspiraci? Ne? Tak nic...

Vzhledem k tomu, že ještě stále ležím (mno, ležím nebude tak úplně přesný slovo) s angínou nebo aspoň s jejíma dozvukama, v mym životě se teď naprosto nic neděje, a tak nemám o čem psát. Do včerejška jsem prakticky veškerej volnej čas trávila koukáním na Gossip Girl, ale už mám dokoukáno, takže návrat do reality se zdá být nevyhnutelným. Krom toho musím v příštím týdnu dodělat daně, respektive udělat, jelikož jsem se na to ještě ani nepodívala. Bude to vyžadovat nepříjemný běhání po úřadech, kde mám setsakra velký resty a hrozně se bojim, co mi tam řeknou a co z toho bude za průsery. No ale vyřešit se to musí, teď to už opravdu nemůžu odkládat.

Taky mě čeká další školení, snad i nějaký schůzky a hlavně ono slíbené rande s panem Potetovanym! :) Na to se opravdu těším, ale doufám, že mi do tý doby odlehnou uši - už přes tejden mám ucpanou hlavu a vůbec nic neslyšim. A taky to vidim na nějaký to barveníčko vlasů, potřebuju trochu zazářit a po tý nemoci vypadám extrémně vyšťaveně a nezdravě - aby ne, když přesně tak se cítím. Ale už se to lepší, přinejmenším se mi vrací chuť k jídlu, takže už možná zvednu počet denních jídel ze dvou aspoň na tři nebo na čtyři, z čehož snad aspoň jedno teplý. Dietku jsem si teda dala solidní, jen co je pravda.

No ale hlavně se hrozně těšim na jaro, teplo a na sluníčko. Nedokážu ani vypovědět, jak moc. Už se vidim někde v parku s frisbeečkem, s poi nebo jen tak s dekou a knihou. Huááá, strašně moc se tam vidim!

Asi jsem to ještě nezmiňovala, ale už pár dní sjíždím seznam stávajících členů AK a vybírám z toho všeho blogy, který mě aspoň trochu zaujaly a kam se ještě hodlám vrátit. Až ten seznam dokončím, ráda se o něj podělím. A mimochodem, jsou tam i tací, u nichž vážně nevím, čím se o členství v klubu zasloužili, takže bude i trocha toho podrbáníčka.

Mno a nakonec se samozřejmě musím podělit o novinky ze světa koček. Koťata rostou jako z vody a včera už expandovala z mého pokoje do předsíně a dokonce i do kuchyně, takže odteď doma šoupeme nohama. Taky jsem z pokoje odstranila záchod, jelikož se konečně naučili chodit do předsíně, a pár pelíšků, o něž nejevili zájem, takže se tu přestanu přerážet o všechno možný a nebudu muset v jednom kuse luxovat všudypřítomný záchodový granule. Jupí. Jinak z jejich běžnýho života vám toho moc nepovim, v jednom kuse to chrápe, chovat se to moc nechce - ale však to je ještě přejde. Teď jsem se s nima bohužel dlouho nemazlila, jelikož jsem je nechtěla nakazit, ale those days are gone a teď konečně nastupuje muckání a ňuchání á la m. >:) Tímto vyzývám všechny, kdo by se chtěli taky pomazlit, ať se klidně dostaví, jelikož ty mrňata to potřebujou jako sůl a je víc než na čase aby si zase začali zvykat na cizí lidi. Btw jsem si plně vědoma střídání zcela nesprávných příčestí, ale víte co, krize ještě nepominula :D

No ale abyste neřekli, že se s váma o nic nepodělim, tak v celym článku máte pár obrázků :) Ovšem nejdřív varování: způsobuje záchvaty šišlání a culení se do monitoru ;)

The Puttytribe