O významných zlomech

7. února 2011 v 12:41 |  co se mi honí hlavou
6/2/2011
Lidi, to je tam dneska zase krásně :) A včera bylo taky krásně a předevčírem snad ještě krásněji. A já celej víkend chodím kolem toho blogu jako kolem horký kaše a nevím, co a jak napsat. A přitom ne, že by se nic nedělo, jen prostě přišlo takový období ticha - tedy období, kdy si všechny ty myšlenky a pocity užívám (eventuálně přežívám) jen ve vlastní hlavě a nemám potřebu se o to dělit. To se stává.

Nicméně stejně bych ráda podotkla pár věcí.
  • v pátek jsem úspěšně složila certifikační zkoušku v nové práci
Bylo to náročný jako svině a dost těžko se mi to přirovnává k něčemu jinýmu, protože něco takovýho jsem prostě ještě nezažila. Ve čtvrtek mi umřela kočka a z nějakýho důvodu jsem to vůbec neprožívala takovým způsobem, jak bych čekala. Namísto složení se jsem jen několik hodin potom šla na poslední trénink před zkouškou, o němž jsem měla pocit, že se tam akorát složím a nebudu schopná ničeho - nekonalo se, namísto toho mi to docela dobře šlo, i když jsem tam šla totálně nenamalovaná a asi jsem vypadala dost opuchle. Původně jsem tam chtěla jen dojít, oznámit kolegovi, že na ten zítřek nemám a jít zase domů. Ale v pátek ráno jsem místo toho seděla ve vlaku do Žďáru a společně s kolegyní pilovala koncept schůzky, kterou jsme měli předvést u zkoušky.


Celou dobu jsem se pomocí meditace uklidňovala a povedlo se mi to až do takový míry, že jsem byla (aspoň teda navenek) klidná. Sice mi bylo hrozně špatně a bolel mě žaludek, ale ani rozklepanej hlas mě u zkoušky nevyvedl z míry - snad tomu pomohl i fakt, že kolegyně, která byla přede mnou, to zrovna nezvládala. Věděla jsem teda, že když nic jinýho, já pro ně budu příjemným překvapením, protože jsem tomu, co říkám, rozuměla mnohem víc než ona. A přesně tak to probíhalo.

Bylo mi jedno, že na mě koukají tři lidi, z čehož dva tu společnost založili a vlastní. Bylo mi jedno úplně všechno, soustředila jsem se jen na paní majitelku, která hrála klientku, a řekla jsem jí, co jsem jí říct měla. Zadrhla jsem se jen u jednoho programu, kterej u zkoušky bejt neměl, a tudíž jsem ho neměla připravenej. Ale i tak jsem to nějak odříkala a když na mě začali házet chytáky, nevyvedlo mě to z míry, naopak mě to hrozně potěšilo. Věděla jsem totiž, že to je znamení toho, že si vedu dobře a že mě chtějí ještě víc vymačkat a zjistit, co dokážu. A já jim to předvedla. Paní majitelka mě chválila, líbila jsem se jí. Technicky to chce ještě vychytat, o tom žádná, ale moc se jí líbilo moje nadšení, moje přirozenost a to, že bojuju, že se nevzdám a že mám selskej rozum. Nedokážu ani popsat, jak šťastná jsem byla. Srdce mi bušilo jako splašený, knedlík v krku, v žaludku zaděláno na vředy, ale byla jsem strašně šťastná.

Žel Bohu, kolegyně takový štěstí neměla a certifikaci nedostala. A to už tam jela podruhé. Byla teda notně zničená a mně tak vyvstala povinnost celou cestu domů ji utěšovat a přesvědčovat, že se jí nikdo nesnaží potopit a že na to má. Vystupovala v Nymburce a poděkovala mi, že se tak snažím jí pomoct. Usmála se a řekla, že jsem měla jít na psychologii. Odcházela a já se zase dojatě smála. Jo, asi jsem fakt dobrá. Stoupalo mi sebevědomí a já věřila, že po tom všem, co jsem prožila, ještě mám naději skutečně se uchytit. A že ještě můžu být ta slečna poradkyně, kterou jsem se už roky snažila stát - a tentokrát bez uvozovek a ironie. Neuvěřitelné.

Dneska teda začínám v nový práci - ještě to chce pořešit technický záležitosti s tou starou - pan vedoucí si konečně všiml, že tam nechodím, a volal mi, že mě chce vidět. To brzo. Ale co. Já už z toho nervy nemám, jsem natěšená, co novýho mě čeká, a na to starý nemám čas myslet. Co bylo, bylo.
  • v pátek jsem po nějaký době zašla na pivo
A zase jednou v tom nebyl žádnej stres. Cítila jsem, že to jsou přesně lidi, který jsem chtěla vidět, žádná přetvářka, žádný tlaky. Bylo to příjemný. Ale nevim, jestli bych to chtěla dělat častěji, bylo tam nechutně zahulíno a mně ještě dneska smrdí mikina.
  • v sobotu jsem zaslouženě zevlovala
Užívala jsem si krásný počasí, větrala jako blázen, aby dovnitř vešlo trochu toho tepla a jarem provoněnýho vzduchu. Taky jsem po dlouhý době čapla propisku a začala psát dopis. To mě baví.
  • včera jsem byla na obědě u babičky, na procházce s Maudětem a v bazénu s V.
Oběd byl divnej. Babička po mně házela divnýma pohledama, který mi poněkud připomínaly Melisin čtvrteční pohled těsně před tím, než jsme ji odnesli k vetovi. Takovej upřenej pohled, plnej jakýhosi:"Tak něco udělej, něco řekni...". Trhalo mi to srdce a krom toho jsem začala brzo usínat, jelikož táta si prohlížel starý fotky, máma klimbala v křesle a brácha toho taky moc nenapovídal - pohroužil se do Chvilek pro tebe a dělal, že tam neni. A tak jsem se prostě zvedla a šla pryč, protože to se nedalo. Už abysme začali jezdit na chatu, tam je aspoň co dělat, o čem mluvit, ale tohle? Na to nemám nervy.

Jela jsem teda místo toho rovnou za Mauďátkem do Počernic, kde jsme se pak nějakou tu chvilku procházely, dokud se Punťa nezačal klonit k západu a pak jsme už se Šklíbou nad hlavou seděly na nádru a čekaly na můj vlak. Bylo to fajn, i když bych si odpustila ty bahnitý cesty, ale to je detail. Taky nevím proč, ale nějak jsme toho moc nenamluvily. Asi mě něco trápí a nevím ani pořádně co, že nemám povídavou. Nebo prostě nemám o čem mluvit, nevim. Snad je to přechodný, přišlo mi to hrozně divný. Ale zase se nebudu nutit, žejo.

Něco podobnýho jsem pak měla večer s V., a tak si říkám - bylo to mnou nebo oba ve stejnej den neměli chuť mluvit? Těžko říct, takhle z hlavy. Nicméně i tak to bylo oboje příjemný a já pak večer usnula ani nevím jak. Taky nevím, co se mi zdálo, ale bylo to určitě něco docela příjemnýho, prostě žádný můry a žádný stresy. Takže se mám dobře. Navíc jsem si včera uvědomila, že je mi líp, když V. vůbec nevidím. A že mi přestává chybět. Nevěřila bych, že k tomu někdy dojdu. Chris Daughtry mi zpívá Over you :)

Ale to už je ode mě tak nějak všechno, za chvilku odcházím k doktorce, pak nějakej obídek a pak hurá do práce. Už se na to třesu :)
 


Komentáře

1 hang-on hang-on | Web | 7. února 2011 v 13:01 | Reagovat

Gratuluju k úspěchu .)
Jakou práci to vlastně děláš, jestli se můžu zeptat? :)

2 m. m. | Web | 7. února 2011 v 13:52 | Reagovat

Děkuji :) Jsem finanční poradce, teď už fakt a ne jen rádoby :D

3 Maude Maude | Web | 8. února 2011 v 21:19 | Reagovat

a s čim mi poradíš?:P
jinak taky nemam vůbec povídavou a asi chvíli ještě mít nebudu..tak si z toho nic nedělej, chyba v tomhle byla i na mojí straně, řekla bych

4 m. m. | Web | 8. února 2011 v 23:21 | Reagovat

[3]: S čim potřebuješ poradit? :) Se o tom můžem pobavit někdy až se zas uvidíme třeba.

Já to nevidim ani jako nějakou chybu, spíš mi to přišlo zvláštní a takový nezvyklý. Ale oni teď lidi vůbec nemaj moc kecavou, je nějaký divný období. Všichni lidi kolem mě maj osobní problémy nebo ne úplně problémy, ale prostě takový situace, že jim neni do zpěvu a nechtěj moc mluvit. Nevadí. Hlavní je ta přítomnost druhýho člověka, mluvit není třeba.

5 dungeonmaster dungeonmaster | 8. února 2011 v 23:23 | Reagovat

Kdyz vam nevadi mlcet, tak na co mluvit :)

Ja teda mlcim nerad, ja sem to dotah do takovyho extremu ze kdyz nemam chut mluvit nikam nechodim, skazilo by mi to image :D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe