Letmá myšlenka o klucích

9. února 2011 v 22:27 |  co se mi honí hlavou
Prožívám zvláštní období, pro něž nenacházím slova. Napadlo mě jen tohle - citová vyváženost. Nevím ale, jak to popsat. Zdá se, že se kolem mě najednou vyrojila spousta příslušníků mužského pohlaví, z nichž většina se mnou má leccos v plánu nebo to aspoň tvrdí. Minimálně jeden ke mně chová hlubší city. A několika jsem taky úplně ukradená. Takže je to po dlouhý době takový vyvážený a já mám hlavně pocit, že to jde všechno nějak kolem mě, že je mi to jedno nebo že mě to nezajímá. Nezajímá mě, že mě ten či ten miluje, nezajímá mě už ani to, že o mně nejeví zájem ti, od nichž jsem na to tak dlouho čekala, je mi to prostě už všechno jedno. Moje myšlenky se teď točí kolem práce a věcí, který je zapotřebí řešit - a že jich není málo, a dokonce nemám ani čas myslet na sex, což se mi vůbec nepodobá :D A nejlepší na tom je, že mi to celkem vyhovuje.

Jo, bylo by krásný potkat konečně pana Ideálně se hodícího a milujícího, ale to stejně neuspěchám, ani nevím, kde bych měla hledat, a tak je možná lepším nápadem svézt se na téhle vlně flegmatičnosti a počkat si, až se něco zase začne dít. Koneckonců jsem si ověřila, že to funguje - tyhlety všechny vyrojený lidi kolem sebe jsem taky nijak zvlášť nevyhledávala a najednou jsou tady, bombardujou mě zprávama a smskama a všichni maj najednou po letech čas a chuť mě vidět. Zdá se, že jsem se přece jenom dočkala zájmu, ale chci já to vůbec ještě?

Možná mi stačí, že o mě ten zájem je, někde. Možná mi stačí, že mám na co myslet, že mám za čím jít a na co se těšit. Možná mi stačí jen malá trocha toho kouzla v životě - že se mi ozve kamarád z dětství, kterýho jsem už asi deset let neviděla a nikdy jsem se s ním vlastně zase tak moc neznala, a pozve mě na výlet do Irska, protože jsme se nedávno bavili na chatu o cestování a já zmínila, že Irsko a Anglii miluju... možná mi prostě stačí jeden takovej zázrak na rok a víc ke štěstí nepotřebuju. Ne že bych netoužila po lásce, ale dneska mám skoro pocit, že bez ní ještě chvilku vydržím. Zvláštní. A možná mě to zase brzo přejde. Docela pravděpodobně. Ale tak proč toho chvilkovýho záchvatu nevyužít? :)
 


Komentáře

1 csfdkofein csfdkofein | Web | 9. února 2011 v 22:38 | Reagovat

To poznám. Keď ich potrebuješ nie sú a zas naopak.. mimochodom, podobný plán mám aj ja z jednou staršou kamarátkou.. :o)

2 csfdkofein csfdkofein | Web | 9. února 2011 v 22:49 | Reagovat

s jednou - oprava. Pardon, musel som sa opraviť. Choroba z písania..

3 phoenix phoenix | Web | 9. února 2011 v 23:44 | Reagovat

lásky není nikdy příliš mnoho...je moc dobře,že na zájmu okolí nelpíš,ale zas není důvod spokojit se s málem,když toho může být víc,ne?:) hlavně se řiď svojí intuicí,zbav se zábran a strachů,pokud nějaké v tomhle směru máš...a všecko dopadne nejlíp:)

4 adaluter adaluter | Web | 10. února 2011 v 2:12 | Reagovat

Tak už to většinou bývá, něco nám schází, malujeme si, jak by to bylo, aach, krásné, prahneme po tom, toužíme, tiše se trápíme, pak nás něco naplno zaměstná a než se nadějeme, hle sen se stává realitou, ale je ta realita vážně tak skvělá, nebylo to všechno lepší jen jako sen? Tuze těžké, zkrátka to, čeho dosáhneme, už tak nějak automaticky náhle ztrácí trochu na ceně. A tak se teď bárbínka, tak moc, moc toužebně požadovaná a očekávaná od Ježíška, válí už třetí den v rohu pokoje (to myslím vážně, koukám na ní). Začíná to už v dětství, ale neboj nějaká nová touha čeká hned za rohem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe